Jdi na obsah Jdi na menu
 


24. 4. 2020

Ludwig von Mises: základy II

[Přeloženo z originálu „The Essential von Mises“ od Murraye N. Rothbarda. Původně vyšlo roku 1973]

 

II. Mises a Rakouská ekonomie: The Theory of Money and Credit

 

Mladý Ludwig von Mises přišel na Vídeňskou univerzitu v roce 1900, získal zde svůj doktorát v právu a ekonomice v roce 1906. Brzy se sám uvedl jako jeden z nejbrilantnějších žáků v pokračujícím semináři Eugena von Böhm-Bawerka. Ponořil se do Rakouského přístupu, nicméně Mises zjistil, že Böhm-Bawerk a starší Rakušané nedošli dost daleko, že neuplatnili svoji analýzu až tak daleko, kam by mohli jít, a následkem toho zůstaly v rakouské ekonomické škole důležité mezery.


To je tak samozřejmě v každém vědeckém oboru: pokroky přichází jak studenti a stoupenci stojí na ramenech svých velkých mistrů. Příliš často nicméně mistři zavrhnou nebo selžou v tom, aby viděli hodnotu pokroku jejich následovníků. Obzvláště hlavní mezerou, které si Mises povšiml, byla analýza peněz. Je pravdou, že Rakouští ekonomové vyřešili analýzu relativních cen pro spotřební statky podobně jako pro všechny výrobní faktory. Ale peníze byly od dob klasických ekonomů v oddělené přihrádce, nebyly předmětem analýzy, která pokrývá zbytek ekonomického systému.


Jak u starších Rakouských ekonomů, tak u dalších neoklasiků v Evropě a Americe toto oddělení pokračovalo a peníze a „cenová hladina“ byly se vzrůstající měrou analyzovány zcela zvláště od zbytku tržní ekonomiky. Nyní sklízíme nešťastné ovoce tohoto žalostného rozdělení v současném rozdělení mezi „mikro“ a „makro“ ekonomií.

 

ludwig-von-mises-576x720.jpg


„Mikroekonomie“ je přinejmenším zhruba založena na jednání jednotlivých spotřebitelů a výrobců; ale když ekonomové přijdou k penězům, jsme náhle vrženi do neexistujících nereálných agregátů: peněz, „cenové hladiny“, „národního produktu“ a úspor. Odřezání od pevných základů jednání jednotlivců, makroekonomie“ skáče od jednoho přediva omylů k dalšímu. V Misesově době v prvních desetiletích 20. století, bylo toto zavádějící oddělování již valem rozvinuto v práci Američana Irvinga Fishera (1867–1947), který vytvořil složité teorie „cenové hladiny“ a rychlostí“ nezakotvené v jednání jednotlivců a s žádným pokusem integrovat tyto teorie do zdravého těla neoklasické „mikro“ analýzy. 


Ludwig von Mises se vydal na cestu napravení toho-to rozdělení a založení ekonomie peněz a jejích kupní síly (mylně nazývané „cenová hladina“) na rakouské analýze jednotlivce a tržní ekonomiky: dospět k velké jednotné ekonomii, která by vysvětlovala všechny části ekonomického systému. Mises dosáhl tohoto monumentálního úspěchu ve své první velké práci: „The Theo-ry of Money and Credit“ (Theorie des Geldes und der Umlaufsmittel z roku 1912. Česky by šlo použít název Teorie peněz a úvěru).   To byl oslnivý úspěch kreativní-ho rozhledu hodný samotného Böhm-Bawerka. Konečně byla ekonomie celým, integrovaným tělesem analýzy založeném na individuálním jednání; nemuselo zde být již žádné rozdělení mezi penězi a relativními cenami, mezi mikro a makro.


Mechanistický Fisherovský pohled automatických vztahů mezi množstvím peněz a cenovou úrovní, „rychlosti oběhu“ a „ rovnosti směn“ byl explicitně Misesem rozbit ve prospěch integrované aplikace teorie mezního užitku na nabídku a poptávku po samotných penězích. Zvláště Mises ukázal, že právě jako cena jakéhokoliv statku je určena jeho dostupným množstvím a intenzitou poptávek spotřebitelů po tomto zboží (založených na mezním užitku spotřebitelů), tak „cena“ nebo kupní síla peněžní jednotky je určena na trhu stejným způsobem.


V případě peněz, je poptávkou poptávka po držení něčích peněžních zůstatků (v něčí peněžence nebo v bance, aby je šlo utratit dříve nebo později za užitečné zboží a služby). Mezní užitečnost peněžní jednotky (dolaru, franku nebo zlaté unce) určuje intenzitu poptávky po peněžních zůstatcích; a vztah mezi dostupným množstvím peněz a poptávkou po nich určuje „cenu“ dolaru (tj. jak mnoho ostatního zboží může být za dolar získáno při směně).


Mises souhlasil s klasickou „kvantitativní teorií“, že vzestup v nabídce dolarů nebo zlatých uncí povede k pádu jejich hodnoty nebo „ceny“ (tj. vzestup cen ostatních statků a služeb); ale enormně tento hrubý přístup zušlechtil a integroval s obecnou ekonomickou analýzou. Prvně ukázal, že tento pohyb je stěží proporcionální; vzestup v nabídce peněz bude mít tendence snižovat jejich hodnotu, ale jak mnoho to dělá nebo pokud se tak vůbec stane, závisí na tom, co se stane s mezní užitečností peněz, a tak poptávkou veřejnosti po držbě peněz v podobě peněžních zůstatků. Navíc Mises ukázal, že „množství peněz“ nezvyšuje celkovou sumu: zvýšené množství je „vstříknuto“ v jednom bodě ekonomického systému a ceny budou růst pouze, když se nové peníze rozptýlí vlnami po ekonomice.


Jestliže vláda vytiskne nové peníze a utratí je, řekněme za sponky na papír, to co se stane, není jednoduše nárůst „cenové hladiny“, jak by řekli ne-Rakouští ekonomové; co se stane je to, že prvně vzrostou příjmy a ceny sponek na papír, a potom ceny dodavatelů, kteří dodávají průmyslu sponek na papír a tak dále. Takže vzestup v nabídce množství peněz změní relativní ceny přinejmenším dočasně a může vyústit v trvalé změny také v relativních příjmech (Cantillonův efekt, pozn. překladatele).


Mises byl také schopen ukázat, že raný a dlouho zapomenutý pohled Ricarda a jeho přímých následovníků byl pozoruhodně správný: že nehledě na průmyslové anebo spotřební využití zlata, vzestup v nabídce peněz nepřináší vůbec žádné společenské přínosy. V kontrastu s takovými výrobními faktory jako je půda, práce a kapitál, nárůst jejich množství přinese větší produktivitu a vyšší životní standard, vzestup v nabídce peněz jen roz-ředí kupní sílu; nezvýší produkci.


Kdyby množství peněz každého v jeho peněžence anebo bankovním účtu byla magicky ztrojnásobena přes noc, společnost to nezlepší. Ale Mises ukázal, že velký půvab inflace (nárůst množství peněz) je přesně v tom, že ne každý dostane nové peníze ihned a ve stejném množství; místo toho vláda a jí oblíbení příjemci výnosů nebo dotací jsou prvními, kteří obdrží nové peníze. Jejich příjem vzroste předtím, než mnoho cen vzroste; zatímco ti nešťastní členové společnosti, kteří obdrží nové peníze na konci řetězu (nebo jako penzisté, neobdrží z nových peněz vůbec nic) ztrácejí, protože ceny věcí, které kupu-jí, rostou předtím, než si mohou užít vzestup příjmu. Ve zkratce půvab inflace je ten, že vláda a jiné skupiny v ekonomice můžou tiše, ale efektivně těžit na účet skupin obyvatelstva, které postrádají politickou moc. 


Inflace — rozšíření nabídky peněz — ukázal Mises, je procesem zdaňování a redistribuce bohatství. Ve vývoji svobodné tržní ekonomiky nezasažené vládou přivoděným nárůstem nabídky peněz, ceny budou obecně klesat, jak se bude nabídka zboží a služeb rozšiřovat. A klesající ceny a náklady byly opravdu vítanou charakteristikou průmyslového rozvoje během většiny 19. věku. Aplikováním mezního užitku na peníze Mises překonal problém, který většina ekonomů viděla jako nepřekonatelný: takzvaný „rakouský kruh“.


Ekonomové mohli vidět, jak ceny vajec nebo koní nebo chleba mohly být určeny příslušnými mezními užitky těchto věcí; ale na rozdíl od těchto statků, které jsou poptávány za účelem spotřeby, peníze jsou poptávány a drženy v podobě peněžních zůstatků za účelem jejich utracení za statky. Nikdo tak nemůže poptávat peníze (a mít z nich mezní užitek), jestliže tyto již předtím neexistovaly, neřídily ceny a kupní sílu na trhu.


Ale jak můžeme plně vysvětlit cenu peněz v termínech mezního užitku, jestliže peníze musely mít předem existující cenu (hodnotu) pro účely toho, aby byly poptávány na první místě? Ve své „regresním teorému“, Mises překonal „Rakouský kruh“ v jednom ze svých nejdůležitějších teoretických úspěchů, v němž logicky ukázal, že jeden může sledovat nazpět časový element v poptávce po penězích až do dávného dne, kdy peněžní komodita nebyla penězi, ale užitečnou barterovou komoditou ve své ryzosti.


Ve zkratce, až do dne, kdy peníze-komodita (tj. (nejčastěji) zlato nebo stříbro) byla poptávána výhradně pro svoje kvality jako spotřební komodita a komodita pro přímé použití. Mises nejen že zkompletoval logické vysvětlení ceny nebo kupní síly peněz, ale jeho objevy měly další důležité důsledky. Znamenalo to, že peníze mohly vzniknout jen jediným způsobem: na svobodném trhu a z přímé poptávky na tomto trhu pro užitečné komodity. A to znamená, že peníze nemohly mít původ v tom, že vláda prohlásí něco za peníze ani v nějakém druhu jednorázové společenské smlouvy; mohly se jen vyvinout z obecně užitečné a cenné komodity. Menger dříve uká-zal, že peníze vznikly pravděpodobně touto cestou; ale byl to Mises, který potvrdil absolutní nezbytnost trhu pro původ peněz.

 
Ale to má ještě další důsledky. To znamená na rozdíl od pohledu většiny tehdejších a dnešních ekonomů, že „peníze“ nejsou jednoduše arbitrární jednotky nebo kousky papíru definované vládou: dolary, libry, franky apod. Peníze musí mít původ jako užitečná komodita: jako zlato, stříbro nebo cokoliv jiného. Původ peněžních jednotek, jednotek účtování a směny, nebyl „frank“ nebo „marka“, ale zlatý gram anebo stříbrná unce. Peněžní jednotka je v základu jednotkou váhy o specifické hodnotě, trhem vytvořené komodity. Není žádným zázrakem, že ve skutečnosti všechna dnešní jména pro měny: dolar, libra, frank a podobně, pochází z váhových jednotek pro zlato nebo stříbro. I v dnešním měnovém chaosu ústava USA ještě definuje dolar jako 1/35 (nyní 1/42) zlaté unce. (Dnes již dolar na zlato vázán není, pozn. překladatele).


Tato analýza kombinovaná s Misesovou demonstrací nesmírných společenských škod vládou zvýšené nabídky arbitrárně vyprodukovaných „dolarů“ a „franků“, směřuje cestu k úplné odluce vlády od měnového systému. To znamená, že základem peněz je váha zlata nebo stříbra, to znamená, že je zcela možné se vrátit do světa, kde takové váhy budou opět jednou jednotkou účtování a prostředkem peněžní směny. Zlatý standard, který je dalek toho, aby byl barbarským fetišem anebo dalším arbitrárním nápadem vlády, je nahlížen jako schopný poskytnout peníze produkované výhradně na trhu, a ne jako předmět vrozených inflačních a přerozdělovacích tendencí donucující vlády. Dobré, nevládní peníze by znamenaly svět, kde by ceny a náklady opět mohly klesat jako reakce na růst produktivity.


Toto jsou sotva stěží všechny pokroky Misesovy mo-numentální knihy „Theory of Money and Credit“. Mises také demonstroval roli bankovnictví v nabídce peněz a ukázal, že bankovnictví osvobozené od vládní kontroly a diktátu, by vedlo k ne tak divoké inflační expanzi peněz, ale banky by byly přinuceny požadováním výplat dobrých peněz k ne-inflační politice „tvrdých peněz“.


Většina ekonomů ospravedlňuje centrální bankovnictví (kontrolu bank vládní bankou, jako je Federální rezervní systém) jako nutnost, aby vláda mohla omezovat inflační tendence soukromých bank. Ale Mises ukázal, že role centrálních bank byla přesně opačná: osvobodit banky od přísných tržních restrikcí stran jejich aktivit a stimulovat a pohánět je k inflační expanzi jejich půjček a deposit. Centrální bankovnictví, jak jeho původní obhájci velmi dobře věděli, je a vždy bude inflačním opatřením osvobozujícím banky od tržních omezení. (Mises se později ve svých pozdějších pracích klonil ke 100% bankovním rezervám, pozn. překladatele).


Dalším významným pokrokem knihy „The Theory of Money and Credit“ bylo vymýcení některých ne-individualistických anomálií, které kazily Rakouský koncept mezního užitku. V kontradikci k jejich vlastní hlavní metodologii soustřeďující se na reálné jednání jednotlivců, Rakouští ekonomové šli v souladu s Jevonsko-Walrasovským mezním užitkem, který zkoušeli učinit měřitelnou matematickou kvantitou. I dnes, každá ekonomická učebnice vysvětluje mezní užitek v termínech „užitků“, jednotek, které jsou domněle sčítatelné, násobitelné a podrobitelné i jiným matematickým operacím (viz třeba celkový užitek, pozn. překladatele).


Jestliže by student cítil, že činí málo smyslu říci „Oceňuji hodnotou čtyř užitků tuto libru másla“, měl by takový student absolutně pravdu. Stavějíce na pohledu svého spolužáka z Böhm-Bawerkova semináře, Čecha Františka Čuhela (1862–1914), Mises zničujícím způsobem vyvrátil myšlenku toho, že mezní užitek je v nějakém smyslu měřitelný a ukázal, že mezní užitek je striktně ordinálním řazením, v kterém jednotlivec seřazuje svoje hodnoty v preferenčním pořadí („Preferuji A před B a B před C), bez předpokladu nějaké mytické jednotky nebo kvantity užitku.


Jestliže nemá žádný smysl říkat, že jednotlivec může „měřit svůj vlastní užitek“, potom má ještě méně smyslu se pokoušet srovnávat užitky mezi lidmi ve společnosti. Ale etatisté a egalitáři se pokouší použít teorii užitku tímto způsobem celé 20. století. Jestliže můžete říci, že mezní užitek z dolaru každého člověka klesá, jak tento člověk shromažďuje další dolary, potom nemůžete také říci, že vláda může zvýšit „společenský užitek“ tím, že vezme dolar od bohatého člověka, který si ho cení méně a dá ho chudému člověku, který si ho bude cenit výše?


Misesovo vysvětlení, že užitek nemůže být měřen zcela eliminuje použití mezního užitku pro rovnostářské politiky státu. A ačkoliv, zatímco ekonomové obecně neupřímně přijímají myšlenku, že užitek nemůže být srovnáván mezi jednotlivci, předpokládají, že mohou jít dále a odhadovat „společenské výhody“ a „společenské náklady“.

 

(5) Přeloženo H. E. Batson v roce 1934, přetisknuto s "Monetary Reconstruction" (New Haven, Conn.: Yale University Press, 1953). Přetištěno Foundation for Economic Education, 1971; přetištěno s úvodem od Murray N. Rothbarda, Liberty Press/Liberty Classics, 1989.

 

Pokračování za týden.