Mises: Korporativismus a syndikalismus II
2. Syndikalismus
Korporativní nebo cechovní socialistický systém se tak ukazuje být syndikalismem. Pracovníci zaměstnaní v každém odvětví mají dostat kontrolu nad výrobními faktory a mají pokračovat ve výrobě na svůj vlastní účet. Není důležité, zda bývalí podnikatelé a kapitalisté dostanou zvláštní pozici v novém řádu nebo nedostanou. Nemůžou být již více podnikateli a kapitalisty v tom smyslu v jakém jsou podnikatelé a kapitalisté v tržní ekonomice. Mohou být jen občany, kteří si užívají privilegií v rozhodování, které se týkají managementu a rozdělování příjmu. Společenská funkce, kterou nicméně plnili v tržní ekonomice, je zcela převzata korporací. I kdyby v korporaci měli právo na to činit rozhodnutí jen bývalí podnikatelé a kapitalisté, a i kdyby obdrželi největší díl příjmu, systém bude pořád syndikalismem. Není ekonomickou charakteristikou syndikalismu, že každý syndikalista obdrží rovný příjem, nebo že je dotazován v otázkách politiky byznysu; základem je ten fakt, že jednotlivci a výrobní faktory jsou striktně připojeny k určitým oblastem výroby, tak že ani pracující, ale ani výrobní faktory nemají svobodu pohybu z jednoho oboru do druhého. Pokud slova „mlýny mlynářům, tiskárny tiskařům“ mají být vykládána tak, že slova „mlynáři“ a „tiskaři“ také zahrnují bývalé vlastníky mlýnů a tiskáren anebo nezahrnují, a zda tito bývalý podnikatelé a vlastníci dostanou více nebo méně privilegovanou pozici, není podstatné. Rozhodující je to, že tržní ekonomika, ve které vlastníci výrobních faktorů a podnikatelé podobně jako pracující závisí na poptávce spotřebitelů, je nahrazena systémem, ve kterém poptávka spotřebitelů již více výrobu neurčuje, ale jde o systém, ve kterém nabývá vrchu jen přání výrobců. Kuchař rozhoduje, co a v jakém množství bude každý jednotlivec jíst. Protože kuchař má exkluzivní právo připravovat jídlo, když někdo odmítne jídlo, které mu kuchař dává, bude hladovět. Takový systém by mohl mít ještě nějaký smysl, dokud podmínky zůstávají nezměněné, a dokud rozdělení kapitálu a práce mezi různé oblasti výroby odpovídá v nějakém rozsahu podmínkám poptávky. Ale změny nastávají vždy. A každá změna v podmínkách činí systém méně funkčním.
Postulát syndikalismu, dle kterého by vlastnictví výrobních faktorů mělo být převzato pracujícími, je pouze příznačný pro názor na výrobní proces, ve kterém pracující získávají pouze z úzké perspektivy svého postavení. Považují dílnu, ve které denně provádí své činnosti, za trvalou instituci; neuvědomují si, že ekonomické aktivity jsou předmětem trvalé změny. Neví, zda podniky, pro které pracují vytváří zisky nebo je nevytváří. Jak jinak by se dala vysvětlit skutečnost, že zaměstnanci železnic pracujících se ztrátou požadují "železnice železničářům"? Pracující naivně věří, že jen jejich práce vytváří příjmy, a že podnikatelé a kapitalisté jsou jen parasité. Psychologicky toto může vysvětlit to, jak vznikla myšlenka syndikalismu. Ale toto porozumění původu myšlenky syndikalismu ještě nedělá ze syndikalismus funkční systém.
Syndikalistické a korporativistické systémy jsou založeny na předpokladu toho, že platný stav výroby v daném čas, zůstane neměnným. Jen pokud by byl tento předpoklad správným, bylo by možné se obejít bez přemísťování kapitálových statků a práce z jednoho odvětví do druhého. A k tomu, aby se učinily takovéto změny, musí být učiněna rozhodnutí autoritou, která je nadřazena jednotlivým korporacím a syndikátům. Žádný uznávaný ekonom se tak nepokoušel nazvat syndikalistické myšlenky jako uspokojující řešení problému společenské kooperace. Revoluční syndikalismus Sorela*2 a obhájců přímé akce (action directe) nemá nic společného se syndikalistickým společenským programem. Sorelův syndikalismu byl systémem politické taktiky, která měla za svůj cíl dosažení socialismu.
Anglický cechovní socialismus vzkvétal po krátkou dobu a potom téměř úplně zmizel. Jeho původní zastánci ho sami opustili, jasně kvůli tomu, že si začali být vědomi jeho vrozených rozporů. Korporativistická idea hraje ještě nějakou roli určitého stupně důležitosti ve spisech a projevech politiků, ale žádný národ se ji nepokusil zavést. Fašistická Italie, která nejdůrazněji velebila korporativismus, uvalila nařízení vlády na všechny ekonomické aktivity. Nezůstal zde žádný zbylý prostor pro existenci autonomních korporací v „korporativistické“ Itálii.
Je zde obecná tendence dnes přidávat výraz „korporativní“ k jistým institucím. Organizace, které slouží jako poradní orgány pro vlády anebo kartely, které jsou vytvořeny vládou a fungující pod jejím dohledem, jsou nazývány korporativními institucemi. Ale tyto také nemají také nic společného s korporativismem.
Jakkoliv na ně hledíme, zůstává tu ta skutečnost, že myšlenka korporativismu nebo syndikalismu nemůže uniknout alternativě v podobě tržní ekonomiky anebo socialismu – co z toho?
*2 [Georges Sorel (1847-1922) – francouzský politický myslitel – pozn. editora]