Stránky Ludwiga von Misese Morava a Čechy

[Autor Ludwig von Mises, převzato z knihy Intervencionismus: Ekonomická analýza]

2. Parlamentární vláda a intervencionismus
Lidová vláda je založena na myšlence, že všichni občané jsou spojeni společnými zájmy. Tvůrci moderních ústav neopominuli tu skutečnost, že v krátkém období zvláštní zájmy jednotlivých skupin můžou být v konfliktu s těmi zájmy, které má drtivá většina. Ale měli plnou důvěru v inteligenci svých spoluobčanů. Nepochybovali o tom, že jejich spoluobčané budou dosti moudří na to, aby zjistili, že egoistické skupinové zájmy musí být obětovány, když jdou proti blahobytu většiny. Byli přesvědčeni, že každá skupina uzná, že privilegia nemohou býti v dlouhém období udržována. Privilegia mají jen tehdy hodnotu, pokud jsou výhodou pro menšinu; ztratí svoji hodnotu, když se stanou obecnějšími. Když jsou každé jednotlivá skupině občanů udělena privilegia, privilegia jako takové se stanou nesmyslná; každý trpí, nikdo nezískává.

Vláda lidu tak může být zachována jen za systému tržní ekonomiky. V tržní ekonomice jsou zvažovány jen zájmy občanů jakožto spotřebitelů. Žádnému výrobci není dáno privilegium, protože privilegia daná výrobcům snižují produktivitu a zmenšují uspokojení spotřebitelů. Nikdo netrpí, jestliže nejlevnější a nejlepší uspokojení spotřebitelů je přijato jakožto vůdčí princip politiky; co výrobcové potom nezískají jakožto výrobcové, protože jim jsou odepřena privilegia, získávají jakožto spotřebitelé.

Každý technologický pokrok prvně způsobí újmu osobním zájmům podnikatelů, kapitalistů, majitelů půdy nebo pracujících. Ale jestliže touha po zabránění takovýmto újmám je pobídnutím pro opatření, která brání rozvoji nových technologií, bude to v dlouhém období škodlivé nejen pro zájmy všech občanů, ale také pro ty, kteří pravděpodobně z toho měli přínosy. Automobily a letadla poškodili železniční podnikání, rádio poškodilo vydavatelství, filmy zákonitě divadlo. Měli by být automobily, letadla, rádiové vysílání a filmy zakázány tak, aby se ušetřily zájmy postižených podnikatelů, kapitalistů a pracujících? Byl to velký pokrok starého klasického liberalismu, že zrušil privilegia cechů, a tak otevřel cestu modernímu průmyslu. Jestliže je dnes mnohem více lidí na zemi, než před dvěma sty léty, a jestliže každý pracující v zemích západní civilizace žije dnes lépe než jeho předci, v některých ohledech lépe než francouzský král Ludvík XIV. ve svém paláci ve Versailles, pak je to jen kvůli tomuto osvobození produktivních sil.

Myšlenka ležící za zastupitelskou vládou je, že členové parlamentu mají zastupovat celý národ, ne zastupovat jednotlivé okresy anebo zvláštní zájmy svých voličů. Politické strany mohou zastupovat rozdílné názory o tom, jak pomoci celému národu, ale neměly by zastupovat zvláštní egoistické zájmy jistých okresů anebo nátlakových skupin.

Parlamenty intervencionistických zemí jsou dnes dosti odlišné od starých ideálů. Jsou zde zástupci stříbrného, bavlnářského, ocelářského průmyslu, zemědělců a práce. Ale žádný poslanec necítí jako svoji povinnost zastupovat národ jakožto celek.

Demokratická forma vlády, kterou Hitler zničil v Německu a Francii nefungovala, protože byla skrz na skrz prostoupena intervencionistickým duchem. Bylo zde mnoho malých stran, které uspokojovaly zvláštní lokální zájmy a zájmy jednotlivých profesí. Každý navržený zákon a každé vládní nařízení bylo obhajováno dle jednoho vzoru: Co to nabízí mým voličům a nátlakovým skupinám, na kterých jsem závislý? Zástupci okresu, který produkuje víno zvažují vše z hlediska výrobce vína. Otázky národní obrany nebyly pro zástupce dělníků ničím jiným, než příležitostí, jak vylepšit moc odborů. Mluvčí francouzské "front populaire" požadovali spolupráci se Sovětským svazem, ti kdo byli napravo spojenectví s Itálií. Žádná skupina se nezabývala blahobytem a nezávislostí Francie; v každém problému viděli jen vztah ke zvláštním zájmům a důsledky pro zvláštní zájmy zvláštních volebních bloků. Intervencionismus transformoval parlamentní vládu do vlády jednotlivých lobby. Není to parlamentarismus a demokracie, které selhaly. Intervencionismus paralyzoval parlamentarismus stejně jako tržní ekonomiku.

Selhání parlamentarismu se stalo zřejmější v praxi delegování autority. Parlament se dobrovolně vzdává své zákonodárné moci a přenáší ji na vládu. Hitler, Mussolini, Pétain vládnou takovouto "delegovanou mocí." Diktatura převzala zbytky legality pomocí formálního spojení s demokratickými institucemi. Zrušila demokracii a podržela si demokratickou terminologii, stejně jako systém německého socialismu zrušil soukromé vlastnictví, zatímco si podržel jeho názvosloví. Tyrani měst antického Řecka a římští císařové také zachovávali frazeologii republiky.

Za současného stavu rozvoje prostředků komunikace a dopravy žádný stav nouze nemůže obhájit delegování moci. I ve velkém státě jako Spojené státy, mohou být všichni zastupitelé shromážděni v hlavním městě do 24 hodin. Také by bylo možné držet zastupitelské těleso v trvalém sezení. Kdykoliv by se jevilo býti účelným podržet v tajemství jednání a rozhodnutí, mohlo by se konat tajné sezení.

Často slýcháváme tvrzení, že demokratické instituce jsou jen zástěrou pro "diktaturu hlavního města." Marxisté používali toto heslo po dlouhý čas. Georges Sorel a syndikalisté je opakovali. Dnes Hitler a Mussolini vyzývají národy, aby povstaly proti "plutodemokracii." K odpovědi na toto dostačuje poukázat na to, že ve Velké Británii, Britských dominií a Spojených státech jsou volby zcela osvobozené od donucení. Franklin D. Roosevelt byl zvolen presidentem většinou voličů. Nikdo nenutí jakékoliv americké občany hlasovat pro něj. Nikdo nebrání komukoliv v hlásání toho, co považuje za argument proti znovu zvolení Roosevelta. Občané USA byli svobodní v tom, aby rozhodli a oni rozhodli.

3. Svoboda a ekonomický systém
První argument vznešený proti návrhu nahradit kapitalismus socialismem byl ten, že v socialistickém ekonomickém systému nebude žádný prostor pro svobodu jednotlivce. Socialismus, říkalo se, znamená nevolnictví pro všechny. Je nemožné popřít pravdu tohoto argumentu. Jestliže vláda kontroluje všechny výrobní faktory, jestliže je vláda jediným zaměstnavatelem a má jediná právo rozhodovat, jaké vzdělání jednotlivec získá, kde a jak má pracovat, potom není jednotlivec svobodný. Má povinnost poslouchat, ale nemá žádná práva.

Obhájci socialismu nikdy nebyli schopni přijít stran tohoto s účinným protiargumentem. Jen ostře odvětili, že v demokratických zemích s tržní ekonomikou byla jen svoboda pro bohaté, ne pro chudé, a že taková svoboda nebyla hodná toho, abychom se zřekli předpokládaných požehnání socialismu. 

Ve snaze analyzovat tyto otázky, musíme prvně porozumět tomu, co svoboda skutečně znamená. Svoboda je společenským konceptem. V přírodě a s ohledem na přírodu zde není nic, na co bychom mohli aplikovat tento termín. Svoboda je příležitost daná jednotlivci společenským systémem, aby utvářel svůj život podle svých přání. Že lidé musí pracovat tak, aby přežili, je zákonem přírody; žádný společenský systém nemůže tento fakt změnit. Že bohatí můžou žít bez toho, aby pracovali, nezmenšuje svobodou těch, kteří nemají takové šťastné postavení. Bohatství v tržní ekonomice představuje odměnu danou společností jakožto celkem za služby poskytnuté spotřebitelům v minulosti a tato odměna může být zachována jen tehdy, pokud se pokračuje v práci v zájmu spotřebitelů. Že tržní ekonomika odměňuje úspěšné aktivity, které slouží spotřebitelům, těmto spotřebitelům neškodí; prospívá jim to. Nic není tímto pracujícímu odebíráno, ale mnoho se mu tím dává pomocí zvýšení produktivity práce. Svoboda pracujícího, který nevlastní vlastnictví spočívá na jeho právu si vybrat místo a druh své práce. Nemá nad sebou pána, jehož arbitrárnosti je podroben. Prodává svoje služby na trhu. Pokud mu jeden podnikatel odmítne vyplatit mzdu, která odpovídá tržním podmínkám, najde jiného zaměstnavatele, který je ochotný kvůli svému (zaměstnavatelovu) vlastnímu zájmu platit pracujícímu tržní mzdu. Pracující nedluží svému zaměstnavateli poníženost a poslušnost; dluží mu své služby; neobdrží svoji mzdu kvůli laskavosti, ale jakožto vydělanou odměnu.

Chudí mají také příležitost se sami v kapitalistické ekonomice vypracovat svou vlastní pílí. To není jen případ byznysu. Mezi těmi, kteří dnes obsazují vrcholné pozice v povolání, v umění, vědě a politice, většina je lidmi, kteří začali svoje kariéry v chudobě. Mezi originálními lidmi a vůdci jsou muži téměř výhradně od chudých rodičů. Ti, co chtějí dosáhnout velký úspěch, bez ohledu na sociální systém, musí překonat odpor apatie, předsudků a ignorace. Stěží může být popíráno, že kapitalismus tyto příležitosti nabízí.

Citace zdůrazňují, kde bylo s velkými muži špatně zacházeno ze strany jejich současníků. Někteří z velkých mistrů francouzské moderní školy malířství zažili velké těžkosti nebo nebyli schopni vůbec prodat své obrazy. Věří někdo, že socialistická vláda by ukázala větší pochopení pro umění, které se jevilo tradičním konceptům jako mazanina? Velký hudební skladatel Hugo Wolf*1 jednou napsal, že je ostudné, že stát neposkytuje nic svým umělcům. Ale čím Hugo Wolf trpěl byl nedostatek porozumění ze strany uznávaných starších umělců, kritiků a přátel umění; socialistická vláda by musela spoléhat na soud státem jmenovaných znalců a neprojevovala by jistě větší uznání tomuto vznětlivému, nespolečenskému a mentálně nevyrovnanému muži. Když Zikmund Freud postupoval kupředu stran svých teorií, uznávaní doktoři a psychologové, tj. experti, jejichž rozhodnutí musí být rozhodující pro vládu, se smáli a nazývali ho bláznem. Ale v kapitalistické společnosti má genius přinejmenším příležitost pokračovat ve své práci.
Velcí francouzští malíři měli svobodu malovat; Hugo Wolf byl sto dát Moerikovu*2 poému do hudby; Freud měl svobodu pokračovat ve svém studiu. Nebyli by nic schopni vytvořit, pokud by vláda sledovala jednomyslný názor odborníků a přidělila by jim práci, která by je připravilo o příležitost sledovat svůj osud.

Naneštěstí, stalo se ne neobvyklým to, že pro politické důvody, university selhaly v tom, aby jmenovali za profesory vynikající muže na poli společenských věd nebo je propustili poté, co tito byli jmenováni. Ale máme věřit, že státní university socialistického státu by zaměstnali muže, kteří učí doktríny nepříjemné vládě? V socialistickém státě je také vydavatelství záležitostí státu. Bude stát tisknout knihy a noviny, se kterými nesouhlasí? Učiní dostupnými divadelní dramata, o kterých si myslí, že jsou nepatřičná?

Srovnejme pozice, v kterých se věda, umění, literatura, tisk a rádio nacházejí v Sovětském svazu a Německu s jejich pozicí ve Spojených státech; potom porozumíme tomu co svoboda a nedostatek svobody znamenají. Mnoho věcí se rovněž jeví jako neuspokojivých ve Spojených státech, ale nikdo není schopen popřít, že Američané jsou svobodnější než Rusové nebo Němci.

Svoboda vědeckého a uměleckého tvoření je aktivně využívána pouze malou minoritou, ale přínos z ní mají všichni. Pokrok je vždy nahrazením starého novým; pokrok vždy znamená změnu. Žádná plánovaná ekonomika nemůže plánovat pokrok; žádná organizace ho nemůže organizovat. Je to věc, která se vzpírá jakýmkoliv limitům nebo usměrňování. Stát a společnost nemohou podnítit pokrok. Kapitalismus nemůže udělat také nic pro pokrok. Ale, a to je dosti velký výkon, neklade nepřekročitelné zábrany na cestě pokroku. Socialistická společnost by se stala zcela strnulou, protože by učinila pokrok nemožným. Intervencionismus neodebírá všechnu svobodu od svých občanů. Ale každé jeho opatření bere část svobody a zužuje pole aktivity. 

Považme pro příklad, devizovou kontrolu. Čím menší stát, tím důležitější roli hrají v jeho celkovém obchodě zahraniční transakce. Pokud odebírání zahraničních knih a novin, zahraniční cesty a studium v zahraničí, jsou podmíněny tím, že je vládou zajištěna zahraniční měna, celý intelektuální život země přechází pod poručnictví vlády. V tomto ohledu není devizová kontrola vůbec jiná než despotický systém knížete Metternicha. Jediným rozdílem je to, že Metternich dělal otevřeně to, co dopady devizové kontroly přímo skrývají.

*1 Hugo Wolf (1860-1903), vídeňský skladatel a hudební kritik, strávil sedm posledních let svého života v blázinci, pozn. editora.
*2 Eduard Moerike (1804-1875) byl německý protestantský pastor a básník, pozn. editora.

Pokračování příště.