Jdi na obsah Jdi na menu
 


Omyly Stiglitzovy Jiné cesty k trhu

19. 6. 2015

Stiglitzova Jiná cesta k trhu patří k nejvlivnějším ekonomickým knihám současnosti (napsáno roku 2005). Zabývá se zejména rozvojovou pomocí, hospodářskými krizemi a kritikou mezinárodních ekonomických institucí (MMF, SB a WTO) a americké vlády. V závěrečných kapitolách se autor pokouší načrtnout vlastní vizi rozvojové pomoci a fungování mezinárodních ekonomických institucí. Bohužel kniha obsahuje poměrně málo logických argumentů. Autor se opírá o empirická data (někdy ani to ne) a zejména o svoje zkušenosti (tj. to co je vidět). Naneštěstí kniha obsahuje i celou řadu omylů, které mají svůj původ v nedostatečně hluboké analýze a ignorování některých faktů. Tento článek si neklade za cíl upozornit na všechny tyto omyly, protože to není ani možné (kniha má asi 400 stran). Proto se omezíme jen na ty, které se týkají řešení problémů rozvojových států (kapitoly I a III). Jen pro zajímavost: autor nazývá ve své knize zastánce svobodného trhu tržními fundamentalisty. Sám autor nezapře vřelý vztah ke Keynesovu učení.


Na stránce 32 autor například tvrdí: "Rozšiřující se propast mezi majetnými a nemajetnými uvrhla zvyšující se počty obyvatel třetího světa do krajní nouze života s méně než jedním dolarem na den." Svoje tvrzení dokládá přiloženou statistikou, která ukazuje růst počtu chudých žijících za méně než dva dolary (!) na den o 83 mil. obyvatel v letech 1990-1998. Za prvé je nutné se ptát, jak je možné, že pouhý zvětšující se rozdíl v bohatství mezi lidmi může vyvolat nárůst chudoby a snížit někomu příjem pod 1 dolar na den. Tuto zajímavou teorii však autor dále nerozvíjí. Za druhé za tutéž dobu vzrostl počet obyvatel světa o víc jak 650 mil. obyvatel. Podíl chudých žijících za méně než dva dolary na den tak klesl z 51,7 % světové populace v roce 1990 na 47,4 % v roce 1998 (viz.: http://www.rh.edu/dept/library/databases/worldeconomy.pdf).


Dále se autor věnuje transformačním politikám. V první řadě se věnuje privatizaci, kterou sice neodmítá, ale má k ní různé výhrady. Kritizuje například privatizaci monopolu s ponecháním monopolního privilegia (Pobřeží slonoviny) a zvýšenou kriminalitu, která je s privatizací zpravidla spojena. Autorovi však velmi vadí, že privatizace může zanechat ohromnou díru v poskytování základních služeb (co je to vůbec základní služba?), které dříve poskytoval stát a které se trhu nepodařilo zajistit (str. 102). Vše dokumentuje příkladem z Maroka (na předchozí straně). V Maroku jedna nevládní organizace naučila místní vesničany chovat kuřata. Sedmi-denní kuřata vesničanům dodával vládní závod. Po intervenci MMF však vláda přestala kuřata dodávat. Soukromý chovatel, který chtěl vesničanům kuřata dále nabízet, neuspěl a na trhu podle autora zůstala díra. Jedná se o selhání trhu? Odpověď zní ne! Vesničané jednoduše nebyli ochotni za kuřata platit tolik, aby mohl soukromý chovatel vůbec podnikat. Raději své peníze utratili za statky, které jim přinášely větší užitek. Jinými slovy užitek plynoucí z konzumace kuřat byl pro vesničany menší než užitek, který jim plynul z konzumace nebo užívání jiných statků. Pro podnikatele to znamenalo, že případné výnosy z prodeje kuřat nepokryjí náklady na jejich chov (sám autor tvrdí, že pěstování kuřat je spojeno s vysokou úmrtností nově narozených kuřat) a obživu musí hledat jinde. Kdyby tomu tak nebylo, trh s kuřaty by vznikl dávno sám. Sama vláda ostatně mohla trh s kuřaty vytvořit jen díky přenesení ztrát na daňové poplatníky. Trh tedy neselhal, ale odstranil produkci, která by bez zásahu vlády na trhu nikdy nevznikla. Zároveň trh uvolnil výrobní faktory pro produkci důležitějších statků! K této problematice autor uvádí i jiný příklad (str. 102): Byly to prý vlády, které musely vytvořit systém sociálního zabezpečení a pojištění proti nezaměstnanosti, protože zde neexistovaly žádné dobře fungující trhy s rentami. Autor zcela opomněl, že již dávno před tím existovaly soukromé dobrovolné instituce, které tyto služby poskytovaly. Jednalo se zejména o dělnické spolky a pokladny. Podobnou funkci plnila i početná rodina, která měla v minulosti podstatně více členů než dnes.


Po privatizaci se autor zabývá liberalizací obchodu. Na stránce 107 a 108 autor například tvrdí: "Zlikvidovat pracovní místa je snadné a právě to často bývá bezprostředním následkem obchodní liberalizace, když se neefektivní odvětví pod tlakem mezinárodní konkurence uzavřou." (Podobně autor kritizuje i privatizaci.) Toto své tvrzení opírá pouze o domnělé zkušenosti z let Velké hospodářské krize, kdy nedošlo k okamžitému obnovení zaměstnanosti. Předně je nutné uvést, že obnovení zaměstnanosti za Velké hospodářské krize bránily uměle vysoko udržované mzdy (viz. Šíma J.: Trh v čase a prostoru str. 84). K problematice liberalizace obchodu navíc na stránce 111 autor dodává, že západní mocnosti v 19. století zbohatly na protekcionismu. Co se týká liberalizace obchodu je pravdou, že může dojít a dochází k likvidaci pracovních míst v neefektivních uměle vytvořených odvětví. To je, ale jen část pravdy. Druhá část, která není vidět, je neméně důležitá. Musíme si uvědomit, že k likvidaci neefektivních odvětví dochází jen, když jsou dovezené statky levnější. Za této situace potřebují lidé k jejich nákupu méně peněz. Ušetřené peníze mohou použít na nákup produkce jiných odvětví. Další možností je ušetřené peníze uspořit a nabídnout na trhu podnikatelům k investicím. Každopádně ušetřené peníze podpoří rozvoj jiných odvětví a umožní jejich prosperitu. Prosperující odvětví zase přitáhnou pracovní sílu a další výrobní faktory. Úpadek je tedy vyvážen rozvojem jinde. Celá věc tím však nekončí, celkový výsledek je kladný. Spotřebitelé si za své peníze nyní mohou dovolit nakoupit nejen statky, které dříve poskytovala uměle udržovaná odvětví, ale i statky jiné. Spotřebitelé jsou tedy o to bohatší. Na protekcionismu nelze zbohatnout. Někdo by mohl namítnout, že část peněz odteče s nákupem dovezených statků do zahraničí. To však není vůbec žádný problém. Musíme si uvědomit, že dovozci nemohou takto nabyté peníze utratit doma, protože u nich platí jiná měna. Zbývá jim jen několik možností. První možností je nákup statků v zemi do které svoji produkci vyvezli. Druhou možností je prodej měny zájemci o dovoz z této země. A poslední třetí možností je peníze v dané zemi investovat. Peníze se tedy opět do země vracejí. (Existuje i další možnost jak s penězi naložit - prodat je centrální bance, která je následně může uschovat do svých rezerv. To ovšem není v případě měn rozvojových států pravděpodobné.) (Podrobněji k této problematice viz. Hazlitt H.: Ekonomie v jedné lekci kap. XI.)


I dále autor používá některá scestná tvrzení. Uvedu jedno za všechny. Na stránce 145 se můžeme dočíst: "Argument, že za nezaměstnanost mohou odbory nebo vládní minimální mzda, je jednoduše falešný." Existuje celá řada příčin vzniku nezaměstnanosti, ale nesporně mezi ně patří vládní minimální mzda a speciální privilegia odborů. Obě dvě vedou k růstu mzdy tj. ceny práce (jinak by neměly ani smysl), a tím nutně i k poklesu poptávky po práci. Zaměstnavatelům se jednoduše nevyplatí zaměstnávat pracovníky, jejichž práce má pro ně menší hodnotu než vyplacená mzda. Zaměstnavatelé nemohou ani zvyšovat ceny své produkce, protože ta je určena poptávkou a nabídkou na trhu a ne náklady. I kdyby se jim to povedlo, spotřebitelé budou nakupovat méně! Zaměstnavatel tedy bude nucen propouštět a nebo snížit svůj zisk (za předpokladu, že je zisk vůbec dostatečně velký na pokrytí rostoucích nákladů). Snižování zisku je však nepravděpodobné, protože zisk je základním motivem podnikání! Výsledkem tedy bude růst nezaměstnanosti. Samozřejmě existuje ještě jedna možnost, která může zdánlivě nezaměstnanost vyřešit. Jedná se o inflaci, se všemi jejími negativními dopady (O inflaci a jejich důsledcích viz. Šíma J.: Trh v čase a prostoru).
Pro zastánce trhu je důležité vědět, že Stiglitz snadno útočí na modely klasické ekonomické školy. Tyto modely jsou založené na rovnováze trhu a dokonalých informacích. Neodpovídají tak skutečnému dynamickému vývoji trhu. Autor tyto modely kritizuje z hlediska nedokonalosti informací na trhu. Informace zcela jistě nejsou dokonalé a autorova kritika je v tomto bodě oprávněná. O to pozoruhodnější jsou však některá další autorova prohlášení. Například to na stránce 129: "...mnohé z klíčových činností vlády lze chápat jako reakce na vzniklé výpadky trhu." Autor zde bez mrknutí oka předpokládá, že vláda má informace o nějakém výpadku trhu a může to napravit. Jsou-li informace na trhu nedokonalé a neúplné, jak může vláda na nich vůbec stavět svá rozhodnutí! Vládní "opravy" trhu musí být také značně nedokonalé. Autor se však tímto problémem ve své práci vůbec nezabývá! Takováto obhajoba vládních zásahů do trhu je tedy přinejmenším nekonsistentní a rozporuplná. Navíc autor opomíjí jiné moderní modely fungování trhu. Jako jsou modely podnikatelského objevování příležitostí na trhu (viz. např. Kirzner I.: Jak fungují trhy). Tyto modely jsou založené právě na získávání, třídění a využívání informací, které byly předtím neznámé!


Ve Stiglitzově knize je celá řada podobných omylů, které mají svůj původ nejčastěji ve sledování toho co je vidět a ignorování toho co není vidět. Autor předkládá jen málo argumentů a vychází zejména ze svých subjektivních zkušeností. Jen těžko lze takto kritizovat světové instituce jako jsou MMF, SB, WTO nebo americká vláda. To neznamená, že neexistují závažné dopady, které mají jejich politiky na hospodářství světa i jednotlivých států. Kritika plná omylů a rozporů může jejich pozici spíše jen posílit. Stiglitz ve svém díle také prokazuje, že je mnohem více politik (sociálně demokratického charakteru) než ekonom. V knize je běžné srovnávání užitků a autor není rozhodně hodnotově neutrální.