Problém imigrace a selhání obyčejného člověka
Obyčejný člověk (někdo razí termín buran, což je myšleno v pozitivním slova smyslu) alespoň u nás není zřejmě příliš nakloněn imigraci z některých oblastí světa (Blízký a Střední východ a Afrika) do České republiky. I v západní Evropě je proti této imigraci určitá část obyvatel, což je i patrné z toho, že protiimigrační strany dosahují ve volbách v některých státech běžně až 20 či 30 % hlasů. Přesto lze však říci, že i v této skupině obyvatel je mnoho lidí, kteří nevědomky imigraci ve skutečnosti podporují. Jak to? Problém imigrace je totiž převážně to, že velkou část imigrantů lákají do Evropy slušné sociální dávky a dost často i zdravotní péče zdarma. Zvláště to oslovuje imigranty z hospodářsky méně rozvinutých zemí, protože sociální dávky zejména v zemích někdejšího Západu jsou o mnoho vyšší než to, co si tito imigranti byli schopni vydělat ve svých domovských zemích tvrdou prací. Přičemž jiné západní instituce, jako je třeba minimální mzda, brání tomu, aby si někteří imigranti našli práci, když už mají o práci skutečně zájem. Pro příklad v notoricky známé čtvrti Berlína Neuköllnu má téměř polovina obyvatel obvodu migrantní pozadí, na severu je to dokonce 55 % a na tamějších školách 80 až 100 %. Z podpory Hartz tu žije 30 % obyvatel pod 65 let věku a na severu čtvrti dokonce 45 %, u 25 leté mládeže dokonce 60 %. U německé populace jde přitom běžně asi o 10.4 lidí na 100 lidí výdělečně činných a u muslimských imigrantů 43,6 na 100 výdělečně činných (1). Jinde stojí: "Ve skupině britského obyvatelstva bangladéšského a pákistánského původu však bylo ekonomicky nečinných 41, respektive 42 procent, mezi Araby dokonce 50 procent. Stejně na tom byla skupina „cikáni a irští kočovníci“. Pokud jsou příslušníci těchto skupin zaměstnáni, pak většinou na nekvalifikovaných postech a na zkrácený pracovní úvazek. Diskriminace? Stěží, když jeden Pákistánec to dotáhl až na londýnského starostu." (2).
Práce je jedním z významných zdrojů akulturace a případně i asimilace nově příchozích do dané společnosti. Člověk zpravidla potřebuje na pracovišti vycházet s celou řadou jiných lidí, musí se naučit aspoň částečně místní jazyk a některé místní kulturní zvyky. Totéž lze říci i o podnikání. Ovšem pozor část pracujících imigrantů dnes pracuje v obchodech a službách, které slouží převážně jen imigrantům, a kde tito imigranti utrácejí často sociální dávky. V takovém případě akulturace nemusí vůbec nastávat. Takováto zaměstnanost je navíc umělá, de facto by se dalo tvrdit, že příjemců sociálních dávek je více než ve zde uvedené citaci ze Sarrazina. Dále tu máme různé „mladistvé“ a „děti“, kteří jsou rovněž na nějakém typu dávek, ale nepatří mezi výdělečně činné. Otázkou je také různá jiná umělá zaměstnanost ve formě rekvalifikací, obecních prací apod. Ve skutečnosti tak budou uvedená čísla závislých na sociálních dávkách o něco větší než uvádí Sarrazin. Problémem ovšem je, že místní domorodci zpravidla požadují tzv. sociálně spravedlivý stát blahobytu. Dost často volají po vyšších sociálních dávkách, vyšší minimální mzdě, příspěvcích od státu či obce na to či ono. Naopak snahy omezovat sociální dávky a příspěvky jsou doprovázeny masovými protesty ze strany nejen imigrantů, ale i domácích obyvatel. Pro příklad můžeme třeba uvést reformy (Agenda 2010 a Hartz IV) byvšího kancléře Gerharda Schrödera v Německu z let 2004 až 2005. Th. Sarrazin k tomu případu napsal: „…velká část nejnižších vrstev vnímala slogan „podporovat a požadovat“ nikoli jako šanci, ale jako ohrožení a útok na svou životní úroveň.“ (3). Podobné je to se současnými (mini) reformami francouzského presidenta Em. Macrona.
Jak je tedy patrné, tak obyčejní lidé dost často aktivně i pasivně podporují to, co ne zrovna malé části imigrantů umožňuje zahálku, pěstuje u nich téměř nulovou snahu ohledně akulturace a podporuje žití na účet druhých. Imigranti se tak nudí a nemohou nikdy dosáhnout na významná místa ve společnosti ani většího bohatství. Což u imigrantů přispívá k frustraci, radikalizaci, prudkému nárůstu kriminality apod. To je jistě paradoxní, ale je tomu tak. Mnohým z těchto obyčejných lidí to ovšem nedochází. Sami přece využívají výdobytky státu blahobytu jen občas anebo sice trvale, ale jen částečně, a nemají s tím žádné problémy. Tito lidé nechápou, že ne nepodstatnou část času stejně stráví nakonec v práci, protože si tak mohou vydělat více, než na sociálních dávkách anebo proto, že je jejich předci kdysi naučili, že pracovat je normální a čestné, protože být na sociální podpoře či charitě bylo bráno kdysi jako ostuda. Některá náboženství navíc považují nepodmíněnou sociální pomoc za povinnou, což se odráží v návycích imigrantů. Obyčejní Evropané nechápou, že se sami řídí nějakými kulturními vzory z minulosti, zatímco imigranté mají z minulosti docela jiné vzory.
Jiní lidé, věcí znalejší, vidí, že je tu problém, a sázejí na řešení ve formě jakého si omezeného přerozdělování. Většinou jim jde o formu národní, opírající se o rozdíly mezi národy. Ovšem na rozdíl od dob minulých, dnes již národovectví mnoha lidem nic neříká. Řekl bych, že se to týká především mladších lidí, ale odvrátili se od něj i někteří starší lidé, kteří si národovectví znechutili v minulosti zejména kvůli útočnému národoveckému šovinismu z 1. poloviny 20. století. A v zásadě rozdíly mezi národy vždycky měly neurčité hranice. Příslušnost k různým národům se směrem k hranicím stávala přirozeně méně určitou. Dnes je situace ještě komplikovanější, protože na národnost nějakého člověka se hledí především podle subjektivních vyjádření tohoto nějakého člověka. Menší důraz na národnost ovšem vede k tomu, že nově příchozí a jejich potomci nejsou odlišováni od domorodců. Pokud přejdeme k obhajobě formy přerozdělování jen mezi dnešními občany daného státu, tak v takových případech je mnohdy snadnější (oproti národnosti) odlišit domorodce od nově příchozích a jejich potomků, ale jen za předpokladu, že zde nebyl větší příliv imigrantů již v minulosti. Je nasnadě, že toto kritérium již nelze v řadě zemí někdejšího Západu účinně použít. Lidé kteří jsou v daném státě po desítky let a mají jeho občanství mohou být bez problémů, a dost pravděpodobně i dost dlouho pracovali, ale to se již nemusí týkat jejich dětí anebo jejich vnuků, a to i přesto, že se tito třeba v dané zemi již narodili.
Etnické hledisko může být vzato na pomoc jen omezeně a je spolehlivé je jen někdy a někde. Například asi většina lidí odliší snadno podle fyzického vzhledu černocha či Vietnamce od Francouze anebo Itala. V případě Araba, Afgánce, Syřana už to nemusí být tak triviální záležitost. To dále může být podpořeno mlžením ze strany imigrantů a jejich zastánců anebo rovnou falšováním údajů (jméno, národnost, víra atd.). V některých případech snad může posloužit především znalost domácího jazyka, ale část imigrantů jazyk částečně a někdy i zcela už zvládla. Co se pak nabízí v takovémto stavu, kdy není možné provést řádné rozlišení obyvatel? Omezení sociálních dávek, příspěvků, zrušení minimální mzdy a podobně aplikované na všechny obyvatele daného státu, což je ovšem zatím stěží realizovatelné právě pro odpor obyčejných řadových občanů vůči omezování státu blahobytu. Není-li možná redukce tzv. sociálně spravedlivého státu, zbývá zřejmě jen zničení společnosti imigrací. Vše se dá ilustrovat na ne zcela stejné, ale podobné situaci v případě takové věci jako jsou kamery v ulicích měst. Toto taktéž řada obyčejných lidí podporuje, často při tom tvrdí, že kdo jedná bez postranních úmyslů, ten se nemá čeho obávat. Jenže ty kamery mohou být v budoucnosti použity právě i proti obyčejným lidem, kteří budou po městě třeba jen roznášet protivládní anebo proti-imigrantské letáky.
Vlastně však druhé řešení - zničení společnosti imigrací – může dojít jen do stádia jejího poškození, byť i případně velkého: násilnosti, pogromy, revoluce, diktátoři apod. Proč? Protože je nasnadě, že z ekonomického hlediska by nemohla dlouhodobě rozumně vycházet čísla týkající se veřejných rozpočtů. Už jen dvakrát tolik imigrantů v zemích Západu by vedlo k podstatnému nárůstu zadlužení a tlaku na jiné výdaje státu včetně starobních důchodů, narostl by i tlak na znehodnocení měny. Představa, že by mohlo v nějaké zemi Západu dojít k tomu, že by imigrantů bylo 51 %, je tak z ekonomického hlediska dosti nereálná. Taková společnost by totiž již byla dávno zbankrotovaná a totálně ekonomicky rozvrácená. Neumožňovala by tedy již dávno před touto metou vyplácet velkorysé sociální dávky a ani starobní důchody. A to i když se může stát, že někteří řadoví občané budou preferovat raději sociální dávky před nutností jejich omezení a přidají se na stranu imigrantů. To dřív vypuknou zmíněné násilnosti, pogromy, revoluce a vstanou noví diktátoři, což většinou vždy znamená automatické snížení bohatství k přerozdělování. Samozřejmě může dojít i k nahrazení současných proimigračních vládnoucích elit jinými elitami v demokratických volbách, či část současných elit může přejít na jiné světonázorové pozice. Zdá se ovšem, že v některých zemích dnešní proimigrační vládnoucí elity nebudou ochotné vyklidit pole a demokracii aspoň částečně zavrhnou. Pak by došlo zřejmě k větším násilnostem. Může se také plně rozvinout sdílená ekonomika, která je vždy zároveň částečně šedou ekonomikou a je mnohem obtížnější ji zdaňovat. Státy tak přijdou o část svých příjmů, tudíž nebudou mít tolik prostředků k přerozdělování. Nebo se vylepší v ekonomická a vojenská situace některých zemích, odkud imigranti pocházejí na tolik, že z nich bude odcházet méně obyvatel. Nebo se stane zázrak. A podobně. To je otázka, kterou zde však řešit nemůžeme, neboť nemáme křišťálovou kouli. Co je však zřejmé: nejsou to jen tzv. lepšolidi, kteří mohou naši civilizaci poškodit, je to i ne zrovna malá část obyčejných lidí.
(1) Sarrazin, T. Německo páchá sebevraždu: Jak dáváme svou zemi všanc. Praha: Academia 2011, ISBN 978-80-200-2018-5, str. 261 a 247.
(2) Kohout, P. Sedm faktů o úpadku [online, 2018]. Dostupný z (přístup II/2018): http://www.svobodny-svet.cz/5688/sedm-faktu-o-upadku.html .
(3) Sarrazin, T. Německo páchá sebevraždu: Jak dáváme svou zemi všanc. Praha: Academia 2011, ISBN 978-80-200-2018-5, str. 75.