Jdi na obsah Jdi na menu
 


Libertariáni a kultura

12. 4. 2019

[Autor Bionic Mosquito. Vyšlo dne 28. června 2015]

 

Nepotřebujete odkaz; tento týden Nejvyšší soud USA rozhodl o manželství homosexuálů. Všechni je vítají. Je očividně nutné říci, že jediná řádná libertariánská pozice je ta, že manželství není záležitostí vlády – na jakékoliv úrovni. Z výhradně libertariánského pohledu, manželství není nic více než dobrovolným smluvním uspořádáním. To není pohled tak zvaných libertariánů [v ČR jde o Urzu a jeho aktivity nebo Martina Pánka a řadu Svobodných, pozn. překladatele]. Chválí toto rozhodnutí. Jediná touha svět podřízenosti a závislosti, v kterém žužlají prasečí struk kvůli svému ulehčení.

 

Jak získání legitimnosti od vlády, která útočí na životy a vlastnictví bezpočtu miliard jednotlivců, je něcím, co má být požadováno. „Oh, velká dobrá vládo, ničitelko národů, ničitelko života a vlastnictví, hledám tě pro legitimizaci, sešly svůj souhlas na mne; přines mi spasení a naplň mne.“ To je modlitba těchto libertariánů, kteří vychvalují vládnutí.

 

Nevěříte mi? Zeptejme se bleeding heart libertariánů: Názor soudce An. Kennedyho na případ stejnopohlavního manželství jasně ukazuje, že to, co je v sázce, je rovný přístup ke svobodě, svoboda v manželství (viz zde). Také Cato institut chválí rozhodnutí nejvyššího soudu – viz zde a zde.

 

Jaká „svoboda“ a „volnost“ je získána tím, že jejich manželství je požehnáno nelegitimní vládou? Zjistil jsem, že žádná. No, to neznamená, že zde nejsou žádné zisky pro ty jednotlivce, kterým bylo požehnáno. Je zde jistě zisk pro ty, kterým bylo požehnáno pomocí přístupu k službám a podobně. Výhody od vlády jako je sociální pojištění a Medicare jsou nyní dostupné; od soukromých zaměstnavatelů, různé státem podporvané (a bez pochyby) „dobrovolné“ výhody jsou také dostupné – jedno zda-li si zaměstnavatel přeje, aby tomu tak bylo anebo nebylo. Samozřejmě tyto výhody by mohly být dostupné skrze smlouvu. Všechny takové výhody nejsou nic jiného než smluvní dohoda – vím toto dělení je zmatenější, když příjde na vládní výhody, ale princip je stejný; jednodušeji se vysvětluje použitím příkladu ze soukromé sféry: Pracuji pro společnost Tvrdé konzervativní palice; bez ohledu na to, jak na tom trvám, tato neposkytuje nemocenské dávky mé partnerce. Našel jsem ještě jednu pracovní příležitost u Přívětivé společnosti, která souhlasí, že bude poskytovat tyto dávky. Měním zaměstnání. Vidíte jak to funguje? Žádné násilí není potřeba; žádné soudní nálezy ve 5 - 4 rozhodnutích. Říká se tomu kontrakt. „Volnost“, kterou tito takzvaní libertariáni vyhlašují je volností od dobrovolných vztahů.

 

Ale nic z toho není hlavním bodem této statě – hlavním bodem je kultura. Jako libertarián říkám: kuřte třeba fúry, šňupejte kokain, navštěvujte prostitutky, vybírejte si své pohlaví, berte si koho chcete, cokoliv. Dokud na mne neuvalujete náklady, nemám důvod k zásahu. Ale to neznamená, že jsem povinnen oslavovat takováto rozhodnutí – i jako libertarián. Nicméně, je to kulturní záležitost. Věřím, že zde není jediný příklad v historii, kdy by rostoucí libertinská kultura nezničila předchozí převažující kulturu do pár generací. Dekadence přichází s náklady.

 

Každá prosperující – i přežívající společnost potřebuje správu; nikoliv vládu, jak se tomuto termínu dnes rozumí, ale správu. Nejnižší úroveň, nejbližší k dobrovolnosti, nejvíce decentralizovaná úroveň správy společnosti je rodina. Zničte morální základy rodiny a zničíte společnost. O tom není pochyb a historie zná dosti příkladů.

 

Toto rozhodnutí Nejvyššího soudu USA není začátkem této destrukce; cesta k dekadenci začala dlouho předtím. Nepotřebuji zde poskytovat seznam příkladů (to bude předmětem mnohem delší samostatné statě): jen zvažuji každý akt, který oštipuje rodinu, zvažuji jak jsou tyto nyní akceptovány – a i chváleny mnoha libertariány.

 

Libertinští libertariáni oslavují dekadenci. Jásají nad zkázou nás všech. Zaručují, že ti, kdo by mohli býti jinak přitahováni libertariánským poselstvím, ale ve stejný okamžik jsou dosti zralí na to porozumět kulturním otázkám, nebudou zvažovat připojení se k libertariánské věci. Nazývejte mne thick libertariánem a budete se mýlit; nejde zde o libertariánskou záležitost. Jde o záležitost kulturní a kultura určí budoucnost této společnosti mnohem více než úzce definovaná libertariánská teorie. Libertariánské teorie nehovoří o ničem více než jen o legitimním použití síly. Vše ostatní je to, co definuje společnost. Nevidím žádný důvod proč by tato destrukce měla býti chválena. Libertarián nepotřebuje chválit toto rozhodnutí, aby zůstal libertariánem.

 

Poznámka překladatele: V České republice by uznání stejnopohlavního manželství mimo jiné znamenalo rozšíření privilegia vdovského důchodu na další skupinu lidí. Sezdaní lidé zde platí stejné sociální pojištění (daň) jako nesezdaní, ale přesto sezdaní dostávají ze systému v případě vdovství větší důchod. Ergo nesezdaní takhle dotují v podstatě sezdané, protože platí stejně ale dostávají v určité situaci pak menší penze. A stejně by tomu bylo v případě stejnopohlavních manželství. Zvýšené výdaje na větší důchody by bylo nutno dorovnat vyššími odvody (daní) anebo pravděpodobněji vršením dalšího dluhu. Agrese vůči něčímu soukromému majetku by tak opět o něco narostla (osekání jiných státních výdajů je velmi nepravděpodobné a tzv. libertariáni ani žádné toto osekání nenavrhují). Zjevně toto některým libertariánům okolo Svobodného přístavu (ani Martinu Urzovi, mezi jehož přispěvateli stran financí je i řada homosexualistů jako třeba pánové Borovička, Lukl, Veselka apod.), Liberálního institutu (ředitel Martin Pánek je sám prý snad homosexuál) a Svobodných (homosexuálové p. Šoška, Pokorný, Kubec a asi i Veselka ale i třeba nehomosexuál p. Pajonk apod.) nevadí. Dělají zde jistou výjimku z pravidla o nepoužívání násilí (NAP). Někteří jsou dokonce i slovně agresivní, pokud jsou na tento svůj nekonzistentní postoj upozorněni (Lukáš Kubec, Martin Pánek). Přitom jejich postoj je zcela stejný jako by byl postoj nějakého „bojovníka“ proti dotacím, který by v bohorovném klidu požadoval v rámci boje za větší svobodu rozšíření dotací i na další lidi, protože přece už nějací ti lidé dostávající dotace existují. Naopak byl to právě Petr Mach, vysmívaný a haněný pokrokovými „libertariány“, který ve své knize „Jak vystoupit z EU“ požadoval, aby se stát pokud možno nezabýval takovou věcí jako je manželství.