Jdi na obsah Jdi na menu
 


Liberálové a militaristé v Prusku od Ludwiga von Misese

10. 6. 2016

 

Převzato z on-line knihy Ludwiga von Misese "Omnipotent Government: The rise of the total state and total war" (Auburn: Ludwig von Mises Institute 2010), str. 40-41. Odkazy viz originál.

 

Dolní komora pruského parlamentu Abgeordnetenhaus [čili poslanecká sněmovna, pozn. překladatele] byla založena na universálním volebním právu. Občané každého okresu byli rozděleni do tří skupin, každá z nich vybírala stejné množství volitelů pro konečné hlasování, kterým byl poslanec za okrsek zvolen. První skupina byla formována těmi dospělými mužskými obyvateli, kteří platili nejvyšší daně a pospolu přispívali jednou třetinou na celkové množství daní vybraných v okrese; druhá skupina z těch, kdo pospolu přispívali druhou třetinou, a třetí skupina těch, kteří pospolu přispívali třetí třetinou. Tak bohatší občané měli větší volební právo než chudí občané z jejich okrsku. Střední vrstvy v hlasování převažovaly. Pro parlament (Reichstag) Severoněmeckého spolku a později pro říši nebyla žádná taková diskriminace aplikována. Každý dospělý muž měl svůj hlas přímo ve volbě, která zvolila zástupce okrsku; volební právo nebylo jen univerzální, ale bylo také rovné a přímé. Tak se chudší vrstva národa stala více politicky vlivnou. Bylo cílem jak Bismarcka, tak Lassalla oslabit tímto volebním systémem sílu liberální strany. Liberálové si byli plně vědomi, že nová metoda hlasování by po nějaký čas podkopala jejich parlamentní sílu. Uvědomili si, že vítězství liberalismu by mohlo být dosaženo jen úsilím celého národa. Nebylo důležité mít majoritu liberálů v komoře, ale mít majoritu liberálů mezi lidmi, a tím v armádě. V pruské poslanecké sněmovně progresivisté [tj. liberálové, pozn. překladatele] přečíslovali přátele vlády. Nicméně liberalismus byl bezmocný, protože král mohl ještě věřit v oddanost velké části armády. Co bylo nutné, bylo přivést k oddanosti liberalismu zpátečnické ignorantské masy, jejichž politická indiference byla zárukou absolutismu. Jen tehdy mohl nadejít den lidové vlády a demokracie.

 

Liberálové se proto nebáli, že by nový volební systém odložil nebo seriózně ohrozil jejich neúprosné konečné vítězství. Výhled pro bezprostřední budoucnost nebyl moc potěšitelný, ale konečné vyhlídky byly excelentní. Člověk se mohl podívat jen do Francie. V této zemi také autokrat opíral svůj despotismus o loajalitu armády a o univerzální a rovné volební právo. Nyní byl císař [Napoleon III., pozn. překladatele] poražen a demokracie triumfovala.

 

Liberálové se neobávali socialismu. Socialisté dosáhli nějakých úspěchů. Ale mohlo se očekávat, že rozumní pracující by brzy objevili nepraktičnost socialistických utopií. Proč by měli námezdní pracující, jejichž životní standart se denně zlepšoval, být oklamáni demagogy, kteří - jak zvěsti šeptali - byli placeni Bismarckem?

 

Až později si liberálové začali uvědomovat změny odehrávající se v mentalitě národa. Po mnoho let věřili, že jde jen o dočasné zhoršení situace, krátkou reakcionářskou událost, která odsouzena, velmi rychle zmizí. Každý podporovatel nových ideologií byl pro ně buď uvedený v omyl anebo odrodilec. Ale počty těchto odpadlíků narůstaly. Mladí se již více nepřipojovali k liberální straně. Staří bojovníci za liberalismus se unavili. S každou novou volební kampaní se jejich šik stal řidší; s každým rokem se reakcionářský systém, který nenáviděli, stal mocnějším. Někteří věrní mužové ještě lpěli na idejích svobody a demokracie, statečně bojujíce proti spojenému útoku na liberalismus zprava i zleva. Ale byli ztracenou skupinou. Mezi těmi narozenými po bitvě u Hradce Králové [roku 1866, pozn. překladatele] se téměř nikdo nepřipojil k liberální straně. Liberálové vymírali. Nová generace dokonce neznala ani význam tohoto slova.