Jdi na obsah Jdi na menu
 


Agresivní nacionalismus od Ludwiga von Misese

8. 7. 2016

Převzato z on-line knihy Ludwiga von Misese "Omnipotent Government: The rise of the total state and total war" (Auburn: Ludwig von Mises Institute 2010), str. 93-96.

 

Etatismus - ať intervencionismus nebo socialismus - musí vést ke konfliktu, válce a totalitárnímu útisku velké části obyvatel. Správný a pravý stát za etatismu, je stát, v kterém já nebo moji přátelé, mluvící mým jazykem a sdílející moje názory je nadřazený. Ostatní státy jsou nežádoucí. Nikdo nemůže popřít, že existují v tomto nedokonalém světě. Ale jsou to nepřátelé mého státu, jediného spravedlivého státu, i když tento stát ještě neexistuje mimo mé sny a přání. Náš německý nacistický stát, říká Steding, je říše; ostatní státy se se od ní liší. Politika, říká přední nacionální socialistický právník Carl Schmitt, je diskriminací mezi přáteli a nepřáteli.

 

Za účelem porozumění těmto doktrínám se musíme prvně podívat na liberální postoj k problému jazykových antagonismů.

 

Ten, kdo žije jako člen jazykové minority v rámci komunity, kde jiná jazyková skupina tvoří majoritu, je zbaven prostředků vlivu na politiku země (nezvažujeme zde speciální případ, v kterém taková jazyková minorita okupuje privilegovanou pozici a utiskuje většinu, jako například německy mluvící aristokraté v baltských vévodstvích [Estonsko, Kuronsko, pozn. překladatele] v letech předcházejících rusifikaci těchto provincií). V rámci demokratické komunity veřejný názor určuje výsledek voleb, a tím i politická rozhodnutí. Kdokoliv chce, aby jeho ideje převažovaly v politickém životě, se musí pokusit ovlivnit názor veřejnosti skrze projevy a psaní. Jestliže uspěje v přesvědčení svých spoluobčanů, jeho ideje získají podporu a přetrvají.

 

Tohoto boje idejí se nemohou jazykové menšiny zúčastnit. Jsou tichými diváky politických debat, z kterých vychází rozhodující hlas. Nemohou participovat v diskuzích a jednáních. Ale výsledek se týká také jejich osudu. Pro ně demokracie neznamená sebeurčení; jiní lidé je řídí. Jsou druhořadnými občany. To je důvodem, proč lidé v demokratickém světě považují za nevýhodu být členy jazykové menšiny. To také zároveň vysvětluje, proč neexistovaly jazykové konflikty ve starších časech, když nebyla žádná demokracie. V časech demokracie lidé většinou preferují žít v komunitách, kde mluví stejným jazykem jako jejich spoluobčané. Proto v plebiscitech týkajících se otázky, ke kterému státu by měla provincie příslušet, lidé jako pravidlo, ale ne vždy, volí ve prospěch země, kde by nebyli členy jazykové minority.

 

Ale poznání tohoto faktu nevede v žádném případě liberalismus k principu národovosti. Liberalismus neříká: každá jazyková skupina by měla vytvořit jeden stát a ne více, a každý jednotlivý člověk příslušející k této skupině, pokud je to vůbec možné, by měl příslušet k tomuto státu. Také neříká: Žádný stát by neměl zahrnovat několik jazykových skupin. Liberalismus postuluje sebeurčení. Že lidé při vykonávání tohoto práva se nechají vést zvažováním jazyka, je pro liberalismus jednoduše fakt, ne princip nebo morální zákon. Jestliže se lidé rozhodnou jinak, což byl případ například německy mluvících Alsasanů, je to jejich vlastní věc. Takové rozhodnutí také musí být respektováno.

 

Ale v našem věku etatismu je to jiné. Etatistický stát musí nezbytně rozšířit svoje teritorium na maximum. Výhody, které může garantovat svým občanům, se zvětšují v proporci k jeho teritoriu. Vše co může intervencionistický stát poskytnout, může být poskytnuto ve větší hojnosti větším státem než státem menším. Privilegia se stanou více hodnotnými, když existuje větší teritorium, na kterém jsou platná. Esencí etatismu je brát od jedné skupiny, aby se mohlo dávat druhé skupině. Čím více je možné brát, tím více je možné dávat. Je v zájmu těch, jimž vláda přeje, aby se jejich stát stal co největším, jak je jen možné. Politika teritoriální expanze se stává populární. Lidé se stejně jako vlády stávají horlivci v dobývání. Každá záminka k agresi je domněle správná. Lidé potom rozeznávají jen jeden argument pro preferování míru: předpokládaný protivník je dosti silný k odražení jejich útoku. Běda slabosti!

 

Domácí politiky nacionalistických států jsou inspirovány cílem vylepšovat podmínky některých skupin občanů uvalením zla na cizince a ty občany, kteří používají cizí jazyk. V zahraniční politice ekonomický nacionalismus znamená diskriminaci cizinců. V domácí politice znamená diskriminaci občanů, kteří hovoří jiným jazykem než vládnoucí skupina. Tito páriové nejsou vždycky menšinovými skupinami v technickém smyslu. Německy mluvící obyvatelé Meranu, Bozenu a Brixenu jsou majoritami ve svých oblastech; jsou minoritami jen proto, že jejich země byla anektována Itálií. To stejné platí pro Němce na Chebsku, pro Ukrajince v Polsku, Maďary v Sikulské oblasti v Transilvánii, Slovince v Italy okupovaném Kraňsku. Ten, kdo mluví cizím mateřským jazykem ve státě, kde dominuje jiný jazyk, je vyděděncem, tím komu jsou občanská práva prakticky odepřena.

 

Nejlepší příklad politických následků tohoto agresivního nacionalismu poskytují podmínky ve východní Evropě. Jestliže se zeptáte představitelů jazykových skupin východní Evropy, co by považovali za férové určení jejich národních států, a jestliže vyznačíte tyto hranice na mapě, objevíte, že větší část tohoto teritoria je nárokována přinejmenším dvěma národy a ne nezanedbatelná třemi nebo i více národy. Každá jazyková skupina brání svoje nároky jazykovými, rasovými, historickými, geografickými, strategickými, ekonomickými, sociálními a náboženskými argumenty. Žádný národ není připraven upřímně se zříci posledního ze svých nároků z důvodu výhodnosti. Každý národ je odhodlán uchýlit se ke zbraním pro uspokojení svých nároků. Každá jazyková skupina proto považuje svoje nejbližší sousedy za smrtelné nepřítele a spoléhá stran sousedových sousedů na jejich ozbrojenou podporu svých vlastních teritoriálních nároků proti společnému nepříteli. Každá skupina zkouší profitovat z každé příležitosti k uspokojení svých nároků na účet svých sousedů. Historie posledních dekád prokazuje správnost tohoto melancholického popisu.  

 

Vezměme pro příklad případ Ukrajinců. Po stovky let byli pod jhem Rusů a Poláků. Dnes neexistuje žádný ukrajinský národní stát. Jeden by mohl předpokládat, že mluvčí lidu, který má tak hojné zkušenosti s tvrdostí nelítostného zahraničního útlaku, by byli rozumní ve svých nárocích. Ale nacionalisté si jednoduše nemůžou pomoci. Tak Ukrajinci nárokují oblast větší než 360 000 čtverečných mil s celkovou populací nějakých šedesát milionů, z nichž je i dle jejich vlastních prohlášení jen "více než čtyřicet milionů" Ukrajinců. Tito utiskovaní Ukrajinci by nebyli spokojeni s jejich vlastním osvobozením; usilují o to utlačovat dvacet nebo více milionů ne-Ukrajinců.

 

V roce 1918 nebyli Češi spokojení s ustavením jejich vlastního nezávislého státu. Včlenili do svého státu miliony německy mluvících lidí, všechny Slováky, desítky tisíc Maďarů [správně stovky tisíc, pozn. překladatele], Ukrajince z Podkarpatské Rusi [čili Rusíny, pozn. překladatele] a - kvůli rozvažování ohledně řízení železnice - nějaké oblasti dolního Rakouska [Valticko a část Vitorazska, pozn. překladatele]. A jaký pohled stýká Polská republika, která se za 21 let své nezávislosti pokusila násilně oloupit tři ze svých sousedů - Rusko, Litvu a Československo - o části jejich teritorií [popravdě však Těšínsko, Vilensko a Lvov byly obydleny převážně Poláky, jiné oblasti však nikoliv; Polsko se snažilo ovšem i o některá německá území, pozn. autora]! 

 

Tyto podmínky byly správně popsány Augustem Strindbergem v jeho trilogii "Do Damašku":

Otec Melcher: "U stanice Amsteg, na Gotthartské dráze jsi pravděpodobně viděl věž zvanou hrad Zwing-Uri; je oslavována Schillerem v jeho "Vilému Tellovi". Stojí zde jako pomník nelidského útlaku, kterým obyvatelé Uri trpěli z rukou německých císařů! Milé! Na italské straně Svatého Gottharta leží stanice Bellinzona, jak víš. Je tam mnoho věží, ale nejpozoruhodnější je hrad d'Uri [též Castelgrande, pozn. překladatele]. Je to pomník nelidského útlaku, kterým trpěl italský kanton z rukou obyvatel Uri. Rozumíš?"
Neznámý: "Svobodu! "Svobodu, dej nám, abychom mohli utlačovat."

 

Nicméně, Strindberg nepřidává, že tři kantony Uri, Schwyz a Unterwalden v době liberalismu 19. století mírově kooperovaly s Ticinem, jehož obyvatele utiskovali po téměř tři sta let.