Jdi na obsah Jdi na menu
 


Levičácká hysterie: Záhada vysvětlena od M. N. Rothbarda

1. 5. 2015

[Autor: Murray N. Rothbard. Vyšlo ve sbírce esejů The Irrepressible Rothbard (původně v periodiku Rothbard-Rockwell Report), říjen 1992. Přeložil Tomáš Macháček.]

 

Jeden z mých paleokonzervativních přátel a já jsme nedávno dumali nad tím, „proč levičáci tak hystericky odporují znovuzvolení neškodného prezidenta jakým je George Bush?“


Můj přítel a já jsme se shodli, že takto zjevné předsudky médií jsme neviděli od dob démonizovaného McCarthyho. Proč? Jde o potraty? Feminismus? O co jde?


Poprvé, kdy jsem viděl tuto levicově liberální zuřivost v akci, to bylo, když jsem vyrůstal ve třicátých letech v New York City. Koncem třicátých let, má levicová rodina, přátelé a sousedé zažívali nával strachu a vzteku kvůli Frankově kontrarevoluci a blížící se porážce levicové španělské vlády ve Španělské občanské válce. Jen překypovali nadávkami na Franca a voláními po tom, aby vše od mléka až po zbraně a vojáky – dobrovolnická „Mezinárodní brigáda“ – sloužilo k obraně španělské levice (přezdívané hodnotově zabarveným výrazem „Loajalisté“, přijatým New York Times a ostatními ctihodnými médii).


Poznamenám, že tito lidé neprojevili nejmenší zájem, předtím či poté, o španělskou historii, kulturu, či politiku. Takže proč se vůbec obtěžovali se Španělskem? Levicově liberální historik Allen Guttmann dokonce zaznamenal a oslavoval tuto hysterii ohledně Španělska ve své knize, The Wound in the Heart (Rána v srdci – název mluví za vše). Jednou jsem se zeptal mého přítele Franka S. Meyera, jenž býval předním americkým komunistou, na tuto hádanku. „Proč všechny ty emoce okolo Španělska, Franku?“ Frank jen pokrčil rameny: „My (komunisté) jsme to nikdy nepochopili. Ale využili jsme na tom tématu levičáckého (liberálního) hraní na city.“


Ortodoxní vysvětlení historiků je to, že američtí levičáci byli obzvláště citliví vůči „hrozbě fašismu“, a že byli tak zběsile nakloněni španělské levici, protože Občanskou válku chápali jako ukázku nevyhnutelné druhé světové války. Ale problém s tímto vysvětlením je ten, že zatímco levicoví liberálové samozřejmě nadšeně podporovali „dobrou“ druhou světovou válku, vedenou proti Ose, nikdy nepředvedli zhruba ty samé pocity, tu samou zběsilost, dokonce ani proti Hitlerovi, tak jak je předvedli u Franca.


Abychom se vrátili do přítomnosti, je téma potratů klíčem k oné mánii, strachu a averze? Ano a ne. Ano, potraty jsou pro levici důležitým tématem, ale vezměme v úvahu situaci před Roe vs. Wade v roce 1973. Zatímco levičáci byli samozřejmě vždy pro právo na potrat, nikdy to pro ně nebylo velké politické téma. Během desetiletí před rokem 1973 tu nebyly žádné pochody za „právo na potrat“, žádné rozcuchané babizny ječící: „Ruce pryč od mé vagíny!“ Takže co je tím klíčem?


Tvrdím, že může být nalezeno vodítko v té mini-hysterii, kterou americká levice projevila u kontrarevoluce proti Allendemu a jeho levicovému režimu v Chile - kontrarevoluce, jež dostala Pinocheta k moci. Levice stále neodpustila chilské pravici a CIA onen převrat. Allende je stále milovaný mučedník a jeho žena Isabel ikonou. Je to kvůli tomu, že byl komunistický režim zatlačen zpět? Přihořívá, ale stále to není ono. Poněvadž levice nepředvedla žádné zvláštní dojetí, když zkolabovaly komunistické režimy v Sovětském svazu a východní Evropě.


Tvrdím, že Odpověď na onu záhadu je následující: levice je, ve své podstatě, „progresivní“, tj. věří, ve Whigovském či marxoidním stylu, že historie se sestává z nevyhnutelného Pochodu za světlem. Směrem k a do socialistické utopie. Věří v mýtus nevyhnutelného pokroku, tj. že Dějiny jsou na jejich straně. Jako sociální demokraté či menševici, jakožto milující se a občas svářící se bratranci komunistů a bolševiků, mají podobný, ačkoliv ne identický, ideální cíl: socialistický, rovnostářský Stát, řízený byrokraty, intelektuály, technokraty, „terapeuty“ a obecně novou třídou ve spolupráci s akreditovanými nátlakovými skupinami usilujícími o „rovnost“. Tyto skupiny zahrnují černochy, ženy, gaye, latinoameričany, postižené a tak dále. Věří, že Dějiny pochodují nevyhnutelně k cíli. Podstatnou částí tohoto cíle je zničení tradiční, „buržoazní“, nukleární, rodiny se dvěma rodiči a zavedení vychovávání dětí Státem a jeho licencovanými poradci, vychovateli a terapeuty z nové třídy.


Tento cíl sociálních demokratů je podobný, ale ne úplně stejný jako ten komunistický. Pro komunisty bylo cílem znárodnění výrobních prostředků, vyhlazení třídy kapitalistů a převzetí moci proletariátem. Sociální demokraté si uvědomují, že pro socialistický Stát je lepší, když si ponechá kapitalisty a osekané tržní hospodářství – aby bylo regulováno, spoutáno, kontrolováno a podrobeno příkazům Státu. Sociálnědemokratickým cílem není „třídní válka“, ale určitý druh „třídní harmonie“, v němž jsou kapitalisté a trh nuceni pracovat a otročit pro dobro „společnosti“ a parazitického státního aparátu. Komunisté chtěli diktaturu jedné strany s odpůrci rozprášenými či uvězněnými v gulagu. Sociální demokraté zdaleka upřednostňují „měkkou“ diktaturu. To, co Marcuse nazval, v jiném kontextu, „represivní tolerance“, se systémem dvou stran, kde obě strany souhlasí ohledně všech fundamentálních témat a zdvořile bojují nad drobnými tématy. („Měli bychom letos zvýšit daně o 5 nebo 7 procent?“) Svoboda projevu a tisku bude tolerována sociálními demokraty, ale opět uvnitř druhořadých a triviálních mezí. Sociální demokraté setřásli holou brutalitu gulagu, čemu dávají přednost je „měkké“, „terapeutické“ diktátorství „terapií pro porozumění“ (sensitivity training) a „výchovy v důstojnosti alternativních životních stylů“. Jinými slovy: Brave New World namísto 1984. „Vzestupný pochod demokracie“ namísto „diktatury proletariátu.


Typické je též rozdílné naložení s náboženstvím v těchto dvou Utopiích. Komunisté, jakožto fanatičtí ateisté, usilovali o jeho úplné zničení. Sociální demokraté dávají přednost jemnějšímu způsobu: zkorumpovat křesťanství, aby se náboženství stalo sociálnědemokratickým spojencem. Proto to vychytralé sociálnědemokratické splynutí s křesťanskou levicí – zdůrazňování modernismu mezi katolíky a levicově pietního evangelikánství  mezi protestanty, to druhé usilující o stvoření Království božího na zemi, jež bude donucovacím, rovnostářským „společenstvím lásky“. Je to mnohem vychytralejší strategie, připojit se k multikulturnímu pění „Jednou budeme dál“, spíše než vraždit kněží a jeptišky a znárodňovat kostely. Neměli bychom nikdy zapomínat, že to druhé bylo prováděno levičáky milovaným španělským republikánským režimem a jeho vlastními trockistickými a levicově anarchistickými stoupenci, bez jediného pípnutí protestu ze strany jejich sociálnědemokratických obdivovatelů ve Spojených státech.


Rozdíl v cílech – měkká vs. tvrdá totalita – se též odráží ve zvýrazněném rozdílu v prostředcích a strategiích. Komunisté, alespoň v jejich klasické leninistické fázi, se těšili na násilnou, apokalyptickou revoluci vedoucí ke zničení kapitalistického Státu a uvedení diktatury proletariátu. Menševici, či sociální demokraté, či neokonzervativci, věrni svému „demokratickému“ ideálu, se vždy cítili nesví při zmínce o revoluci a dávali mnohem více přednost graduálnější „evoluci“ způsobenou demokratickými volbami. Volby mají být samozřejmě naplněny gramsciánským (1) dlouhým pochodem za dobytí kulturních a sociálních institucí národa. To proto nebylo sociální demokracií oplakáváno zdiskreditování gulagu a revoluce a zmizení jejich bolševických bratranců a rivalů. Naopak. Sociální demokraté nyní zůstávají s monopolem na „progresivní“ pochod dějinami k Utopii.


Což mne vede zpět k odpovědi na levičáckou hysterii. Stávají se hysterickými, když si uvědomí obrat, či jeho hrozbu, v Nevyhnutelném pochodu dějin. Jsou hysteričtí kvůli nezdarům, krokům zpět v onom Pochodu. Krokům zpět, jež byly samozřejmě pojmenovány „reakcemi“. Jak v komunistickém, tak v sociálnědemokratickém světonázoru je nejvyšší, ne-li jediná, ctnost být „progresivní“, být ve styku s, na straně, či být (slavným Marxovým termínem) „porodní bábou“ nevyhnutelné další fáze historie. Stejným způsobem je ta nejhlubší, ne-li jediná, nemravnost je být „reakcionářský“ – být oddán odporu nevyhnutelnému pokroku. Či dokonce, a to je nejhorší, pracovat na obrácení přílivu a obnovit minulost, „obrátit hodiny nazpět“. Toto je tím nejtěžším hříchem vyvolávajícím všechen ten vztek. Snad proto, že by kterýkoliv úspěšný obrat zpochybnil nejhlubší, nejmocnější „náboženský“ mýtus vyznávaný levičáky – že historický postup směrem k Utopii je nevyhnutelný. Dovolte reakci, aby se odehrála, dovolte, aby byly dosavadní změny vráceny, a tito lidé začnou šílet, poněvadž jejich náboženství je možná nakonec falešné.  Jak prohlásil Pat Buchanan ve svém projevu v Houstonu, jsme účastníky, v nejhlubším smyslu slova, v „náboženské válce“ a nikoliv pouze kulturní. Náboženské, poněvadž sociální demokracie je vášnivě vyznávaný světonázor. „Náboženství“ v nejhlubším smyslu, postaveno na víře, že nevyhnutelný cíle historie je perfektní svět, rovnostářský socialistický svět, Království boží na zemi, a to i když je Bůh panteisován (jako u Hegela a Romantiků) nebo je ateisován (jako u Marxe). Je to náboženský světonázor, jemuž nesmí být dopřáno oddychu. Musí být oponován a musí být proti němu bojováno každým naším atomem.


Kdo tuto válku vyhraje? To nikdo neví. Na čí straně stojí většina Američanů? O tom se pravděpodobně rozhodne. Většina Američanů je zmatená, souhlasí částečně s jednou i druhou stranou, je rozdělena mezi vzájemně rozporné světonázory. Mohou se vydat kterýmkoliv ze dvou směrů.  Během bezpočtu bitev mezi frakcemi uvnitř marxistického hnutí, Lenin napsal, že existují dva soupeřící póly, oba dva v menšině, a že většina byla zmatená a mluvil o ní jako o Bažině. (2) Většina Američanů je zmatena a tvoří Bažinu, jsou tím terénem, na němž se odehraje většina bitev. A ta metafora je správně vojenská. Blížící se boj je mnohem širší a hlubší než ten vedoucí se o indexaci daně z kapitálových příjmů. Je to boj na život a na smrt a o budoucnost Ameriky. A nyní už chápeme, proč Pat Buchanan vytočil levičáky do ruda, když volal po válce, ve které bychom si „vzali zpět naši kulturu a naši zemi“. Nebylo to jen ta „válka“, ale hlavně to „vzali zpět“. Byla to polnice volající po tom, abychom se stali otevřeně a skvostně reakcionářští.


Poněvadž levičákům moc nevadí, vlastně spíše vítají, ten takříkajíc levicově-pravicový cyklus, jenž Arthur Schlesinger tak rád oslavuje. Zhruba desetiletí levicového „pokroku“, následováno zhruba desetiletím konsolidace, či pomalejšího pokroku, ovlivněným „pravičáky“. Toto je vskutku tolik vychvalovaná historická funkce „konzervativních“ Republikánských režimů již od třicátých let. Funkce Eisehowera, Nixon-Forda, a ano, dokonce i Reagana a Bushe. Je to vyhlídka toho, že se konzervativismus stane reakcionářským a skutečně obrátí levičácké „zisky“, co je vytáčí k nepříčetnosti. Proto ta hysterie okolo Franca a Pinocheta, proto to lynčování Joea McCarthyho (poněvadž hrozilo, že kromě komunistů potlačí i sociální demokraty) a nyní odezva na alespoň vnímanou hrozbu konzervativních Republikánů, kteří by mohli obrátit zisky u potratů, feminismu, „práv“ gayů, „práv“ černochů a viktimologie obecně.


Válka o reakci bude vyžadovat především kuráž, odvahu neuhnout před až příliš předvídatelnou pomlouvačnou kampaní médií, zadavatelů veřejných průzkumů a celého toho zbytku. A především, cílem je nesmět se stát miláčkem New York Times a ostatních ctihodných médii. Stát se jejich miláčkem by znamenalo další zaprodanectví, další porážku.
V této totální kulturní válce začínáme se spoustou lidí. Máme též pisatele a instituce. Máme skvělého řečníka v Patu Buchananovi. Ale potřebujeme infrastrukturu a organizaci k vytvoření soudržnosti pro, z velké části, začínající hnutí. Potřebujeme aktivní členstvo, organizované v místních pobočkách, což je něco, co bylo dosaženo jen v několika pravicových organizacích, např. Eagle Forum a Republikánské národní koalice za život Phillish Schlaflyové, jež mají dohromady senzačních 200 000 členů. A to skutečných, ne jen papírových. Potřebujeme výbory pro politickou akci (3), potřebujeme politicko-ideologický časopis, vedený paralelně k National Review. Postrádáme organizaci pro pořádání konferencí a vydávání knih a paperů. A potřebujeme politické kandidáty na všech úrovních. A hlavně potřebujeme to, čeho se levice děsí nejvíce – oddanost k oné vojenské metafoře, k pojetí my vs. oni, dobří hoši vs. zlí hoši, k tomu vzít si Ameriku zpět. Musíme usilovat nejen o potlačení toho všeho, nejen o spásu před Leviatanem a nihilistickou kulturou, nejen o obnovení Staré Republiky. Poněvadž nakonec musíme dřevěným kůlem proklát srdce Nepřítele a jednou provždy zabít obludný sen o Perfektním Socializovaném Světě.

 


(1) viz Antonio Gramsci, pozn. překladatele (http://cs.wikipedia.org/wiki/Antonio_Gramsci)
(2) Toto označení se vztahovalo na lidi, či skupiny bez ostře definovaných pozic, v nichž konflikt vyvolával nepříjemné pocity – pozn. překladatele, získáno z „Lenin rediscovered: What is to be done?“
(3) Pollitical action committee – druh organizace, jež shromažďuje příspěvky od členů a ty pak používá pro podporu, či proti daným politickým kandidátům, legislativě nebo volební iniciativě, pozn. překladatele.