Stránky Ludwiga von Misese Morava a Čechy

[Autor Ludwig von Mises. Pozdní léto roku 1918. (1)]

Poznámka: Článek přibližuje přednášku, kterou měl Ludwig von Mises koncem léta 1918 ve Vídni. Tedy ještě za první světové války a předtím, než vydal většinu svých nejvýznamnějších prací včetně třeba článků a knihy o nemožnosti ekonomické kalkulace za socialismu. Tento text ukazuje vysokou odbornou úroveň mladého von Misese.

Inflace a znehodnocení

Pro vládu jsou zde jen dvě možnosti, jak se vypořádat se značně narostlou finanční poptávkou ke krytí nákladů války. První je vydání válečných dluhopisů vládou. Ti, co upisují dluhopisy, platí určité množství peněz za dluhopisy tím, že odčerpají svůj vlastní kapitál anebo si půjčí peníze od třetích stran, které mají likvidní aktiva, které mohou půjčit. Praktickým a důležitým příkladem tohoto jsou hlavní banky, které používají depozita a úspory svých zákazníků k tomu, aby financovaly vládní půjčky.  

Druhou možností pro ministerstvo financí je zadlužit se u Rakousko-uherské banky. Protože tato banka nemá žádná svoje aktiva, aby je mohla půjčovat státu, jedinou metodou, kterou má k dispozici pro splnění vládních požadavků, je vydání bankovek. Rakousko-uherská banka je v současnosti o málo víc než jen čistě formálním prostředníkem mezi ministerstvem financí a veřejností. Prakticky by bylo jen malým rozdílem, kdyby byl tento prostředník odstraněn a dvě oddělení ministerstva financí (rakouské a uherské) by přímo dávaly papírové peníze do oběhu.

Tato metoda se hojně používá pro financování války. Množství měny vydané Rakousko-uherskou bankou se stalo něco jako lavinou. Čísla jsou následující (2):

Před začátkem války – 2.1 miliardy korun,
Konec roku 1914 – 5.1 miliardy korun,
Konec roku 1915 – 7.2 miliardy korun,
Konec roku 1916 – 10.9 miliardy korun,
Konec roku 1917 – 18.4 miliardy korun,
Polovina roku 1918 (přibližně) – 22.5 miliardy korun.

Nárůst množství papírových peněz v oběhu vyústil ve ztrátu kupní síly peněžní jednotky, tj. koruny. To nebyl ani náhodný ani neočekávaný a překvapivý následek. Skutečnost, že nárůst nabídky peněz (známý jako inflace) musí nutně vést k poklesu hodnoty měny byl již dlouhou dobu vyučován ekonomickou teorií, a také byl potvrzován znovu a znovu historickou zkušeností.

Znehodnocení, které bylo výsledkem nárůstu nabídky peněz se samo manifestovalo na jednu stranu v obecném nárůstu cen všech statků a služeb a na druhou stranu v nárůstu nákladů na zahraniční měny, tj. v nárůstu směnného kursu. (3) Oba tyto jevy, nárůst cen statků a nárůst směnného kursu, jsou neoddělitelně spojeny spolu navzájem. Jeden je nemyslitelný bez druhého; jsou dvěma aspekty toho stejného jevu a veškeré ekonomické politické nástroje jsou bezmocné v boji s ním, dokud inflace přetrvává. 

Uvalení cenové kontroly nebo daní na ceny nebo uvalení pokut za velkou ziskovost a podobně se ukázalo být neefektivním a neúspěšným opatřením, stejně jako různé pokusy omezit směnný kurs skrze uvalení kontroly měny. (4) To také nebylo žádným druhem překvapení, je to výsledek války. Bylo to již velmi dobře známo těm, kdož studovali ekonomické politiky. A historické příklady nás naučili, že zde není žádná jiná náprava než obnovení národních financí. Všechny pokusy autorit bojovat s rostoucími cenami plnou silou práva se staly bezcennými, od ‚edictum de pretiis rerum venalium‘ vydané římským císařem Diokleciánem (5) přes ‚Maximum‘, které bylo nařízeno během Francouzské revoluce (6) až po cenovou kontrolu uvalenou bojujícími mocnostmi dnes.

Masivní nárůst cen statků, kterého jsme byly svědky, nicméně nemůže býti celý připsán peněžní stránce věci, také nabídka statků hraje roli. Statky všeho druhu se staly vzácnějšími díky dopadům války, dovozy ze zahraničí byly odříznuty a výroby doma byla ochromeny. Ale to vysvětluje jen část nárůstu cen statků. Nárůst množství papírových peněz by nutně vedl k nárůstu cen statků, i kdyby zde nebyly žádné pro inflační faktory na straně nabídky statků.

Všeobecný vzestup v cenách všech statků může vzniknout pouze jakožto výsledek nárůstu nabídky peněz. To je situace, ve které se my sami nyní nacházíme. Omezení dostupnosti statků šlo v ruku v ruce s ohromným nárůstem nabídky peněz. Můžeme vystopovat narušení vztahů v relativních cenách v omezené dostupnosti jednotlivých různých druhů statků; a můžeme stopovat nárůst celkové cenové hladiny k nárůstu množství peněz. To první je zapříčiněno nedostatky, kterými trpíme a bude to pokračovat tak dlouho jak současná válečná situace přetrvává, zatímco to druhé je příčinou nárůstu všeobecné cenové hladiny.

Je pravdou říci, že část nárůstu oběhu papírových peněz odráží rostoucí poptávku po penězích. Platby vybavení pro vojáky, rozšíření oběhu naší měny na okupovaných teritoriích, (7) rozšíření peněz doma a v žádném případě nedůležité hromadění výdělků, ke kterému byly některé části společnosti donuceny strachem – to vše přispělo k nárůstu poptávky po penězích; tak mírnější nárůst množství papírových peněz v oběhu, který by se uskutečnil ve stejnou dobu, by nevedl k nárůstu cen. Nicméně nárůst vydávaného množství bankovek daleko překročil množství potřebné k pokrytí nárůstu poptávky po penězích bez toho aniž by zavinil růst cen.

Důsledky změny v hodnotě peněz pro národní finance 

Pro ministerstvo financí, které má primární odpovědnost za všechny dluhy způsobené státem, nabízí znehodnocení měny finanční ulehčení. Když hodnota měny padá, klesá břemeno nesené dlužníkem; ten v principu dluží tu stejnou jistinu a úroky splácí v korunách bez ohledu na to, zda kupní síla koruny v daný čas poklesla. Na duhou stranu, jak se koruna znehodnocuje, státní příjmy z části rostou. Příjmy z různých daní budou růst, protože výnosy z nemovitostí, dividendy a příjmy vyjádřené v penězích také porostou. To vysvětluje příznivý trend v dani z příjmu, dani z kapitálových zisků, poštovného, dědické daně a různých jiných daní. Tak zatímco jsou státní příjmy vyjádřené nominálně na vzestupu, větší část státního dluhu také vyjádřená v penězích zůstává nezměněna. 

Nicméně by nemělo býti přehlédnuto to, že tyto příznivé efekty ze zhodnocování měny pro ministerstvo financí se týkají jen části, i když největší části, národního rozpočtu; ale nahlíženo z jiné perspektivy, jsou doprovázeny nepříznivými následky pro státní pokladnu. V rozsahu, v jakém stát přivodil dluhy vyjádřené nejen v korunách, ale také v zahraniční měně nebo ve zlatě, znehodnocení koruny znamená, že tento dluh vyjádřen nominálně v peněžních jednotkách se stává větším břemenem. Čím výše zahraniční směnný kurs a čím výše cena zlata narostou oproti měně, tím vyšší jsou požadované výdaje v korunách na to, aby bylo získáno stejné množství marek nebo zlatých mincí na úhradu zahraničních půjček.

Na druhou stranu ne všechny státní příjmy rostou jakožto výsledek znehodnocení. Některé daně, jako jsou majetkové daně a některé druhy majetkových daní a pevně stanovené poplatky zůstávají nezměněny, protože byly nastaveny jako určitá suma peněz. Znehodnocení tak vyústilo v ulehčení jejich daňovým poplatníkům, které je vyjádřeno v reálných hodnotách. Pokud by měly býti přivedeny do souladu s dnešními podmínkami, tyto daně a obzvláště poplatky by musely být zvýšeny. Zvýšení daní jako jsou tyto, by nicméně mohlo býti provedeno jen postupně a zahrnovalo by velké politické těžkosti, protože obyvatelstvo, které bylo postiženo tvrdě nárůstem cen, by považovala takový nárůst v daních za dodatečný a neúnosný poplatek, spíše než jako za pokus přizpůsobit daňové břemeno změněným podmínkám. 

Rozsah ulehčení pro ministerstvo financí plynoucí ze znehodnocení je tak bez diskuse mnohem menší, než se často tvrdí. Ale i kdyby tento přepokládaný přínos byl většího rozsahu, je kompenzován nevýhodami, které plynou z poklesu hodnoty měny, včetně risika úvěrové důvěryhodnosti pro stát. Je to především strach z budoucího znehodnocení měny než jiné úvahy, které odrazuje potencionální půjčovatele od investování do válečných dluhopisů. To je důvodem proč i přes intervence centrální banky je zde tak nepříznivý trend v úrokových mírách placených státem za válečné dluhopisy a obecně co se týká státního dluhu, a proč upisování válečných dluhopisů tak zklamalo. Jistě zde nebude žádný větší motiv pro upisování těchto dluhopisů, než konec dalšího půjčování si od Rakousko-uherské banky a konec další inflace.

Vedlejší důsledky znehodnocení a jejich sociální následky

Jak je měna znehodnocována, všechny výplaty penzí, co se týká reálných hodnot, klesají. Dojde k poklesu množství lidí, co drží vládní dluhopisy, stejně jako množství věřitelů a hypotéčních dlužníků spolu s těmi, co drží dluhopisy železnic a věřitelů jiného druhu, kteří si mohou nárokovat jen úrok a konečné splacení jistiny podle výše původní nominální hodnoty částky, kterou půjčili, bez ohledu na to zda kupní síla této částky peněz mezitím poklesla nebo nepoklesla. Pořád získávají jen tu stejnou nominální platbu, ačkoliv si s touto částkou nyní mohou koupit a spotřebovat méně, než byly schopni dříve.

Obecně ztráty dlužníka jsou ziskem věřitele. Viděno na tomto pozadí, povrchní náhled by mohl vést k tomu návrhu, že změna v tomto vztahu mezi věřitelem a dlužníkem ve prospěch toho druhého je vždy pozitivní záležitostí. Populární vírou, která bývá zastávána, je to, že dlužník je vždycky chudou, potřebnou osobou, zatímco věřitel je bohatým kapitalistou. Tato víra je velice rozšířena. Velká většina dluhu není vlastněna chudými jednotlivci; není akumulována ze spotřebitelských půjček poskytovaných chudým, ale místo toho se skládá z půjček poskytovaných průmyslníkům, aby tito mohli financovat svoji výrobu. Jsou to půjčky pro kapitálové investice a ke krytí operačních nákladů, které si berou majitelé pozemků, podnikatelé a veřejný sektor. Věřitelé nejsou v žádném případě vždy „bohatými“ a dlužníci nejsou v žádném případě vždy „chudými“. Hlavní část nesplaceného dluhu je vlastněna bohatší částí společnosti než tou chudší. Méně majetné vrstvy společnosti jsou neproporcionálně zastoupeny mezi věřiteli. Tvoří většinu členů mezi těmi, kdo spoří u úsporných družstev a těmi, kdo drží spořící účty u bank a u úsporných družstev. Tak kdokoliv, kdo považuje za nediskutovatelné „společenské dobro“, které plyne ze znehodnocení měny, jako nevýhodu pro věřitele, která je doprovázena dobrem pro dlužníky, klame sám sebe. Největší část bohatství zřídka kdy existuje v peněžní formě, ale na místo toho existuje v pozemkových a majetkových hodnotách, v průmyslovém podnikání a akciích, vše z toho zůstává imunní před inflací; peněžní hodnota těchto aktiv má tendenci růst v proporci k míře inflace.

Jsou to střední vrstvy více než kdokoliv jiný, které mají svoje aktiva investována tak, aby obdržely vyplácený úrok z veřejných zdrojů. Úředníci, armádní důstojníci a jiné profese spoléhají na platy z veřejných zdrojů. V důsledku obecné likvidace komerčních podnikání, která byla zaviněna válkou, můžeme nyní na tento seznam na státu závislých, přidat prakticky všechny členy středních vrstev zaměstnaných v obchodě a maloobchodě. Během doby války museli tito majitelé obchodů a obchodníci prodat svoje zásoby a vybavení; sumu peněz, kterou za tyto věci obdrželi spolu se sumou, kterou by dali stranou pro údržbu a opravy svého podnikání, investovali dlouhodobě do půjček, primárně do válečných dluhopisů.

Tak ztráta kupní síly měny obrala střední vrstvy o jejich životní standard a prostředky pro zajištění výdělku na živobytí, stejně jako obrala spořivější tovární dělníky anebo zemědělce o plody jejich práce. Buržoasie je sražena do pozice proletariátu a pracovitý proletariát je sražen na úroveň třídy lumpenproletariátu. (8) Tyto vrstvy zuří vzteky, ačkoliv jejich věrnost k sociálním normám původně odolávala všemu pokušení a podněcování. Nic nepřispívá k politickému pozdvižení tak jako ekonomická zkáza těchto vrstev společnosti, které jsou nejvíce odpovědné za udržení společnosti.

Poznámky:

(1) Tento článek byl přednesen německy ve Vídni v pozdním létě roku 1918. Převzato z knihy Selected Writings of Ludwig von Mises: Monetary and Economic Policy Problems Before, During, and After the Great War. Indianapolis: Liberty Fund 2012.
(2) Po válce Rakousko-uherská banka veřejně vydala mnohem komplexnější data o nárůstu nabídky peněz během války. V červenci 1914, před začátkem války, množství peněz v oběhu bylo 3,4 miliardy korun. Dokonce roku 1916 toto množství narostlo na více než 11 miliard korun. Nakonci října 1918 krátce před koncem války v listopadu 1918 měna expandovala na 33,5 miliardy korun. Od začátku do konce války se rakousko-uherská měnová zásoba rozrostla o 977 procent. Index nákladů na živobytí, který byl v roce 1914 100 narostl do listopadu 1918 na 1 640, pozn. editora.
(3) Jako ukazatel oslabení hodnoty rakousko-uherské koruny na trhu se zahraničními měnami během první světové války: v srpnu 1914 se 100 korun obchodovalo za 97,5 švýcarských franků. Ale v červnu 1918, krátce předtím, než měl von Mises tuhle přednášku, se 100 korun směňovalo jen za 43,01 švýcarských franků, což odráží 45 % pokles za tuto čtyřletou periodu, pozn. editora.
(4) O rozsáhlém systému cenové a množstevní kontroly a o výrobních regulacích a plánovacích metodách uvalených na rakouskou ekonomiku během první světové války a jejich hlavních negativních následcích na fungování trhu viz Joseph Redlich, Austrian War Government (New Haven: Yale University Press, 1929), str. 107-135, pozn. editora.
(5) "Edictum de prettis rerum venalium" nebo "Edikt o maximálních cenách", byl vydán v roce 301 po Kristu římským císařem Diokleciánem v tváří tvář dramaticky rostoucím cenám díky zlehčení měny, které bylo provedeno kvůli obrovským výdajům římské vlády. Cenová kontrola výrazně selhala, uspěla jen ve vytvoření masivního nedostatku jídla a rozšíření černého trhu. Do roku 305 po Kristu, zhruba v době abdikace Diokleciána, byl edikt fakticky v říši ignorován kvůli tomu, jak pokřivil ekonomickou aktivitu, pozn. editora.
(6) Krátce po začátku Francouzské revoluce v roce 1789 spoléhala revoluční vláda na tisk nové papírové měny, asignátů, aby financovala své výdaje, což vedlo k masivní cenové inflaci po dobu následujících několika let. V roce 1793 vláda začala uvalovat cenovou a mzdovou kontrolu na francouzskou ekonomiku. Pokus uměle regulovat ceny v tváří tvář peněžní inflaci jen vytvořil nedostatek téměř fakticky všech nezbytných věcí. I přes rozsáhlou byrokracii, která tvrdě násilně dusila cenové kontroly, se všude po Francii vylíhly černé trhy. Nakonec v prosinci 1794 byla cenová kontrola odstraněna a jídlo a jiné statky opět začaly proudit na trh, pozn. editora.
(7) V březnu 1918 nová bolševická vláda v Rusku podepsala separátní mír s císařským Německem a Rakousko-Uherskem, který vyvázal Rusko z první světové války. Velká oblast západního Ruska v ten čas, která zahrnovala to, co je dnešní Estonsko, Lotyšsko, Litva, Bělorusko a Ukrajina přešla pod německou a rakousko-uherskou okupaci, jakožto výsledek mírového ujednání. Většina jižní a část střední Ukrajiny spadla pod rakouskou okupaci, s tím že rakouská koruna byla na tomto území široce používána, pozn. editora.
(8) Termín lumpenproletariát je často používán pro nižší a neuvědomělou část pracujících. Zdá se, že tento termín byl prvně použit Karlem Marxem v roce 1845 v jeho práci „German Ideology“ k označení části pracující třídy, která postrádala řádné „třídní vědomí“ pro své „opravdové“ třídní zájmy, pozn. editora.