Dobytí Spojených států Španělskem
[Vyšlo na Mises.org dne 15. II. 2020. Autor Ralph Raico]
Rok 1898 byl mezníkem v americké historii. Byl to rok, kdy USA šly do války se Španělskem – náš první střet se zahraničním nepřítelem na úsvitu moderního válčení. Mimo několika krátkých období relativního klidu, jsme zapleteni od té doby do zahraniční politiky. Počínaje 80. lety 19. století skupina Kubánců agitovala za nezávislost na Španělsku. Stejně jako mnoho revolucionářů předtím i potom, měli mezi masami obyvatelstva malou skutečnou podporu. Tak se spoléhali na teroristické taktiky – devastování venkova, vyhazování železnic do vzduchu a zabíjení těch, kdož jim stáli v cestě. Španělské úřady odpověděli tvrdými protiopatřeními.
Někteří američtí investoři na Kubě se stali netrpělivými, ale reálnou silou tlačící USA směrem k intervenci nebyla hrstka plantážníků pěstujících cukrovou třtinu. Slogany používané povstalci – „svoboda“ a „nezávislost“ – měli ohlas u mnoha Američanů, kteří nevěděli nic o skutečných podmínkách na Kubě. Roli také částečně hrála „černá legenda – stereotypní vyobrazení Španělů jakožto krvežíznivých despotů, kterou Američané zdědili po svých anglických předcích. Pro Američany bylo snadné uvěřit příběhům, které prodávali povstalci, zvláště když bulvární tisk objevil, že hysterie vyvolaná většinou vymyšlenými španělskými „zvěrstvy“ – zatímco se mlčí o těch, které spáchali povstalci – prodává noviny.
Politici hledající publicitu a populární přízeň uviděli zlatý důl v kubánské záležitosti. Brzy americká vláda zamířila do Španělska s nótami, které vyjadřovaly její „zájem“ o „události“ na Kubě. Ve skutečnosti tyto „události“ byly jen taktikou koloniálních mocností typicky používanou v bojích v partyzánské válce. Stejně špatné nebo horší byly během koloniálního věku taktiky páchané Británií, Francií, Německem a jinými všude po světě. Španělsko vědomo si ohromné převahy amerických sil, odpovědělo na vměšování ze strany Washingtonu pokusy o ústupky, zatímco se pokoušelo si zachovat zbytky své důstojnosti staré imperiální velmoci.
Když se v roce 1897 stal presidentem William McKinley (1843-1901), již plánoval rozšíření americké role ve světě. Problémy španělské Kuby poskytly perfektní příležitost. McKinley veřejně deklaroval, „Nechceme žádné války za účelem dobývání; musíme se vyhnout pokušení územní agrese.“ Ale v rámci americké vlády, vlivná klika, která vyhledávala válku a expanzi, věděla, že našla svého muže. Senátor Henry Cabot Lodge (1850-1924) napsal Theodoru Rooseveltovi (1858-1916), který byl aktuálně na ministerstvu námořnictva, „Pokud se moc nemýlím, presidentská administrativa je nyní oddána velké politice, kterou si oba žádáme.“ Tato „velká politika“ podporovaná také ministrem zahraničí Johnem M. Hayem (1838-1905) a jinými klíčovými osobnostmi, měla za cíl se rozhodujícím způsobem rozejít s naší tradicí neintervence a neutrality v zahraničních záležitostech. Spojené státy konečně převezmou svoji „globální odpovědnost“ a připojí se k jiným velkým mocnostem ve snaze bojovat o území po celém světě.
Vůdci válečné strany kamuflovali svoje plány tím, že mluvili o potřebě obstarat si trhy pro americký průmysl a byli i schopni přesvědčit několik vedoucích byznysmenů, aby papouškovali jejich názory. Ale ve skutečnosti nikdo z této kliky povýšených patriciů – z větší části „starých peněz“ – neměl silné zájmy v podnikání a i mnoho úcty k němu, mimo toho, že jde o zdroj národní síly. Podobně jako mnohé kliky v Británii, Německu, Rusku a jinde v dané době, jejich cílem bylo vylepšení moci a slávy jejich států.
Ve snaze eskalovat tlak na Španělsko byla vyslána do havanského přístavu bitevní loď Maine. V noci 15. února Maine vybuchla a zahynulo na ní 252 mužů. Podezření se ihned zaměřilo na Španěly – ačkoliv ti mohli ze zničení Maine získat jen málo. Bylo mnohem pravděpodobnější, že kotle vybuchly [uvádí se, že vybuchly prachové náplně pro děla, pozn. překladatele] – nebo i to, že povstalci sami loď podminovali, aby Ameriku zatáhli do války, kterou povstalci nemohli sami vyhrát. Tisk křičel po odplatě vůči perfidním Španělům a intervencionističtí politici věřili v to, že jejich hodina přišla.
McKinley úzkostlivý, aby zachoval svoje image obezřetného státníka, nabídku využil. Tlačil Španělsko, aby zastavilo boj s povstalci a začalo s nimi vyjednávat ohledně kubánské nezávislosti, naznačoval široce, že alternativou je válka. Španělé mající odpor k tomu, aby jednoduše předali ostrov do rukou teroristické junty, byli ochotni zajistit autonomii. Nakonec ve snaze se zoufale vyhnout válce s Američany, Madrid vyhlásil příměří – ohromující ústupek jednoho suverénního státu, který učinil ústupek jinému státu. Ale to nebylo pro McKinleyho dostatečné, ten upřel své oči na možnost napakovat si několik zbývajících španělských kolonií. Dne 11. dubna přednesl svůj projev v Kongresu, pečlivě se vyhýbaje zmínce o nabídce příměří. O týden později Kongres schválil vyhlášení války, které McKinley požadoval.
Na Dálném východě bylo komodoru Georgeovi Deweyovi dáno povolení k provedení předem vypracovaného plánu: postupovat k Filipínám a zajistit manilský přístav. To udělal, přivezl s sebou Emilia Aguinalda (1869-1964) a jeho filipínské bojovníky za nezávislost [následovala Americko-filipínská válka a po porážce Filipínců i přeměna Filipín na americkou kolonii, pozn. autora]. V Karibiku americké síly rychle potlačili Španěly na Kubě, a poté, co Španělsko požádalo o mír, pokračovali také převzetím Portorika. Za tři měsíce boje skončily. Bylo to, jak ministr zahraniční John Hay slavně prohlásil „malá skvělá válka.“
Rychlé rozdrcení vetchého Španělska naplnilo americkou veřejnost euforií. Lidé věřili, že to bylo vítězství za americké ideály a americký způsob života proti staré světové tyranii. Naše triumfující armády budou Kubě garantovat svobodnou a demokratickou budoucnost. Proti této přílivové vlně veřejné radosti vystoupil jeden muž. Byl to William Graham Summer (1840-1910) – profesor z Yaleho university, známý sociolog a neúnavný bojovník za soukromého podnikání, svobodný obchod a zlatý standard. Nyní měl vstoupit do svého vůbec nejtěžšího boje. Dne 16. ledna 1899 Summer přednášel před velkým davem akademické čestné společnosti Phi Beta Kappa. Věděl, že shromáždění členové Yale a další účastníci setkání překypují patriotickou pýchou. S vědomou ironií Summer označil svoji přednášku jako „Dobytí Spojených států Španělskem.“
Summer hodil davu rukavici: „Porazili jsme Španělsko ve vojenském konfliktu, ale byli jsme jím dobyti na poli idejí a politiky. Expanzionismus a imperialismu nejsou ničím než jen starými filosofiemi národní prosperity, které přivedly Španělsko tam, kde je nyní.“ Summer přistoupil k tomu, aby nastínil původní vizi Ameriky oceňovanou Otci zakladateli, která byla radikálně jiná od toho, co převažovalo u národů v Evropě: „Nebudou míti žádné dvory a žádnou pompu; žádné řády anebo stužky nebo vyznamenání nebo tituly. Nebudou míti žádný veřejný dluh. Nebude zde žádná velká diplomacie, protože budou mít na mysli svůj vlastní život a nebudou se účastnit intrik, které jsou zvykem u evropských státníků. Nebude zde žádné balancování moci a žádný ‚důvod státu‘ mrhat životy a štěstím občanů.“ To byla americká idea, naše značka jakožto národa: „Je cností této koncepce společnosti, že Spojené státy se staly unikátními a velkolepými v historii lidského druhu, a že jejich lidé jsou šťastní.“
Systém, který nám Otcové zakladatelé odkázali, pokračoval Summer, byl jemným systémem, který poskytoval dělbu a rovnováhu moci a cílil na udržení malé a místní vlády. Nebylo náhodou, že Washington, Jefferson a další, kteří vytvářeli republiku, vydali jasné varování proti „vměšování v zahraničí.“ Politika zahraničního avanturismu by vzhledem ke svému charakteru, ohnula a překroutila a nakonec rozbila náš původní systém.
Tím jak se zahraniční události stanou důležitějšími, moc se přesune od komunit a států k federální vládě a v jejím rámci od Kongresu k presidentovi. A každá zaneprázdněná zahraniční politika bude prováděna presidentem, často bez toho, že by o ní lidé věděli. Tak, americký systém založený na místní vládě, právech států a Kongresu jakožto hlasech lidu na národní úrovni, se více a více vydává na cestu nadýmající se byrokracie vedené imperiálním presidentstvím. Ale nyní s válkou proti Španělsku a filosofií, která se za ní schovávala, jsme mířili sami ke starým evropským způsobům, Summer prohlašoval – „válka, dluh, zdanění, diplomacie a systém velké vlády, pompa, sláva, velká armáda a námořnictvo, obří výdaje, politické zlodějiny – ve zkratce je to imperialismus.“
Zdá se, že již tehdy globální štourači přišly s tím, co je dnes jejich oblíbeným slovem, aby někoho setřeli: „isolacionista.“ A již tehdy měl Summer na to vhodnou odpověď. Imperialisté „nás varují proti teroru isolace,“ řekl, ale „naši předci sem všichni přišli, aby se isolovali sami“ od břemen Starého světa. „Zatímco všichni ostatní zápasí s dluhem a daněmi, kdo by se neisoloval pro to, aby si užíval svých vlastních výdělků vynaložených pro účely své vlastní rodiny?“
Opuštění našeho vlastního systému by přineslo, jak Sumner otevřeně přiznal, nějaké kompenzace. Nesmrtelná sláva není ničím, jak Španělé velmi dobře vědí. Být součástí, ba dokonce pěšákem v mocném podniku armád a loďstev, ztotožnit se s velkou imperiální mocí promítanou po celém světě, vidět vztyčenou vlajku na vítězných bojištích - mnoho národů v dějinách považovalo tuto hru za hodnotnou. Jenže to nebyl americký způsob. Ten způsob byl skromnější, prozaičtější, provinciálnější a ano středostavovský. Byl založen na myšlence, že jsme tu proto, abychom žili své životy, starali se o své vlastní věci, užívali si naši svobodu a sledovali své štěstí v naší práci, rodině, církvi a komunitě. Byla to „malá politika.“
V lidských záležitostech je logika, Summer sociolog varoval – pokud jednou uděláte nějaké rozhodnutí, některé cesty, které byly před vámi otevřené, se uzavřou. A vy jste vedeni krok za krokem jistým směrem. Amerika si zvolila cestu světové velmoci a Summer měl málo naděje, že jeho slova by to mohla změnit. Proč tedy promluvil? Jednoduše proto, že „systém republiky, který naši otci vytvořili byl slavným snem, který si žádá více než jen slova respektu a náklonosti předtím než pomine.“