Konec Československa: 30 let od vily Tugendhat-recenze
Institut Václava Klause nedávno vydal knihu "Konec Československa: 30 let od vily Tugendhat". Na tuto knihu se nyní v krátké recenzi podíváme. A zavzpomínáme na staré časy.
Jádro knihy tvoří zejména texty či přesněji rozhovory presidenta Václava Klause. Ty podávají stručný přehled o tom, jak a proč k rozdělení Československa došlo. Podle Václava Klause bylo rozdělení státu fenoménem té doby, kterému se nedalo vyhnout [1]. Ostatně těch rozpadajících se států bylo v té době více (SSSR, Jugoslávie, Etiopie, vznikly tehdy i státy Namibie a Palau). Já za velmi důležité považuji toto tvrzení z uvedené knihy: "Že se úžasným způsobem podařilo rozdělit zemi, a teď nepřeháním, bez jediného výstřelu, ale i jediné facky nebo rány pěstí, je věc úžasná. Občas tedy létala vajíčka. Když jste stáli u mikrofonu a mluvili na náměstí." [2]. Vzhledem k situaci v bývalé Jugoslávii, kde se zcela regulérně bojovalo a situace zde není zřejmě zcela vyřešená dodnes a i konfliktům na území bývalého Sovětského svazu, je to něco, co stěží můžeme nějak přecenit. A lidem, kteří za tímto zcela mírovým rozdělením Československa stáli a podíleli se na něm, ať už jde o samotného Václava Klause, Vladimíra Mečiara a i jiné lidi, patří jistě mnoho díků. Mohlo to dopadnout jinak. Ale zpět ke knize. Na otázku toho, kdo byl největším odpůrcem rozdělení federace, a kdo naopak chtěl rozvod profesor Klaus odpověděl, že v jeho politickém okolí, pokud jde o ODS, tak tam byl názor naprosto jednoznačný (čili rozdělení). Opakem toho byli havlisté všeho druhu, kteří snili o světové vesnici, propojení světa, kosmopolitismu a tak dále [3]. Klaus v knize také poukazuje na četné politické přehmaty Václava Havla, které vysvětlují to, proč na Slovensku nebyl a není Havel příliš populární. Šlo třeba o zrušení zbrojního průmyslu na Slovensku nebo tvrzení o králíkárnách na sídlišti Petržalka [4].
Velmi zajímavé je Klausovo tvrzení, že rozdělení Československa bylo čistě českou a slovenskou záležitostí. Dle něj byla tehdy mimořádná doba. Nejsvobodnější situace za staletí a my jsme měli absolutní svobodu rozhodovat se sami. USA, Německo, Rusko měli jiné starosti a Evropská unie tehdy ještě neexistovala [5].
Dle Klause jsou současné vztahy mezi Čechy a Slováky velmi přátelské a oba národy nemají pocit, že žijí na úkor toho druhého. Takže se nic nezhoršilo, naopak je všechno bez problémů. A dle něj rozdělení státu napomohlo určitě ke zlepšení celkových vztahů [6]. Já si osobně pamatuji, že sdělovací prostředky té doby ovládaly neustálé spory mezi Čechy a Slováky a po rozdělení státu postupně tyto spory ustávaly a po pár letech prakticky zcela z éteru zmizely. Před 30 lety (někdy v roce 1991 nebo 1992) jsem spolu s rodiči a bratrem procházel po bratislavském náměstí SNP okolo jedné "pro slovenskostátní" demonstrace. Radši jsme drželi jazyk za zuby, protože nikdo z nás nemluvil slovensky, ale jen česky a pelášili jsme rychle pryč od toho značně fanaticky vypadajícího davu. Dnes může člověk v Bratislavě šprechtit po česku, jak chce, lidé jsou k němu mnohdy i poměrně dost milí. Řekl bych, že jsou více příjemní než je pravidlem v západní polovině našeho státu.
Sám Klaus nicméně neusiloval o to, aby se Československo rozdělilo, z jeho strany šlo víceméně o to, že si uvědomil to, že Slováci prostě ve společném státě žít nechtějí. Při jednom neoficiálním setkání se slovenským premiérem Jánem Čarnogurským mu tento prostě řekl: "My prostě chceme samostatné Slovensko!" Podobně se vyjádřil Vl. Mečiar při setkání v Brně. Klaus k tomu v knize píše: "Z toho prvního brněnského setkání jsem se vracel do Prahy s pocitem, že slovenský postoj musím přijmout a oznámit, že to asi nikam dál nepovede. A Slovensko se mezitím v tomto pocitu utvrzovalo." [7]. V knize se zmiňuje i možnost referenda. Za referendum o samostatnosti Slovenska Klaus však považoval už výsledek voleb na Slovensku v roce 1992, kdy se do parlamentu nedostala s výjimkou jedné maďarské politické strany, žádná politická strana, která chtěla pokračovat ve federaci. V Českých zemích dle něj nemělo žádné referendum smysl. Jaká by byla otázka v referendu pro Čechy? Mají Slováci právo na to, aby odešli ze společného státu? Klaus k tomu říká, že právo Slováků odejít ze společného státu nikdo nemohl zpochybňovat [8]. Jen okrajově je v knize zmíněna ta skutečnost, že Slovensko vlastně České země stálo docela dost prostředků. Více to připomíná článek Jiřího Weigla také obsažený v recenzované knize. Ten zmiňuje penězovod na Slovensko. A i třeba to, že převedení důchodového účtu na federální úroveň Slovensku velmi finančně ulevilo, protože federální rozpočet byl z velké části tvořen příjmy z Českých zemí [9].
Rád bych při této příležitosti uvedl o těchto transferech několik faktů. Ty totiž vysvětlují to, proč i na české straně byl u některých (a nebylo jich dle mého málo) lidí zájem se se Slovenskem rozejít. Dle kolektivu hospodářských historiků okolo Václava Průchy platilo, že: "K ekonomickému rozvoji Slovenska přispíval přesun zdrojů z českých zemí na Slovensko. Ačkoliv jeho přesnější kvantifikace naráží v centrálně řízené ekonomice na těžko řešitelné metodické problémy, je možno odhadnout, že na Slovensko bylo dlouhodobě přesouváno několik procent z národního důchodu vytvořeného v českých zemích. Zpomalení hospodářského vývoje ČSSR a stagnace reálných příjmů v 80. letech vyvolávaly v české veřejnosti i v českých odborných kruzích náladu proti dalším přesunům prostředků na Slovensko. Stagnační tendence postihovaly i slovenské obyvatelstvo, ale výzkumy potvrzovaly celkově větší spokojenost Slováků s hospodářskou a sociální situací ve srovnání s Čechy.". Z oficiálních míst se od poloviny 80. let stále zřetelněji ozývaly hlasy, že proces vyrovnávání ekonomické úrovně byl v hrubých rysech dokončen [10].
Alespoň odhad výše transferů se dá ze statistik uvedených v Průchově knize "Hospodářské a sociální dějiny Československa 1918-1992" vyčíst, a to z porovnání užitého národního důchodu (utracený národní důchod) a vytvořeného národního důchodu: "V letech 1969-80 činil na Slovensku souhrnný rozdíl obou veličin v běžných cenách 151 mld. Kčs a užitý národní důchod za toto dvanáctileté období převýšil vytvořený národní důchod o 12 %. Naproti tomu v českých zemích byl užitý národní důchod nižší než důchod vytvořený. Podle propočtů ekonoma Alexeja Bálka bylo v letech 1971-80 přesunuto z českých zemí na Slovensko 124 mld. Kčs, což představovalo 4.4 % národního důchodu vytvořeného v českých zemích." Pro roky 1981 až 1989 činil tento rozdíl mezi vytvořeným a užitým národních důchodem v běžných cenách 119 mld. Kčs a Slovensko mělo proti své tvorbě k dispozici navíc o 8.7 % prostředků. Z tabulky 3.8 na straně 695 se dá vypočítat alternativně porovnáním vytvořeného a užitého národního důchodu, kolik českého národního důchodu (ovšem bez zahraničního obchodu, což může být poněkud problém) plynulo na Slovensko. Pro rok 1970 jsem tedy vypočítal 3.8 %, pro rok 1980 ještě 2.96 % a pro rok 1989 již jen 1.6 % [11]. Částky si vynásobte sedmi abyste se zhruba dostali na dnešní sumy.
Každopádně novou knihu z Institutu Václava Klause lze jen doporučit. Popisuje naši poměrně nedávnou minulost a poukazuje na to, že pokud obyvatelstvo nějakého státu spolu nedobře vychází, je možné se slušně a kulturně rozejít. To je lekce, která se neztratí ani v dnešním světě.
[1] KLAUS, V. aj. Konec Československa: 30 let od vily Tugendhat. Praha: Institut Václava Klause 2022, str. 31.
[2] Ibid., str. 33.
[3] Ibid., str. 37.
[4] Ibid., str. 37.
[5] Ibid., str. 41.
[6] Ibid., str. 42.
[7] Ibid., str. 46-47.
[8] Ibid., str. 49.
[9] Ibid., str. 23-24.
[10] PRŮCHA, Václav. Hospodářské a sociální dějiny Československa 1918-1992: 2. svazek. Brno: Doplněk 2009, str. 695-696. Čechami jsou zde myšleny celé České země.
[11] Ibid., str. 711-712 a. 695. Tab. 3.8.Autoři knihy připomínají, že se do národního důchodu obou republik nezapočítával zahraniční obchod, užitý národní důchod se snižoval o ztráty, které v národním hospodářství vznikly. Roku 1989 měl činit národní důchod Českých zemí 378 miliard Kčs – viz Ibis., s. 708. Tab. 3.10.