Jdi na obsah Jdi na menu
 


4. 11. 2025

Ekonomické, společenské a politické následky intervencionismu III

[Autor Ludwig von Mises, převzato z knihy Intervencionismus: Ekonomická analýza]

4. Velký klam
Nemůže být popíráno, že diktatura, intervencionismus a socialismus jsou dnes extrémně populární. Žádný logický argument nemůže tuto popularitu oslabit. Fanatici tvrdohlavě odmítají poslouchat učení ekonomické teorie. Zkušenost selhává v tom, aby je cokoliv naučila. Tvrdošíjně se drží svých předchozích názorů.

Pro porozumění kořenů této tvrdohlavosti si musíme podržet v mysli, že lidé trpí, protože věci se ne vždy stanou tím způsobem, jakým chtěli. Člověk se narodí jako nespolečenský sobec a jen během skutečného života se naučí, že jeho vůle nestojí sama na světě, a že zde jsou další lidé, kteří také mají svoji vůli. Jen život a zkušenost ho učí, že ve snaze realizovat svoje plány, sám musí zapadnout do celé společnosti, že musí akceptovat vůli a přání jiných lidí jako fakta, a že se musí sám přizpůsobit těmto skutečnostem kvůli tomu, aby vůbec něčeho dosáhl. Společnost není to, co by jednotlivec chtěl aby byla. Bližní určitého jednotlivce mají o něm menší mínění, než on má sám o sobě. Neshodují se s ním na jeho postavení ve společnosti, které si myslí, že by podle svého názoru, měl míti. Každý den přináší ješitnosti - a kdo je zcela oproštěn od ješitnosti - nové rozčarování. Každý den mu ukazuje, že jeho vůle je v rozporu s vůlí ostatních lidí. 

Z tohoto rozčarování hledá neurotik úkryt ve vzdušných zámcích. Sní o světě, ve které je jeho vůle samotná rozhodující. V tomto světě snů je on diktátorem. On sám dává rozkazy; ostatní poslouchají. Jeho pohnutky jsou sami nejvyššími.

 

ludwig-von-mises-576x720.jpg

 

 

 

 

 

 

 

 

 

V tomto tajném světě neurotik přebírá roli diktátora. Zde je Césarem, Čingischánem, Napoleonem. Když v reálném životě hovoří se svými bližními, musí být uměřenější. Spokojuje se sám se schvalováním diktatury, kterou vládne někdo jiný. Ale v jeho mysli je tento diktátor jenom jeho, tj. přebírá rozkazy od neurotika; neurotik předpokládá, že diktátor dělá přesně to, co on, neurotik, chce aby dělal. Člověk, který by nespoléhal na opatrnost, a který by navrhl, že by se sám stal diktátorem, by byl považován svými bližními za blázna a podle toho by s ním bylo zacházeno. Psychiatrové by ho nazývali megalomanem.

Nikdo nikdy nedával přednost diktatuře, která by dělala jiné věci, než on, podporovatel diktatury, považuje za správné. Ti, co doporučují diktaturu vždy mají na mysli nekontrolovanou dominanci své vlastní vůle, i když tato dominance má býti zavedena někým jiným.

Prozkoumejme pro příklad slogan "plánovaná ekonomika," který je dnes obzvláště populárním pseudonymem pro socialismus. Vše, co lidé musí prvně udělat, je představit si, že vše musí být plánováno. Každá ekonomika je v tomto smyslu plánovanou ekonomikou. Ale ti, kteří spolu s Marxem, odmítají "anarchii výroby" a chtějí ji nahradit "plánováním," neberou v potaz vůli a plány jiných lidí. Jedna samotná vůle má rozhodnout; jeden plán sám má býti proveden, jmenovitě plán, který se potkává s neurotikovým souhlasem, pravý plán, jediný plán. Jakýkoliv odpor má býti zlomen; nikdo nemá bránit neurotikovi v předělání světa podle jeho vlastních plánů; každý prostředek je povolen k zajištění toho, aby nadřazená moudrost toho, kdo si vysnívá vzdušné zámky, převládla.

To je mentalita lidí, kteří kdysi na umělecké výstavě v Paříži zvolali po shlédnutí maleb od Maneta*3: Policie by to neměla dovolit! To je mentalita lidí, kteří trvale křičí: Měl by být proti tomu zákon! A jedno zda si jsou toho vědomi nebo nejsou, je to mentalita všech intervencionistů, socialistů a obhájců diktatury. Ale je zde jedna věc, kterou nesnáší více než kapitalismus, jmenovitě intervencionismus, socialismus nebo diktaturu, které neodpovídají jejich vůli. Jak horlivě nacionální socialisté a komunisté bojovali proti sobě navzájem! Jak rozhodně trockističtí partyzáni bojovali proti stalinistům nebo následovníci Strassera*4 proti následovníkům Hitlera!

 

5. Zdroj Hitlerova úspěchu
Hitler, Stalin a Mussolini trvale provolávali, že jsou vybrání osudem, aby přinesli spasení tohoto světa. Tvrdí, že jsou vůdci kreativního mládí, které bojuje proti přežitému stáří. Přinášejí z Východu novou kulturu, která má nahradit umírající Západní civilizaci. Chtěli dát ránu z milosti klasickému liberalismu a kapitalismu; chtějí překonat nemorální egoismus altruismem; plánují nahradit anarchistickou demokracii řádem a organizací, společnost "tříd" totalitním státem, tržní ekonomiku socialismem. Jejich válka není válkou za územní expanzi, pro kořist a hegemonii jako byly imperialistické války minulosti, ale svatou křížovou výpravou za život v lepším světě. A oni cítí jistotu svého vítězství, protože jsou přesvědčeni, že jsou zrozeni "vlnami budoucnosti."

Je to zákon přírody, říkají, že velké historické změny se nemohou dít mírovou cestou nebo bez konfliktu. Bylo by malicherné a hloupé, tvrdí, přehlížet kreativní kvalitu jejich práce kvůli některým nepříjemnostem, které musí velká světová revoluce s sebou přinést. Tvrdí, že člověk by neměl přehlížet slávu nového evangelia kvůli nemístné lítosti pro nějaké Židy, svobodné zednáře, Poláky a Čechy, Finy a Řeky, dekadentní anglickou aristokracii a zkorumpovanou francouzskou buržoasii. Taková měkkost a taková necitlivost pro nové morální standardy ukazuje jen dekadenci umírající kapitalistické pseudokultury. Kňučení a pláč impotentních starých mužů, říkají, je marný; nezastaví vítězný pochod mládí. Nikdo nemůže zastavit kola historie nebo otočit nazpět chod času.

Úspěch této propagandy je ohromný. Lidé nezvažují obsah domnělého nového evangelia; oni jen rozumí tomu, že je nové a věří, že v této skutečnosti vidí jeho obhajobu. Jako ženy vítají nový styl v oblékání jako změnu, tak je pravděpodobně vítán nový styl v politice a ekonomice. Lidé spěchají s výměnou svých "starých" idejí za "nové", protože se strachují, že budou vypadat staromódně a reakcionářsky. Připojují se ke sboru, který ostře kritisuje nedostatky kapitalistické civilizace a mluví v radostném nadšení o pokrocích autokratů. Nic není dnes módnějšího než očerňování Západní civilizace.

Tato mentalita učinila pro Hitlera jednoduchým to, aby získal svoje vítězství. Češi a Dáni kapitulovali bez boje. Norští důstojníci předali velké části své země Hitlerově armádě. Nizozemci a Belgičané ji dali jen po krátkém odporu. Francouzi měli odvahu oslavovat zničení své nezávislosti jako "národní oživění." Hitlerovi trvalo pět let, než dosáhl anšlusu Rakouska; o dva a půl roku později byl pánem evropského kontinentu.

Hitler neměl k dispozici nové tajné zbraně. Nevděčil za své vítězství excelentní tajné službě, která ho informovala o plánech jeho odpůrců. I tak mnoho diskutované "páté kolony" nebyly rozhodující. Vyhrál, protože předpokládaní odpůrci již dosti sympatizovali s idejemi, za kterými stál.

Jen ti, kdož bezpodmínečně a neomezeně považují tržní ekonomiku jako jedinou fungující formu společenské spolupráce jsou odpůrci totalitářských systémů a jsou schopni proti nim úspěšně bojovat. Ti, kdož chtějí socialismus, zvažovali přenesení systémů, které užíval Sovětský svaz a Německo do svých zemí. Dávat přednost intervencionismu znamená vstoupit na cestu, která vede nevyhnutelně k socialismu. 

Nějaký ideologický zápas nemůže být úspěšně vybojován trvalými koncesemi ve prospěch principů nepřítele. Ti, kdož odmítají kapitalismus, protože údajně škodí zájmům mas, ti, kdo vyhlašují "jako otázku dalšího směřování", že po vítězství nad Hitlerem, bude muset býti tržní ekonomika nahrazena lepším systémem, a tak vše by mělo být nyní činěno proto, aby vládní řízení byznysu byla, co nejkompletnější, jak je to jen nejvíce možné, v současnosti bojují za totalitářství. "Progresivci," kteří se dnes maskují, jakožto "liberálové" mohou vést řeči proti "fašismu"; no, je to jejich politika, která dláždí cestu pro hitlerismus.

Nic nemohlo býti nápomocnější pro úspěch nacionálně socialistického hnutí, než metody používané "progresivisty," kteří obviňují nacionální socialismus jako stranu sloužící zájmům "kapitálu." Němečtí dělníci znali tuto taktiku příliš dobře, než aby se jí byli znovu  oklamáni. Nebylo pravdou, že od 70. let 19. století sociální demokraté, kteří byli zdánlivě pro pracující, bojovali důrazně proti všem opatřením německé vlády ve prospěch pracujících, nazývajíce tyto opatření "buržoasními" a poškozujícími zájmy třídy pracujících? Sociální demokraté konsistentně hlasovali proti znárodnění železnic, municipalizaci veřejných služeb, pracovnímu zákoníku a povinnému úrazovému a nemocenskému pojištění, německému sociálnímu systému, který byl později přijat po světě. Potom po první světové válce ocejchovali komunisté Německou sociálně demokratickou stranu a Sociálně demokratické odbory jakožto "zrádce vlastní třídy." Tak němečtí dělníci zjistili, že každá strana usiluje o to, jim namluvit, že konkurenční strany jsou "ochotnými služebníky kapitalismu," a jejich oddanost nacionálnímu socialismu již nebyla narušována takovými frázemi. 

Jestliže zcela nezapomínáme na fakta, musíme zjistit, že němečtí dělníci jsou nejspolehlivějšími podporovateli Hitlerova režimu. Nacionální socialismus je zcela získal odstraněním nezaměstnanosti a tím, že redukoval podnikatele na status vedoucího podniku (Betriebsführer). Velký byznys, majitelé obchodů a sedláci jsou zklamáni. Práce je spokojena a bude stát při Hitlerovi, až do té doby než válka nedojde obratu, který by zničil jejich naděje na lepší život po mírové smlouvě. Jen vojenský obrat může připravit Hitlera o podporu německých dělníků.

Skutečnost, že si kapitalisté a podnikatelé čelíce alternativě komunismu nebo nacionálního socialismu, vybrali to druhé, nevyžaduje jakékoliv další vysvětlení. Dali přednost žít tomu jako vedoucí podniků pod Hitlerem, než být „zlikvidováni“ jako „buržoasie“ Stalinem. Kapitalisté nechtějí být zabíjeni o nic více než jiní lidé.

Jaké zhoubné důsledky mohou být vytvořeny vírou v to, že němečtí dělníci oponují Hitlerovi bylo prokázáno anglickou taktikou během prvního roku války. Vláda Nevilla Chamberlaina*5 pevně věřila, že válka bude ukončena revolucí německých dělníků. Místo orientace na energické vyzbrojování a bojování, nechali své letouny shazovat letáky nad Německem, které říkali, že Anglie nebojuje tuto válku proti nim, ale proti jejich utiskovateli, Hitlerovi. Říkali, že anglická vláda věděla velmi dobře, že německý lid, zvláště pracující, byl proti válce a byl k ní jen donucen svým dobrovolně přijatým diktátorem.

Dělníci anglosaských zemí také, věděli, že ze socialistické strany soutěžící o jejich přízeň se obvykle obviňují navzájem z podpory kapitalismu. Komunisté všech barev si pomáhali tímto obviněním proti socialistům. A v rámci komunistických skupin trockisté používali stejný argument proti Stalinovi a jeho lidem. A  naopak. Skutečnost, že "progresivisté" přinášejí stejné obvinění proti nacionálnímu socialismu a fašismu nezabrání pracujícím v tom, aby nějaký den, nenásledovali jiný gang, který nosí košili jiné barvy.

Co je špatného se Západní civilizací je přijímání zvyku soudit politické strany podle toho, že se žádá to, zda se zdají být dosti nové a radikální, ne tím, že by se analyzovalo, zda jsou moudré anebo nemoudré nebo zda jsou vhodné pro dosažení svých cílů. Ne vše co dnes existuje, je rozumné; ale to neznamená, že vše, co neexistuje, je moudré.

Obvyklá terminologie politického jazyka je hloupá. Co je "levice," a co je "pravice"? Proč by Hitler měl být "pravice" a Stalin, jeho dočasný kamarád, by měl být "levice"? Kdo je "reakcionář" a kdo je "progresivec"? Reakcionářství proti nemoudré politice by nemělo být odsuzováno. A progresivismus směrem k chaosu by neměl být doporučován. Nic by nemělo dojít přijetí jen proto, že je to nové, radikální a módní. "Ortodoxie" není zlem, jestliže doktrína, na které "ortodoxie" spočívá je dobrá. Kdo je proti práci, ten, kdo chce snížit práci na sovětskou úroveň nebo ten, kdo chce pracovat za kapitalistických standardů ve Spojených státech? Kdo je "nacionalista," ti, co chtějí přivést svůj národ pod pantofel Hitlerovi nebo ti, kteří chtějí zachovat jeho nezávislost?

Co se stane se stane se Západní civilizací, jestliže její obyvatelé vždy vykazují takovou oblibu pro "nové"? Připusťme, že by vítali jako "vlnu budoucnosti" Attilu a jeho Huny, víru Mohamedovu nebo Tatary? Ti, také byli totalitářští a měli na svém kontě vojenské úspěchy, které učinili slabé váhavými a připravenými ke kapitulaci. Co dnes lidstvo potřebuje je osvobození od vlády absurdních sloganů a návrat ke zdravému rozumu. 


*3 Edouard Manet (1832-1883), francouzský impresionistický malíř, pozn. editora.
*4 Gregor Strasser (1892-1934), raný podporovatel Hitlera, který se pak s ním později rozešel a byl zavražděn za noci dlouhých nožů, pozn. editora.
*5 Neville Chamberlain (1869-1940) byl britským premiérem od roku 1937 do května 1940, pozn. editora.
*6  Jde zde od pakt Molotov-Riebbentrop ze srpna 1939.