Anarchotyranie a britský skandál se zneužíváním dětí
[Vyšlo dne 25.II. 2026 na Mises.org. Autor Lipton Matthews; https://mises.org/mises-wire/anarcho-tyranny-and-uk-grooming-gangs-scandal]
Nedávno jsem navštívil diskusi v Prosperity Institute ve Spojeném království a jako cizinec jsem poslouchal diskusi, která se zde rozvinula, shledal jsem ji jako znepokojující a věci vysvětlující. Panelová diskuse se zabývala skandálem stran sexuálního zneužívání dětí (grooming gang scandal) (https://spectator.com/article/how-pakistans-rape-culture-led-to-the-uk-grooming-gangs/), předmětem, který zůstává velmi nepohodlným pro britské politiky a kulturní establišment. Co odlišuje tuto diskusi bylo to, že odmítla zlehčování reality toho, co se stalo nebo ustoupit k vyhýbavému jazyku. Diskuse nezhodnotila jenom minulá selhání; odhalila hlubší vzory jakým způsobem britské instituce vykonávají moc.
V centru panelové diskuse byla Fiona Goddardová (https://spectator.com/writer/fiona-goddard/) – oběť sexuálního zneužívání, která mluvila s klidnou přesností. Popisovala jak policie zradila její víru poté, co k ní přišla se se svým popisem událostí, jen aby zjistila, že informace, které sdílela v utajení, byly předány členům gangu, který ji sexuálně zneužíval. Tato institucializovaná zrada ji znovu vystavila risiku a zhoršila původní sexuální zneužívání. Mluvila také o něčem ještě znepokojivějším. Muži, kteří ji sexuálně zneužívali ji pověděli přímo, že se na ni zaměřili, protože byla bílá, a že jejich cílem bylo zničit bílé dívky. Tvrdost její výpovědi strhla zbylé iluze o ideologickém krytí, které často obklopovalo tyto zločiny.
Když jsem poslouchal Fionu, to co mne uhodilo nebyla jen brutalita toho, co vytrpěla, ale také charakter reakce státu. Fiona vysvětlovala, že její tvrzení byly předmětem neobvykle podrobného zkoumání. Byla zkoušena deseti advokáty, její důvěryhodnost byla opakovaně testována předtím, než byl její příběh vzat za vědomí. To stálo v ostrém kontrastu s kulturním klimatem éry #MeToo, kdy nařčení ze sexuálního obtěžování bylo často považováno za samo sebe potvrzující. Muž jehož jméno se objevilo na seznamu „Shitty Media Men“ byl veřejně zruinován bez řádného procesu nebo seriosního přezkoušení žalujícího. Tyto rozdíly vedou k nepohodlným otázkám o tom, kterým obětem se věří, o kterých se pochybuje a jaká ideologie ovládá rozdělení morálního znepokojení.
Širší panelová diskuse byla pozoruhodná svou otevřeností. Diskutující kritizovali rozmanitost a multikulturalismus ne jako dobrotivou touhu, ale jako vládnoucí ideologii, která odrazuje od čestnosti a vynucuje selektivní umlčení. Opakovaně bylo poznamenáno, že v mnoha případech spojených se skandálem sexuálně zneužívajících gangů, ti jednotlivci, kteří čelili trestu nebyli profesionálové, kteří ignorovali, umožňovali a zakrývali zneužívání, ale lidé, kteří se pokoušeli na problém poukázat (whistlebloweři). Ti, kteří promluvili byli voláni k disciplíně, umlčováni nebo odstraněni, zatímco vyšší úředníci, kteří předsedali těmto selhání často zcela unikli následkům.
Několik řečníků ostře kritizovalo politiky a vyšší úředníky pro ignoraci, bagatelizování nebo potlačování skandálu po dobu mnoha let. Tento vzorec neodráží nekompetenci, ale strach, strach z poškození reputace a strach z toho se postavit ideologické ortodoxii. Zásah proti gangům neselhal proto, že instituce by byly neschopné, ale protože byly neochotné. Jedna diskutující obzvláště Lelia Cunnighamnové – žalobce a politička strany Reform – byla obzvláště otevřená. Sama Cunnighmanová se považuje za muslimku a kritizovala to, co popsala jako policejní zbabělost, tvrdila, že orgány činné v trestním řízení opakovaně selhaly v tom, aby rozhodně jednaly, ze strachu z toho, že budou obviněny z rasismu. Podle jejího názoru skandál s gangy, které zneužívaly nezletilé dívky, představoval systematické utajování ze strany právních a politických orgánů.
Cunnighamnová uvedla, že místní radnice si byly vědomy toho, co se děje po léta a i tak se rozhodly nejednat. To nebyla ignorace anebo byrokratické zpoždění, ale záměrné potlačení případu. Selhání radnic, policie a vyšších úředníků v tom, aby zasáhly představuje národní ostudu, ostudu, která diskredituje britská tvrzení o morální vážnosti a kompetenci institucí. Také tvrdila, že britské instituce aplikují spravedlnost nerovně. Když jsou pachatelé bílí, systém jedná rychle a represivně. Když jsou přestupníci mimo tuto kategorii, stane se systém váhavým a vyhýbavým. Tato asymetrie není spravedlností, ale ideologií vydávající se za princip. Dále zdůraznila třídní dimenzi skandálu, poukázala na to, že oběti byli z většiny dívky z pracující vrstvy, která nemá dostatek moci na to, aby se tomuto mohla jednoduše vyhnout.
V jednom z nejvíce kontroverzních momentů toho večera Cunninghamová tvrdila, že části pákistánských migrantských komunit podněcovaly to, co pospala jako „turismus za sexuálním zneužíváním“, a že britský imigrační a vízový režim selhal v tom, aby na toto reagoval. Volala po striktním zákazu víz a vymáhání opatření proti zemím, které si odmítají vydat odsouzené zločince, jmenovala přímo Pákistán. Ať už člověk s jejími závěry souhlasí nebo ne, přímočarost jejího vystoupení stála v ostrém kontrastu s oficiální vyhýbavostí.
Tato kritika multikulturní ortodoxie byla zesílena labouristickým členem sněmovny lordů lordem Maurice Glassmanem, který kritizoval multikulturalismus jako ideologii, která odrazuje od solidarity. Fragmentací společnosti na soutěžící skupiny, tvrdil, multikulturalismus oslabuje sdílené morální závazky a vede k erozi základů politik ve prospěch pracujících vrstev.
I přes vážnost zvoleného předmětu diskuse byla atmosféra v místnosti introspektivní (tj. navozující zkoumání myšlenek, pocitů a motivací) spíše než konfrontační. Obecenstvo se většinou skládalo ze špičkových profesionálů, no, byl zde hmatatelný pocit znepokojení. Během části zasvěcené otázkám a odpovědím, jeden muž pákistánského původu kritizoval media pro dlouhodobé odmítání toho, aby poctivě mluvila o etnicitě násilníků. Obvinil novináře, že záměrně potlačují faktické informace a že z pravdivého informování dělají trestný čin. Podle něj se novináři nesnaží vyšetřovat protiprávní jednání, ale manipulovat s informacemi.
Bylo to až po vyslechnutí těchto zpráv a všimnutí si širších vzorců selektivního vynucování práva, že večerní diskuse začala směřovat k výraznějšímu porozumění, porozumění, které odráží varování zesnulého politologa Sama Francise. Co se před námi rozvinulo byl jasný případ anarchotyranie (https://encyclopedia.uia.org/problem/anarcho-tyranny) – systému, ve kterém se stát stáhl z vynucování základního práva a pořádku, z oblastí kde je nejvíce potřeba, zatímco současně rozšířil svoji autoritu nad myšlením, projevy a symbolickým chováním. Policie a městské rady se ukázaly býti neschopné nebo neochotné chránit zranitelné dívky, no stejné instituce prokázaly pozoruhodný zápal pro trestání těch, kteří vzdorují schváleným narativům [A].
V Evropě jeví vlády rostoucí měrou větší zájem o stíhání myšlenkových zločinů než o konfrontaci s vážnými zločiny (https://adfinternational.org/en-gb/commentary/europe-free-speech-crisis). Ve Velké Británii sedí Sam Melia ve vězení za to, že postoval příspěvek: „Je v pořádku být bílý.“, zatímco bloger Pete North byl údajně zatčen pro sdílení memu s tématikou proti Hamásu [B]. V Německu byl ženě udělen tvrdší trest za to, že insultovala útočníka, který na ni zaútočil, tím, že ho nazvala „hanebným znásilňujícím prasetem“, než samotný násilník obdržel za svůj zločin (https://www.yahoo.com/news/german-woman-given-harsher-sentence-155055252.html?guccounter=1&guce_referrer=aHR0cHM6Ly9taXNlcy5vcmcv&guce_referrer_sig=AQAAADVqmQVRRZIt8vRW9JGJJJN068x2nRbYGNP-tUUrEHz1XGljcUTS16QS3QlMXPkn8eJFPtJgG028O5bMYAlv3Oy1G5Ett8G1wv9qEGtF8U941kdapcwyl4IpooAWjJL9-DQpJaXJBeA03Od47rP1wBWIoJw97OaSmdKqiQ-dHDS4). Slova jsou pojímána jako nebezpečná, zatímco (zločinné) jednání je tolerováno anebo omlouváno.
Ke konci večera bylo těžké ignorovat pocit, že něco se mění. Setkání naznačovalo širší ideologickou změnu, i v rámci prostředí elit dlouho spojených s liberálně demokratickou ideologií [C]. Je zde rostoucí ochota vyzvat dogmata diverzity a multikulturalismu a vynořující se odpor vůči tomu, co někteří řečníci otevřeně pospali jako liberálně demokratickou, proti bělošskou politiku. Zásadnější je, že zde je počátek poznání toho, že stát, který trestá projevy, zatímco toleruje násilí, není milosrdný anebo pokrokový, ale je dekadentní. Zda tato změna vydrží zůstává nejistým, ale diskuse sama byla pociťována jako rozloučení se s roky mlčení, vyhýbání se tématu a řízeným chaosem.
Poznámky překladatele:
[A] Stejně tak by úřady tvrdě zasahovaly i v případě toho, že by se oběti a jejich příbuzní sami pokusili se násilnostem postavit. To činí tento problém „selhání“ ještě mnohem horším. Dalo by se zde hovořit o řízeném chaosu.
[B] Tento bloger byl skutečně zatčen, ale nakonec propuštěn bez obvinění.
[C] V anglosaském světě v podstatě liberální demokracie znamenala sociální demokracie. Liberální strany jako američtí demokraté nebo britští labouristé tak odpovídaly více evropským sociálně demokratickým stranám. Dnes lze říci, že si liberálně (sociálně) demokratické postoje osvojilo mnohem širší spektrum stran.