Jdi na obsah Jdi na menu
 


Hoppe a imigrace

4. 11. 2018

[Autor: Bionic Mosquito. Vyšlo 9.VIII.2018]

 

Dostal jsem ještě jeden Hoppeho článek o imigraci mailem od někoho, kdo nesouhlasí s Hoppeho pohledem na tuto otázku. Ten článek se nazývá „On Free Immigration and Forced Integration“. Hoppe prochází otázku toho, kdo vlastní majetek. V anarchokapitalismu je to jasné: všechen majetek je vlastněn jednotlivci anebo soukromými entitami. Za takových okolností se zdá být těžké nesouhlasit s Hoppeho závěry ohledně imigrace. Potom se Hoppe přesunuje k některým typům monarchie a končí pohledem na dnešní západní demokracie. Zde nastává to, že se tato záležitost stává pro některé mlhavou. Někteří jsou neochotní anebo neschopní rozšířit princip, který zní perfektně ve společnosti s kompletním soukromým vlastnictvím a aplikovat jej na dnešní svět.

 

Mám dvě myšlenky ohledně této záležitosti:

 

Především, diskuse se stává tak zamlženou proto, že stát je právě uprostřed všeho toho. Pokud máme stát DÁN, navrhuji, že jako jediné legitimní funkce státu má být zajišťování vlastnictví a života těch, co žijí pod jeho jurisdikcí – nazvěme to vzájemnou pomocnou společností pro uzákonění a vynucení NAPu. Stát nemá žádnou legitimní funkci dovolovat jiným přijít na mé vlastnictví bez povolení. Můžete říci, můžeš je držet mimo svůj trávník; stát tě nedonucuje, abys je bral do své koupelny. Byli byste měli celkem dost pravdu (Myslím ale, že ohledně tohoto se vsázet nebudu.). Moje vlastnictví je více než jen můj dům nebo podniky. Myslím, že nemusíme jít do diskusí stran utrácení dolarů z daní, a kde se tyto daňové dolary na prvním místě vybírají. Tak pokud ignorujeme toto, tak se může říci, že stát (pokud je dán) by neměl provozovat legitimní funkci ochrany mého vlastnictví a místo toho by měl provádět nelegitimní funkci rozdávání mého majetku. A nějak takhle je to požadováno některými libertariány.

 

Za druhé: vlastnická práva versus pozitivní práva. Již jsem toho napsal dost na toto téma v předcházející stati. Jen zde provedu shrnutí: moje právo diskriminovat na mém vlastnictví převažuje právo kohokoliv jiného přijít na mé vlastnictví. Což nás vede nazpět k prvnímu bodu. A je to tento bod, kde Hoppe uzavírá: „Současná situace ve Spojených státech a západní Evropě nemá nic společného se „svobodnou“ imigrací. Je to nucená integrace, jasně a prostě...“

 

Vidíte, že vše závisí na tom, čí hledisko zvažujete: majetkové právo toho, kdo již vlastní majetek anebo pozitivní právo někoho, kdo se chce na něj přemístit. Když jsou tyto práva v konfliktu, které má přednost v libertariánské společnosti – nebo i v libertariánské teorii? Je nutné to vysvětlovat? Hoppe přidává velmi osvícené pozorování, poté, co popsal to, proč je decentralizace státní autority a lokalizace rozhodnutí týkajících se imigrace správnou cestou k odstranění zmatku stran záležitostí imigrace: „…řešení otázky ‚naturalizace‘ nějak podle švýcarského modelu, kde lokální sněmy a ne centrální vláda, určují, kdo se může a nemůže stát švýcarským občanem.“


   
V dnešním státistickém světě, je nejbližším modelem v pokročilé ekonomice lokalizace a decentralizace Švýcarsko. Švýcaři nezvažují, že všichni možní příchozí budou residenti anebo občané. Není to národnostní otázka, ale lokální rozhodnutí. A může to trvat roky anebo dekády než se vaši sousedi rozhodnou, že jste již kvalifikovaným. Kdo má právo rozhodovat, kdo bude někde bydlet – ti, co tam již bydlí nebo ti, co by tam rádi bydleli? Je to majetkové právo anebo pozitivní právo? Švýcaři odpověděli tuto otázku správně – pravděpodobně právě tak, jak by byla odpovězena na mnoha místech. Nikdo nemá právo se přistěhovat; musí být pozván.

 

Přidám další příklady: asociace majitelů domů, bytů, kondominií, hotelů, zábavných parků, multi-nájemných kancelářských budov, společnosti všeho druhu. Každé z těchto – v oblastech, kde vláda neustanovila „nucenou integraci“, abych užil Hoppem stvořený výtečný termín – mají pravidla a směrnice pro ty, kteří by rádi vstoupili. Nedovolují vstup všem možným zákazníků, které mají všelijaké možné chování. Neumožňují nezvaným návštěvníkům volné použití restaurací, sprch, telefonů a internetu. Nedovolují neoprávněné okupování dočasně neobsazených konferenčních místností anebo hotelových pokojů. Nepovolují stanování ve společných prostorech jako jsou chodby nebo předsíně. Ve všech těchto případech vlastníci kontrolují vstup na jejich vlastnictví. To je to, jak by vypadala libertariánská, svobodná imigrační politika. A i ve státem kontrolovaném světě, pokud existuje.

 

Vím, co by levicoví libertariáni řekli: „neměla by existovat takováto diskriminace.“ Já jim odpovídám: máte svobodu otevřít svůj dům všem příchozím. V každém případě, neodmyslitelným aspektem vlastnictví je diskriminace – jak Hoppe tak dobře vysvětluje. A to nás přivádí nazpět k základní záležitosti – rozdílech mezi pravicí a levicí. Diskriminace nebo nediskriminace? Majetková práva nebo pozitivní práva? Tomuto konfliktu není možné se vyhnout. Mám právo na můj dům. Nikdo jiný nemá právo na můj dům. Tento jednoduchý koncept může být rozšířen na komunitu a zemi. Že stát provozuje mnoho nelegitimních funkcí by nemělo člověka odvracet od jedné z několika málo legitimních funkcí státu (pokud tu stát zatím je) – ochraňovat moje vlastnictví v duchu, který je zajedno s principem neagrese.