10. 4. 2026
Bůh nebo mamon?
„Nehromaďte si poklady na zemi, kde je ničí mol a rez a kde se zloději vloupávají a kradou. Raději si hromaďte poklady v nebi, kde je mol a rez neničí a kde se zloději nevloupávají ani nekradou. Vždyť tam, kde je tvůj poklad, bude i tvé srdce.
Oko je lampou těla. Je-li tvé oko štědré, celé tvé tělo bude jasné. Je-li však tvé oko lakomé, celé tvé tělo bude temné. Jestliže je světlo v tobě tmou, jak veliká bude sama tma?!
Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Buď totiž bude jednoho nenávidět a druhého milovat, nebo se bude toho jednoho držet a tím druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i mamonu.“
- Matouš 6, 19-24
Tato část Evangelia podle Matouše byla v minulosti nejednou poněkud nejapně zneužita k útoku na soukromé vlastnictví. V následujícím zamyšlení, že tato část Radostné zvěsti není žádným útokem na soukromé vlastnictví, ba co víc, lze ji použít jako silnou kritiku instituce státu a posílení libertariánského postoje vůči němu. Nikoliv však bez jisté introspekce samotného libertariánství a (snad) i jistého sblížení se s Církví svatou.
Přestože tento biblický úryvek nebyl zneužíván při tažení proti majetku tak často jako „Velbloud uchem jehly“, byl přece jen v minulosti běžnou součástí intelektuálního arzenálu rovnostářů. A to například heretické sekty Valdenských, „apoštola komunismu“ Thomase Münzera, či latinskoamerické „teologie osvobození“ (autoři jako Leonardo Boff a Gustavo Gutiérrez).
Projdeme si spolu postupně celý úryvek, zasadíme jej do kontextu a připomeneme si, že při studiu bible je třeba velmi dbát na jazykové zapeklitosti helénistické řečtiny (koiné), hebrejštiny a aramejštiny. Výsledek, řekl bych, ale stojí za to. Tak tedy, jedná se o úryvek, který následuje okamžitě poté, co Ježíš učí své učedníky modlitbu Páně (Otčenáš) – tedy, kdy Syn s námi sdílí svůj vztah k Otci, vede nás k proměně srdcí dle Krista a vůbec je „školou synovství“ ve vztahu k našemu nebeskému Otci. Nejedná se o sbírku výroků ani seznam náboženských úkonů, nýbrž se tu jako červená nit táhne určité téma – vztah člověka k Bohu, sobě a druhým.
Tím je svým způsobem vlastně vše řečeno a člověk až v podstatě nechápe, jak lze tuto pasáž použít jako útok na soukromé vlastnictví. Snad jen jejím naprostým vytržením z, byť jen základního, kontextu.
„Nehromaďte si poklady na zemi, kde je ničí mol a rez a kde se zloději vloupávají a kradou. Raději si hromaďte poklady v nebi, kde je mol a rez neničí a kde se zloději nevloupávají ani nekradou. Vždyť tam, kde je tvůj poklad, bude i tvé srdce.“
Ježíš zde nekritizuje vlastnictví, nýbrž orientaci srdce. Pokladem je myšleno to, o co se bojím přijít. Co mi svým způsobem „dává identitu“, tam kam směřuji své srdce. Také varuje před pomíjivostí pozemských pokladů, kdežto poklad v nebi má své ukotvení v Bohu.
,, Oko je lampou těla. Je-li tvé oko štědré, celé tvé tělo bude jasné. Je-li však tvé oko lakomé, celé tvé tělo bude temné. Jestliže je světlo v tobě tmou, jak veliká bude sama tma?!“
Okem je zde myšlen vnitřní úmysl – to jak je srdce zaměřené. Jde o to nazírat na svět, své bližní a Boha skrze hledisko lásky, nikoliv pouze hlediskem „co z toho budu mít?“. Zároveň to ale NENÍ příkaz k odevzdání majetku státu nebo komukoliv, kdo se považuje za potřebného. Jako mnohokrát v Novém zákoně se jedná o apel na naše srdce a svědomí.
Jednoduché oko s sebou nese vděčnost, svobodu dávat, vnitřní klid a jasné rozhodování. Ne proto, že by bylo vše jednoduché, ale protože víš, komu patříš.
Lakomé, či rozdělené oko s sebou nese neustálé porovnávání, skrytou závist, úzkost a duchovní únavu.
„Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Buď totiž bude jednoho nenávidět a druhého milovat, nebo se bude toho jednoho držet a tím druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i mamonu.“
Zde se pomalu dostáváme k nejzajímavější části, která je vlastně klíčem k pochopení celého úryvku a vede k zajímavým implikacím.
Co je to mamon? V běžném zažitém významu se tím míní prostě bohatství, peníze. V přeneseném smyslu chamtivost a nezřízená touha po bohatství.
To není úplně špatná definice. Stavění hmotných statků na první místo, touha po nich, to mohou být pocity tak silné, že začne ze srdce vytlačovat Boha. Koneckonců, takové spory o dědictví rozbíjí nespočet rodin.
Ale pokud se podíváme blíže na aramejské slovo מָמוֹן (māmôn), tak se nejedná (1) pouze o peníze. Je to moc, která si nárokuje důvěru. Nejedná se o neutrální pojem, ale o personifikovanou moc, skoro „božstvo“. Mamon slibuje bezpečí, nabízí kontrolu, vyžaduje oddanost.
Proto Ježíš používá slovo „sloužit“. Nemůžeš sloužit dvěma pánům, protože v srdci můžeš mít jen Boha nebo mamon, přičemž mamon slibuje to, co může dát jen Bůh. Problém peněz není v nich samotných, ale z možného pocitu falešné spásy. Proto Kristus neříká „nemějte peníze“, nýbrž „neslužte jim“.
Toto není vůbec špatné připomenutí. Pro ty z vás, kteří jsou nevěřící, či neobeznámení s podstatou křesťanství připomínám, že se nejedná o nějaké vyhrožování nebo „tytyty“. Bůh stojí o naši lásku. Raduje se z našich proměněných srdcí. Ale zároveň respektuje naši svobodnou vůli, bez níž by láska nebyla možná. A skutky svobodné vůle s sebou samozřejmě nesou následky.
Mám za to, že jsme si dostatečně vysvětlili, že Ježíšovo „nelpěte na majetku“ není nějaký rovnostářský moralismus, kolektivismus nebo základ ideologie přerozdělování.
Zdá se, že rovnostáři dávní i nynější vařili a vaří z vody. Potvrzovali by to i církevní otcové, například svatý Augustin, který v polemice proti asketické sektě donatistů napsal:
“Non omnis qui paupertatem laudat, iustitiam diligit; sunt enim qui divites oderunt, non qui pauperes amant.”
- „Ne každý, kdo chválí chudobu, miluje spravedlnost; jsou totiž tací, kteří nenávidí bohaté, a ne tací, kteří milují chudé.“
Augustin identifikuje resentiment převlečený za ctnost. Chudoba nerovná se automaticky ctnost. Není znamením čistoty, stejně jako bohatství není automaticky hříchem. Takoví rovnostáři, kteří se ohánějí mamonem, jsou vlastně sami v jeho zajetí. Nezáleží, jestli po penězích touží nebo je nenávidí. Stále vládnou jejich srdcím.
Podívejme se spolu nyní na instituci státu ve světle toho, co jsme si právě vyjasnili. Nejprve je třeba říct, že římskokatolická církev nemá závaznou, technickou definici státu ve smyslu moderní politické teorie. V církevních spisech figurují spíše výrazy jako potestas, res publica, auctoritas, ordo politicus, civitas… Svatý Augustin ve své De Civitate Dei vlastně ani pojem „stát“ nepoužívá.
Augustinův slavný pasus:
Odejmeme-li spravedlnost, co jsou pak království než velké loupežné bandy?
Vždyť i loupežné bandy samy o sobě — čím jsou, ne-li malými královstvími?
Jsou to spolky lidí, řízené autoritou vůdce,
spojené smlouvou vzájemné dohody
a kořist je v nich rozdělována podle přijatého zákona.
Jestliže se takové zlo rozmnoží přijetím zkažených lidí natolik,
že obsadí území, zřídí sídla, zmocní se měst
a podrobí si celé národy,
pak si už otevřeněji přisvojuje jméno království —
nikoli proto, že by se vzdalo chamtivosti,
nýbrž proto, že k ní přibylo beztrestnosti.
Proto byl výstižný a pravdivý onen odvážný výrok,
který dal jistý pirát Alexandru Velikému, když byl dopaden.
Když se ho král otázal,
proč si počíná tak, že sužuje celé moře,
odpověděl s hrdou smělostí:
„Totéž, co ty, když se zmocňuješ celé země.
Jen proto, že já to činím s malou lodí,
jsem nazýván lupičem,
zatímco ty, jenž to činíš s velikým loďstvem,
jsi nazýván císařem.“
klade morální kritérium – čím se moc odlišuje od sprostého násilí? Odpověď je brutálně jednoduchá – spravedlností. Kde chybí spravedlnost, tam se říše liší od loupežné bandy jen rozsahem beztrestnosti.
Libertarián se drží Weberovy definice státu jakožto lidského společenství, které si na určitém území nárokuje monopol legálního užití násilí. (Politika jako povolání, 1919). Tradiční křesťanský pohled se dívá skrze optiku spravedlnosti – dokáže ten či onen útvar ospravedlnit použití násilí? Poučený a učený libertarián by měl vědět, že zatímco středověká panství a království toto ospravedlnění mohla obhájit (a samozřejmě, z historie známe špatné – tedy nespravedlivé krále), moderní stát ospravedlnění dosáhnout z povahy věci nemůže. (2)
Přerod to nebyl jednoduchý a rychlý, nicméně fatální. To když dva právní pojmy z římského práva, které nešťastně rozeznávalo soukromé a veřejné právo, totiž dominium a imperium splynuly v jeden.
Také by stálo za to rozebrat roli Církve jako protiváze centralizačních trendů světské moci. Na to zde ale bohužel není prostor. Vraťme se tedy k původnímu tématu.
Mamon slibuje bezpečí, nabízí kontrolu, vyžaduje oddanost. – Libertariánům by tento popis měl být důvěrně znám. Velmi totiž připomíná instituci státu a reakci nemalé části populace vůči němu. To je to, co bych rád zdůraznil. Skoro každý chápe, že když půjdu a jako soukromá osoba někoho oberu o peníze pod hrozbou násilí, tak se bude jednat o loupež. Málokdo ale chápe, že i kdybych tuto činnost institucionalizoval, tak nepřestává být zločinem. Tudíž daně nejsou nic jiného než loupeží. A tady se mnoho lidí i křesťanů zadrhne, protože nic jiného než stát neznají a jejich mozek hned vytváří scénáře světa bez bezpečnostních složek a soudů, protože tyto věci přece nelze financovat jinak než zločinem.
Stát není jediný mamon. Většina lidí má mamon zafixovaný jako peníze, či prostě hmotné statky. Může být. Upínat se na pomíjivé věci, na stvoření místo na stvořitele, to je mírně řečeno nemoudré. Vztahuje se to ale i na osoby a instituce – politiky a stát kupříkladu. A to si už uvědomí málokdo.
Co si libertarián uvědomuje je to, že organické instituce typu rodina mohou sice selhat a být člověku zdrojem bolesti, ale není to jejich fundamentální povahový rys. Ba právě naopak. Z empirického hlediska je to jednoznačně nejúspěšnější instituce v dějinách lidstva.
Stát naopak je ze své podstaty (územní monopol na použití násilí, často útočného) ze své podstaty zločin a zdroj nespravedlnosti. To je to, co bychom rádi naučili své křesťanské bratry a sestry.
Znamená to, že libertariáni se nemají co učit od křesťanů? To určitě ne. Zůstaňme na zemi a bavme se o věcech lidských. Zmizí stát a tím pádem nepochybně i velký zločinec a původce zla. Znamená to, že zločiny ustanou? Že se všichni lidé budou už z dálky zdravit? Že libertarián rovná se automaticky slušný člověk? Určitě ne. Samotné odmítnutí agrese dává mnohým pocit morální nadřazenosti. Je to důležitý krok, ale pouze jeden z mnoha.
Libertariánství nenabízí spásu duše. A to je samo o sobě v pořádku, není to jeho úkol. Je to stejné jako, když vám fyzika dokáže popsat účinky atomové bomby, ale nedokáže odpovědět na otázku, jestli je správné atomovou bombu použít. To je otázka etiky. Fyziku kvůli tomu není třeba hanět. Také bych ale nerad žil ve světě, kde existuje a hraje roli pouze fyzika.
Tedy libertariánství chybí „pozitivní“ program. Člověk může být dokonalým libertariánem a zároveň nesnesitelným a zlým člověkem. Nestačí jen říct co nedělat – jakkoliv je to důležité. Je třeba dát i důvod proč být dobrý. A zde je vhodné se obrátit ke Kristu a být dobrým a spravedlivým člověkem. Dobrým otcem a dobrou matkou, dobrými syny a dcerami, dobrými sousedy a tak dále a tak dále. Jedině On nám dává dokonalý příklad lásky a spravedlnosti. Kristus byl bez hříchu, a přesto jej ukřižovali. Byl umučen, a přesto svým trýznitelům odpustil a zemřel i za jejich hříchy. Zemřel a vstal z mrtvých, abychom my mohli žít věčně. Stal se člověkem, abychom se my mohli účastnit Boží slávy.
To Bůh je řád a smysl. To On je Logos. Odstraněním státu se zbavíme jedné (byť velké) nespravedlnosti. Ale plnou spravedlnost nám může dát jedině Bůh.
(1) Viz Joachim Jeremias, The Parables of Jesus.
(2) K tomuto tématu více viz Fritz Kern, Kingship and Law in the Middle Ages.