Jdi na obsah Jdi na menu
 


Carl Menger a Rakouská ekonomická škola

9. 2. 2017

V den věnovaný vzpomínce na Karla Mengera v pasáži Vídeňské univerzity, je jen vhodné se podívat na práci, kterou Rakouská ekonomická škola, založená Karlem Mengerem, vytvořila. Nejde o velebení mrtvé a minulé věci. I když muži, kteří ji vytvořili, zemřeli, jejich dílo žije dále a stalo se základem pro všechna vědecká úsilí v ekonomické teorii. Žádné ekonomické myšlení nemůže dnes přijít na mysl, aniž by nestavělo na základech, které učili Menger a jeho škola. Je obecně akceptováno, že začátek nové éry v historii naší vědy je označen prvním vědeckým vystoupením Mengera na scénu s jeho "Principy ekonomie" [Grundsätze der Volkswirtshaftslehre], publikovanými v roce 1871.  


Žádné jiné místo není vhodnější pro pokus vyložit krátký přehled širokému publiku ohledně práce Rakouské ekonomické školy, než ve sloupcích "Neu Frei Presse". To je proto, že Karel Menger sám a všichni ostatní, kteří mohou být počítáni mezi starší Rakouskou školu v úzkém nebo širokém smyslu (Eugen v. Böhm-Bawerk, Friedrich Wieser, Robert Zuckerkandl, Emil Sax, Robert Meyer, Johann Komorzynski, Rudolf Auspitz, Richard Lieben) otevřeně mluvili znovu a znovu v "Neue Freie Presse" za účelem toho, aby mohli diskutovat ekonomické problémy dne anebo ohlašovali výsledky teoretického výzkumu.


I.
Historickým počátečním bodem vědecké ekonomie je idea navržená fyziokraty ve Francii a Skoty Davidem Humem a Adamem Smithem, že ceny, mzdy a úrokové míry jsou jasně určeny tržní situací nebo jsou přinejmenším uvnitř jistých omezení, a že tržní ceny fungují jako regulátory produkce. Kde dřívější mužové viděli jen náhodnost a arbitrárnost, oni poznávali proces pravidelnosti. Klasická škola ekonomie, jejíž přínos kulminoval v díle Davida Ricarda, uspěla ve svém cíli vyvinout katalaxii, vědu o směně a příjmu, do podoby kompletního systému.


Založeny na pochopení teoretického bádání, mohly být navrženy důležité závěry pro ekonomickou politiku. Postupně začalo být chápáno, že intervence, s kterými vlády chtěly vést ekonomické síly jistým směrem, musely minout cíle, které byl určeny. Určení maximální ceny nemůže dosáhnout cíle poskytnout populaci nejlevnější nabídku; jestliže je proveden autoritativní příkaz, tak vede k restrikcím, jestliže  ne ke kompletní likvidaci tržní nabídky zmíněného zboží. Intervence tak dosáhne opaku toho, co bylo zamýšleno. Stejné je to s autoritativní regulací mezd, úrokových sazeb a intervencemi v zahraničním obchodě. Merkantelisté věří, že rovnováha zahraničního obchodu by měla být zajištěna skrze obchodní politiku (cla, prohibici atd.) s cílem zabránit odlivu peněz. Ricardo ukázal, že této rovnováhy bude dosaženo automaticky. Restrikce na zahraniční obchod za účelem ochrany měny jsou nadbytečné, pokud není tato zničena inflací. Na druhou stranu tyto opatření by byla neschopná v zastavení eroze kupní síly měny, která je zaviněna inflací. Ochranné obchodní politiky odklánějí produkci od oblastí, kde by mohla být nejlépe využita výhoda přírodních podmínek, a tak redukují hojnost produkovanou ekonomickou aktivitou a snižují životní standart mas.


V očích klasických ekonomů se používání intervencionismu jevilo jako v každém ohledu kontraproduktivní; není to kvůli intervencím vlády, které mohou jen překážet a vadit, ale je to díky volnému řízení všech sil, od kterého očekávali pokračující vzestup blahobytu všech skupin. Takhle je politický program liberalismu založen na základech učení klasických ekonomů a vyžaduje nerušený obchod pro domácí právě tak jako zahraniční ekonomickou politiku.


Ti, kdož chtěli napadnout liberalismus se museli pokoušet vyvrátit tyto závěry. Ale to bylo nemožné. Část učení klasických ekonomů, na které tyto závěry spočívaly, byla neotřesitelná. Pro odpůrce liberalismu zde bylo jediné východisko: museli v principu odmítnout, jak to udělala Německá historická škola, každou společenskou ekonomickou vědu, která nárokovala obecnou platnost svých principů. Jen ekonomická historie a popisná ekonomie měly být platné. Výzkum základů vztahů ekonomických fenoménů byl označen za "abstraktní" a "nevědecký".


Poté, co Walter Bagehot, jehož reputace jako ekonoma je založena na jeho známé knize o londýnském peněžním trhu, "Lombard Street", napadl tyto bludy uprostřed 70. let (19. století), se objevil roku 1883 na scéně Menger s jeho knihou "Zkoumání metody sociálních věd" (Untersuchung über die Methode der Socialwissenschaften"). Diskuse známá jako "Methodenstreit", která následovala tuto knihu, úspěšně vyvrátila logickou a metodologickou platnost kriticismu historické školy vůči základnímu předpokladu obecné platnosti pochopení ekonomických problémů. Každé ekonomické zkoumání historického anebo popisného charakteru obsahuje přinejmenším implicitně teoretické koncepty a principy, jejichž obecná platnost musí být potvrzena. Bez uchýlení se k tomuto, není možné cokoliv říci. Každé prohlášení o cenách zboží, útočícím na společensko politické opatření anebo skupinový zájem, již obsahuje "teorii". Fakt, že "vedoucí socialisté" si tohoto nevšimli, je "neosvobozuje od teorie". Vše, co udělali je uděláno bez důkladného zkoumání správnosti teorií, které používali, bez následování těchto teorií do jejich logických důsledků, bez jejich svázání se systémem, a tak je zkontrolovat z hlediska rozporů a ukázat jejich logickou konzistenci a zejména je ověřit vůči faktům. Oni jen zaměnili užitečné teorie, které se mohou postavit proti kritice, neudržitelnými rozpory a dlouho vyvrácenými bludy, z kterých udělali výchozí body pro své výzkumy, které mají v důsledku toho velmi malou hodnotu.


Praxe ekonomické teorie vyžaduje trvalou ostrou kritiku všech tvrzení ekonomické povahy všemi prostředky, kterými disponuje lidská mysl.


II.
Systém klasické ekonomie byl neschopný poskytnout uspokojivé řešení problému určení ceny. Mělo by být zřejmé odvozovat hodnotu zboží, která představuje základ procesu určujícího cenu, z jeho užitečnosti (užitečnosti v uspokojování lidských potřeb). Byla zde však speciální potíž, kterou klasičtí ekonomové se vší svou důvtipností nemohli překonat. Některým z nejvíce užitečných druhů zboží je přidělena nízká hodnota, tak je tomu u železa, uhlí nebo chleba anebo nemají vůbec žádnou hodnotu, tak je tomu u vody nebo vzduchu, když nepochybně méně užitečné věci, jako jsou drahokamy, jsou hodnoceny velmi vysoko. S ohledem na selhání všech úsilí vysvětlit tento paradox, bylo rozhodnuto hledat jiné vysvětlení hodnoty, které nicméně nemohlo být vymyšleno bez umělé pomoci a bez rozporů. Něco bylo zřejmě špatně.   


Menger uspěl v jeho prosté první práci v překonání tohoto zdánlivého paradoxu hodnoty. Není to důležitost celé kategorie zboží, která určuje hodnotu, ale důležitost, která je přiřazena části, která je nyní přítomná. Je to hodnota konkrétní části množství, která ovlivňuje určení ceny, ne hodnota kategorie zboží. Protože my přiřazujeme každé jednotlivé části dané zásoby jen důležitost, která je odvozena od uspokojení potřeb, které poskytuje, a protože v každé individuální kategorii potřeb je naléhavost dalšího uspokojení snížena, jak dochází k uspokojování, každá konkrétní část množství je ohodnocena na základě významu poslední a nejméně důležité konkrétní potřeby, která ještě může být uspokojena dostupnou zásobou (mezní užitečnost).


Určení ceny zboží prvního řádu, které je zbožím, které slouží okamžitému použití a spotřebě, je tak spojeno se subjektivním hodnocením spotřebitelů. Ceny zboží vyššího řádu (také nazývaného jako faktory výroby), které je nutné pro výrobu spotřebního zboží, včetně mzdy, tj. ceny práce, jsou odvozeny od cen zboží prvního řádu. Jsou to nakonec spotřebitelé, kteří určují a platí ceny výrobních faktorů stejně jako mzdy. Provést toto odvození ve specifickém případě je úkolem teorie imputace, která se zabývá cenami půdy, mzdami, kapitálovými rentami a zisky.

 

Na těchto nových základech Menger a jeho následovníci stavěli, pomocí principů ustavených klasickými ekonomy, kompletní systém pro vysvětlení ekonomických jevů.

 

III.

Ve stejný čas a nezávisle na Mengerovi, britský ekonom William Stanley Jevons [Jevons o něco později, pozn. překladatele] a Francouz Leon Walras, pracující v Lausanne, vymysleli podobné teorie. Po uplynutí času, který každá nová idea potřebuje, aby byla ověřena, subjektivní teorie mezního užitku začala své vítězné tažení světem. Menger měl více štěstí, než jeho nejvýznamnější předchůdce, pruský vládní zaměstnanec Gossen a mohl být svědkem uznání svého učení ekonomy na celém světě.

 

Ve Spojených státech to byl zejména John Bates Clark, zakladatel významné Americké školy, který aplikoval ideje Rakouské školy a rozšířil je. Clark je také - stejně jako Henry Oswalt ve Frankfurtu a Richard Reisch - čestným členem Vídeňské společnosti ekonomů. V Nizozemí a ve skandinávských zemích učení brzo přineslo své ovoce. Ale zvláště v Itálii vzkvétalo brzy na tomto základě úspěšné vědecké snažení.  


   
Menger nikdy nevytvořil školu myšlení v běžném slova smyslu. Byl příliš vznešený a myslel až moc na důstojnost vědy, aby používal banální prostředky, které jiní využívali pro jejich další působení. Dělal výzkumy, psal a učil a nejlepší lidé, kteří pracovali pro rakouskou vládu a ekonomiku v minulých dekádách, vyšli z jeho školy. Navíc čekal pln optimismu liberála, že rozum nakonec převládne. A jeden den se k němu přidali dva společníci, aby pokračovali v jeho díle. Byli o dekádu mladší než Menger, a jako zralí mužové, hledali svoji cestu k řešení problémů s pomocí Mengerova díla. Eugen von Böhm-Bawerk a Friedrich von Wieser [von Wieser byl poměrně velký etatista, významný je zejména díky teorii obětovaných nákladů, pozn. překladatele], stejného věku a přátelé již od svého mládí, spřízenění skrze svatby a svázaní spolu přesvědčením, charakterem a kulturou ducha, byli tak odlišní ve svých vědeckých osobnostech, jak jen dva současníci mohli být. Každý svým vlastním způsobem začal pokračovat v práci, kde Menger přestal. V historii naší vědy nemohou být jejich jména oddělována od Mengerova jména.      

   

Oba dva již uzavřeli svoji práci a životy. Nicméně nová generace povstala a řada excelentních vědeckých bádání, které byly publikovány v minulých několika letech muži pod 30 let, ukazuje, že Rakousko není ochotné se vzdát své pozice  domova vědeckého ekonomického bádání.  

 

IV.

Původně byla historická škola "Hospodářské státní vědy" (wirtschafliche Staatswissenschaften) jen velmi málo obtěžována kritikou a pozitivní prací Rakouské školy, a podle mínění byla velmi podobná intervencionistickým školám v zahraničí. Nadále se její stoupenci dívali z patra na vážnou teoretickou práci a rozšiřovali bez zábran učení o všemohoucnosti státu nad ekonomikou, vědomi si, že jejich mocenské postavení bylo zajištěno vládami a politickými stranami.

 

Experimenty v ekonomické politice, které byly prováděny během války a v letech bezprostředně následujících válku, katapultovaly intervencionismus a státismus na vrchol. Všechny tyto experimenty, jako maximální ceny, příkazová ekonomika a inflace vyústily v to, co bylo předvídáno teoretiky, kteří byli tak nenáviděni politiky a představiteli historické školy. Oponenti "abstraktní a nerealistické rakouské teorie hodnoty" se snaží na chvíli s úporností držet svoji pozici. Jak daleko zašli ve svém sebeklamu je ukázáno na příkladu jednoho z jejich členů, který byl oslavován jako autorita na monetární otázky. Byl to bankovní president Bendixen, který deklaroval, že fakt, že německá měna oslabuje v cizině během války, byl "do jisté míry i žádoucí, protože nám to dovolovalo prodávat zahraniční měnu za příznivější kurzy.".

 

Nakonec se reakce nicméně musela prosadit. Zřeknutí se nepřátelství vůči teorii historickou školou začalo. Dekády zanedbaných teoretických studií proto vedly k podivné situaci, že dnes cizinec, Švéd [Gustav] Cassel, si získal vděk německého publika proto, že mu osvětlil problémy a principy německé ekonomiky. Pro příklad, Cassel poskytnul německým čtenářům novin znalost o staré teorii parity kupní síly směnných kurzů, původně vyvinutou Ricardem, stejně jako upozornil, že nezaměstnanost jako trvalý fenomén musí být nutným následkem mzdové politiky odborů. Ve svém teoretickém díle, Cassel prezentuje učení subjektivní školy, ačkoliv se sám vyjadřuje poněkud rozdílně a někdy se zvláštním důrazem, který není  hodný napodobení.

 

Ačkoliv opozdilci historické školy se ještě zkouší zpívat starou píseň o konečném kolapsu teorie mezního užitku, jeden si nemůže všimnout, že psaní všech mladých ekonomů - i v Německé říši - obsahuje více a více idejí a myšlenek Rakouské školy. Dílo Mengera a jeho přátel se stalo základem celé moderní ekonomické vědy.