Stránky Ludwiga von Misese Morava a Čechy

Úvod
Jméno prvního československého prezidenta bývá někdy spojováno s liberalismem či naopak s jeho kritikou, a to je zřejmě důvod, proč na téma Masaryk a liberalismus vznikl už nejeden článek (Dokulil, Znoj aj.). V dnešní době je ovšem pojem liberalismus chápan velmi široce, jak na to správně poukazuje třeba ve své stati Masaryk a liberalismus M. Dokulil [1]. Proto jsou i výše zmíněné články pojaty poměrně široce. V tomto trojdílném příspěvku proto prozkoumáme Masarykovy názory a postoje jen z pohledu klasického liberalismu. Budeme se snažit určit nakolik byl nebo nebyl Masaryk klasický liberál. Takto můžeme také zároveň zjistit, nakolik byl nebo nebyl socialista (případně intervencionista). Podkladem pro srovnání nám bude převážně kniha Liberalismus od Ludwiga von Misese. Misesův Liberalismus není jediné relevantní dílo na téma klasický liberalismus. Výhodou však je, že Mises se narodil (roku 1881 a Masaryk roku 1850) ve stejném státě jako Masaryk (dualismus pomíjíme) a ovlivnily ho a zabýval se podobnými problémy. Navíc Misesův Liberalismus se (dle Wikipedie) dočkal již 5 anglických a 2 německých vydání. Před tím než postoupíme dále, je nutné upozornit na jedno možné úskalí. Masaryk žil velmi dlouho a byl publikačně velmi činný. Jeho názory a postoje se tak mohly (musely) v čase vyvíjet a měnit, a to i přesto, že jeho zásady zůstávaly dost pevné. Je proto možné, že níže uvedené názory a postoje mohly projít časem změnou, která je autorovi neznámá. Většinou zde budeme prezentovat názory a postoje z druhé poloviny Masarykova života. V tomto příspěvku se nebudeme zabývat tím, zda je klasický liberalismus dobrý nebo špatný. Kdykoliv bude níže v textu uvedeno slovo liberalismus bez přívlastku, budeme mít na mysli liberalismus klasický.

1. Liberalismus, socialismus, svoboda myšlení a tisku
Masaryk se několikrát přímo vyjadřoval k liberalismu. Již před 1. světovou válkou se mu tento ideový a sociálně-politický směr jevil jako zcela překonaný [2]. Masaryk však na liberalismu kritizoval především jeho náboženský indiferentismus. Liberalismus měl popírat náboženství a etiku, smysl životní a kulturní a spolu (v různé míře) se socialismem a anarchismem měl hlásat svévoli a egoismus člověka, vyústěním pak měl být nihilismus [3]. Krátce řečeno: "Liberalismus měl a má také nechuť k morálce." [4]. Ve srovnání s tímto tvrdí Mises následující: "Liberalismus hlásá snášenlivost vůči každé víře…, nikoliv z lhostejnosti k těmto 'vyšším' věcem, ale z přesvědčení, že nade vším a nad všemi musí stát zajištění míru uvnitř společnosti." Dle Misese však má být liberalismus nesnášenlivý vůči nesnášenlivosti každého druhu - tedy i nesnášenlivosti náboženské [5].

Masaryk byl podobně jako klasičtí liberálové pro svobodu myšlení [6]. To byl také důvod, proč byl pro odluku státu a církve [7] a podobně jako klasičtí liberálové se zastával nekonfesijních škol [8]. Masaryk také tvrdil, že společnost je složena z individuí, která nelze rozpustit v pojmu kolektiv. Neuznával kolektivní vědomí, univerzální či obecnou vůli atd. [9]. Byl přesvědčen, že: "Žádná a sebevětší masa nezaručuje samo sebou pravdy a jistoty, posud žádná masa nedovedla myslit,..." [10].

Ve své stati "Ideály humanitní" napsal Masaryk k socialismu a kolektivismu následující poznatek: "Na první pohled snad takové příkré odmítání individualismu zarazí. Avšak socialismus nepodává tu nic nového. Ten, kdo přijímá národ a národnost jakožto reprezentanta člověctví a člověčenství asi tak, jak to formulovali naši čeští humanisté, ten jest také proti individualismu. Každý politický řečník má úspěch, když proti nepohodlným jednotlivcům nebo stranám zahromuje ve jménu národa, a nikdo se ho neptá, má-li nějaké poslání od národa a odkud ví, co národ o věci soudí. A čím je jest stejně věřícímu církev? Vším, individuum ničím. Tak vidíme, že táž myšlenka objevuje se nám v rozmanitém zbarvení. Nacionalismus a církevnictví jsou také protiindividualistické. Jest ovšem otázka: Jestliže individuum nestojí za nic, jak všecky kolektivistické názory tvrdí, odkud pak má cena ta masa individuí? Když individuum není ničím, jeho vědomí a svědomí jest bez významu, proč tisíc individuí jest nejen něčím, nýbrž dokonce vším? Tu jest přepínání každého kolektivismu; a již teď si můžeme zapamatovati, že jest jednou z palčivých otázek naší doby, uvědomiti si rozpor mezi individualismem a kolektivismem, ať již je tento formulován národnostně, církevnicky, socialisticky atd." [10A]. S tímto by stěží v tomto ohledu mohl nějaký klasický liberál (libertarián) nesouhlasit. Zároveň však v tomtéž textu uvedl Masaryk následující kritiku individualismu: "Každý individualismus krajní pokládám za pochybený. Prostě proto, že žádný člověk, žádné "já" není a nemůže být samo. Stirnerova myšlenka je falešná svou krajností. Člověk není bohem. Jaký bůh, když každý se narodí v rodině, když je odchován společností?!" [10B]. Z toho plyne, že Masaryk nejspíše upřednostňoval nějakou střední (třetí) cestu mezi kolektivismem a individualismem. To je patrné i z této citace o individualismu, kde mu vadí (podobně jako u kolektivismu - viz výše) především tzv. jeho přepínání: "Tím není řečeno, že úsilí mnohých moderních individualistů po vypěstění silné individuality je neoprávněno. To je docela něco jiného než hlásání krajního individualismu. Individualismus mírný, individualismus opravdu filozofický a etický chce, aby se ve společnosti společným úsilím, na základě lásky, vypracovaly určité typy, charaktery, osobnosti." [10C]. Potíž takové argumentace je ovšem v tom, že větu: "Když individuum není ničím, jeho vědomí a svědomí jest bez významu, proč tisíc individuí jest nejen něčím, nýbrž dokonce vším?" (viz výše), lze celkem jednoznačně stáhnout i na rodinu. 

Jak chápal individualismus Lugwig von Mises? Chápal ji jako něco, co znamená být izolovaný (být sám) a prakticky nespolupracovat s jinými? Odpověď je nikoliv. Plyne to jasně z některých míst v jeho knize "Liberalismus": "Toto je rozhodující námitka ekonomů proti možnosti socialistického společenského řádu: že se totiž musí vzdát veškeré dělby duševní práce, jež spočívá ve spolupráci všech podnikatelů, kapitalistů, pozemkových vlastníků a dělníků jakožto výrobců a spotřebitelů při tvorbě tržních cen. Bez nich však nelze pomyslet na racionalitu čili kalkulabilitu ekonomiky.". Nebo zde: "Společnost potřebuje soukromé vlastnictví, aby mohla existovat, a jelikož lidé potřebují společnost, musí se přidržovat soukromého vlastnictví, aby nepoškodili své zájmy, zájmy všech. Neboť společnost může existovat jen na základě soukromého vlastnictví. Kdo se zastává soukromého vlastnictví, zastává se zachování společenské sounáležitosti lidstva, zachování lidské kultury a civilizace." [10D]. Mises zde mluví - při předkládání ekonomických argumentů - o spolupráci (viz výše něco podobného při poznámce [5]). Jeho individualismus tedy spíše stojí na tom, že si individuum vybere (někdy samozřejmě nevybere) dobrovolně kooperaci s jinými individui či jejich skupinami. Mises tedy chápe individualismus jako něco, co není vůbec v rozporu s dobrovolnou spoluprácí (chtělo by se říci dobrovolným kolektivismem), a jako něco, co umožňuje vznik dělby práce mezi lidmi. Možnost vybrat si, zde znamená, že rozhodnutí individua je v této otázce nadřazeno nad dobrovolnou spolupráci, avšak s touto spoluprácí není nutně v rozporu. A dobrovolná spolupráce tedy nevylučuje tuto "Misesovu" formu individualismu, naopak je její významnou částí. Dodejme, že současní liberálové (libertariáni) mluví poměrně často vedle individualismu i právě o dobrovolné spolupráci a voluntarismu.

Masaryk dodává k liberalismu ještě jeden komentář: "A ještě něco! Liberalismus měl a má také nechuť k morálce. Všichni ti liberální teoretikové, zejména národohospodáři, kteří zřejmě a výslovně morálku také odmítají, jsou a byli také učiteli marxismu." [10E]. O kus dále píše v odstavci o tom, že liberalismus může se pokládat za jeden z prvků anarchismu, i následující větu: "Velice často se vytýká liberalismu, že je otcem anarchismu. Do jisté míry lze to povědět, pokud (hospodářský) liberalismus byl proti státu, to jest chtěl, aby stát jen negativně vsahoval, aby byl pomocným pro bohaté lidi." [10F]. Tento problém, je dán tím, že ekonomie (postaru národní hospodářství) jako taková by měla být hodnotově neutrální vědou. V takovém případě v ní morálka nemá žádné místo, ledaže by byla sama předmětem zkoumání ekonomických procesů. Zaneseme-li do ekonomie morálku, dojdeme k tomu, že nepůjde již o vědu. Něco jiného je liberalismus, zde jde již o ideologii, která není hodnotově neutrální a staví na nějakých morálních premisách. To dokazuje i samotný von Mises, který uvádí ve svém "Liberalismu" následující hodnoty, které jsou cílem liberalismu a zároveň tak polemizuje s Masarykovým názorem, že liberalismus slouží jen bohatým: "Velmi rozšířený je názor, že se liberalismus liší od jiných politických směrů tím, že zastupuje zájmy jedné části společnosti - majetných, kapitalistů, podnikatelů - a že je nadřazuje zájmům jiných vrstev. Toto tvrzení je zcela nesprávné. Liberalismus měl vždy na mysli blaho celku, nikdy neměl na mysli blaho nějakých zvláštních skupin. To chtěli vyjádřit svým slavným heslem angličtí utilitaristé: „největší štěstí největšímu počtu", ovšem nepříliš šťastným způsobem. Liberalismus byl v dějinách prvním politickým směrem, jenž chtěl sloužit blahu všech, nikoliv blahu zvláštních vrstev. Od socialismu, který rovněž předstírá, že usiluje o blaho všech, se liberalismus liší nejen cílem, ale i prostředky, jež volí k dosažení tohoto cíle." [10G]. Liberalismus tedy má nějaký morální cíl, který by se dal shrnout v (nejen) von Misesově smyslu do tří slov: růst blaha lidstva, což je dost podobné i jiným -ismům. Lze si, ale představit i cíl nechat druhé být na pokoji. Soudím, že zde Masaryk, podobně jako mnoho lidí před ním a po něm, nedokázal rozlišit snahu být hodnotově neutrálním ekonomem od toho být liberálem. Zřejmě tomuto problému nepomůže ani to, že ekonomové byli a často i dnes jsou v průměru liberálnější než ostatní lidé. Důvodem proto je ovšem ten fakt, že je k větší liberálnosti vede ekonomické poznání, než naopak. Ostatně sám Ludwig von Mises byl z počátku etatistou a údajně i žhavým sociálním reformátorem [10H].

Historik S. Polák uvádí názor levicově orientovaného filosofa a sociologa J. L. Fischera na Masaryka: "Přes všechny své nesporné sympatie k dělnictvu a jeho požadavkům, za něž - před válkou - bojoval (za svůj poslanecký mandát na říšském sněmu vděčil přece, po obakrát, hlasům socialistického dělnictva na Valašsku), přes určitý souhlas s teorií, zejména však praxí, sociálního reformismu, zůstával a zůstal přespříliš poplatný zásadám toho politického liberalismu, který slovně tak příkře odmítal. jedním slovem: byl a zůstal individualistou, jemuž jakákoli vazba se jevila jako - nepřípustný - útlak, každý řád jako - nedůstojné - poddanství. Škrtá proto jakoukoli 'vládu', nahrazuje ji (lido) 'správou', zná proto jen 'nezjevné' náboženství, prosté všech ('dogmatických') vazeb, je mu proto posléze cizí i socialismus se svou přísnou řeholí." [10I]. Zd. Mahler ve své knize uvádí i následující Masarykův názor "paradoxně chtějme, abychom měli státu co nejméně a co nejvíce občanství, individuální iniciativy. Nejde tedy o panování, ale o správu. Každý občan má sobě být pánem." [10J]. To opět podporuje názor, že Masaryk usiloval o nějakou střední čii třetí cestu.

Při této příležitosti ještě dodejme, že Masaryk se stavěl proti zákazu komunistické strany v ČSR [11]. Poněkud jinak to bylo u Masaryka se svobodou tisku. Právník a historik R. Hain uvádí, že Masaryk kladl hranici svobody tisku co nejdále, ale například v roce 1930 se přimlouval za zostření cenzury tisku. Později pak podepisoval zmocňovací zákony, které omezovaly mimo jiné tiskoviny podvratného či mládež ohrožujícího obsahu [12].

2. Násilí a právo
Z pohledu klasického liberalismu je samozřejmě přípustné maximálně defenzivní (obranné) násilí [13]. Tentýž názor měl i Masaryk. Obranu se zbraní v ruce pokládal za krajní prostředek, pakliže všechny ostatní prostředky selžou [14]. Jinde Masaryk napsal, že: "Pracovat, to znamená odpírat zlému a důsledně. Všude, vždy a zejména zlému v jeho zárodku. To neznamená být radikální, ale vytrvalý. Nemít strachu, řekl bych. Ze strachu se lidé dopouštějí násilí, ze strachu lžou." [14A]. Dle historika S. Poláka: "S pasivitou vůči zlu nesouhlasil, naopak věřil, že zlu se má odpírat vždy a všude, hlavně už v samých počátcích." [14B]. Masaryk také uvedl, že: "Humanitní program nedopouští násilí, ale dopouští, ba vyžaduje obranu jiných proti násilí. Humanita není politickým a etickým kvietismem. Humanitní program nehlásá, že máme proti násilí složit ruce v klín; naopak žádá, abychom násilí odporovali všemožně. Bránit se neznamená užívat proti násilí násilí nového; znamená to právě jen bránit se, není-li jiné možnosti, i železem." [14C]. Je nutné podotknout, že tento názor lze vykládat poměrně dost široce v závislosti na tom, co se zahrne pod humanitní program. Například zahrnutí tzv. sociálních práv (viz hned následující odstavec) způsobí, že násilníkem se stane i ten, kdo neodvede daně na příslušné sociální dávky. Známý je i tento Masarykův citát: "Kdyby mě někdo osobně napadl, já bych ho snad utloukl cihlou - kdybych ji měl ze zdi vyrvat!" [14D].

V novém státě měla armáda významné místo a je doloženo, že Masaryk v případě odpírání vojenské služby odmítl udělit odpírači amnestii [15]. V době první světové války se nebál uvažovat i nad řešeními, které se pojily s kolatelárními škodami - do svého diáře si tehdy zapsal i návrh na obilní teror, aby Němci neměli dostatek obilí [16]. Co se týká práva, tak Masaryk se distancoval od právně pozitivistické teorie, podle níž je pozitivní právo závazné samo o sobě. Nedistancoval se však úplně, ale domníval se, že přirozené právo má sloužit právu pozitivnímu za základ [17]. V případě neslučitelnosti pozitivního práva s právem přirozeným, se má toto (dle Masaryka) nelegitimní právo tolerovat, respektive se má na něj dočasně přistoupit, dokud nebude možné takové právo revidovat [18]. Pozoruhodné ovšem je, že Masaryk zahrnoval do přirozeného práva i práva sociální - jako právo na práci a na existenční minimum [19]! Na druhou stranu soukromý majetek nebyl pro Masaryka svátostí. Posuzoval různé formy vlastnictví a jejich vývoj především utilitárně – jako prostředek k dosažení cíle [20].

3. Právo na sebeurčení a změna státních hranic a autonomie
Francouzský historik A. Soubigou ve svém Masarykově životopise poměrně přesvědčivě ukazuje, že Masaryk nebyl velký nacionalista (zastávání se žida L. Hilsnera v tzv. Polenském procesu, sňatek s Američankou, odpor proti Rukopisům, snaha o odvrácení 1. světové války atd.) [21]. Masaryk je i autorem třeba takovýchto citátů: "Ne láska ke svému národu, nýbrž šovinismus je nepřítelem národů a lidstva. Láska ke svému národu nevyžaduje nelásku k národu jinému.". A: "Národové nejsou ohroženi mezinárodností, nýbrž druhými nacionalisty, jak jim říkáme, výbojnými." [21A].

Stát Masaryk považoval za nutný - rozumově a eticky oprávněný [22]. Existuje-li tedy nějaký stát, tak má své geografické hranice. Masaryk sám se podílel na založení jednoho státu, jaký byl tedy jeho názor na právo na sebeurčení a na změnu státních hranic? V roce 1896 ve svém článku 'Dohodnutí Čechů s Němci' (pozn.: spor mezi Němci a Čechy byl největším problémem ohledně sebeurčení v ČSR, proto se budeme zabývat převážně jím) trval na nedělitelnosti českých zemí [23]. A to i přesto, že se klonil k přirozenému právu – viz výše [24]. Za první světové války doporučoval pro české země historické hranice [25]. Ve svém projevu k Národnímu shromáždění ze dne 1. ledna 1919 uvedl, že: „… o hranicích českých zemí nemůže být sporu, protože tyto země jsou, jak vždy byly, svou historickou individualitou,…”[26]. (Tyto hranice však úplně dodrženy nebyly: k českým zemím bylo připojeno Hlučínsko, Valticko a část Vitorazska a naopak odpojena část Těšínského Slezska). Zároveň však prohlásil, že uznává právo na sebeurčení - díky kterému vlastně Československo vzniklo. Právu českých Němců na sebeurčení však bránilo promísení národů, jež vylučovalo přímočaré rozhraničení [27]. Promísením národů a nemožností rozhraničení argumentoval Masaryk i v případě Maďarů na nově vzniklém Slovensku [28]. Někde tomu tak skutečně bylo, ale jinde byla skutečnost jiná (je nepravděpodobné, že by toto Masaryk nevěděl) - například pro rok 1930 jsou uváděny pro tehdejší politické okresy následující procentní podíly Němců (následující výčet není úplný - okresů s podobně vysokými podíly Němců bylo více): okres Kraslice 98.88%, Aš 98,65%, Tachov 97.85%, Mariánské Lázně 96.31%, Karlovy Vary 95.88%, Děčín 91.74%, Chomutov 86.47%, Liberec 83.2% [29].

Na podporu požadavku nedělitelnosti českých zemí uváděl Masaryk jinde také, že: "… zájem malého národa Čechů, aby pokud možno nemusel postoupit žádné své příslušníky jiným státům, prý převažuje nad zájmem nesrovnatelně početnějších Němců." [30]. A operoval i s tím, že Němci věděli, že přicházejí při kolonizaci do Čech [31]. Na nedělitelnosti českých zemí trval Masaryk i v pozdějších letech: "Stát je… náš, je náš podle historického práva…" [32]. Vedle těchto argumentů uváděl Masaryk pro nedělitelnost českých zemí i hospodářské argumenty a oháněl se i zájmy samotných Němců - oddělení od českých zemí by samotným Němcům neprospělo [33]. Paradoxně jde vesměs o argumenty, které by šlo použít i pro obhajobu zachování Rakouska-Uherska. Masaryk by se zřekl okrajových území osídlených převážně Němci jen v případě politické nevyhnutelnosti [34]. Misesův názor byl jiný (Mises znal spory mezi Čechy a Němci), přiznává právo na sebeurčení skoro všem (zejména z důvodu zachování míru): "Právo na sebeurčení, ... , není právem národů na sebeurčení, ale právem na sebeurčení obyvatel každého území dosti velkého, aby tvořilo samostatný správní okres." [35]. Dle Misese měly být jediným limitem sebeurčení technicko-administrativní ohledy, tam kde by byly tyto zvlášť příznivé, mohla o svém sebeurčení rozhodnout i vesnice nebo i jednotlivec. O sebeurčení se pak mělo rozhodnout v plebiscitu [36].

Někomu by se mohl zdát tento Misesův názor příliš radikální, a proto se zmíníme ještě o Masarykových názorech na teritoriální autonomii. Po první světové válce připouštěl možnost autonomie, ale pak ji přechodně zavrhl: "O teritoriální autonomii nemůže a nebude se jednat…"[37]. Později se však opět k teritoriální autonomii vrátil, byť s upozorněním, že moderní stát se nemůže vzdát organizačního centralismu [38]. Podporoval i zákon o zřízení žup, který by vedl k tomu, že by Němci získali ve dvou župách většinu (samosprávy by se však takto domohla jen asi 1/3 českých Němců) [39]. Tento zákon však nebyl v českých zemích realizován. Místo toho vznikly (byly obnoveny země), jejich legislativní pravomoci však byly restriktivně omezené a 1/3 členů zemských zastupitelstev jmenovala vláda. Nerealizovala se ani personální autonomie. Situace z autonomistického hlediska tak byla v ČSR v lecčems horší než v bývalém Předlitavsku [40]. Je pravdou, že Masaryk se snažil využívat své pravomoci a autoritu ve prospěch Němců [41]. Sám uvedl, že: "My musíme naše Němce vést stejně jako Čechy - musíme jim ve všech oprávněných nárocích předejít, abychom pak nemuseli dělat trapné koncese - dát jim tedy, co se sluší a patří, nikoli nechat se k tomu nutit. To by byla mravní a politická prohra." [41A]. Co se týká slovenských požadavků na autonomii, nepřekvapí, že je země s omezenými pravomocemi nemohly příliš uspokojit. Masaryk (sám po otci Slovák) však neviděl v tomto problém a dokonce i jednou prohlásil, že: "Slováci jsou Češi, přestože užívají vlastního nářečí jako literárního jazyka." [42].

[1] Dokulil, s. 179.
[2] Soubigou, s. 101.
[3] Znoj, s. 51-52.
[4] Masaryk-Ideály, s. 21.
[5] Mises, s. 53.
[6] Soubigou, s. 87 a Masaryk-Cesta III, s. 26.
[7] Masaryk-Cesta I, s. 193.
[8] Soubigou, s. 82.
[9] Srovnal, s. 9.
[10] Masaryk-Otázka, sv. I s. 175.
[10A] Masaryk-Ideály a texty 1901-1903, s. 42.
[10B] Ibid, s. 51. Nutno podotknout, že se zde mluví o ranném libertariánovi Stirnerovi, kterého označil libertarián M. N. Rothbard za militantního libertariána. Max Stirner (1806-1856) byl německý filozof. Navrhl teorii důsledného solipismu (učení v teorii poznání pokládající vlastní já za jedinou realitu), který vychází z vlastního já jakožto z jediné relity.
[10C] Ibid, s. 52.
[10D] Mises, s. 68 a 76. Viz i jiné části jeho knihy. K detailnějšímu Misesovu pohledu viz sekci "Princip metodologického individualismu" v Mises-Lidské jednání, s. 39-41.
[10E] Masaryk-Ideály a texty 1901-1903, s. 45.
[10F] Ibid, s. 49.
[10G] Mises, s. 17-18.
[10H] Hoppe, s. 162.
[10I] Polák, s. 72-73.
[10J] Mahler, s. 81-82.
[11] Soubigou, s. 190 a 340.
[12] Hain, s. 168 a 174 a Masaryk-Cesta IV, s. 177.
[13] srovnej s Mises, s. 31-32.
[14] Hain, s. 97, srovnej s Masaryk-Otázka, sv. I s. 151 n. 196.
[14A] Masaryk-Ideály a texty 1901-1903, s. 66.
[14B] Polák, s. 30.
[14C] Ibid, s. 64.
[14D] Mahler, s. 102.
[15] Soubigou, s. 243.
[16] Ibid, s. 190.
[17] Hain, s. 85.
[18] Ibid, s. 86.
[19] Ibid, s. 165-166.
[20] Masaryk-Otázka, sv. II s. 66.
[21] Soubigou, s. 72-73.
[21A] Mahler, s. 97 a 98.
[22] Hain, s. 44.
[23] Ibid, s. 196.
[24] Ibid, s. 201.
[25] Soubigou, s. 208.
[26] Masaryk-Cesta I, s. 61 podobně i s. 76 a 84.
[27] Ibid, s. 63.
[28] Masaryk-Cesta III, s. 344.
[29] Mertová, s. 165.
[30] Hain, s. 226.
[31] Masaryk-Cesta I, s. 91.
[32] Hain, s. 185 a podobně i Masaryk-Cesta IV, s. 156.
[33] Masaryk-Cesta IV, s. 154 a Masaryk-Cesta III, s. 25.
[34] Hain, s. 223.
[35] Mises, s. 92.
[36] Ibid, s. 98.
[37] Hain, s. 205 a Masaryk-Cesta II, s. 212.
[38] Masaryk-Cesta III, s. 328 a Hain, s. 206.
[39] Hain, s. 207.
[40] Ibid, s. 206-208.
[41] Ibid, s. 149 a 182, podobně Soubigou, s. 291-292.
[41A] Mahler, s. 83.
[42] Soubigou, s. 178.