Man, Economy and State: Rothbardovo pojednání o ekonomické teorii
[Autor: David Gordon. Vyšlo v knize The Essential Rothbard]
Rothbard brzy zaujmul pozornost fondu William Wolker, v té době vedoucí skupiny, která posyktovala finanční pomoc klasickým liberálně orientovaným učencům. Tato pověřila Rothbarda sepsáním učebnice, vhodné pro studenty vysokých škol, která by vysvětlila Misesovu „Human Action“ (Lidské jednání) jednodušším jazykem. Rothbard napsal jako vzor kapitolu o penězích a úvěru, která získala Misesův souhlas. Jak Rothbardova práce postupovala, projekt se proměnil na něco mnohem většího. Výsledek, dva svazky „Man, Economy and State“ (Zásady ekonomie), byly velkým pojednáním, vydaným v roce 1962 a jedním z nejdůležitějších příspěvků k Rakouské ekonomické škole ve 20. věku.
Mises rozpoznal význam knihy. Recenzoval ji v časopise „The New Individualist Review“ a nazval ji epochálním příspěvkem k obecné vědě o lidském jednání, praxeologii a k její prakticky nejdůležitější a nejmodernější a nejlépe propracované části - ekonomii.“ (15) Mises, jak věděl každý z jeho studentů, byl břitkým kritikem; aby řekl něco takového o nějaké knize, to bylo pro něj opravdu nezvvyklé.
Rothbard byl zcela ve shodě s Misesovým úsilím odvodit celou ekonomii z axiomu jednání kombinovaném se několika doplňujícími postuláty. V mnohem větším detailu, než tak učinil Mises, provedl dedukci; a v tomto procesu přispěl k hlavním teoretickým inovacím v praxeologii. Jeho pohled na praxeologii se lišil malým, ale podstatným způsobem od Misese. Rothbard si myslel, že přímo uchopujeme nezbytnosti z empirického světa. Nejen to, že vidíme, že člověk jedná: my ve stejný čas rozumíme tomu, že je to nezbytný rys lidského jednání. To je aristotelovský a scholastický pohled, v kontrastu k Misesově Kantovské pozici. Když tvrdí, že „všichni lidé jednají podle své jsoucnosti a jejich charakteru jako lidské bytosti“, Rothbard cituje na podporu Knihu I Aristotelovy Etiky Nikomachovy. (16) Mises naproti tomu tvrdil, že lidské bytosti musí myslet podle určitých kategorií. Pokud tomu tak je, můžeme poznat jistá tvrzení jako je axiom jednání, jako pravdivá a apriorní; známe tato tvrzení ve smyslu, že nemůžeme myslet způsobem, který by je popíral. To dovoluje rozdíl mezi světem, jak se jeví a světem jaký je sám o sobě. Žádný takový rozdíl v Rothbardově pohledu neexistuje. (A)
Odmítal standardní neoklasické použití matematických důkazů v ekonomii, bod, který nebyl Misesem opominut, když Mises komentoval: „V několika brilantních větách on [Rothbard] rozbil hlavní zbraň matematických ekonomů, totiž falešnou představu nahrazující údajně zastaralý koncept příčiny a následku konceptem vzájemné závislosti a rovnováhy.“ (17)
Nová Rothbardova kniha: Wall Street, banky a americká zahraniční politika
Dílo to bylo pozoruhodné pro svoji rigoróznost a kreativitu. Jedním z nejdůležitějších přínosů se týkal známého argumentu Misese. Rothbard zastával názor, že Misesův argument o kalkulaci za socialismu nebyl v podstatě vůbec argumentem ohledně socialismu. Spíše bylo základním bodem tohoto argumentu to, že pokud chybí trh, není možná ekonomická kalkulace. Tak, jedna firma, i pokud by byla soukromě vlastněná, která kontroluje celou ekonomiku by podobně nebyla schopna kalkulovat: „Naše analýza slouží k rozšíření známé diskuse o nemožnosti ekonomické kalkulace za socialismu započatá profesorem Ludwigem von Misesem před 40 lety. Mises, který měl poslední stejně tak jako první slovo v této debatě, nevyvratitelně demonstroval, že socialistický ekonomický systém nemůže provádět kalkulace, protože mu chybí trh, a tak postrádá ceny pro vyrobené statky a obzvláště pro kapitálové statky. Nyní vidíme, že paradoxně důvodem, proč nemůže socialistická ekonomika kalkulovat není specificky kvůli tomu, že je socialistická! Socialismus je systém, v kterém stát nuceně převezme kontrolu všech výrobních faktorů v ekonomice. Důvodem pro nemožnost kalkulace za socialismu je to, že jeden agent vlastní nebo řídí užití všech zdrojů v ekonomice. Mělo by být jasné, že není žádný rozdíl, pokud je tímto agentem Stát anebo jeden soukromý jednotlivec nebo soukromý kartel. Cokoliv z toho nastane, pak zde není žádná možnost kalkulace kdekoliv ve výrobní struktuře, protože výrobní proces by byl jen interním a bez trhů. Nebyla by zde žádná kalkulace, a tak by převládla kompletní ekonomická iracionalita a chaos, jedno zda je jediným vlastníkem Stát anebo soukromá osoba.“ (18)
Rothbard zde brilantně zkombinoval Misesův argument s centrálním tvrzením článku „The Nature of the Firm“ ekonoma Ronalda Coase (1910-2013) (19). Coase zvažoval, že jednotlivé firmy čelí rozhodnutí, zda rozšířit vlastní produkci nebo nakupovat produkty na trhu. Řekl, že v „konkurenčním systému je zde ‚optimální‘ množství plánování.“ (20) Rothbard viděl, že Mises a Coase učinili podobný závěr. Jak Rothbard poznamenává: „Pro každý kapitálový statek, zde musí být určitý trh, na kterém firmy nakupují a prodávají tento statek. Je zřejmé, že tento ekonomický zákon určuje konečné maximum ohledně relativní velikosti jakékoliv konkrétní firmy na svobodném trhu… Kvůli tomuto zákonu, zde nemůže být nikdy jeden Velký kartel nad celou ekonomikou anebo slučování do jedné Velké firmy vlastnící všechny produktivní aktiva v ekonomice.“ (21)
Na svobodném trhu neexistuje žádná tendence směrem k monopolu. Zde Rothbard následoval Misese a jiné ekonomy svobodného trhu; ale šel za jejich postoj. V jedné inovaci tvrdil, že celý koncept monopolní ceny se nedá aplikovat na svobodný trh. Neexistuje žádný prostředek k odlišení takzvané monopolní ceny účtované jednou firmou v nějakém odvětví, od konkurenční ceny.
„Je zde velký nedostatek v ekonomické literatuře stran této záležitosti: neschopnost zjistit iluzornost celého konceptu monopolní ceny… je zde předpoklad ‚konkurenční ceny‘, ke které je vyšší ‚monopolní cena‘ – výsledek nějakého restriktivního jednání – vztažena. No, pokud analyzujeme tuto otázku blíže, stává se zřejmým, že… zde není žádný způsob pro rozlišení, i rozlišení pojmové, jakékoliv dané ceny jako ‚monopolní ceny.‘ Údajná ‚konkurenční cena‘ nemůže být identifikována ani samotným výrobcem ani nestranným pozorovatelem.“ (22)
Rothbardův argument pro tento radikální závěr byl přímý: „Ani elasticita poptávkové křivky neustavuje žádné kritérium. I kdybychom odložili všechny těžkosti s objevením a určením poptávkové křivky… viděli bychom, že cena, pokud je přesně určena, vždy bude určena prodávajícím tak, že její rozpětí nad tržní cenou bude elastické. Jak může někdo, včetně samotného výrobce, vědět, zda je a nebo není tato cena konkurenční anebo monopolní,“ (23)
Rothbard neukázal žádný soucit s teoriemi monopolní ceny Joan Robinsonové (1903-1983) a Edwarda Chamberlina (1899-1967): „Teoretikové monopolistické soutěže staví do protikladu tuto ideální firmu [tj., firmu bez vlivu na cenu] s těmi firmami, které mají nějaký vliv na určení ceny, a tak jsou v nějakém stupni ‚monopolistické.‘ No, je zřejmé, že poptávková křivka firmy, nemůže být veskrze perfektně elastická.“ (24)
Teorie kapitálu je pro Rakouskou ekonomickou školu ústřední a Rothbard ji přičítal speciální význam ve svém sjednocení „brilantní a zanedbané teorie renty“ ekonoma Franka Fettera (1863-1949) (25) s čistou teorií úroku jakožto časové preference a rakouskou teorií výrobní struktury. Je stěží překvapující, že byl horlivý v tom ukázat výhody rakouského pohledu vůči konkurujícím doktrínám a podal zdrcující kritiku hlavní alternativní pozice. Podle ekonoma Franka Knighta (1885-1972) je kapitál věčným fondem; to kontrastuje s rakouským pohledem, jehož pionýrem byl Eugen Böhm von Bawerk (1851-1914), který zdůraznil stádia výroby v čase. Rothbard udeřil na tuto teorii podanou ve formě jednoho z Knightových žáků, Earlem Rolphem. „Nechme Rolpha vytvářet výrobní systém, ať už atomizovaný anebo integrovaný, bez toho, aby někdo přinášel současné statky (peněžní kapitál), jejichž existenci odmítá připustit. A tak pracující a majitelé půdy pracují na meziproduktech po léta bez výplaty, do té doby, než je hotový výrobek připraven pro spotřebitele, nechme Rolpha nabádat je, aby se nestrachovali, protože implicitně získávali platby odpovídající jejich pracovnímu úsilí. To je logický důsledek pozice, ve které se nacházejí Knihgt a Rolph.“ (26)
Rothbard nabízí podstatnou a dalekosáhlou kritiku Keynesiánské ekonomie. Začíná útokem na J. M. Keynese (1883-1946) poukazem na to, že v základech celého Keynesiánského systému je falešný předpoklad. Keynes tvrdil, že celkové výdaje mohou býti nedostatečnými, aby udržely plnou nezaměstnanost. Ale jak to může nastat? Pokud jsou pracující nezaměstnaní, nebudou nabízet práci za nižší mzdy? Jak zde pak může být trvalá nezaměstnanost na svobodném trhu? Keynes předpokládal, že mzdy se nemohou snížit. „Keynesiánská rovnováha s nezaměstnaností nastává jen tehdy, jestliže nominální mzdové sazby jsou nepružné směrem dolů, tj. když křivka nabídky práce pod stavem plné zaměstnanosti je nekonečně elastická.“ (27)
Při nárůstu vládních výdajů, zatímco nominální mzdové sazby zůstanou konstantní, reálné mzdy klesnou. Keynesova nejvíce vychloubaná inovace se skládá z komplikovaného pokusu obelstít pracující. Ti se dívají jen na své nominální mzdy, selhávají v tom, aby si všimli, že čelí zkrácení svých mezd. Rothbard shledává Keynesovskou medicínu jako totálně mylnou: „Odbory se nicméně informují o problému kupní síly a rozdílu mezi nominálními penězi a reálnými mírami; opravdu stěží je potřeba mnoho bystrého úsudku k tomu, aby člověk pochopil tyto rozdíly. Ironicky, Keynesova obhajoba inflace založené na ‚peněžní iluzi‘ spočívá na historické zkušenosti… že během inflace prodejní ceny rostou rychleji než mzdové sazby. No, ekonomika, v které odbory uvalí minimální mzdové sazby, je přesně ekonomikou, v které si odbory budou vědomi jakékoliv ztráty na svých reálných mzdových sazbách stejně jako na svých nominálních sazbách.“ (28) (B)
K ukončení nezaměstnanosti potom musí mzdy klesnout. Ale Keynesiánci nejsou ještě poraženi: „ustoupí nazpět k poslednímu svému útočišti.“ (29) Argumentují tím, že jestliže mzdy klesnou, nezaměstnanost může přetrvat. Spekulativní poptávka po držbě hotovosti bude blokovat investice: podnikatelé předpovídající pokles v cen budou hromadit svoji hotovost.
Rothbardova analýza této myšlenky je jednou z jeho nejpřednějších inovací. Ve své kritice předjímal teorii racionálních očekávání, za kterou Robert Lucas (n. 1937) získal později tzv. Nobelovu cenu. (30) Rothbard tvrdí, že Keynes si mylně myslí, že spekulativní poptávka po držbě peněz určuje úrokovou míru. Místo toho, poptávka po držbě peněz je spekulativní odezvou: „Jednou vážnou a základní chybou Keynesiánců je trvání na tom, že úroková míra se týká půjček, místo toho, že jde o cenový rozdíl mezi stádii produkce. První je, jak jsme viděli, jen odrazem druhého. Silné očekávání rychlého růstu úrokové míry znamená silné očekávání růstu cenového rozdílu nebo míry návratnosti. Pokles cen značí, že podnikatelé očekávají, že ceny výrobních faktorů budou klesat v blízké budoucnosti hlouběji, než jejich prodejní ceny… vše s čím jsem konfrontováni je situace, v které podnikatelé očekávající, že ceny výrobních faktorů brzy klesnou, zastaví investice a počkají na tento šťastný okamžik tak, že jejich návratnost bude větší. To není ‚preference likvidity,‘ ale spekulace na změnu cen.“ (31)
V tomto bodě Rothbard pokročil k důležitému bodu, kterým předjímal Lucase. Argumentoval, že taková spekulace není zdrojem nestability. Naopak „očekávání klesajících cen výrobních faktorů uspišuje pohyb směrem k rovnováze, a tak k čistým úrokovým vztahům tak, jak jsou tyto určeny časovou preferencí.“ (32)
Ale, co když poptávka po držbě hotovosti vzroste na neomezený rozsah? Co když podnikatelé nebudou vůbec investovat? Rothbard opět kontruje s bodem „racionálního očekávání“: „Keynesiánskou starostí je to, že lidé budou hromadit hotovost namísto nákupu dluhopisů ze strachu z poklesu ceny cenných papírů… to by znamenalo… nebudou investovat, protože předpokládají bezprostřední vzestup přirozené úrokové míry. Spíše, než aby to sloužilo jako blokáda, tak to uspíší rychlost následujícího přizpůsobení. Navíc poptávka po penězích by nemohla být nekonečná, protože lidé musí vždy pokračovat ve spotřebě ať jsou jejich očekávání jakákoliv.“ (33) (C)
Shrnuto, Keynesiánský pohled stran preference likvidity je od základu chybný: „Keynesiánci nicméně připisují preferenci likvidity ne všeobecné nejistotě, ale specifické nejistotě stran budoucích cen dluhopisů. To je dozajista povrchní a omezený pohled.“ (34)
Rothbardův pohled stran očekávání v rychlosti přizpůsobení úrokové míry je aplikován mnohem šířeji, než jen pro Keynesiánský problém hromadění. Jeho efekt je přítomen ve všech očekávaných změnách cen. Rothbard napsal: “Přirozená úroková míra na trhu obsahuje komponentu změny kupní síly, která upravuje reálné sazby, pozitivně v penězním vyjádření při všeobecné expanzi a negativně během všeobecné kontrakce. Sazba u půjček bude jednoduše odrazem toho, co se stane s přirozenou mírou. Tak dalece jak je diskuse podobná Fisherově s výjimkou toho, že to jsou výsledky skutečných, a nikoliv očekávaných změn… Viděli jsme, že na místo utrpění peněžní ztráty… podnikatelé se budou držet při svých nákupech zpátky, dokud ceny výrobních faktorů neklesnou (téměř) ihned na svoji budoucí nižší úroveň. Ale tento proces anticipovaného pohybu cen nenastává pouze v extrémním případě případného ‚negativního‘ obratu. Nastává, kdykoliv je změna v cen předvídána… Jestliže by byly všechny změny předvídány všemi lidmi, nebyl by zde žádný prostor pro vyvinutí složky úrokové míry.“ (35)
(15) Ludwig von Mises, The New Individualist Review (podzim, 1962), str. 41.
(16) Man, Economy and State with Power and Market, str. 2.
(17) Mises, New Individualist Review, str. 40.
(18) Man, Economy and State with Power and Market, str. 614-615.
(19) Ronald Coase, „The Nature of the Firm,“ Economia, str. 386 (1937).
(20) Citováno z Man, Economy and State with Power and Market, str. 613.
(21) Ibid, str. 613.
(22) Ibid, str. 687-688.
(23) Ibid, str. 689.
(24) Ibid, str. 721.
(25) Ibid, str. xcv.
(26) Ibid, str. 507.
(27) Ibid, str. 780.
(28) Ibid, str. 784.
(29) Ibid, str. 785.
(30) Děkuji profesoru Br. Caplanovi za to, že mne na toto upozornil.
(31) Man, Economy and State with Power and Market, str. 789-790.
(32) Ibid, str. 790.
(33) Ibid, str. 791.
(34) Ibid.
(35) Ibid, str. 796.
Poznámky překladatele:
(A) K uvedeným rozdílům viz ZDE.
(B) příklad z českých a moravských luhů a hájů o tom, jak odbory sledují a predikují inflaci najdete ZDE.
(C) Rothbard zde pojednává o problému tzv. pasti likvidity.