Stránky Ludwiga von Misese Morava a Čechy

[Autor Ludwig von Mises, převzato z knihy Intervencionismus: Ekonomická analýza]

1. Ekonomické následky

Intervencionismus není ekonomickým systémem, to jest, není metodou, která by dovolovala lidem dosáhnout jejich cílů. Je jen systémem postupů, které narušují a nakonec ničí tržní ekonomiku. Překáží produkci a zmenšuje uspokojení potřeb. Neučiní lidi bohatšími; učiní lidi chudšími.

Uznejme, že intervencionistická opatření mohou dát jistým jednotlivcům nebo jistým skupinám jednotlivců výhody na náklady ostatních. Menšiny mohou získat privilegia, která je obohatí na náklady jejich spoluobčanů. Ale většina nebo celý národ, utrpí díky intervencionismu jen ztráty. 

Pojďme, pro příklad, zvážit cla. Je docela možné dát privilegia skupině výrobců, řekněme vlastníkům dolů na měď; spotřebitelé utrpí zatímco provozovatelé dolů získají. Ale pokud bude každému oboru výroby a každému druhu práce dopřána rovnocenná ochrana, každý ztratí jako spotřebitel, co získává jako výrobce. Navíc, každý utrpí, protože celní ochrana přesměruje výrobu z nejvýhodnějších přírodních podmínek, a tak zmenší produktivitu kapitálu a práce, to jest zvýší náklady na výrobu. Cla zavedená pro jeden nebo několik oborů mohou sloužit individuálním zájmům jistých skupin; úplný celní systém jen snižuje uspokojení všech.

Ale tato restriktivní opatření jsou pořád poměrně neškodná. Omezují produktivitu a činí lidi chudšími, ale dovolují aby proces zůstal fungovat. Trh se může přizpůsobit izolovaným restriktivním opatřením. Dopady jsou jiné v případě opatření, která jsou vytvořena pro ustavení pevných cen, mezd a úrokových měr na jiných úrovních, než by byly ustaveny na trhu bez intervencí. Jestliže to jsou opatření, která mají za cíl eliminovat zisky, paralyzují práci tržní ekonomiky. Nejen, že odklánějí výrobu od způsobů, které vedou k lepšímu a efektivnějšímu uspokojení spotřebitelské poptávky; způsobují plýtvání jak kapitálem tak prací; vytvářejí trvalou masovou nezaměstnanost. Mohou zapříčinit umělý boom, ale s ním přinesou probuzení hospodářské deprese. Mění tržní ekonomiku v chaos.

Populární názor připisuje všechna tato zla kapitalistickému systému. Jako nápravu nežádaných dopadů intervencionismu se žádá ještě více intervencionismu. Obviňuje se kapitalismus za důsledky jednání vlád, které sledují antikapitalistickou politiku. 

Obhajoba monopolů je obzvláště příznačná. Je možné, i pravděpodobné, že v tržní ekonomice, do které vláda nezasahuje pomocí vládní intervence, zde nastanou podmínky, které dočasně mohou dát vzniknout tomu, že se objeví monopolní ceny. Můžeme to považovat za pravděpodobné, pro příklad, že i v ekonomice svobodného trhu může býti zformován mezinárodní monopol na měď nebo že mohou být vytvořeny lokální monopoly pro jisté stavební materiály a paliva. Ale takové izolované příklady monopolních cen by ještě nevytvářely "monopolní problém." Všechny národní monopoly a - s pár výjimkami - všechny mezinárodní monopoly vděčí za svoji existenci celním legislativě. Pokud by vlády opravdu vážně braly boj proti monopolům, použily by efektivní prostředky, které mají ve své moci; odstranily by dovozní cla. Pokud by jen udělaly toto, "problém monopolů" by ztratil svoji důležitost. Ve skutečnosti vlády nemají zájem eliminovat monopoly; spíše se pokouší vytvořit podmínky dovolující výrobcům vnutit trhu monopolní ceny.

Předpokládejme pro příklad, že domácí továrny, pracující na plnou kapacitu, vyrobí množství m daného statku a domácí spotřeba za světovou trhu p plus dovozní clo d (to jest za cenu p plus d) obnáší množství n - n je větší než množství m. Za takovýchto podmínek cla dovolí domácím výrobcům získat pro své výrobky cenu nad cenou, která je na světovém trhu. (1) Ochranné clo je efektivní; dosahuje svého účelu. To je pro příklad případ producentů pšenice v evropských průmyslových státech. Jestliže, nicméně, m (tj. vyrobené množství) je větší než domácí spotřeba za cenu, která je na světovém trhu, potom dovozní clo nedává žádnou výhodu domácím výrobcům. Tak, dovozní clo na pšenici nebo ocel ve Spojených státech by selhalo v tom, aby mělo nějaký vliv na ceny; nevedlo by samo k nárůstu ceny pro domácí výstup pšenice nebo oceli. 

Jestliže nicméně, domácí výrobci chtějí získat výhodu z celní ochrany i když je m větší než domácí spotřeba za světovou tržní cenu, musí vytvořit kartel, trast nebo nějakou jinou formu monopolistického sloučení a dohodnout se na omezení výroby. Potom jsou v pozici, pokud to stav poptávky (tvar poptávkové křivky) dovoluje, přinutit spotřebitele platit monopolní ceny, které jsou vyšší než ceny na světovém trhu, ale menší než cena na světovém trhu plus dovozní clo. To, co je v prvním případě dosaženo přímo pomocí cla, musí být ve druhém případě vykonáno monopolní organizací, kterou ochranná cla učiní možnou.

Většina mezinárodních kartelů se stala možným jen proto, že celek světového trhu byl rozdělen na národní ekonomické oblasti pomocí cel a souvisejících opatření. Jak neupřímné jsou vlády ve svém postoji směrem k monopolům je nejvíce patrné v jejich úsilí vytvořit světové monopoly, dokonce i pro zboží pro které podmínky vyžadující vytvoření kartelu, volají po zvláštních opatření, které jdou za celní legislativu. Ekonomická historie poslední dekády ukazuje množství opatření různých vlád, které byly vytvořeny - ačkoliv nikoliv úspěšně - k tomu aby se vytvořily světové monopoly pro cukr, gumu, kávu, cín a jiné komodity.

Rozšíření intervencionismus uskutečňuje záměry, které vyhledává vláda, také vytváří umělý nedostatek statků a nárůsty cen. Pokud vláda sleduje jiné než tyto dva cíle, selhává; spíše se objevují důsledky, které vlády samy považují za méně žádoucí, než podmínky, které se pokoušely napravit. Z tohoto chaosu, ke kterému intervencionismus vede, jsou jen dvě cesty uniku - návrat k trhu bez vládních zásahů nebo přijetí socialismu.

Tržní ekonomika bez vládních zásahů není systémem, který by se jevil být chvályhodným z bodu pohledu sebevědomých skupinových zájmů podnikatelů a kapitalistů. Nejsou to jednotlivé zájmy skupiny anebo jednotlivých osob, které vyžadují tržní ekonomiku, ale jsou to ohledy na obecný blahobyt. Není pravdou, že obhájci svobodné tržní ekonomiky jsou obhájci sobeckých zájmů bohatých. Jednotlivé zájmy podnikatelů a kapitalistů také požadují intervencionismus na to, aby je ochránil proti konkurenci efektivnějších a aktivnějších lidí. Volný rozvoj tržní ekonomiky má být doporučován ne v zájmu bohatých, ale v zájmu mas lidí.

(1) Z důvodu jednoduchosti jsme pominuli dopravní náklady. Nicméně, nebyl by zde žádný zvláštní problém stran toho, aby byly zahrnuty do kalkulace také.

Pokračování příště.