Jdi na obsah Jdi na menu
 


Logická krása libertariánství od Hanse Hermanna Hoppeho

14. 1. 2015

Vyšlo: Brazilský filozofický časopis Dicta & Contradicta zpovídá Hanse Hermanna Hoppeho, 15. července 2013.
Přeložil Tomáš Macháček.

 

Dicta & Contradicta: Pomohla by vysoké kultuře změna ze státní na libertariánskou společnost, či by ji brzdila?
Hoppe: Libertariánská společnost by byla významně více prosperující a bohatá. To by určitě pomáhalo jak vysoké, tak nízké kultuře. Ale svobodná společnost – společnost bez daní, dotací z daní a bez takzvaného „duševního vlastnictví“ – by produkovala velmi odlišnou kulturu, s velmi odlišným složením produktů, producentů, hvězd a neúspěchů.

 

Dicta & Contradicta: Vy vidíte souvislost mezi formou vlády společnosti a jejími morálními hodnotami a společenským rozvojem. Vidíte též podobnou souvislost mezi typem vlády a estetickými standardy a kvalitou umění a zábavy?
Hoppe: Ano, vidím. Demokratický stát systematicky podporuje rovnostářství a relativismus. V oblasti lidské interakce to vede k podkopání a nakonec k vymizení myšlenky věčných a univerzálních principů spravedlnosti. Právo je zaplavováno legislativou. V oblasti umění a estetického úsudku vede demokracie k podkopání a nakonec vymizení představy krásy a univerzálních standardů krásy. Krása je zaplavována takzvaným „moderním uměním“.

 

Dicta & Contradicta: Vzhledem k tomu, že by komunity libertariánů mohly vypovědět nonkonformisty za nesouhlas s jakýmkoliv názorem, byla by intelektuální diskuze v libertariánském světě svobodnější oproti současnosti? A oproti světu složenému z tradičních monarchií?
Hoppe: Soukromé vlastnictví opravňuje jeho vlastníka diskriminovat, tj. vypovědět z, či pozvat ostatní na jeho majetek a určit podmínky vstupu a pozvání. Jak inkluze, tak exkluze mají související náklady a přínosy, jež vlastník při rozhodování zvažuje. V každém případě je vlastníkovo rozhodnutí motivováno jeho starostí o majetek a rozumem. Jeho uvažování se může ukázat jako správné a on dosáhne svého cíle, anebo může být špatné, ale v každém případě je vlastníkovo rozhodnutí odůvodněné.

 

Zakladatel a developer soukromé komunity by pravděpodobně nediskriminoval a neprováděl exkluzi založenou na pouhých odlišnostech v názorech. Či pokud by tak dělal, přilákal by tak akorát následovníky toužící po členství v sektě. Diskriminace bude typicky založena na odlišnostech v jednání, vyjadřování a vzezření, na tom co lidé dělají a jak jednají na veřejnosti, na řeči, náboženství, etnickém původu, zvycích, společenské třídě atd. Vlastník diskriminuje, aby dosáhl vysokého stupně homogenity chování v jeho komunitě, a aby se vyhnul (či snížil) napětí a konfliktu uvnitř společnosti – v ekonomickém žargonu: snížit transakční náklady. A činí tak v očekávání, že jeho rozhodnutí bude dobré pro jeho majetek a komunitu.

 

V každém případě, v libertariánském světě by vskutku bylo mnohem více diskriminace, než v současném etatistickém světě, jenž je charakterizován bezpočtem antidiskriminačních zákonů, a následkem toho všudypřítomnou nucenou integrací. Jakákoliv další kritéria mohou být užita pro inkluzi, či exkluzi, v libertariánském světě by například žádný vlastník ze soukromé komunity nechtěl tolerovat – a neprovádět diskriminaci vůči – komunistickým či socialistickým aktivistům na jeho majetku. Jakožto nepřátelé samotné instituce, na níž existence komunity spočívá, byli by tito vykázáni. Samozřejmě, mohli by si svobodně svou vlastní komunistickou komunu, kibuc, či jakýkoliv jiný „experiment s životním stylem“, se kterým by přišli.

 

Krátce řečeno, a abych konečně odpověděl na vaši otázku, libertariánský svět by byl charakterizován mnohem větším výběrem odlišných, ale vnitřně relativně homogenních komunit a tudíž sortiment, rozmanitost a pádnost intelektuální diskuze by ve vší pravděpodobnosti překonaly cokoliv dosud zažitého.

 

Dicta & Contradicta: Mají libertariánské etické a politické postoje nějaký vztah k jistým estetickým a uměleckým míněním? Je libertarián nekonzistentní, když je milovníkem, řekněme, socialistického realismu?
Z čistě logického úhlu pohledu je libertariánství slučitelné s každým estetickým a uměleckým stylem či míněním. Nejsem prvním, kdo si všiml, kupříkladu, že slavná libertariánská umělecká práce Ayn Randové vykazuje nápadnou stylistickou podobnost se socialistickým realismem. Podobně, viděl jsem, že je možné být „perfektním“ libertariánem a nikdy nespáchat agresi vůči něčí osobě či majetku, a přesto být obecně neschopný, nepříjemný či dokonce zkažený člověk.

 

Nicméně, psychologicky se tyto záležitosti liší. Zde v oblasti psychologie cítíme, že život jako mírumilovný povaleč či jako milovník socialistického realistického umění je nějak neslučitelný a v rozporu s životem sebe uvědomělého libertariána. Když vidíme takový vkus či počínání u samozvaného libertariána, způsobuje nám to emoční či estetické utrpení a disharmonii. A myslím, že je to tak správně. Protože lidská zkušenost je charakterizována jednotným celkem třech schopností: poznáním pravdy, spravedlnosti a krásy. Můžeme rozlišovat pravdivé a falešné, správné a špatné a můžeme rozlišovat mezi krásným (a dokonalostí) a ošklivým (a nedokonalým) – a o těchto třech pojmech můžeme mluvit a uvažovat. Celý a úplný lidský život by tedy neměl být pouze pravdivý a spravedlivý, měl by to být též dobrý život. Možná ne krásný a dokonalý, ale usilující o krásu a dokonalost. Příkladný, morálně a esteticky povznášející a fascinující život. To je něco, co mírumilovný povaleč a milovník socialistického realismu postrádají.

 

Dicta & Contradicta: A jinak, hraje umění nějakou roli v určování politických a filozofických idejích? Může být toto provedeno jinak než jako propaganda pro danou ideologii?
Účelem vizuálního umění a hudby je tvorba krásy ve všech svých manifestacích. Nemá žádné další filozofické implikace. Přesto mají krásné umění a hudba a libertariánství jednu důležitou shodu. Libertariánství, též, je krásné. Ne esteticky, samozřejmě, ale logicky, jako jednoduchá a elegantní společenská teorie.

 

Co se týká zcela či částečně diskursivního – výpravného – umění, ano, ty mohou sloužit jako prostředek šíření politických a filozofických idejí. Můžete to nazývat propaganda. Ale tyto ideje mohou být pravdivé a dobré či falešné a zlé. A ačkoliv nejsem umělecky založen, raději budu mít více umělců propagujících pravdivé a dobré ideje soukromého majetku a kapitalismu jako je Ayn Randová, například, a méně umělců propagujících falešné a špatné ideje veřejného vlastnictví a socialismu jako, řekněme, Bertolt Brecht. Ale filozofická agenda není nezbytná pro tvorbu umění – příběh můžete vyprávět pro příběh samotný. Stejně tak není filozofický záměr dostatečný pro tvorbu umění. Pro tvorbu umění musí být příběh především charakterizován pravdivostí (v nejširším smyslu slova), srozumitelností, logickou soudržností, mistrovstvím řeči, vyjádření a stylu, smyslem pro lidskost a lidskou spravedlnost: působením úmyslného a neúmyslného v životě, správného a špatného, dobrého a zlého.

 

Dicta & Contradicta: Mají ideje projednávané intelektuály nějaký dopad na historii lidské společnosti?
Nejsem fanoušek J. M. Keynese, ale když prohlásil, že „ideje ekonomů a politických filozofů, ať už jsou správné nebo nesprávné, jsou mocnější, než je běžně chápáno. Vskutku, světu vládne jen máloco jiného. Praktičtí lidé věřící, že jsou prosti jakéhokoliv intelektuálního vlivu, jsou obvykle otroky nějakého zesnulého ekonoma.“, tak měl pravdu. Ve skutečnosti je Keynes ten zesnulý ekonom, hlásající nesprávné názory, jímž jsou praktičtí lidé dneška intelektuálně zotročeni.

 

Dicta & Contradicta:  Je akademický život ve své současné podobě zdravým prostředím pro intelektuála? Může, jako intelektuál, přežít kdekoli jinde?
To záleží na intelektuálovi. Akademický život může být velice pohodlný pro někoho, kdo chrlí po dlouhá léta politicky korektní levičácké fráze. Na druhou stranu, pro libertariána rakouského střihu – a obzvláště kulturně konzervativního libertariána – je akademický život obtížný a často rozčilující. S vytrvalostí a trochou štěstí to můžete zvládnout a přežít, ale pokud se nechcete nechat zaprodat nebo alespoň umlčet, měli byste být připraveni za to zaplatit jistou cenu.
Avšak v dnešní době, díky internetu, můžete jako intelektuál přežít mimo oficiální akademickou obec. S minimálními vstupními náklady je konkurence urputná, ale příležitosti se zdají neomezené. Povzbudivé je, že už je několik rakousko-libertariánských intelektuálů, kteří se takto stali známými a vydělali peníze.

 

Dicta & Contradicta: Pokud byste mohl magicky změnit jeden názor v myslích všech lidí v současných společnostech, co by to bylo a proč?
V tomto souhlasím se svým hlavním učitelem, mentorem a mistrem Murray Rothbardem. Chtěl bych pouze, aby lidé rozpoznali věci takové, jaké skutečně jsou. Chtěl bych, aby si uvědomili, že daně jsou loupež, politici zloději a celý státní aparát a byrokracie, mafii podobný podnik, pouze mnohem větší a mnohem nebezpečnější. Krátce, chtěl bych, aby nenáviděli Stát. Pokud by každý uvěřil a udělal toto, pak by, jak ukázal É. de la Boétie, veškerá státní moc téměř okamžitě zmizela.

 

Dicta & Contradicta: Jaký pozitivní vliv měl Habermas na vaše myšlení? Byly od něj také nějaké negativní vlivy?
Habermas byl mým hlavním učitelem filozofie a vedoucím disertační práce během mých studií na Goethově Univerzitě ve Frankfurtu nad Mohanem v Německu, mezi lety 1968-1975. V jeho seminářích jsem se seznámil s britskou a americkou analytickou filozofií. Četl jsem K. Poppera, P. Feyerabenda, L. Wittgensteina, G. Ryleho, J. L. Austina, J. Searleho, W. v. O. Quineho. H. Putnama, N. Chomského, J. Piageta. Objevil jsem Paul Lorenzena a Erlangenskou školu a práci K. O. Apela. Stále mám za to, že šlo o poměrně dobrý intelektuální trénink.

 

Osobně pak ničeho nelituji. Avšak co se týká Habermasova vlivu na Německo a německé veřejné mínění, je to naprostá katastrofa. Alespoň z libertariánského úhlu pohledu. Habermas je dnes nejoslavovanějším veřejným intelektuálem v Německu a velekněz „politické korektnosti“: sociální demokracie a etatismu, multikulturalismu, antidiskriminace (affirmative action) a politické centralizace, okořeněné speciálně pro Němce, silnou dávkou „antifašistické“ rétoriky a máváním „kolektivní vinnou“.

 

Dicta & Contradicta: Stojí za to číst literaturu? Jaká je vaše oblíbená kniha (beletrie)?
To si musí rozhodnout každý sám za sebe. Osobně jsem nikdy nečetl moc literatury. Když chci nějaké „lehčí“ čtení, čtu typicky historii, včetně historických románů, životopisů nebo literární a kulturní kritiky ala H. L. Mencken či Tom Wolfe.