Jak euro nemusí přežít následující krizi
[Autor Brendan Brown, vyšlo na Mises.org dne 23. XI. 2018]
Velká peněžní inflace v USA ohrožuje euro na existenci. Zde je predikce: jeho smrt nastane jako reakce na jiný monetární jev v USA – náhlé objevení se „deflační mezihry“. A to může nastat rychleji, než mnoho lidí očekává.
Vysvětlení této hádanky jak od egyptské sfingy začíná s opuštěním cesty k tvrdým penězům ze strany Paula Volckera v letech 1985-1986. Rozhodující moment přišel, když se jako tehdejší předseda Fedu spojil s novým Reganovým sekretářem státní pokladny [de facto ministr financí, pozn. překladatele] Jamesem Barkerem v kampani za devalvaci dolaru. Tak zvaný „Plaza Accord“ z roku 1985 spustil ofenzivu. Volcker kdysi notorický bojovník za devalvace v rámci Nixonovy administrativy (jako její zástupce sekretáře státní pokladny), nikdy nezměnil svůj názor, vidouce velké obchodní deficity USA jako nebezpečí. Alternativní diagnosa – že začátkem druhé poloviny 80. let 20. století šlo o dočasný protějšek zvýšeného dynamismu americké ekonomiky a oživující světovou poptávku po tehdy jasně tvrdém dolaru – nebyla těmito vrcholnými představiteli rozpoznána. Odtud příležitost k zavedení tvrdých peněz (sound money). Ale to se v historii stává velmi zřídka – de fakto jen, když vysoká inflace vyvolá všeobecný politický odpor (jako například po Americké občanské válce) – aby byla inflace uhašena. Každopádně v evropském kontextu toto znamenalo konec éry tvrdé německé marky (DM) a vznik měkkého eura.
Vzestup německé marky v letech 1985-1987 proti jiným evropským měnám, vyprovokovaný v USA znovu spuštěnou peněžní inflací [tj. vzestupem množství peněz v ekonomice, pozn. překladatele], vychýlil rovnováhu politické moci uvnitř Německa ve prospěch projektu Evropské monetární unie (EMU). Velké exportní firmy, páteř vládnoucí CDU (křesťanských demokratů) za kancléře H. Kohla, zvítězily. Tvrdá marka, evidentní ohrožení jejich zisků, musela ustoupit. Peněžní režim v Německu se potácel k finálnímu kolapsu. Po světě došlo k nevyhnutelnému nárůstu inflace po Plazza Accord a Volckerově kapitulaci, který přivedl mnoho zemí (rozhodně Japonsko) k zavedení politiky omezující pád dolaru k jejich vlastním měnám, a tím sledováním americké monetární politiky. Inflace byla evidentní na trzích aktiv i na trzích zboží. Z tohoto monetárního chaosu se vyvinula přímá cesta k příštímu stabilizačnímu experimentu na obou stranách Atlantiku: "2 procentnímu inflačnímu standartu".
V době před vydáním své nové knihy (Keeping At It: The Quest for Sound Money and Good Government) teď Volcker kritizuje Federální reservní systém (Fed) a velké cizí centrální banky pro sledování 2 procentního inflačního cílování. Jeden se musí divit, kde byl Volcker posledních 20 let. Zdá se, že jako peněžní byrokrat sleduje nadčasové pravidlo neobviňovat jakkoliv sebe za vznik následujících problémů, v tomto případě hluboce mylného dvou procentního režimu. Ano, reálným ďábelským geniem za tímto novým standardem může být dobře Stanley Fischer, intelektuální vůdce neokeynesiánského útoku na monetarismus, perfektně politicky načasovaného útoku. Ale sám Volcker poskytl příležitost.
Vznik ECB
V Evropské centrální bance (ECB), která zahájila svoji činnost koncem roku 1998, to byl úředník Bundesbanky profesor Otmar Issing, kdo směřoval Evropu směrem k novému dvou procentnímu standartu. Německá monetární výjimečnost skončila; nebo by někdo mohl říci, že Německo abdikovalo jako evropský vladař tvrdých peněz. Pod touto monetární vládou si většina západní Evropy užívala pozoruhodnou nezávislost na USA, přinejmenším v rozpuku poloviny 70. let 20. století, když se Arthur Burns [předseda Fedu 1970-1978, pozn. překladatele] pustil do druhé velké peněžní inflace.
Naproti tomu za režimu 2 procent se Eurozóna včetně Německa připojila sama k monetárnímu cyklu v USA, sdílejíce zcela výkyvy v americké inflaci nahoru a dolů. A v evropském kontextu, inflace aktiv znamená rozsáhlé špatné investice (malinvestice), které jsou nejvíce zřejmé v oslabené italské (kdysi dynamické) ekonomice a nadýmání severoevropského exportního sektoru (reflektujícího podhodnocené euro).
Test pro Euro
V těchto dvou pokřiveních nalézáme existenciální slabost eura a příští americký monetární šok připraví dosud nejtěžší test. Šok nejpravděpodobněji nabude podoby náhle přišlé „deflační periody“, přišlé v době dlouhé a pravděpodobně zintenzivňující se peněžní inflaci, která trvá již velmi dlouho. Specificky, jak zhoubná inflace na aktivech přikládá pod současný globální monetární cyklus (jako obvykle vedený Fedem) postupuje směrem k finální fázi cyklu (deflaci na aktivech) a recesi, vznikne perioda všeobecné kontrakce úvěrů. To se odrazí s největší pravděpodobností v širokých peněžních agregátech. Ceny a mzdy se dostanou pod tlak, který je bude tlačit směrem dolů, ačkoliv toto není přímo důkaz pro peněžní deflaci. Ve fázi deflace na aktivech doprovázené globálním zpomalením anebo recesí, Evropa bude ve zvláště nebezpečné situaci. Nesmírně přerostlé exporty severní Evropy jsou zranitelné, v neposlední řadě úvěrová bublina na emrging markets (rozvíjejících se trzích) praskne. Slabé banky a vladaři v Evropě sestoupí do sféry nesolventnosti. Slabé euro a slabý trh posílí rozsah velkých severoevropských exportů, což pravděpodobně posílí Trumpovu zlobu. Ve Washingtonu by nastala nulová tolerance pro pokračující či nový monetární radikalismus v Evropě. Jestliže toto je to, co euro potřebuje k tomu, aby vydrželo pohromadě, míníme zde stálou slabost této měny, pak to povede k tomu, že pohromadě euro držet nebude.
Nová menší Eurozóna?
Z toho důvodu velké německé exportní společnosti budou čelit dni zúčtování. Osa, která spojuje berlínské kancléřství a ECB (v současnosti osa Merkelová-Draghi) by nebyla dále schopná je podporovat (skrze levné euro). Za těchto změněných okolností, rozpadající se euro může být pro ně nejslibnější cestou k budoucímu úspěchu. Ano, reinkarnovaná německá marka by tlačila dolů ziskové marže z exportu; ale hrozba americko-německé anebo americko-evropsko unijní obchodní války by se vytratila. CDU by mohla mít nové možnosti jak se posunout směrem k pravici a pryč od převažujícího eurocentrismu éry Merkelové, a tak získat nazpět hlasy od partají více napravo, dále získat nějakou podporu od střední třídy od spořících lidí, kteří jsou dlouhodobě rozladěni slabým eurem a negativními úrokovými mírami. Obávaný návrat Německa k výmarskému stylu politického chaosu, který by mohl nastat, pokud CDU zůstane zamrzlá v evropocentrismu (eventuálně se spojí se Zelenými v koalici a tím přijde s podporou extrémistických partají) by mohl být zažehnán. Ano, Itálie odpadne z eurozóny. Potenciál pro renesanci kvalitních peněz v Evropě, možná nová monetární unie Francie, Nizozemí a Německa (1), by mohla být reálná. Evropská monetární budoucnost by nebyla dále závislá na USA. Tato možná příležitost může být krátkodobá, jestliže potenciální nebezpečí americké inflace, pramenící z devastující slabosti veřejných financí, bude zuřit i nadále.
(1) Nicméně byla to právě Francie, která se také zasloužila o eliminaci německé marky, jak plyne z knihy Philippa Baguse „Tragédie eura“.