Stránky Ludwiga von Misese Morava a Čechy

Recenze knihy "Moje milovaná Sýrie" z Karmelitánského nakladatelství. Kniha je vlastně rozhovorem s Řehořem III. Lahamem a vyšla u nás roku 2017.

Úvod

Řehoř III. Laham (dále jen Řehoř III.) byl patriarcha melchitské řeckokatolické církve od roku 2000 do roku 2017. Předtím pobýval od roku 1974 v Izraeli. Pobýval i v Libanonu a pochází ze Sýrie. Mnohokrát pobýval i v Evropě. Většinu života ovšem strávil v převážně muslimském prostředí. Ze svého mládí v Sýrii uvádí Řehoř III. poměrně velmi dobré vztahy s muslimy. Vzpomíná třeba na to, že když měl primiční mši, tak na ni přišlo mnoho muslimů. V té době mladí muslimové na ulicích vstávali, když šel kolem nich, měli totiž ke kněžím velkou úctu (1). V Izraeli už byla situace horší. Řehoř III. považuje za izraelsko-palestinský konflikt za něco, co má obrovský vliv na přítomnost křesťanů na Blízkém východě. Masivní odliv křesťanů je dle něj důsledkem tohoto konfliktu, který neblaze ovlivňuje celou oblast. Za dobu jeho pobytu v Jeruzalémě se počet křesťanů snížil na třetinu (2).

NOVINKA: Kniha Rothbardovi eseje zdarma!

Válka v Sýrii a Islám

Válku v Sýrii vnímá Řehoř III. jako válku, která není syrská, a která je uměle vyvolaná (3). Uvádí několik příkladů, které to dokazují. Například případ jedné muslimské služebné, která přestala pracovat, protože na místo 15 000 syrských liber měsíčně si demonstrováním vydělala 30 000 syrských liber. Nebo příklad mladých muslimů, kteří takhle chodili za peníze demonstrovat do křesťanské čtvrti (4). Řehoř III. přímo obviňuje Saudskou Arábii, jako zemi, která vydala miliardy na zničení Sýrie. Zmiňuje i Katar, a to že západní vlády mluví o míru, a přitom defilují právě v Saudské Arábii a považují ji za spojence (5).

Režim Bašára Asada považuje Řehoř III. za režim, který není zrovna moc dokonalý, ale i za režim, za kterého došlo ke zmírnění v některých věcech. Například dle něj: "V té době jsme také měli svůj personální status týkající se manželství a rodiny, což bylo pro východní katolická společenství něco naprosto ojedinělého. A to jsme v roce 2006! Sýrie byla jednou z nejvstřícnějších zemích, pokud jde o náboženskou svobodu. I to je třeba mít na zřeteli: mohli jsme si postavit tolik kostelů, kolik jsme chtěli, vodu a elektřinu platil stát jak po mešity, tak pro kostely..." (6). Vě většině islámských zemích se rodinné právo řídí právem daného státu, které je většinou jen právem šarí'a. Pro srovnání v Egyptě je v ústavě zakotveno, že islám je státní náboženství a islámské právo čili šarí'a je od roku 1980 základním zdrojem (nikoliv jen jedním ze zdrojů) pro právo civilní, takže křesťanům je zakázáno konat misijní činnost. A: "Další restriktivní opatření, která stát uplatňuje vůči koptské komunitě, spočívají ve značně složitých a mnohdy nesplnitelných podmínkách pro stavbu nových kostelů a společenských místností." (7). Na druhou stranu i v Řehořově knize lze najít určité limity náboženské svobody v Sýrii: "V dnešních arabských zemích je zakázáno konvertovat (kromě Libanonu). V Sýrii můžete konvertovat ze zákona, ale nemůžete být registorván jako křesťan, když jste byl předtím muslim. ... A navíc může zákon kdykoli konverzi odsoudit k smrti." (8). V případě jiných náboženských menšin nespadajících pod lid knihy už situace tak dobrá v Sýrii nebyla: počátkem 21. století za vlády Assádovců v Sýrii žilo asi 60 % jezídů v oblasti Džazíra v bezprávném postavení. Čili: "Generace takových rodin z hlediska státu neexistovaly, a tak jejich muži nemuseli sloužit v armádě, ale zároveň neměli právo cokoli legálně vlastnit, využívat státních škol či zdravotnických zařízení ani cestovat do zahraničí. V zemi, kde ekonomice dominoval státní sektor [Sýrie je poměrně socialistickou zemí, pozn. autora], byla nemožnost zaměstnání v jeho službách téměř likvidační. Tito obyvatelé Sýrie bez občanství - a zejména jezídi jako slabá menšina - nestáli za pozornost policii, pokud se jim dělo bezpráví ze strany regulérních občanů, zejména muslimských Arabů. Jezídští žadatelé o azyl v Německu popisovali desítky takových případů." (9).

Řehoř III. jde ale dokonce i tak daleko, že neváhá tvrdit, že udržení současné syrské vlády je vůbec nutná pro přežití. Jinde přímo píše, že odchod Bašára Asada by vedl k chaosu a bylo by holým šílenství ho nechat padnout (10). Čtenáře knihy to sotva překvapí, protože Řehoř III. uvádí ve své knize řadu případů útoků na křesťany ze strany opozice či Islámského státu od začátku občanské války. Třeba z městě Darája musely všichni odejít a oba kostely byly zbořeny, když tam chtělo pět lidí zůstat, byl jeden z nich oběšen a ostatní raději pak také odešli. Komunity se dotklo i vyplenění převážně křesťanského městečka Malúly. Mimochodedm k tomu došlo i díky zradám uvnitř této obce. Ke dni vzniku textu knihy bylo v Sýrii zničeno 150 kostelů (11). Něco takového se před válkou prostě nedělo. Podle něj nejsou křesťané jediní, kdo je v nebezpečí od fanatiků, kterými je dnes prolezlá syrská opozice. Jinde píše, že v současné situaci má mnoho muslimů tendenci se radikalizovat. Pro někoho poněkud poraženecky, ale zároveň i dost realisticky, zní to, že realitu Islámu je nutné brát v potaz. Buď lze totiž utéct anebo je možné si zoufat. Anebo je nutné právě přijmout realitu a pokusit se navzdory všemu být, jak píše Řehoř III., co nejlepším kvasem v chlebu (12).

Křesťané a Islám mimo Sýrii

Řehoř III. se netají tím, že postavení křesťanů v jiných muslimských zemích než je Sýrie není zrovna valné. O postavení křesťanů v Sýrii ve srovnání s jinými zeměmi tak píše: "Před válkou bylo jejich postavení dobré. Ba dokonce záviděnihodné ve srovnání s některými jinými většinově muslimskými zeměmi, kde se musí křesťané pohybovat navýsost diskrétně, až neviditelně.". Na otázku ohledně podřízenosti křesťanů muslimům, zvláště v otázkách občanské rovnosti, odpovídá, že: "Ať už je to na papíře v zákoně té které země, nebo ne, je to každopádně realita všech většinově muslimských zemí." (13). To je poměrně zásadní sdělení, zvláště pokud uvážíme, že Řehoř III. se pohyboval dlouhodobě v několik zemích Blízkého východu včetně třeba Egypta, kde má jeho církev také některé ovečky.

Imigrace do Evropy

Ohledně uprchlické krize v Evropě Řehoř III. soudí: "Jak byste chtěli dosáhnout toho, aby evropské národy pochopily a přijaly všechny ty požadavky, například halal, když je to absolutně mimo jejich kulturu? Problémy byly složité už tak jako tak, nikdo neznal odpoveď - a statisíce migrantů tomu rozhodně nepřidaly. Toto tsunami je ale katastrofální i tehdy, kdybychom nemluvili o křesťanech a muslimech, ale prostě jen o lidech. Muslim není s to pochopit sekularizovanou civilizaci, křesťané jsou šokovaní přítomností muslimů, kteří jsou velmi nároční. A ateisté hážou všechno do jednoho pytle... Nebezpečí je opravdu obrovské: všichni riskují, že se rozpustí ve velikém prázdnu." (14). K tomu ještě jinde dodává: "Říkám to často: problém imigrantů je to, že při příchodu narazí na sekularizovaný svět, kde náboženství je pouze individuální záležitostí. Nedokážou žít ve světě, kde se veřejná presentace a obrana náboženských textů vnímá jako útok na sekulární charakter společnosti. Evropské společnosti jsou často extrémně skularizované. Je to jednak problém pro jejich vlastní obyvatele, jednak to je zdroj konfliktů s imigranty, kteří to nedokážou pochopit. Vyostřený sekularismus není s to uspokojit srdce žádného člověka. Buďme ale upřimní: někteří imigranti chtějí evropským společnostem vnucovat své zvyky. Je přirozené, že pro to Evropané nemají pochopení. Odpor některých lidí plyne i ze skutečnosti, že Evropa přijímá miliony lidí, aniž by na ně měla kapacity. Nedokáže tu záplavu zvládnout, situace je neudržitelná. Evropa čelí mase, kterou by nikdo nedokázal řídit, to si uvědomme.". A ještě jinde k sekularismu a atentátům píše: "Vyhrocení náboženského cítění muslimů vede k masakrům křesťanů, kteří žijí vedle nich: nemůžu říkat nic jiného, historie nás tomu učí." (15). Na Východě lidé totiž neoddělují náboženství a politiku, a proto západní obyvatelé a vlády jsou vnímány muslimy jako křesťanské (16). Čili provedou-li něco nějaké muslimské zemi nějaké "křižácké" vlády Západu, odnesou to křesťanští sousedé, kteří s těmito vládami nemají vůbec nic společného. To je těžko pochopitelné a je to jistě zvrácené.

K tomu bych dodal, že potíže v Evropě vytváří jednak i to, že imigranté z muslimských zemích jsou většinou málo kvalifikovaní. A za druhé opatření státu blahobytu, v podobě minimální mzdy, regulace pracovních vztahů a v podobě poskytování relativně vysokých sociálních dávek. Imigranté se tak kupí na sociálních dávkách, nepracují, tudíž se ani u nich nedostavuje akulturace, jsou frustrovaní a náchylní k radikalismu.

Zde přichází místo pro jednu vsuvku. Dle bývalého muslima Hameda Abdel-Samada se obecně muslimové stávají netolerantními, pokud se jim nevede (17). Nevede například politicky, vojensky či ekonomicky. Z ekonomického hlediska je možné říci, že Islám je méně podnikatelsky přívětivý než jiná náboženství. Taktéž případný hospodářský růst muslimských zemí je dost často více než vyvážen velkým růstem počtu obyvatel.

Jaké má dle Řehoře III. Islám místo v Evropě? "Jestliže je pro Evropu otázka, jaké místo má islám, tak těžká, je to ve skutečnosti proto, že islám tu žádné místo nemá - ani historicky, ani kulturně ani z hlediska tradice. Evropané tedy nechápou, co to islám je. A naopak někteří muslimové v sobě živí hněv na soudobý Západ, který nenechává prostor pro soužití ani pro dialog." (18). Z některých míst knihy je zřejmé, že i přestože samotný Řehoř III. pobýval mnohokrát v západní Evropě, není na sekularizovanou společnost zvyklý a nepovažuje ji za ideální. Je prostě zvyklý na jiný svět. Mimochodem Islám není jen náboženství a systém etiky, ale de facto jde zároveň i o právní systém, čili třeba muslimský duchovní je de facto zároveň i právníkem.

Zpět ovšem k imgraci, dle Řehoře III. by Evropa měla říct imigraci v určitou chvíli dost - už nejsme schopni kohokoliv dalšího přijmout a nemůžeme to dál předstírat. Chtěl by, aby se se většina Syřanů vrátila domů, nebo aspoň do Sýrie. Západní vlády měly ostatně dle něj přijímat jen ty lidi, kterým bezprostředně hrozila smrt (19).

Závěr

Knihu lze přečíst za dva večery. Lze ji jistě doporučit. Už jen proto, že Řehoř III. Laham má velké zkušenosti s životem v muslimských zemích, a to co říká, jsou tak informace z první ruky, ze složitého terénu Blízkého východu. Není to žádný jestřáb, naopak udivuje křesťanskou pokorou, ale není to ani žádný mimo realitu se vznášející idealista. Prostě si ho přečtěte, hovoří i o nás.

Poznámky:
(1) ŘEHOŘ III. Moje milovaná Sýrie! Praha: Karmelitánské nakladatelství 2017, ISBN 978-80-7566-015-2, str. 11-12.
(2) Tamtéž, str. 22-23.
(3) Tamtéž, str. 25.
(4) Tamtéž, str. 32.
(5) Tamtéž, str. 47.
(6) Tamtéž, str. 25-26:
(7) GEBELT, J. a kol. Ve stínu Islámu: Menšinová náboženství na Blízkém východě. Praha: Nakladatelství Vyšehrad 2016. ISBN 978-80-7429-692-5, str. 176.
(8) ŘEHOŘ III. Moje milovaná Sýrie! Praha: Karmelitánské nakladatelství 2017, ISBN 978-80-7566-015-2, str. 68.
(9) GEBELT, J. a kol. Ve stínu Islámu: Menšinová náboženství na Blízkém východě. Praha: Nakladatelství Vyšehrad 2016. ISBN 978-80-7429-692-5, str. 367-369.
(10) ŘEHOŘ III. Moje milovaná Sýrie! Praha: Karmelitánské nakladatelství 2017, ISBN 978-80-7566-015-2, str. 28 a 38.
(11) Tamtéž, str. 29, 30, 32 a 47.
(12) Tamtéž, str. 35, 42 a 38.
(13) Tamtéž, str. 70.
(14) Tamtéž, str. 44-45.
(15) Tamtéž, str. 61 a 62.
(16) Tamtéž, str. 63
(17) ABDEL-SAMAD, H. Islámský fašismus: analýza. Praha: Knižní klub 2016, ISBN 978-80-242-5533-0.
(18) ŘEHOŘ III. Moje milovaná Sýrie! Praha: Karmelitánské nakladatelství 2017, ISBN 978-80-7566-015-2, str. 61.
(19) Tamtéž, str. 64, 65 a 67.