Hoppe: O spolupráci, kmenu, městě a státu II
III.
Zatímco dnes se soudní monopol vlád rozprostírá typicky daleko za jednotlivé velkoměsto a v některých případech téměř po celém kontinentu, následky vlády (monopolu) na vztahy mezi rasami a pohlavími a na prostorové přiblížení a segregacei mohou být pořád nejlépe pozorovány ve velkých městech a jejich úpadku z center civilizace na centra degenerace a rozkladu.
S centrální vládou rozšířenou na velkoměsta a venkov, jsou vytvořeny domácí a cizinci. To nemá bezprostřední vliv na venkov, kde nejsou žádní cizinci (členové různých etnik, ras atd.) Ale ve velkých obchodních centrech, kde je smíšená populace, právní rozlišování mezi domácími a cizími (spíše než mezi etnicky nebo rasově odlišnými vlastníky soukromého majetku) téměř pravidelně povede k nějaké formě nuceného vyloučení a k omezení úrovně mezietnické spolupráce. Navíc s centrálním státem v chodu, faktická segregace a oddělování velkoměsta a venkova bude systematicky omezeno. Ve snaze provozovat svůj soudní monopol musí být centrální vláda schopna vkročit na každé soukromé vlastnictví domácích, a aby tak dělala, musí převzít kontrolu na existujícími silnicemi, a také rozšířit existující systém silnic. Rozdílné domácnosti a vesnice tak jsou přivedeny k bližšímu kontaktu, než by mohly preferovat a fysická vzdálenost a separování města a vesnice se významně zmenší. Tak, bude vnitřně podporována nucená integrace.
Přirozeně tato tendence směrem k nucené integraci skrze monopolizaci silnic a ulic bude nejvýraznější ve velkoměstech. Tato tendence bude dále stimulována jestliže, jak je typické, se vláda usadí v nějakém velkoměstě. Lidově zvolená vláda si neodpustí užití svého soudního monopolu, aby se účastnila přerozdělovacích politik ve prospěch svých voličů stejného etnického či rasového původu, což bude neustále přitahovat stále více členů vlastního kmene. A se změnami ve vládě, bude více členů a také vícero kmenů a různých kmenů přitahováno z venkova do hlavního města, aby získalo buď práci pro stát nebo sociální dávky. Tím se ve výsledku stane hlavní město nejen relativně „přerostlým“ (zatímco jiná města se zmenší). Ve stejný čas skrze monopolizaci „veřejných“ cest – načež kdokoliv může přijít kamkoliv chce – budou tak stimulovány všechny formy etnického, kmenového nebo rasového napětí a nepřátelství.
Navíc, zatímco mezirasová, kmenová a etnická manželství byla dříve málo častá a omezená na horní vrstvu skupiny obchodníků, s příchodem byrokratů a flákačů s různým rasovým, kmenovým a etnickým pozadím do hlavního města, se množství mezietnických manželství zvýší a s ohledem na mezietnické sexuální vztahy – i bez manželství – zvýší se posun od horní vrstvy obchodníků k nižším vrstvám – i k té nejnižší vrstvě příjemců sociálních dávek. Tak spíše než genetická hojnost, je následkem tohoto nárůst genetického úpadku, tendence zesilovaná tou skutečností, že vládní sociální dávky přirozeně vedou relativně k nárůstu porodnosti u příjemců sociálních dávek ve srovnání s porodností jiných členů, obzvláště členů horní vrstvy daného kmene anebo rasy. Jakožto důsledek tohoto nad proporcionálního růstu nižších vrstev a deklasovaných lidí a nárůstu počtu etnicky, kmenově, rasově smíšených potomků zvláště v nižší a nejnižší sociální vrstvě, se bude postupně také měnit charakter demokratické (lidové) vlády. Spíše než aby „rasová karta“ byla v zásadě jediným nástrojem politiky, politika se stává ve vzrůstající míře „třídní politikou.“ Vládnoucí vládci se nemůžou a nebudou se již déle spoléhat na své etnické, kmenové nebo rasové výzvy a podporu, ale se vzrůstající měrou se musí pokusit najít podporu skrze kmenové a rasové linie, výzvami stran universálního (ne specificky kmenového nebo rasového) pocitu nenávisti a rovnostářství, tj. k sociální třídě (nedotknutelní nebo otroci versus páni, pracující versus kapitalisté, chudí versus bohatí atd.) (15,16)
Rostoucí přimýchání třídně egalitářských politik do již dříve existujících kmenových politik vede k ještě více rasovým a sociálním tensím a nepřátelství, a také k většímu rozbujení populace nižší třídy a populace deklasovaných. Navíc k jistým etnickým nebo kmenovým skupinám, které jsou vytlačeny z velkoměst vlivem výsledků kmenových politiky, budou se vzrůstající měrou opouštět také členové horních vrstev všech etnických anebo kmenových skupin velkoměsta ve prospěch předměstí (jen aby byli následováni - pomocí veřejné (vládní) dopravy - těmi lidmi jejichž chování se snažili uniknout) (17) S horními vrstvami a obchodníky opouštějícími ve velkých počtech velkoměsto bude nicméně jedna z posledních zbývajících civilizačních sil oslabena, a co to co je ponecháno ve velkoměstech bude představovat ve vzrůstající míře negativní výběr populace: vládní byrokraté, kteří zde pracují, ale už zde nebydlí a podsvětí a psanci ze všech kmenů a ras, kteří zde ještě žijí, kteří se vzrůstající měrou nepracují, ale přežívají na sociálních dávkách. Právě jako ve Washingtonu, D. C.
Když už by si jeden mohl myslet, že věci by se nemusely možná zhoršovat, zhorší se. Poté, co se hrálo rasovou a třídní kartou a tyto vykonaly svoji devastační práci, vláda se obrátí ke kartám sexu a genderu, a "rasová spravedlnost" a "sociální spravedlnost" jsou doplněny "genderovou spravedlností" (18) Ustavení vlády - soudní monopol - nejen, že představuje to, že bývalé oddělené jurisdikce (pro příklad v rámci etnicky nebo rasově oddělených oblastí) jsou nuceně integrovány; představuje to také ve stejném čase to, že bývalá plně integrovaná jurisdikce (v rámci domácností a rodin) bude nuceně rozbita nebo i rozpuštěna. Namísto toho, aby mezi-rodinné anebo domácí záležitosti (včetně pro příklad takových věcí jako je potrat) byly posuzovány a rozhodovány v rámci rodiny hlavou domácnosti anebo členy rodiny (19), tím, že je soudní monopol ustaven, jeho představitelé - vláda - se také stanou a budou se přirozeně snažit rozšířit svoji roli soudce a rozhodce poslední instance ve všech rodinných otázkách. Pro získání lidové podpory pro svoji roli vlády (kromě toho, že hraje jednou kmenovou, rasovou anebo sociálně třídní kartou proti jiným) bude pravděpodobně podporovat rozvraty v rámci rodiny: mezi pohlavími - manžel a manželka - a generacemi - rodiče a děti (20). Opět toto bude obzvláště viditelné ve velkoměstech.
Každá forma vládního státu blahobytu – povinné transfery bohatství nebo příjmu od těch co, mají k těm co, nemají, snižuje hodnotu osobního členství v rozšířeném systému rodinných domácností jakožto společenského systému vzájemné kooperace a pomoci a asistence. Manželství ztrácí hodnotu. Pro rodiče je omezena hodnota a význam „dobrého“ vychování (vzdělání) jejich vlastních dětí. Tomu odpovídá to, že děti přičítají menší hodnotu svým rodičům a mají k nim menší respekt. Velké koncentraci příjemců sociálních dávek ve velkoměstech se přičítá již velmi pokročilý rozklad rodin. Při vzývání pohlaví a generace (věku) jakožto zdroje pro politickou podporu a při podporování a přijímání pohlavní (genderové) a rodinné legislativy, je trvale oslabována autorita hlav rodin a domácností a „přirozená“ mezigenerační hierarchie v rámci rodin a hodnota vícegenerační rodiny jakožto základní jednotky lidské společnosti mizí. Opravdu, jak by mělo být jasné, jakmile vládní zákony a legislativa potlačují rodinné právo a zákony (včetně vnitřních rodinných uspořádání ve spojení s manželstvím, rodinou dohodou o výchově potomků, dědictvím atd.), hodnota a význam instituce rodiny se může jen systematicky rozpadat. Co je to za rodinu, jestliže nemůže, byť jen najít a umožnit svoje vlastní vnitřní zákony a příkazy! Ve stejný okamžik, jak by mělo být také zřejmé, což ale nebylo úspěšně rozpoznáno, z pohledu vládnoucích vladařů musí být jejich schopnost zasahovat do vnitřních rodinných otázek považována za konečnou odměnu a vrchol jejich vlastní moci. Vytěžení kmenové nebo rasové záště anebo třídního nepřátelství pro něčí výhodu je jednou věcí. Dalším jiným úspěchem je využití sporů vyvstávajících v rámci rodiny k rozbití celého – obecně harmonického – systému nezávislých rodin: vykořenění jednotlivců z jejich rodin tak, aby byli tito izolováni a atomizováni, zvyšuje moc státu nad těmito. Tedy, když je zavedena vládní rodinná politika rozvody, život single, rodiny s jedním rodičem a nemanželské děti, incidenty mezi rodiči, manžely a zanedbávání dětí anebo jejich zneužívání a rozmanitost a četnost „netradičních“ životních stylů (homosexualita, lesbismus, komunismus a okultismus) rovněž narostou na početnosti (21).
Paralelně k tomuto vývoji zde dojde k postupnému, ale trvalému nárůstu kriminality a kriminálního chování. Za monopolního patronátu bude právo nevyhnutelně převedeno do legislativy. Jakožto výsledek se objeví nekončící proces redistribuce příjmu a majetku ve jménu rasové, sociální a/nebo genderové spravedlnosti, samotná idea spravedlnosti jakožto universálních a neměnných principů chování a spolupráce bude narušována a nakonec zničena. Spíše než, aby bylo chápáno jako něco již dříve existujícího (co musí být objeveno), je právo chápáno jakožto vládou vytvářené právo (legislativa). Adekvátně k tomu se nejen, že zvýší právní nejistota, ale jakožto reakce stoupne i společenská míra časové preference (tj. lidé se obecně stanou více orientovanými na současnost a mají se vzrůstající měrou kratší plánovací horizont). Bude podporován morální relativismus. Pokud zde není nic takového jako je konečná pravda, potom zde také není taková věc jako absolutní špatnost. Opravdu, co je správné dnes, může být špatné zítra a naopak. Rostoucí časové preference zkombinované s morálním relativismem potom poskytují výbornou živnou půdu pro zločince a zločiny – tendenci zvláště zřejmou ve velkých velkoměstech. Je to právě zde, kde je rozpad rodin nejpokročilejší, kde existuje největší koncentrace pobíratelů sociálních dávek, kde proces genetické degenerace postupuje dále, a kde kmenové a rasové napětí je, jakožto výsledek nucené integrace, nejzhoubnější. Spíše než centry civilizace, se velkoměsta stávají centry společenského rozpadu a žumpy duševního a morálního úpadku, korupce, brutality a zločinu (22).
IV.
Co z tohoto plyne? Jasně to, že západní civilizace jde směrem k sebezničení už po dost dlouhý čas. Může být toto směřování zastaveno, a pokud ano, tak jak? Přál bych si, abych mohl býti optimistickým, ale nejsem si jist, zda je zde dostatečný důvod pro optimismus. Aby bylo jasno, historie je v konečném důsledky určena idejemi a ideje se můžou, přinejmenším v principu, rychle změnit. Ale proto aby se ideje změnily není dostatečné pro lidi vidět to, že je něco špatně. Přinejmenším významný počet lidí musí být tak inteligentní, aby rozpoznal to, co je špatně. To jest musí porozumět základním principům, na kterých spočívá společenská lidská spolupráce – přesně ty principy, které jsou vysvětlené zde. A musí být úspěšní v tom, aby měli moc jednat podle svého pohledu. Ale je to přesně to, o čem člověk musí se vzrůstající měrou pochybovat. Civilizace a kultura mají genetický (biologický) základ. Nicméně, jakožto výsledek etatismu – nucené integrace, rovnostářství, politik státu blahobytu a destrukce rodiny – genetická kvalita populace zajisté upadá (23). Opravdu, jak by nemohla upadat, když je úspěch systematicky trestán a selhání odměňováno? Jedno zde záměrně anebo nezáměrně, stát blahobytu podporuje rozšiřování intelektuálně a morálně podřadných lidí a výsledky by byly i horší, pokud by zde nebyla ta skutečnost, že míra zločinnosti je obzvláště vysoká mezi těmito lidmi, a že mají tendenci se často navzájem eliminovat.
Nicméně, i když toto vše nedává mnoho naděje pro budoucnost, všechno není ztraceno. Pořád zde zůstávají nějaké kapsy civilizace a kultury. Ne ve velkoměstech a metropolitních oblastech, ale na venkově. Aby mohly být tyto zachovány, musí být splněno několik požadavků: Stát – soudní – monopol musí být rozpoznán jakožto zdroj decivilizace: státy nevytvářejí právo a řád, ničí ho. Rodiny a domácnosti musí být uznány jako zdroje civilizace. Je důležité, aby hlavy rodin a domácností opět potvrdily svoji konečnou autoritu soudce ve všech vnitřních rodinných záležitostech. (Rodiny musí být prohlášeny exteritoriálním územím stejně jako cizí vyslanectví.) Dobrovolná prostorová segregace a diskriminace musí být uznány jakožto nikoliv špatné věci, ale jakožto dobré věci, které usnadňují mírovou kooperaci mezi různými etniky a rasovými skupinami. Sociální péče musí být uznána jakožto záležitost exkluzivně rodinná a dobrovolně charitativní a stát blahobytu jakožto nic jiného než dotování nezodpovědných.
Autor děkuje Tomáši Macháčkovi za rady k překladu.
(15) Viz k tomuto Helmut Schoeck, Envy: A Theory of Social Behavior (New York: Harcourt, Brace and World, 1970); Rothbard, Egalitatianism as a Revolt Against Nature and other Essays; a zvláště "Freedom, Inequality, Primitivism and the Division of Labor," v Ibid.
(16) Pro sociologické pojednání o tomto druhém - demokratickém anebo "plebejském" - stupni v rozvoji městské vlády, založené a rozdělené na třídách a "třídních konfliktech" (spíše než na klanech a rodinných konfliktech, jako tomu bylo během předcházejícího vývojového stádia vládnutí), viz Max Weber, The City, kapitola 4. V kontrastu k patricijské městské vládě, plebejská vláda, Weber poznamenává, je charakteristická: "změněným konceptem přirozeného práva... Začátek legislativy je shodný se zrušením patricijské vlády. Legislativa původně brala formu charismatických ustanovení asymnétů [guvernérů držících moc po omezený čas]. Ale brzy bylo přijato nové vytváření trvalého práva. Ve skutečnosti nová legislativa ze shromáždění se stala tak obvyklou, že vytvářela trvalý tok. Brzy byla čistě světská administrace spravedlnosti aplikovaná na právo nebo v Říme na instrukce soudce. Tvorba zákonů dosáhla takového těkavého stavu, že nakonec v Aténách byla na lidi směřována otázka, zda existující zákony by měly být zachovány nebo pozměněny. Tak se stalo akceptovaným předpokladem, že právo je uměle vytvářeno, a že by mělo být založeno na souhlasu těch, na které je aplikováno." (str. 170-171). Podobně ve středověkých městských státech Evropy "ustavení vlády lidu mělo podobné důsledky... To též chrlilo obrovské edice městských zákonů a kodifikovalo zvykové právo a soudní právo, čímž vytvářelo nadbytek nařízení všeho druhu a přemíru úředníků" (str. 172). V ruku v ruce se změnou konceptu práva šlo jiné politické vedení. "Politická spravedlnost lidového systému s jeho systémem oficiálního špehování, jeho preferováním anonymní žaloby, urychlování vyšetřovacích procedur proti magnátům a zjednodušené důkazní břemeno (pomocí "obecně známé věci") byly demokratickým protějškem benátských soudních procesů [aristokratického-patricijského] Koncilu deseti. Objektivně byl lidový systém identifikován pomocí: vyloučením všech členů rodin se šlechtický stylem života z úřadu; povinností prominentů slíbit dobré provádění činností; podrobení rodin prominentů pod kauci pro všechny členy rodiny; ustavení speciálního kriminálního práva pro politické přestupky magnátů, zvláště pro urážky cti člena lidu; zákaz šlechticům nabývat vlastnictví, které hraničí s vlastnictvím člena lidu bez svolení tohoto člena lidu... poněvadž šlechtické rodiny mohly být výslovně přijaty jakožto část populace, byly [nicméně] i lidové úřady téměř vždy obsazeny šlechtici.." (str. 160-161).
(17) Viz k této tendenci Edward Banfield, The Unheavenly City Revisited (Boston: Little, Brown, 1974).
(18) K tomu viz Murray N. Rothbard, "The Great Women's Lib Issue: Setting it Straight," v Egalitarianism as a Revolt Against Nature and Other Essays; Michael Levin, Feminism and Liberty (New Brunswick, N.J.: Transaction Publishers, 1987).
(19) Viz Robert Nisbet, Prejudices: A Philosophical Dictionary (Cambridge, Mass.: Harvard University Press, 1982), str. 1-8, 110-117.
(20) Viz k tomu Murray N. Rothbard, "Kid Lib," in Egalitarianism as a Revolt Against Nature and Other Essays.
(21) Viz k tomu Allan C. Carlson, "What Has Government Done to Our Families?" Essays in Political Economy (Auburn, Ala.: Ludwig von Mises Institute, 1991); Bryce J. Christensen, "The Family vs. the State," Essays in Political Economy (Auburn, Ala.: Ludwig von Mises Institute, 1992).
(22) Viz k tomu Edward C. Banfield, "Present-Orientedness and Crime," in Assessing the Criminal, Randy E. Barnett and John Hagel, eds. (Cambridge, Mass.: Ballinger, 1977); David Walters, "Crime in the Welfare State," in Criminal Justice?: The Legal System vs. Individual Responsibility, Robert J. Bidinotta, ed. (Irvington-an-Hudson, N.Y.: Foundation for Economic Education, 1994); také viz James Q. Wilson, Thinking About Crime (New York: Vintage Books, 1985).
(23) Viz k tomu Seymour W. Itzkoff, The Decline of Intelligence in America (Westport, Conn.: Praeger, 1994); v idem, The Road to Equality: Evolution and Social Reality (Westport, Conn.: Praeger, 1992).