Jdi na obsah Jdi na menu
 


Středověk v nás aneb středověk dosti jinak

21. 5. 2019

Recenze knihy "Středověk v nás" od historika Martina Nodla. Kniha sice již vyšla v roce 2015 (2016), ale vzhledem k tomu, že za poslední dobu zde vyšlo několik článku o středověku, nezaškodí se podívat na to jak vidí český středověk (nejen) český historik. Proberu zde jen některé zajímavé záležitosti z této knihy a jako první se podíváme na ekonomické a právní záležitosti středověku.


Ekonomické a právní záležitosti
A začněme hned prací. Dle M. Nodla: "...v obecné rovině můžeme tvrdit, že středověcí lidé, především ve městech, skutečně nepracovali více dní v roce než my." Pracovní zatížení československé společnosti v době komunistické "modernizace" v 50. a 60. letech 20. století s pracovními sobotami, jejichž počet sice postupem doby klesal, až se těsně před pádem režimu dostal na minimum, byl mnohem vyšší než v době Karla IV. Nutno podotknout, že na venkově a v privátní sféře ve středověku možnost strávit den jinak než prací patrně nebyla až tak jednoznačná, neboť především služebný personál, čeledíni, děvečky, pasáčci či všemožní sluhové byli závislí na vůli svých chlebodárců (1). Zajímavé je také to, že v knize se lze dočist také o tom, že přistěhovalectví (a i vystěhovalectví) do měst bylo přímo masovým jevem a třeba dle výzkumů pro anglické pozdně středověké vesnice platilo, že obdobně velmi vysoká byla i migrace na venkově (2). To by svědčilo o tom, že středověký člověk nebyl nesvobodně vázán na jedno místo.


A skutečně třeba v knize od Aleny a Vlastimila Vondruškových "Vesnice" stojí, že v době po husitských válkách se lidé bežně stěhovali do oblastí, které nebyly postiženy domácí válkou mezi Jiřím z Poděbrad a jeho odpůrci. Tyto oblasti: "Poměrně záhy se plnily lidmi, neboť sem přicházely rodiny z panství, kde se žilo ještě hůře, a směřovala sem také chudina z měst. Právě nekontrolovaný pohyb obyvatel venkova se stal důvodem, proč se feudální vlastníci půdy pokoušeli připoutat rolníky k půdě, aby si zajistili pracovní síly a pravidelný příjem. Tyto kroky sice začal projednávat zemský sněm, ale až do třicetileté války se nevolnicví prosadit nepodařilo." (3). Ve 2. polovině 15. století začalo osídlování hor, důvody nejsou úplně jasné, protože v nížších a pro zemědělství příznivějších polohách šlo získat celou řadu opuštěných statků, které se daly snadno získat a každá vrchnost ráda přijímala nové osídlence a dokonce jim nabízela různé výhody. Královští komisaři byli v 16. století překvapeni, když našli v horách celou řadu vesnic, o nichž úředník nevěděl. Zdá se, že lidé se usazovali v opuštěných horských údolích proto, že chtěli z nějakého důvodu uniknout ze společnosti (zločin, náboženské důvody a svobodný život po svém) (4).


Zpět ale ke knize "Středověk v nás". Velmi zajímavá je i následující poznatek k právu. Autor sice píše, že již ve středověku se rodila představa veřejnoprávní iniciativy, jež měla chránit většinovou společnost před vrahy a násilníky. A že soukromoprávní iniciativu se pokoušel stát stále více omezit a jediné do čeho příliš nezasahoval, byla ryze privátní sféra. Dále však uvádí: "Vědomí, že soudní spravedlnost je slepá a že soudům často předsedají soudci bez právního vzdělání, podněcovalo mnoho středověkých lidí řešit spory smírčím způsobem. V mnoha případech byly smírčí soudy dokonce nejčastějším způsobem řešení sporů. Lidé se dohodli, že svěří svoji při smírčímu soudci, vážené osobě, která věc nestraně posoudí a vyřkne výrok, jemuž se obě strany podrobí. Vše mohlo proběhnout relativně rychle, bez průtahů. Na osobě smirčího soudce záviselo i provedení rozsudku." Před smírčími soudci řešili své majetkové spory šlechtici (tehdy mohl být smírčím soudcem i král), ale i drobní šlechtici a měšťané (5). Poslení věta v uvedené citaci odkazuje na to, že zehdy neexistovala žádná policie anebo vězeňská služba, která by vykonávala rozsudky.


Nodl také uvádí, že ve středověku byly veřejné investice mnohem nižší než dnes a nebylo možné (až tak moc) přihrávat obecní zakázky rodinným příslušníkům a známým, s vědomím, že část příjmů přejde do vlastní kapsy. Tak dle něj dnes: "Korupční prostředí, v němž se pohybujeme, je tak neskonale širší, než tomu bylo v předmoderních dobách." (6). To samozřejmě neznamená, že by středověk korupci neznal, ale....


Zajímavě zní také informace v kapitole věnované vínu a pivu: "Když ale maďarský parlament v tento den [tj. 2. listopadu 2011, pozn. autora], podle něhož si lidé mohou v Maďarsku podomácku uvařit výhradně pro vlastní spotřebu maximálně 1000 litrů piva ročně, vědomě či nevědomě tím navázal na staré středověké svobody, jež byly v některých ohledech mnohem liberálnější než naše mnohdy jen zdánlivě svobodná současnost." (7)!


Berně
Informace, které Martin Nodl uvádí o berních čili daních ve středověku, mohou být pro někoho šokující. Proto je nutné dále číst s krajní opatrností! Daně se platili buď v podobě naturálií anebo formou peněz (8). Panovník mohl vybírat zemskou berni avšak: "V průběhu 13. století přitom byla obecná berně vypisována jen velice zřídka a s největší pravděpodobností bylo její vybírání vázáno na souhlas šlechty." (9). Lépe se vedlo Janu Lucemburskému a Karlu IV., ale třeba za Václava IV. byla zemská berně vypsána jen třikrát, potřetí dokonce byla schválena zemským sněmem až po dvou letech a přesto se řada šlechticů zdráhala zaplatit a otálení s platbami bylo více než okázalé (10). A to Václav IV. vládl 41 let (1378-1419). Hlavní zdroj peněz pro panovníka představoval jeho vlastní majetek: regály a výnosy komorních majetků, tedy z královských měst a klášterů (11). Ve městech tehdy byly berně berněmi majetkovými a měly tendenci před husitskými válkami růst. Dlužné částky za daně byly vymáhány, někdy však marně. I přes nárůst zdanění majetku v desetiletích před vypuknutím hustiské revoluce platilo, že městské rady zůstávaly stát ve svých nárocích na zemi a k nějakému drastickému zdanění majetku měšťanů nikdy nesáhly. Nic by tím totiž nezískaly, neboť získané peníze v jednom roce by jim v daních mohly scházet na přesrok (12).


Jaká byla ovšem míra zdanění? Aspoň z toho, co je známo vyplývá, že: "...samotné berní zatížení, které doléhalo na měšťany, nebylo v případě, že měli alespoň minimální zdroj příjmů, nijak vysoké. Pohybovalo se totiž na úrovní několika málo pocent ročního příjmu." Pokud by chtěl někdo po tehdejším měšťanovi zaplatit více než 10 % z příjmu, nebyl by nikým jiným než lichvářem (13). Zatížení venkovského obyvatelstva bylo dle toho, co je známo, vyšší než zatížení obyvatelstva městského (14).


Někdo by mohl namítnout, že vedle toho existovaly ještě církevní desátky. Nicméně se zdá, že po nějakou dobu šlo o poměrně malý poplatek - čtyřicátý díl roční úrody (15). Do určité doby také panovala ve stavbě kostelů konkurence: kostel měl monopol na příjem za služby věřících (přímus), živelné budování nových kostelů proto snižovalo příjmy sousedům, proto byla již od 1134 vyvíjena snaha o vymezení farností (k tomu ovšem existuje výtka z počátku 13. století, že se tak nestalo) a aby v každé stál jen jeden kostel (16). Čili konkurence ve výstavbě kostelů zřejmě ceny služeb církevních stlačovala dolů.


Péče o potřebné
Středověk znal i péči o potřebné. Martin Nodl k tomu uvádí, že: "Na venkově se o lidi na okraji společnosti většinou postarala rodina či sousedé a přátelé. Ve městech sice i jednotlivci zakládali soukromé nadace, jejichž prostřednictvím byli lidé pravidelně obdarováni, nebo se mohli uchýlit do špitálů, jež neměly charakter moderních nemocnic." Teprve od 15. století začínají vznikat nové špitály v městské režii a vytváří se sociální síť, financovaná z prostředků městské obce. Pomáhalo se především sociálně nemohoucím lidem, kteří pocházeli z daného města (17). Středověk a raný novověk se pak k lidem, kterým se nechtělo pracovat, stavěl negativně a snažil se je i k práci donutit (18).


Věnujme se nyní starým lidem podrobněji. V tehdejší době se moc nevyskytovaly třígenerační rodiny. Prarodiče se svými ženatými/vdanými dětmi nežili (mimo jiné i proto, že se děti v produktivním věku nedožili stáří svých rodičů). Na základě toho se tak zdá, že zaopatření ve stáří bylo pro většinu lidí individuální záležitostí (19). 


I když úcta ke stáří zůstávala základním pilířem středověkého intelektuálního myšlení (20), tak ve středověku neexistovala ani lékařská pomoc ani zabezpečení ve stáří prostřednictvím důchodů a rent, na nichž by se podílel stát, tedy vrchnost. "I zde byl každý odkázán sám na sebe, i když v cechovním systému se přece jenom již od vrcholného středověku prosazuje princip skupinové solidarity, jenž odpovídá korporativnímu způsobu středověkého života." (21). Jinde autor píše, že: "Ve světě, v němž neexistovalo sociální pojištění a kde pomoc v nemoci zajišťoval vlastní kapitál, bylo mnoho nemocných osob odkázáno právě na pomoc komunity, v jejímž právně vymezeném rámci se měšťan pohyboval (v městském prostředí především cechy a bratrstva)." (22). To byl v podstatě již předobraz svépomocných spolků jejichž počátky spadají třebas ve Velké Británii do 17. století a u nás do 19. století.


Vraťme se však ke stáří, protože Nodlova kniha je na toto téma docela bohatá. Podíl starých lidí nebyl ve středověké společnosti zase tak malý, jak by se mohl zdát. Například na základě florentského katastru z roku 1427 víme, že zde na počátku 15. století tvořili lidé starší 60 let více než 15 % populace, ted pouze o 5 % méně než v západní Evropě počátku 90. let 20. století. Jde přitom spíše o údaj mezní, tj. nejnižší (vlivem moru). Ve skutečně produktivním věku tehdy žilo okolo 60 % populace (23). Dnes je to spíše kolem 50 %. Lidé tehdy dost často pracovali až do smrti: otcové třeba dílnu či obchod provozovali společně se synem či zetěm až do smrti (24). Dle Nodla tehdy byla většina starců v posledních letech života odkázána sama na sebe, propřípadě - jak již bylo zmíněno - na pomoc svého okolí. Avšak to nebylo vše. Středověk vyvinul ještě jeden - řekněme tržní - model zabezpečení na stáří: zakupování (věčných) rent na městských domech, kterýžto model dle všeho dosáhla v předhusitských Čechách značné obliby, než tato praxe během husitských válek vlivem husitských reformátorů zanikla. Za půjčené peníze se musela každoročně platit renta, jež (však) vázla na nemovitosti, často až do konce života, tedy bez přesného časového vymezení a především bez vyplatitelnosti zástavy (25).


Další možností byla charita. Městské špitály, zřizované z majetku městských rad, ale i zbožných jednotlivců. Ty v prvé řadě sice sloužily fyzicky a duševně nemohoucím lidem, v praxi se do nich ovšem uchylovali i starci a stařeny, kteří se již nedokázali uživit prací svých rukou (26). Špitály nikdy nebyly primárně určeny chudým lidem, ale vždy především nemocným. Dokonce by se dalo říci, že šlo povětšinou o sociálně exkluzivní prostředí, neboť místo ve špitále si svými almužnami a dary předpláceli bohatí měšťané a měšťanky, kteří se chtěli na sklonku života či po propoknuvší nemoci uchýlit do místa klidu a odpočinku, a tam se vydat do péče ošetřovatelů a lékařů (27). 


Někteří starci byli odkázáni na poslední pomoc, almužnu u kostelních vrat či pouze na charitativní akce organizované několikrát za rok. Zajímavé je to, že některé z těchto akcí byly až teatrální: rozdávání almužen panovníkem, rozdělování chudinských přídělů nejnutnějších pokrmů a podobně (28). To by svědčilo o tom, že šlo spíše o to dosáhnout uznání od bližních než od pána Boha. To by také znamenalo, že charita 19. století, která již nepočítala s důležitostí spasení, ale stavěla právě i na prestiži a získání úcty, nebyla v tomto směru vůbec novátorská (29). Nicméně v tehdejší době by jsme dle Nodla jen vyjímečně nalezli testament, v nemž by umírající pro spásu své duše nepamatoval nějakou drobnou částkou či darem na chudé, potřebné a ve svém důsedku i na staré lidi, odkázané právě na pomoc almužníků (30). 


Pro srovnání v době 19. století a počátku 20. století neexistovala také významnější veřejná sociální síť, ale třeba pro USA se můžeme dočíst, že pomoc rodiny a sousedů hrála svoji roli, ale tato pomoc byla neformální a nedokumentovaná, historikové mají tendenci ji podceňovat. Charita byla také důležitá a předpokládá se, že organizovaná pomoc před státem blahobytu zbyla na charitu, ale zdaleka nejdůležitější organizovanou metodou, kterou lidé řešili potřeby svých druhů, byla svépomoc (31). A co se týká stáří, tak třeba ve státě New York k roku 1930: “New York Commission on Old - Age Security” odhadla, že 43 % přestárlých ve státě se podporovalo svépomocně skrze zaměstnání, penze, úspory anebo jinými formam příjmu, když rodina a přátelé podporovali dalších 50 % (včetně žen v domácnosti). Jen méně než 4 % starých záviselo na veřejné anebo soukromé charitě (32).


Mimochodem ještě jedna zajímavost ke zdraví z Nodlovy knihy: na středověkých lékařských doporučeních překvapuje jejich modernost, důraz na vyváženost stravy, na střídmost a podobně (33).


Manželství
Velmi zajímavé informace podává kniha též o středověkém manželství: "V institucionální rovině zůstávalo manželství po celý raný středověk svobodným aktem dvou lidí, do jehož podoby církev nijak nezasahovala. Z právního hlediska bývaly důsledky vyplývající z uzavření manželství upravovány pouze světskými zákoníky (34). Tyto zákoníky ovšem byly založeny na zvykovém právu a nikdo je nenařizoval! Později se ovšem církev snažila angažovat více. Nejprve byl vyvíjen tlak na duchovní, aby na příště žili v celibátu (35). To tehdy nebylo samozřejmé. Ostatně známý český kronikář Kosmas byl knězem, ale stejně byl ženatý.


Laického světa nižších vrstev se nejvíce dotkla snaha 4. lateránského koncilu, který se snažil prosadit absolutní nutnost spolúčasti duchovního na uzavření sňatku. Nicméně: "V tomto případě ale představy církevních hodnostářů dosti zásadně narazily na zvyklosti laické kultury, a po pravdě řečeno se s ryze laickým pojetím manželství potýkaly až do reformace." A to dokonce i v prostředí aristokracie (36). Nešlo přitom o nějakou českou anebo moravskou zvláštnost, ale podobná situace v praktikování světského způsobu sňatku panovala v Anglii, Francii či Říši národa německého, střední a severní Itálii či Tyrolích (37). 


Národovectví
Poměrně velkým překvapením je existence národovectví ve středověku. To: "...se v českém prostředí objevuje na přelomu 13. a 14. století zcela nové povědomí, založené na jazykové a kulturní sounáležitosti. Její podstatou přitom zůstáva zřetelné vymezení se vůči Němcům žijícím v Čechách, resp. vůči 'říšským' Němcům za hranicemi Českého království, tedy v duchu potýkání se a stýkání Čechů a Němců, jak onen středověký princip přenesl do společenského vědomí třicátých a čtyřicátých let 19. stoletá František Palacký." (38). Například podle autora Dalimiliovy kroniky pojmy jako "česká řeč" či "český jazyk" představují synonymum pro pojem český národ (vedle elit včetně jazykově českých sedláků a měšťanů) (39). Teprve později české národní vědomí a český nacionalismus ztrácejí svoji modernost, kterou získaly prostřednictvím zformování se jazykového společenství a nacionálně pojatého politického programu na počátku 15. století (40). Místo toho se objevuje zemský patriotismus a dynastický patriotismus.


Myslím, že uvedená kniha našeho předního historika středověku stojí za přečtení. Nemýlím-li se, tak po jejím přečtení, by nejeden čtenář mohl změnit názor na "temný" středověk.


Poznámky:
(1) NODL, M. Středověk v nás. Praha: Argo 2015, str. 15. Blíže k tématu pracovní doby viz ZDE (http://www.bawerk.eu/clanky/19.-stoleti--divoky-kapitalismus-/dovolena--svatky-a-pracovni-tyden-v-ceskych-zemich-od-stredoveku-po-soucasnost.html).
(2) Tamtéž, str. 22.
(3) Vondroušková, Al.  Vondroušek, Vl. Průvodce českou historií: Vesnice. Praha: Vyšehrad 2014, str. 14.
(4) Tamtéž, str. 14-15.
(5) NODL, M. Středověk v nás. Praha: Argo 2015, , str. 28.
(6) Tamtéž, str. 30.
(7) Tamtéž, str. 188.
(8) Tamtéž, str. 120.
(9) Tamtéž, str. 122.
(10) Tamtéž, str. 122-123.
(11) Tamtéž, str. 123 a 128.
(12) Tamtéž, str. 131.
(13) Tamtéž, str. 134.
(14) Tamtéž, str. 136.
(15) Církevní majetek: Stav od 9. do 13. století [online]. Dostupný z (přístup V/2019): http://olesnice.katolik.cz/serialy/majetek/1_etapa.php.
(16) Vondroušková, Al.  Vondroušek, Vl. Průvodce českou historií: Vesnice. Praha: Vyšehrad 2014, str. 14.
(17) NODL, M. Středověk v nás. Praha: Argo 2015, str. 82, str. 16.
(18) Tamtéž, str. 16.
(19) Tamtéž, str. 80.
(20)  Tamtéž, str. 66.
(21) Tamtéž, str. 18.
(22) Tamtéž, str. 114.
(23) Tamtéž, str. 74. To ovšem neznamená, že děti nepracovaly. Dětská práce v nižších vrstvách byla běžná.
(24) Tamtéž, str. 74.
(25) Tamtéž, str. 76 a str. 132. Renty mohly být ovšem i časově omezené.
(26) Tamtéž, str. 77.
(27) Tamtéž, str. 110.
(28) Tamtéž, str. 78.
(29) Blíže k prestiži a charitě v 19. století viz Ne až tak divoký "divoký" kapitalismus. Praha: Ludwig von Mises Institut 2014, str. 40, 84-85 a zejména str. 132-134.
(30) NODL, M. Středověk v nás. Praha: Argo 2015, str. 82.
(31) GREEN, D. The Evolution of Mutual Aid. In Palmer, T. G. After the Welfare State. Arlington: Students for Liberty 2012, str. 55.
(32) BEITO, D. Mutual Aid for Social Welfare: The Case of American Fraternal Societies. In Palmer, T. G. After the Welfare State. Arlington: Students for Liberty 2012, str. 70-71.
(33) NODL, M. Středověk v nás. Praha: Argo 2015, str. 72.
(34) Tamtéž, str. 86.
(35) Tamtéž, str. 88.
(36) Tamtéž, str. 91 a 92.
(37) Tamtéž, str. 94-95.
(38) Tamtéž, str. 157.
(39) Tamtéž, str. 158.
(40) Tamtéž, str. 175.