Edvard Beneš a socialismus I/II
I když druhý československý president Edvard Beneš nikdy na rozdíl od T. G. Masaryka moc neměl a nemá pověst (klasického) liberála, občas tak bývá dnes označován. Častěji je však vykreslován jako člověk středu. Je to však omyl, Beneš byl od začátku své kariéry velmi levicově orientován. Dokonce lze říci, že na rozdíl od Masaryka, který byl ve své době poměrně velkým stoupencem státního intervencionismu (1), se Beneš pohyboval již v době před druhou světovou válkou spíše na hranici mezi intervencionismem a socialismem. Dokládá to řada citací z jeho děl. Některé z citací uvádím v této stati.
Eseje od Murraye Newtona Rothbarda jako papírová kniha
Již v mládí Edvard Beneš psal z Paříže, kde studoval, články do "Práva lidu", kterému šéfoval Bohumír Šmeral, sociální demokrat a později komunista. Podle Jiřího Gruši už tehdy psal obvyklou ságu o zlém kapitalismu a správné sociální kultuře. A snad na něj působil známý německý ekonom a socialista Werner Sombart (později národní socialista). Zaujal ho také fabianismus - učení o sociálních změnách bez třídních brutalit (2). Beneš v té době psal i do takových levicových novin jako byla brněnská Rovnost. Vydal také překlad studie fabiánského socialisty Bernarda Shawa "Angličtí Fabiovci a sociální demokracie německá". V Paříží navázal také styky se socialistickými revuemi, v nichž uveřejnil obsáhlou studii o socialistickém hnutí v Českých zemích (3).
Demokracie jako cesta k socialismu
Beneš byl výrazně demokraticky založen. V brožuře "Nesnáze demokracie" z roku 1924 Beneš píše: "Socialismus sám předpokládá důsledně provedenou demokracii politickou, neboť ta sama by už znamenala praktické uskutečnění veliké části socialistického programu." (4). Třídní boj považoval Beneš za zásadu, která pokud je důsledně promyšlená a vedená do posledních konsekvencí je nedemokratická a je to idea protichůdná idei humanity. Ale jinak socialismus celkem oceňoval, třeba zde: "Přesto však socialismus ohromně přispěl k vítězství demokracie: kryje se s ní do značné míry, své vlastní vítězství dával k disposici ideám demokracie a zase naopak. Čím více tedy společnost podléhá praktickému vlivu socialismu a dělnických stran, tím více demokracie vnikala automaticky v problémy života hospodářského. Nehledě na rozsáhlý obor sociálního zákonodárství a tak zv. státního socialismu, o němž se nebudu prodrobně zmiňovat, je tento vývoj nejmarkantněji vidět v některých institucích hospodářských, které možno pokládat skutečně za krok k hospodářské socialisaci; obyčejně to neznamená vytváření socialistických institucí dle předem pojatých systémů socialistických, nýbrž směřování k těmto koncepcím tím, že do instituce v podstatě buršoasní vloží se v denních bojích politických pokud možno důsledně promyšlené principy demokracie." (5). Jinde k tomu píše, že se v poslední době mluví o socialismu institucí, což není nic jiného než demokratismus vkládaný do hospodářských institucí a organismů (6).
Jedním z těchto kroků byly závodní rady. Kapitál tak dle Beneše neměl udržet plně možnost vedení hospodářského podniku metodou svého vlastního rozhodování, své vlastní autority. Kapitál se dle Beneše musí a bude se muset v budoucnosti o tuto autoritu čím dále tím více dělit (7). A Beneš pokračuje velmi jasně: "Kapitalismus, podnikatel sám se dnes přetvořil, podlehl všeobecnému proudu po demokracii politické, která nemohla prostě zůstat omezena jen na politiku; stejně tak jako dělník kontroluje veřejný život politický, chce kontrolovat čím dále tím více zejména život hospodářský, t. j. svou továrnu a celý výrobní proces vůbec. Zarazit tento vývoj je nemožno. Na tomto poli pro budoucnost má demokracie ohromnou roli - socialismus se v budoucnosti bude pokoušet svůj program uskutečňovat také a především touto cestou. Být také demokratem hospodářským, být jím důsledně a jít v tom smyslu krok za krokem dále v duchu filosofie demokracie, znamená být vlastně nejradikálnějším socialistou, radikálnějším mnohdy nežli mnozí z těch, kdož se dnes octli až u bolševictví. V tom je budoucnost socialistické praktické politiky." (8). Beneš se v této citaci přiklonil dokonce k radikálnímu socialismu. Je také patrné, že demokracie v jeho pojetí měla vést stále k většímu socialismu. Nebo přesněji demokracie měla sloužit k zavedení socialismu. Je ovšem pravdou, že jeho socialismus byl spíše nemarxistické povahy, protože ač prý původně přívrženec nauky Marxovy, počal se brzo rozcházeti s marxistickým názorem o třídním boji, až konečně proti tomuto názoru vystoupil otevřeně (9).
Individualismus
Za antidemokratický považoval Beneš postoj buržoasie ohledně majetku: "A tak hned v počátcích odpor k důsledné demokracii v moderní buržoasii je diktován obavami, aby široké vrstvy, nemající majetku a jsoucí ve většině, nerozhodovaly samy o majetkových zájmech bohatších." (10). Z pohledu dalšího rozvoje školy veřejné volby a rakouské ekonomické školy je takový postoj udržitelný dnes jen částečně. Dnes víme, že voliči jsou schopni kontrolovat politicky typicky jen určitou a poměrně malou část ekonomických aktivit, jsou racionálně ignorantní (neinformovaní), racionálně iracionální či mají typicky jen částečnou znalost o dopadech politických rozhodnutí a dějů. Trpí efektem krátkozrakosti. V politickém boji hrají také významnou roli parciální zájmy a zájmové skupiny. A tak dále (11). Nicméně uvedené citace dobře ilustruje Benešovi postoje. K individualismu píše, že: "Proti ideji lidství a bratrství staví dále filosofie ta princip opačný: lidský egoismus a z něho plynoucí princip boje o život, politický a hospodářský indivdualismus. Neúprosný boj o život, o majetek, jinými slovy o moc ve společnosti, je východiskem celé její praktické politiky." (12).
Jak chápal individualismus čelní představitel klasického liberalismu a Benešův současník Ludwig von Mises? Chápal ji jako něco, co znamená být izolovaný (být sám) a prakticky nespolupracovat s jinými? Měl to být boj na život a na smrt? Odpověď je nikoliv. Plyne to jasně z některých míst v Misesově knize "Liberalismus": "Toto je rozhodující námitka ekonomů proti možnosti socialistického společenského řádu: že se totiž musí vzdát veškeré dělby duševní práce, jež spočívá ve spolupráci všech podnikatelů, kapitalistů, pozemkových vlastníků a dělníků jakožto výrobců a spotřebitelů při tvorbě tržních cen. Bez nich však nelze pomyslet na racionalitu čili kalkulabilitu ekonomiky.". Nebo zde: "Společnost potřebuje soukromé vlastnictví, aby mohla existovat, a jelikož lidé potřebují společnost, musí se přidržovat soukromého vlastnictví, aby nepoškodili své zájmy, zájmy všech. Neboť společnost může existovat jen na základě soukromého vlastnictví. Kdo se zastává soukromého vlastnictví, zastává se zachování společenské sounáležitosti lidstva, zachování lidské kultury a civilizace." (13). Mises zde mluví - při předkládání ekonomických argumentů - o spolupráci. Jeho individualismus tedy spíše stojí na tom, že si individuum vybere (někdy samozřejmě nevybere) dobrovolně kooperaci s jinými individui či jejich skupinami. Mises tedy chápe individualismus jako něco, co není vůbec v rozporu s dobrovolnou spoluprací (chtělo by se říci dobrovolným kolektivismem), a jako něco, co umožňuje vznik dělby práce mezi lidmi. Možnost vybrat si, zde znamená, že rozhodnutí individua je v této otázce nadřazeno nad dobrovolnou spolupráci, avšak s touto spoluprací není nutně v rozporu. A dobrovolná spolupráce tedy nevylučuje tuto "Misesovu" formu individualismu, naopak je její významnou částí.
Zpět ovšem k Benešovi. Jinde Beneš tvrdil, že: "Duchový základ naší demokracie je pak položen na jeden filozofický a mravní princip: Subjektem politického života u nás je člověk, individuum v jeho lidství, v jeho člověčství, ne strana, ne třída, také nikoli jenom národ, to jest žádné kolektivum. Je to pro nás sociologická pravda, odpovídající našemu vědeckému názoru a podstatě společnosti. Stál jsem vždycky proti oné, v podstatě materialistické teorii sociologické, jež dělala z různých sociálních kolektivit samostatné sociální organismy, nadřízené a prioritní před individuem. Proto i dnes jsem proti všemu tak zvanému totalismu v sociálním dění, hospodaření nebo v politice." (14). To může znít jako protimluv k výše uvedenému, ale ve skutečnosti pokud uvažujeme, že Beneš byl před druhou světovou válkou velkým demokratem, tak jde v tomto případě spíše o vymezení se vůči dosahování cílů pomocí totalitních praktik. To lze doplnit ještě následující citací: "V hledání vzájemného vlivu individua na společnost a společnosti na individuum jsem vždy hleděl docíliti vyrovnání a synthese: lidská společnost sociologicky trvá a žije jako kolektivní těleso zároveň s současně s lidským jedincem. Ovlivňují se a vytvářejí se rovnoměrně a současně navzájem. Ale ze stanoviska metafyzického a morálního pokládám lidské individuum za nejvyšší hodnotu v lidské společnosti a jsem jako spiritualista individualistou. Pro praktickou politiku mi to nevadí přijímati sociální a hospodářská opatření velmi kolektivistická - v zájmu blaha a nejvyššího, ve společnosti moderní možného stupně svobody individua." (15). Je jasné, že takováto citace implicitně předpokládá, že její autor porovnává mezní užitky jednotlivých lidí ve společnosti. Dá se zřejmě tvrdit Benešův názor byl tento: pomocí hospodářských opatření i velmi kolektivistické povahy se mělo dosahovat největšího prospěchu pro individuum, respektive zřejmě pro, co nejvyšší počet individuí.
Jistý kompromis mezi kolektivismem a individualismem v Benešově tehdejším myšlení dokládá i tato citace: "Necháme se i nadále inspirovat vírou a upřimnou oddaností našemu ideálu demokracie a humanismu, tomu ideálu, který vytvořila Francouzská revoluce a který zůstává a zůstane základem harmonické rovnováhy mezi svobodou jednotlivce a jeho povinnostmi vůči státu, národu a sociálnímu společenství, ideálu, který nevyústí v přehnaný individualismus, jak jsme to viděli v dobách jeho klasického rozvoje, ideálu, který rovněž nepřehání tyranii státu, tu kolektivní tyranii vůči jednotlivci, jíž jsme často svědky v současné Evropě." (16).