Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nástin sociálního vývoje českých zemi 1781 -1914

6. 8. 2015

Úvod
V roce 2010 se na pultech knihkupectví objevila kniha Nástin sociálního vývoje českých zemí 1781 - 1914 od renomovaných sociálních historiků Jany Machačové a Jiřího Matějčka. Je to již druhé doplněné a opravené vydání této knihy. První vydání se objevilo po desetileté práci autorů v roce 2002. Poměrně obsáhlá kniha (téměř 500 stran) se zabývá sociální historií českých zemí od dob reforem císaře Josefa II. až do začátku 1. světové války.


Úvodní kapitoly
Kniha se dělí na několik kapitol. Z nichž první pojednává o cílech práce, stavu výzkumu, teorii, zvolené metodologii atd. V druhé kapitole se můžeme dočíst o přírodním a sociálním okolí českých zemí. Autoři zde mimo jiné zdůrazňují, že přírodní okolí je důležitou podmínkou pro existenci společnosti a demonstrují to na klimatických podmínkách, které měly vliv na vytváření tzv. retardovaných (upadajících) regionů, (s. 26). V této kapitole se také píše podrobně o zdrojích a vytváření pozic jednotlivých skupin ve společnosti. Konstatuje se zde převážně agrární ráz českých zemí do poloviny 19. století, dále nevýznamnost tehdejších měst a velký podíl bezprávného, nevědomého a nekvalifikovaného obyvatelstva (s. 33). V této části také autoři upozorňují na problémy při zjišťování statistických údajů (s. 30).


V další části druhé kapitoly najdeme přehled (včetně tabulek) o výši majetků, důchodů a investičních možnostech jednotlivých skupin obyvatel za uvedené období. Nepřekvapí, že vedoucí skupinou v této oblasti byla koncem 18. století šlechta, následovaná s odstupem církví (s. 45). Majetek vlastníků „průmyslových závodů" byl (při zhruba stejné početnosti jako u šlechty) o dost menši (s. 46). Do poloviny 19. století však dokázali někteří velkopodnikatelé a bankéři již nahromadit několika miliónové (v zlatých) kapitály (s. 48). Pro konec století pak autoři odhadují „velkoprůmyslový majetek” již na 2,3 miliardy zlatých (s. 50). Bohužel srovnání s majetkem šlechty v tomto období chybí. Autoři si všímají také nominálního růstu mezd továrního dělnictva a horníků mezi 1. a 2. polovinou 19. století a také toho, že poněkud stouply i nominální mzdy zemědělské čeledi - informace o změně reálných mezd zde bohužel chybí (s. 49). V této části autoři zkoumají také možnosti tvorby úspor a z nich plynoucích investic - například do dalšího rozvoje podnikáni, založeni živnosti, nákupu hospodářství. Musíme podotknout, že v tomto případě se jedná mnohdy o odhady, a že další výzkumy jsou nutné.


V následujících částech se autoři zabývají regionální ekonomickou diferenciací a existencí retardovaných (upadajících, zaostalých) regionů. V těchto regionech bydlelo ještě roku 1869 57 % populace našich zemi (s. 33). U těchto regionů je konstatována nízká specializace výroby, nízká úroveň výměny informaci, nízká kvalita výrobků, nízký podíl inteligence, naopak vysoký podíl nekvalifikovaného a neprofesionalizovaného obyvatelstva atd. (s. 55, 56). S regionální ekonomickou diferenciací souvisí i tzv. útěk z venkova za lepším uspokojováním potřeb (víz níže) a depopulace těchto retardovaných regionů (s. 57, 53). Stejná situace se týkala i malých měst, která byla převážně zaostalá (s. k27). Útěk z retardovaných regionů samozřejmě znamenal hromadění lidí v jiných rozvíjejících se regionech a městech. Jednalo se zpravidla o oblasti s rozvíjejícím se hornictvím, hutnictvím, těžkým a spotřebním průmyslem (zejména textilním) a některá města (například Brno, Praha, severní Čechy, Ostravsko, ale i Jeseníky atd.). Zde byl dostatek pracovních příležitostí spojený s vyššími výdělky (s. 68-71, k vyšším výdělkům např. s. 208, 219, 246 atd.). Tento vývoj měl za následek (zejména po roce 1900) růst profesionalizace a příklon k jedné vykonávané profesi zejména u středních a dolních vrstev (s. 85), díky tomu se zvyšoval i zájem o vzdělání a kvalifikaci vůbec, který byl dříve u těchto vrstev malý (s. 84). U dolních vrstev byl dokonce konstatován mnohdy i přímo odpor ke vzdělání. Nepřekvapí, že rodiče z této vrstvy často děti do škol prostě neposílali (s. 115,122). V tomto směru je zajímavá zmínka, že mnozí úspěšní velkoprůmyslníci měli často jen základní vzdělání nebo byli pouze vyučeni (s. 86).


V dalších částech druhé kapitoly se pojednává o trvalém opožděném zavádění vyspělejších technologií u nás a o převážně pasivním přejímání novinek ze zahraničí (s. 94, 96). Zajímavá je také informace o neexistenci kladného vztahu (až na výjimky) šlechty k průmyslu a modernímu kapitalistickému podnikání vůbec a o nevýkonnosti, pomalosti a korumpovatelnosti státní správy: „Povolení k zahájení provozu se často získávala několik let." (s. 103). Zařazeny jsou také části o populačním vývoji (porodnosti, úmrtnosti, přírůstku obyvatel) a školství (gramotnost roku 1910 dosáhla v Předlitavsku hodnoty 81 %) (s. 125).


Skupiny a vrstvy
Třetí kapitola je nejrozsáhlejší kapitolou knihy. Zabývá se skupinami a vrstvami (dolními, středními a horními), v tehdejší společnosti českých zemí. Autoři dochází k závěru, že podíl vrstev (bráno dle majetku a sociální pozice) se výrazně ve sledovaném období neměnil. Početnost dolních vrstev měla být 75-85%, středních 12-24% a horních kolem 0,5% (s. 127). Autoři vychází především z konskripcí (soupisů) a sčítání a výpočtů, a to většinou pro Čechy (pro tuto zemi je více údajů) (s. 132). V dynamické společnosti 19. století ovšem některé skupiny vznikly nebo naopak zanikly, spojily se atd. Také metodika jednotlivých konskripcí a sčítání se někdy lišila (některé skupiny třeba nebyly vždy samostatně vykazovány). Zajímavý je růst počtu velkých podnikatelů z asi 400-500 na konci 18. století na asi 5000 na konci 19. století (s. 138), a také růst počtu dělníků ve velkovýrobě z asi 125 000 osob v polovině 19. století na asi 490 000 osob v roce 1902 - tj. skoro 4x více (a o dost více než byl přírůstek obyvatelstva) (s. 140, 139). Jako nejdůležitějším průmyslovým odvětvím z hlediska zaměstnanosti se v českých zemích k roku 1900 jeví textilní průmysl (asi 25% podíl, s oděvnictvím 38% podíl) (s. 141). I přes rozdílné metodiky sčítání v kategorii úředníků došlo zejména ve třetí čtvrtině 19. století k prudkému růstu počtu úředníků, a v letech 1835-69 také advokátů, lékařů, notářů a učitelů. Toto tempo růstu se v následujícím období mnohdy ještě zvýšilo (s. 134-5). V této kapitole je pojednávána také prestiž jednotlivých skupin. Vysokou prestiž si až do konce 19. století udržovala šlechta. Prestiž podnikatelů rostla jen pomalu, ale ke konci 19. století přerůstala i prestiž šlechty. Konstatována je i diferenciace prestiže na základě ekonomické diferenciace u dolních vrstev (s. 143-4). Následující části třetí kapitoly se věnují jednotlivým vrstvám a skupinám, které je tvořily. Sledují jejich skladbu, početnost, majetkové tendence, případně prestiž a funkce. Dále uvedeme některé zajímavější poznatky.


Dolní vrstvy
Začneme dolními vrstvami. Zajímavá je především mobilita těchto vrstev. Docházelo k emigraci z retardovaných oblastí a část venkovského obyvatelstva se tak měnila na městské - stávala se především továrními dělníky nebo havíři (s. 150, 154, 181). Tomu napomáhala stále velká poptávka po nekvalifikované těžké ruční práci v průmyslu, přičemž i tato těžká práce znamenala pro chudé venkovany podstatné zlepšení příjmů - příjmy přesahovaly jejich potřeby a umožňovaly materiální vzestup, a díky jemu i růst prestiže a sebevědomí (s. 152, 159, 162, 165). Nejvyšší mzdy pak dosahovali havíři, u nichž je zaznamenáno po roce 1900 i preferování volného času před příjmem z dodatečných jednotek práce (s. 181). Vliv na výši mzdy měla samozřejmě i kvalifikace - obecně kvalifikovaný dělník nebo havíř pobíral více než nekvalifikovaný. Dle autorů nebyl život v retardovaných oblastech vůbec snadný. U podruhů (vlastně nádeníků) v těchto oblastech vedla k přežití neustálá pilná namáhavá manuální práce (byť sezónní a příležitostná) a neustálé vyhledávání možných zdrojů obživy (s. 162). U zemědělské čeledi (podskupině nádeníků) pak: „Bylo zřejmě výhodné během ročního pracovního poměru využít čeledína nebo děvečku maximálně a pak si snadno opatřit nové." (s. 180). Majetková stránka nebyla také příliš růžová. U zemědělské čeledi se konstatuje: „Úplná nemajetnost kromě oděvu a drobných předmětů. Mzda převážně v naturáliích, možno našetřit si několik málo zlatých a naturálie..." (s. 158). Podobně na tom byli i domáčtí výrobci (s. 176-7). Život dolních vrstev na maloměstě nepřinášel o moc více (s. 160). Odchodem do měst se navíc dalo vyhnout sociální kontrole rodiny a vesnice. Obce například regulovaly sňatky mezi chudými (s. 164).


Nepřekvapí proto příliš, že být továrním dělníkem bylo pro dolní vrstvy žádoucí. V dolních vrstvách se usilovalo o pozici kvalifikovaného průmyslového dělníka a o materiální vzestup s tím spojený (s. 187 a 436). Autoři řadí továrního dělníka po roce 1900 do nejvyšší kategorie dolních vrstev (s. 452). Odchod lidí z retardovaných oblastí za prací do továren a dolů měl vliv i na ty, co zůstali. Odliv pracovní síly způsobil, že práce se stala vzácnější a její cena začala růst. V 90. letech 19. století je konstatován podstatný růst peněžní mzdy čeledi (s. 180). Zajímavé jsou i některé vzory, které dolní vrstvy sledovaly. Například u venkovského obyvatelstva to byla snaha vydělávat co nejdříve a upřednostňování co největšího okamžitého příjmu, život z ruky do úst, učení bylo považováno za lenošení a příživnictví atd. (s. 200). Řadu těchto vzorů si přinášeli do měst tovární dělníci a havíři (dle odhadů až 2/3 vzorů u havířů), objevily se však i nové vzory - například dočasný výbuch spotřeby, zakládání zájmových organizací, kulturnější život atd. (s. 206-208).


Střední vrstvy
Střední vrstvy byly velmi pestré. Zpravidla si vydělávaly na živobytí kvalifikovanou prací, která jim umožňovala i spořit. V průběhu druhé poloviny 19. století početně sílily ve středních vrstvách obory, které se započítávají do terciární sféry ekonomiky. Početně naopak ubývaly obory spojené s řemeslnou výrobou (ta byla vlastně nahrazována tovární výrobou) (s. 215). I tak však byli nejpočetnější skupinou této vrstvy trvale sedláci (s. 216). Zajímavou informací je, že ke konci 19. století lze předběžně soudit: „..., že nižší střední vrstvy měly roční příjmy na úrovní havířů (asi 1000 K) a některé skupiny i nižší...'' (s. 219). Mezi základní vzory těchto vrstev patřilo dosažení a udržení zajištěného postaveni s relativním blahobytem, zajistit děti atd. (s. 222). Je konstatována důležitost rodiny, ale také pokles této důležitosti, který byl dán tím, že jednotlivec měl již prostředky na život bez rodiny (s. 222). Vedle starších skupin (profesí) jako byl měšťan, řemeslník, kněz nebo sedlák, jsou zde probírány i nové skupiny: úředníci, učitelé, lékaři, advokáti a technici.


Podívejme se krátce na některé zajímavosti spojené s těmito novými skupinami. Není překvapující, že nejvíce bylo subalterních úředníků, jejichž nejnižší platy se pohybovaly pod průměrnými platy havířů (s. 246). Prestiž úředníků (nemusely fyzicky pracovat) byla poměrně až do konce 19. století značná (s. 247). Materiální pozice učitelů nebyla příliš příznivá, a to zejména v době před tím než se stali státními zaměstnanci. Rodiče žáků učitelům totiž peníze odváděli poměrně neochotně, což nepřekvapí při značném nezájmu dolních vrstev o vzdělání viz výše). I poté (co se stali státními zaměstnanci) si však učitelé na venkově museli přivydělávat. Začínající učitel dostával ke konci 19. století stejnou mzdu jako kvalifikovaný dělník (s. 258). Nicméně směrem ke konci 19. století stoupala prestiž této skupiny (s. 260). Poměrně vysokou prestiž měli již v první polovině 19. století lékaři. Advokáti se řadili již k horním středním vrstvám (s. 262). Zdá se, že důležitým vzorem spojeným s postavením středních vrstev bylo provozování charity (např. s. 227, 237), a to i na vesnici (s. 275). Zajímavá je informace, že z hospodářů činných v zemědělství se necelých 30% počítalo ke středním vrstvám (5-50 ha půdy) (s. 268). A také, že daňová zátěž sedláka činila ve 40. letech 19. století podle odhadů 56% z jeho příjmů (s. 270).


Horní vrstvy
Přes nepatrný podíl na obyvatelstvu byl význam horních vrstev velký. Jednalo se o vrstvy, které společnost řídily a vládly jí. Přičemž: „Vrchní rozhodováni o veřejných věcech si na základě privilegií, politické moci i zvyků až do poloviny 19. století absolutně udržovala šlechta." (s. 285). Ze šlechty se ostatně po dlouhou dobu (směrem ke konci století však méně a méně) rekrutovaly i další skupiny - generalita, vysoké duchovenstvo, úřednictvo a politici. Šlechta také podnikala, i když její doménou zůstalo spíše zemědělství (podíl šlechticů na textilním průmyslu a uhelné těžbě viz třeba s. 351-352). Ze začátku byla šlechta hlavním iniciátorem přejímání inovací za západní Evropy (s. 305). V poslední čtvrtině 19. století se však zřejmé velká část šlechty stáhla z politického života a byla vytlačena i z podnikání. Zajímavé je, že první podnikatelé, kteří se majetkem řadili do horních vrstev, neměli příliš vysokou prestiž, a že horní vrstvy si snažily udržovat prestiž mimo jiné pomocí dobročinnosti (s. 289-290, 332). Přestože šlechta žila v 1. polovině 19. století z práce svých poddaných, nebyl tento vztah úplně jednostranný. Byla to právě šlechta, která vedle církve organizovala charitu, chudinství a dobročinnost (vedle podpory umění, hospodářské osvěty atd.). Dokonce byla částí venkovské populace chápana jako ochránce a dobrodinec (s. 283-284). K horním vrstvám patřili i bohaté patricijské měšťanské rody.


Pro vysoké úředníky je mimo jiné konstatováno, že se cítili být spíš zástupci státní moci, než by chápali svou funkci jako službu veřejnosti. To lze dobře dokumentovat na udělování továrních povolení, které trvalo i několik let (s. 324-325). Zajímavé také je, že mezi poslanci byli především úředníci a advokáti, význam v tomto směru měli i lékaři (s. 329). Mezi literáty pak převažovali prakticky úplně lidé ze středních vrstev (s. 332). Autoři se věnují v této části i vysokému duchovenstvu a církvi. Funkcí církve byla kultivace obyvatel, původně zvlášť pomocí iniciování technického pokroku v zemědělství, vědecké činnosti a vyučováni (s. 335). Velký význam měla charita, zvláště po polovině 19. století zřejmě přibývala řada školských, charitativních a léčebných církevních organizací (s. 337). Nicméně církev ve sledovaném období ztrácela své funkce a význam, to však neplatilo úplně pro Moravu (s. 343-344, 444). Co se týče podnikatelů, ti museli v první polovině 19. století bojovat s odporem cechů, ale i s byrokracií (s. 351). Autoři upozorňují na to, že kariéra mnohých velkopodnikatelů (tzv. velkých individualistů) začala příchodem z venkovské obce do regionální metropole, a také na to, že se mnozí z nich stali mimořádně bohatí díky naplňování poptávky zákazníků (s. 356). Za pozornost stojí, že řada velkopodnikatelů byla nobilitována, a že podobně jako šlechta, se podnikatelé často věnovali charitě (s. 354, 368, 375, 377). Postupně se však prosazovaly více akciové společnosti a banky (s. 354), nicméně také se objevovali další noví individualisté.


Procesy a sociální změny v běhu času
Čtvrtá kapitola se pak zabývá procesy a sociálními změnami ve sledovaném období. Je rozdělená na několik částí podle období. Obsahuje vhodně také části věnované životu kolem roku 1800, v polovině 19. století a na začátku 20. století. Některá výše uvedená fakta se zde opakují - například pomalý rozvoj do poloviny 19. století, útěk z venkova atd. Důležité je upozornění, že z období josefínských reforem zůstala, i přes následující „reakci“, větší otevřenost společnosti. To dávalo možnost vzestupu venkovskému obyvatelstvu, nekatolíkům a židům (s. 380, 385). Počátek průmyslu pak autoři kladou již do 30. a 40. let 19. století (a ne až po roce 1848), kdy začínají vznikat první průmyslová centra Brno, Liberec, Praha, Boleslavsko atd. (s. 403). Do této doby se klade i počátek tzv. útěku z venkova a urbanizace (s. 406-407). Pro období 1848-1914 se konstatuje zaostávání Rakouska (později Rakouska-Uherska) v tempu rozvoje ekonomiky ve srovnání se západní Evropou (s. 410). Přesto se industrializace, urbanizace a rozvoj i zde prohlubují. Zajímavostí je, že období tzv. Bachova absolutismu nehodnotí autoři nijak zvlášť tragicky - mírná perzekuce českých nacionalistů, liberální hospodářská politika vlády, konečné zrušení cechů (s. 413-416). V dalších obdobích si autoři všímají růstu svobody (tiskový, spolkový, shromažďovací a jiné zákony) a nacionalismu (s. 429-430, 442). Doba přináší další prohloubení industrializace, růst národního důchodu a bohatství společností a masovější příchod venkovského obyvatelstva do průmyslové výroby v poslední čtvrtině 19. století. Tento útěk pak ve své masové formě skončil po roce 1900 (s. 433-436). Autoři neopomíjejí zmínit ani počátky státu blahobytu (sociální zákony z let 1887 a 1888), rozvoj vzdělaností (zvláště u středních vrstev) a pozvolný úpadek víry (s. 440, 442-444).


Závěr
Asi nejdůležitějším poznatkem z knihy je proces industrializace (zprůmyslnění) českých zemí a jeho dopady. Industrializace vedla ke zvětšování dostupné zásoby statků, a tím i k jejich nižším cenám. To mělo za následek, že vzácné statky se stávaly dostupnější pro stále větší a větší masy obyvatel. Stejně tak industrializace vedla k objevení a rozšíření nových dříve neznámých statků, které tak dále zvyšovaly uspokojení potřeb obyvatel. Industrializace tak dle autorů vedla na začátku 20. století k nárůstu materiálního blahobytu a pohodlí u naprosté většiny populace českých zemí (s. 454). Masová bída a nouze se staly minulostí (s. 433 nebo i s. 213). Hladomory zmizely po roce 1856 (s. 37), a také průměrná délka života se prodloužila z 30 let (roku 1800) na 40 let (roku 1900), v tomto se však pořád odráží dost vysoká kojenecká a dětská úmrtnost (s. 113).


Zdroj: MACHAČOVÁ, J a MATĚJČEK, J. Nástin sociálního vývoje českých zemí 1781-1914. Vyd. 2., Praha: Karolinum 2010, ISBN 978-80-246-1679-7.