Jdi na obsah Jdi na menu
 


Historie české sociální práce v letech 1918-1948 (P. Kodymová)

4. 7. 2014

V roce 2013 vyšla kniha "Historie české sociální práce v letech 1918-1948" autorky Pavly Kodymové. Útlá kniha se primárně zabývá sociální prací, jejím vývojem a vývojem profese sociální pracovnice (tehdy šlo výhradně o ženy) v daném období. Dále vzděláváním sociálních pracovnic a teoriím a metodám sociální práce v Československu (Protektorátu Čechy a Morava) v uvedených letech. Protože však sociální práce se úzce váže k sociální péči, tak je logické, že se tato kniha hojně věnuje i tomuto tématu. A to nejen v době mezi lety 1918 až 1948, ale věnuje se i situaci sociální péče na sklonku habsburské monarchie. V tomto příspěvku se podíváme na to, jak vidí tato kniha sociální péči v době sklonku habsburské monarchie a v době tzv. první československé republiky. Už teď je však možné uvést, že soukromá sociální péče (charita) je zde prezentována jako rozsáhlá a významná.


Dobrovolná soukromá sociální péče za Rakouska
Veřejná chudinská péče jako povinnost domovských obcí vycházela v Českých zemích ze zákona z roku 1868. Zákon: "...stanovil, že "veřejné zaopatření chudých se vztahuje jenom k péči o to, čeho nevyhnutelně potřebí jest, a jen potud, pokud vlastní jmění a vlastní způsobilost k výdělku nestačí."." Mělo se také vyšetřovat i to, zda člověk nemá příbuzné, kteří jsou podle zákona povinni ho zaopatřit [1]. Tehdy však dle autorky: "Státní a církevní aktivity doplňovaly mohutně (avšak nekoordinovaně) se rozrůstající podpůrné spolky, jejichž vznik na celém svém území stát intenzivně podporoval [úlevy, pozn. autora], neboť pod svou patronaci zahrnuly značnou část péče o sirotky, vdovy, chudinu, nemocné a handicapované, ať již šlo o jednorázovou formu podpory či vybudování rozličných typů ústavů. A právě aktivity vyvíjené v rámci spolkových činností se nejvíce přibližují pozdější profesionální podobě sociální práce." Až na výjimky několika málo spolků se snahou o prevenci, se orientovaly spolky na zmírňování negativních jevů ve společnosti [2].
 

V rámci soukromé sociální péče (charita) pak: "Zaměření jednotlivých intervencí však bylo převážně určováno, a tím i ovlivňováno sympatiemi zakladatele k té či oné ohrožené skupině lidí a jeho postoji k možné míře zavinění jejich špatné životní situace." Což znamenalo, že nebyla pokryta i přes poměrně velké množství spolků celá oblast sociální péče a spolky pečující o alkoholiky a prostitutky se vyskytovaly výjimečně [3]. "Nejvíce spolků zaměřilo svoji činnost na potřebné děti a mládež. Ať už se jednalo o sirotky, školní mládež či děti nějakým způsobem zdravotně, psychicky nebo sociálně handicapované, nacházely tyto spolky vždy velkou finanční i morální podporu. Další skupinu spolků tvořily ty, jež podporovaly chudé osoby, a to jak finančně, tak i poskytováním služeb, jako byly kupř. ubytování a strava. Poměrně početnou klientelu měla sdružení, která se zaměřila na občany se zdravotním či smyslovým postižením." [4]. Jako kritiku dobrovolných spolků uvádí autorka nesystémovost, nesoustředěnost finančních prostředků, ale i velkou fluktuace pracovníků [5].


Jak je z uvedeného patrné, tak hrálo roli to, že pomáhající lidé se snažili rozlišovat potřebné občany na zasloužilé a nezasloužilé potřebné. Je otázkou, zda je toto rozlišení chybou nebo není. Systematická a pravidelná pomoc nezasloužilým chudým, znamená de facto pochvalu za jejich chybné chování. Rovněž ohrožuje zasloužilé chudé, protože existuje riziko, že si na tuto pomoc tito zvyknou a stanou se chudými trvale. To si tehdy uvědomovali i chudší vrstvy obyvatel, a takové rozlišení provozovali u nás třebas i někteří dělníci anebo drobní řemeslníci [6]. Pro anglosaský svět uvádí profesor D. Beito, že rozdělování na zasloužilé a nezasloužilé bylo běžné i mezi svépomocnými spolky a dokonce i spolky kontrolované nejchudšími a nejutlačovanějšími skupinami (!) omezovaly svoji pomoc jen na zasloužilé členy. Podobné restrikce měly dokonce i svépomocné programy spravované radikálními odborovými uniemi. A nešlo zde jen o podvádění při pobírání podpory, ale i třeba o nemoc nebo nehodu zaviněnou nestřídmostí, neopatrností nebo nemorálním jednáním, ale i o neuctivě klející lidi, zpustlé lidi, nadměrné pijany nebo lidi viněné z kriminálních činů [7].


Nekoordinace a nesystémovost soukromé sociální péče
Nutnost koordinace a systémovosti zpochybňuje názor prezentovaný na straně 39 v samotné knize P. Kodymové, který tvrdí, že: "Sociální práce se nikdy nedá provádět podle vzoru či přesných pravidel a sebelepší teoretické vědomosti nebo praktický výcvik nezaručuje kvalitní pracovní výkon." [8]. Prostě život lidí je prostě tak komplexní, že je z velké části nutné použít jedinečné řešení problému, což však snižuje význam koordinace (mezi různými případy sociální pomoci by měla pak význam pouze lokální koordinace) a systémovost se tím staví docela na hlavu. To úzce souvisí s problémem velkého množství subjektivních, praktických, rozptýlených a obtížně sdělitelných (někdy i neverbalizovaných) a často jen implicitních informací, které není s to zpracovat nějaká centralizovanější koordinující autorita či nějaký jednotný systém. Navíc lidské činy a změny v podmínkách chodu světa vytvářejí další informace, které je nutné objevit, a které mění obsah a strukturu stávajících informací a tedy i cílů, které považuje člověk za žádoucí dosáhnout [9]. Názor ze strany 39 je ostatně implicitně podpořen i tím, že v samotné knize je uvedeno, že představa zkvalitnění praxe vycházela z předpokladu efektivní spolupráce kvalifikovaných i dobrovolných sociálních pracovnic, neboť právě dobrovolnice měly mnohdy výhodu "domácí půdy", a tím také větší vliv na vedení spolků, ve kterých působily, a naopak profesionální pracovnice vnášely do praxe efektivitu, spočívající mimo jiné i na znalosti teorií a metod profese [10]. Čili mělo význam znát unikátní domácí poměry. Přirozeně i profesionální sociální pracovnice mohla časem "domácí půdu" poznat, ale musela působit v daném místě a poznávat ho. V tomto vidím jistou nedomyšlenost ze strany zkoumané knihy.


Ke koordinaci je ještě nutné uvést, že na lokální úrovni existovala koordinace mezi spolkovými aktivitami. Alespoň já jsem na ni při svých bádáních narazil. Pro příklad z prvorepublikového Brna: "Sirotčí spolky a Opm respektive Mpm [Opm = Okresní péče o mládež a Mpm = Místní péče o mládež, pozn. autora] však nebyly jediné instituce, které realizovaly "starou dobročinnost" ohledně péče o děti a mládež. Jak plyne z posledně citovaného materiálu, tak Mpm v Brně si zjišťovaly pomocí dotazníků přehled o podpůrné péči pro děti a mládež poskytnuté ostatními spolky a korporacemi v obvodu jejich působnosti... Děti zde podělovalo roku 1937 šest dalších spolků, byť spolek Národní jednota (respektive dva jeho odbory) částečně i z veřejných prostředků. Přitom některé za spolků měly úplně jiné zaměření než provozování dobročinnosti, a tak děti podělovaly vzdělávací a divadelní spolek, tělovýchovné jednoty Sokol a Orel anebo úsporný spolek. Sedmý spolek "Sbor dobrovolných hasičů" pak vypomohl žabovřeské Mpm svoji prací při sbírkových dnech. Vedle toho zde fungovala při místních školách i tři rodičovská sdružení, která rovněž podporovala chudé děti [11]. Dobře, ale ke konci 30. let 20. století vidí autorka koordinaci lépe, ale běžnou mezi-spolkovou spolupráci (na spolkových akcích, fundraisingu, výletech atd.) a spolupráci s místním učitelským sborem a tedy i lokální koordinaci aktivit různých institucí jsem objevil u aktivit Školského spolku v Brně-Židenicích i u Nemocensko-podporovacího spolku českých mistrů obuvníků a kopytářů v Brně [12]. Obojí se týká přelomu 19. a 20. století.


Koordinace a systémovost za každou cenu čili bez ohledu na náklady nemusí mít smysl i z toho důvodu, že pak může být neúměrně drahá, protože se právě na náklady nehledí, přičemž přínosy z koordinace a systémovosti jsou s jejich rostoucí mírou stále menší a menší. Dále i z toho důvodu, že se pomocí nich omezuje pestrost nabídky sociální péče, a to jak se tato nabídka vypořádá s jedinečnými a měnícími se okolnostmi, což úzce souvisí s výše uvedeným problémem informací a jejich objevováním. Že to dává smysl, dokazuje i to, co uvádí Kodymová na straně 33 své knihy: "Přirozené rozdělení pole působnosti mezi veřejnou správu a spolkové aktivity bylo vedeno ve prospěch spolků všude tam, kde šlo tzv. o činnost novou a pokusnou, která ještě nemá za sebou převážnou většinu obyvatelstva. Podle tohoto pojetí má sociální snažení, které obecně prokáže svoji platnost, přejít do rukou veřejných orgánů." [13]. Dodejme však, že takové prokázání platnosti zákonitě bude jednou pouze historií! Platnost by se měla testovat pravidelněji.


Také ne vždy byla koordinace vítána samotnými protagonisty sociální péče. Například pro situaci ve viktoriánské Anglii známe případ, kdy kritika ohledně součinnosti, koordinace atp. vedla k založení "The Charity Organisation Society", která měla za cíl racionalizovat charitu v Anglii: "Tj. dobrovolná aktivita přišla s určitým řešením. Tato organizace se zaměřila na charitu založenou k tomu, aby chudí získali znovu samostatnost. Její londýnská pobočka poskytovala chudým granty v penězích nebo naturáliích, nabízela půjčky, pomáhala s emigrací, poskytovala penze a vdovské důchody a obnošené šaty a použité knihy. Ne každá charita však byla ochotna s touto organizací kooperovat." [14].


Dobrovolná soukromá sociální péče za Rakouska - pokračování
Vraťme se však k dobrovolné péči. Alternativou peněžních příspěvků byly tehdy hmotné dávky (uhlí, dřevo, brambory, šaty, obuv atd.). Nejde tedy o nic nového. U žáků a studentů rozdávání školních pomůcek či stravování zdarma. Dále: "Spolky nabízející jednorázovou pomoc (jen výjimečně měl spolek stálou klientelu) vyhledávali klienti spíše sami. Avšak některé ze spolků, převážně na městských perifériích, prováděly i tzv. depistáž, tedy aktivně vyhledávaly chudé a potřebné osoby, které pak zahrnuly do své péče. Prací v "terénu" se zabývala jen asi necelá třetina všech spolků a šlo především o péči ošetřovatelskou a přímé návštěvy v bydlišti klientů." Takové návštěvy podnikala dle autorky třeba Marie Riegrová-Palacká (dcera Fr. Palackého a manželka Fr. L. Riegra), která o tom zanechala poznámky (z nichž zbyl fragment). Nabádalo se v nich mimo jiné i k jisté opatrnosti tam, kde je chudoba transparentně předváděna ("na odiv se staví") a kde je potřeba doplňujících otázek, které by napomohly rozpoznat, "je-li to skutečně pravdomluvnost, nebo výřečnost úmyslná". Rovněž tak se Riegrová-Palacká dále zamýšlí nad tím, zda rodina o podporu žádala či nežádala, zda je chudoba způsobená ztrátou práce či chorobou nebo rodina dlouhodobě těží z dobročinnosti, aniž by se pokusila řešit nedostatek prostředků prací [15]. Opět zde rezonuje rozlišení na zasloužilé a nezasloužilé chudé a nutnost počítat s možným zneužitím sociální péče těmi, kteří nejsou potřební.
 

Důležitá je také poznámka o tom, že spolky nabízeli jednorázovou pomoc a jen výjimečně měl spolek stálou klientelu. Protože na takovouto charitu nebyl právní nárok, protože šlo jen o jednorázovou pomoc a pomoc s větším stupněm nahodilosti ( pomoc nebyla tedy moc systematická), tak tato charita nemohla mít až tak velké negativní dopady na morálku jejich příjemců. Mohla pomoci zasloužilým chudým překlenout špatné časy, aniž by si tito na charitu zvykli. Případné zneužití takovéto charity nezasloužilými chudými pak mohlo být přijatelnou cenou, protože díky jednorázovosti a větší nahodilosti nehrozilo trvalé zneužívání charity ze strany některých chudých [16]. Prakticky každá sociální pomoc může být a bude zneužita, dokonale nezneužitelná pomoc je dle mého nemožná.
 

Nepřímo rozsah dobrovolné soukromé sociální péče za starého Rakouska dokazuje i fakt, že: "První absolventky Vyšší školy sociální péče (1919) se setkávaly s neochotou odborné i laické veřejnosti přijmout model sociální práce jako samostatného oboru, neboť v našich podmínkách měla stále silné kořeny tradice dobročinnosti." [17]!


Dobrovolná soukromá sociální péče za první republiky
Dle autorky i za první republiky nadále veřejná sociální politika ponechávala soukromým dárcům, sdružením či církvím nejsilnější roli v péči o potřebné jedince v rodině či komunitě [18]. Ovšem k jistým změnám přece jen došlo, protože v polovině 30. let lze dle autorky oprávněně konstatovat, že se sociální péče stala racionalizovanou a systematicky organizovanou péčí o sociálně slabé. "Z výrazu "sociálně potřebný" či "sociálně slabý" již bylo patrné, že zde nejde jen o role dárce a obdarovaného nastavené almužnictvím, ale o společenské prostředí, o společnost, která si je vědoma faktu, že vytváří takové existenční podmínky, na které je reagovat cílenou pomocí velkému počtu osob." [19]. Došlo tedy i ke změnám v duchovním chápání sociální péče většinou společnosti. Toto chápání je platné i s náležitými dopady v podstatě dodnes.


Tehdy dle autorky dokonce i veřejná chudinská péče byla financována částečně i ze soukromých zdrojů. Duševně nemocní byli převážně odkázáni na pomoc dobrovolných spolků [20]. Co se týká Okresní péče o mládež, tak: "Finančně se na této činnosti, na niž četné obci neměly dostatek prostředků, podílely spolu se státem i soukromé instituce." V době kol roku 1946 vykonávalo v Čechách a na Moravě svoji činnost 224 okresních péčí o mládež. Např. tyto okresní péče o mládež, které měly spolkový charakter a finančně spočívaly na dobrovolných příspěvcích (sic, finančně spočívaly částečně i na veřejném sektoru), koordinovaly v Čechách a na Moravě 1 378 poraden pro matky a děti, 117 dětských domovů, několik útulků pro rodičky, učňovské domovy a další útulky. Zároveň prováděly zimní pomocné stravovací a ošacovací akce, organizovaly péči o chrup školní mládeže, zotavovací akce pro děti i dorostence a řadu různých akcí podpůrných, hromadných i jednotlivých [21]. Nicméně tehdy se do budoucnosti se již soukromým sektorem v péči o mládež nepočítalo, což se i stalo.
 

Stát však měl za tzv. první republiky zájem na pronikání do soukromé sociální péče. Formálně bylo ve stanovách soukromých spolků (myšleno zřejmě především OPM) zapracováno virilní (virilista je osoba zastávající nějakou funkci, úřad z titulu jiné funkce) zastoupení veřejných úřadů a korporací v jejich výborech. Tím si stát zajistil svůj vliv a účast veřejných orgánů v soukromé sociální péči. Obecným cílem této spolupráce [mezi veřejným a soukromým sektorem, pozn. autora] bylo dosáhnout takového stavu, aby náklady spojené s vybudováním a provozem uvedených poraden (OPM) byly hrazeny z veřejných prostředků. Z peněz získaných fundraisingem měly naopak spolky hradit sociální práci vyplývající z poradenské praxe [22]. Tuto a podobnou symbiózu podporovalo i to, že státní sociální politika část svých úkolů delegovala na soukromé poskytovatele sociální péče a kryla ji částí veřejných prostředků [23].
Dle autorky na aktivitě soukromoprávní péče spočívaly výhradně či podstatným dílem tato péče vstupovala do: a) péče o mládež, b) sociálně-zdravotní poradenství - např. protituberkulosní, c) rekreační péče, d) péče hygienické a zdravotní (především činnost Červeného kříže), e) péče zaměřená na boj proti patologickým jevům, jako byl alkoholismus, prostituce, pohlavní choroby, f) ochrana ženských zájmů, g) ochrana matek a dětí, h) činnosti poraden pro volbu povolání, poraden pro péči o matku a dítě (Morava), i) křesťanské organizace YMCA a YWCA, j) České srdce, k) práce dobrovolných spolků zabývajících se péčí o studenty a chudou školní mládež, l) odborové spolky dělníků a četné drobné podpůrné spolky [24]. Sociální péče realizovaná v tomto období (1918-1948) se vyznačovala značnou aktivitou středních vrstev. "Z veřejných prostředků nebyly dobrovolné organizace financovány téměř vůbec, takže pořádaly akce na svoji podporu - nejčastěji sbírky, které jim umožnily dál rozvíjet činnost. Některé z jejich aktivit byly velmi populární a stala se z nich tradice, např. vánoční stromy republiky nebo oslavy svátku matek." [25]. Dodejme, že to bylo v situaci úpadku náboženské víry a dávno poté, co ztratila na významu barokní zbožnost se strategií spásy.


Vzdělání v sociální práci
Konečně vzdělání v sociální práci bylo poskytováno ze začátku soukromým sektorem. Autorka totiž uvádí, že: "Sociální školství se zprvu omezovalo na krátkodobé kurzy, jež byly pořádány nejdříve dobrovolnými (zejména náboženskými) spolky převážně pro ženy, a to jak pro pracovnice z povolání, tak pro dobrovolné pracovnice." Jinde autorka uvádí, že na Moravě uskutečnil první krátkodobé kurzy se zdravotním a sociálním zaměřením spolek Vesna, sídlící v Brně. Další vzdělávání poskytoval třeba Československý Červený kříž [26].


Prestiž
Svoji roli tehdy hrála i možnost získat v očích druhých prestiž za provozování charitativní činnosti. V knize je uveden případ se sbírkou Národní pomoci ze dne 15. - 22. 10. 1939 v obci Včelná (okres České Budějovice), která dle místní kroniky: vynesla 556.40 koruny. Kronikář (či kronikářka) se domníval, že by bylo účelnější právo na pravidelnou podporu místo soucitu, ale dodával(a), že: "On kdo dává je každý hodný a chce takový být; když dám, tak ať se o tom také mluví." [27].


Chudí si pomáhali navzájem
Velká část sociální pomoci není pro historika rozeznatelná, jedním z důvodů je to, že ne všechna takové pomoc byla zaznamenána nebo se o ní záznamy dochovaly. Zvláště se to týká vzájemné pomoci mezi chudými. D. Beito pro anglosaské země cituje, že před příchodem státu blahobytu chudí spoléhali na sérii komplexních a protínajících se sítí založených na důvěrném řetězu reciprocity a spontánních a mimořádných aktů velkorysosti mezi chudými navzájem, a to že městské federální iniciativy blahobytu mohly oslabovat tuto síť podpory uvnitř měst transformujíce zkušenost chudoby a přiživující vzestup bezdomovectví [28]. Něco podobného uvádí Kodymovou citovaný Breviář moderní ženy (z roku 1938): "Konati dobro může i ten, kdo neoplývá hmotnými prostředky. U prostých lidí se často setkáme s příklady dobroty a obětavosti až dojemné. Jeden druhému dovede pomoci v nemocech, umírání i po smrti někoho druhého." [29]. Nicméně jinak se zde o tomto problému (nepřekvapivě) nic moc nedozvíme.   

                                                       
Ostatní
Autorka uvádí, že: "Není sporu o tom, že rychlý vývoj sociálně-zdravotní péče byl podmíněn soutěží, místy i soubojem dobrovolných sociálních organizací o šíři a deklarovanou efektivitu náplně, o příspěvky ze strany veřejnosti i o státní subvence, o stupeň důležitosti v porovnání sociálně-zdravotní péče orientované na cílové skupiny či na jednotlivé případy." [30]. To je zdá se poměrně velká poklona dobrovolné soukromé sociální péči! Nicméně autorka také dodává, že negativní dopad pak v rámci boje o finance měl konkurenční boj, který zdůrazňoval, či potlačoval jednotlivé sociální či zdravotní obory [31]. Takové tvrzení je však poněkud scestné, protože to je jakoby někdo jiný měl neomezené zdroje, o které není nutné soutěžit. I v plně veřejné sociální péči samozřejmě existuje také konkurenční boj mezi různými veřejně vlastněnými institucemi a zaměstnanci veřejného sektoru o prostředky z rozpočtů, o použití různých metod práce, o pracovní místa, o moc apod. Navíc zde působí zájmové skupiny a existuje zde riziko politického zneužití, což kniha potvrzuje tím, že v obcích musel sociální pracovník - pokud byl jejich zaměstnancem - respektovat návrhy volených činitelů, kteří zpravidla neměli kvalifikaci pro sociální práci [32]. Zdroje jsou vzácné vždy a je o ně třeba "bojovat". Sama autorka informuje o následujícím případu: roku 1936 byla zrušena "Vyšší škola sociální péče" a v únoru 1936 nákladem Rockefellerovy nadace (175 tisíc dolarů!) založena Masarykova státní škola zdravotní a sociální péče. Osnova výuky byla kompletně přejata ze zahraničí a na protesty OSP [Organizace sociálních pracovnic, pozn. autora] nejvyšší úřady nebraly ohled [33].


O vytvoření vlastní zájmové skupiny se pokusily i odborné pracovnice sociální péče. Manifestační sjezd sociálních pracovnic (zahájení 14. IV. 1935) požadoval: "Aby sociální služba byla hodnocena jako odborný výkon, a proto, aby byla svěřována jedině silám s předepsanou odbornou kvalifikací. Aby sociální pracovnice ve veřejné službě byly zařazeny do kategorie, která odpovídá jejich vzdělání a toto zařazení aby bylo směrnicí i pro úpravu existenčních podmínek ve službě soukromé.“ [34].


Sbírkové akce
Zajímavá je informace o sbírkových akcích, která implicitně ukazuje na velký rozsah dobrovolné charity za tzv. první republiky. To se takhle začátkem 30. let zkoumaly pomocí dotazníků pohledy občanů na dobrovolnou sociálně-zdravotní péči a na sbírkové akce. Vyšlo z nich to, že občané mají k sociálně-zdravotním institucím převážně kladný vztah. U sbírkových akcí odpověděla více než polovina dotázaných záporně - sbírkami jsou znechuceni, unaveni, chápou je jako nutné zlo. Jako důvod svého nepříznivého vztahu téměř jednomyslně uvádějí nadměrný počet těchto sbírek pořádaných s partikulárními zřeteli a s velmi pochybnou sociální hodnotou nejrůznějších korporací [35]. Zřejmě proto se za nezbytný základ úspěchu všech sbírek považovaly transparentní nakládání získanými prostředky a společnosti srozumitelné představení cílů a aktivit organizací s důrazem na fakt, že investice na sociální péči je rentabilní investicí, která se vrací společnosti i jednotlivci i s úroky to, co na ni bylo vyloženo, je-li ovšem spravováno lidmi svědomitými a pro práci odborně školenými [36]. Výše bylo zmíněno, že některé sbírkové akce byly populární (vánoční stromy nebo svátek matek). 


Závěr
Jak je z práce P. Kodymové patrné, tak soukromá sociální péče (charita) byla v době sklonku habsburské monarchie a i v době první republiky poměrně rozsáhlá a významná. Každý, kdo se o historii dobrovolné soukromé sociální péče (charity) zajímá, by si měl knihu "Historie české sociální práce v letech 1918-1948" přečíst. Stejně tak jako ti, kteří druhé straší strašákem divokého kapitalismu. Zřejmě se tehdy přece jen dost lidí řídilo tím, co prohlásil v jednom ze svých apelů na veřejnost ve 30. letech T. G. Masaryk: "To, co činíme ze své dobré vůle, má větší cenu než to, co nám nařizuje zákon nebo daňový předpis." [37].

 

[1] Kodymová, s. 12. Mělo by jít o zákon č. 59/1868 čes. z. z. Ten však platil jen v Čechách a nikoliv na Moravě nebo ve Slezsku. Zde tedy muselo být chudinství upraveno pouze předpisy zákona o domovském právu (Janák, s. 434).
[2] Ibid, s. 12. Nicméně fungování třeba svépomocných aktivit bylo umožněno zejména přijetím zákona č. 134/1867 ř. z. o spolkovém a spolčovacím právu roku 1867 (předchozí úprava byla platná od roku 1852). Do té doby jim stál stát spíše v cestě.
[3] Ibid, s. 12.
[4] Ibid, s. 12-13.
[5] Ibid, s. 30.
[6] Otázka sociální II.
[7] Beito, s. 80-81.
[8] Kodymová, s. 39.
[9] Teorie podnikatele a podnikatelského objevování je samozřejmě platná pro jakékoliv lidské jednání.
[10] Ibid, s. 35.
[11] Místní péče o mládež.
[12] Školský spolek v Brně-Židenicích (a Nemocensko-podporovací spolek českých mistrů obuvníků a kopytářů.
[13] Kodymová, s. 33.
[14] Charita ve viktoriánské Británii.
[15] Kodymová, s. 13. K Marii Riegrové-Palacké viz česká wikipedie, heslo "Marie Riegrová-Palacká".
[16] Srovnej s: Charita ve viktoriánské Británii.
[17] Kodymová, s. 78.
[18] Ibid, s. 14.
[19] Ibid, s. 17.
[20] Ibid, s. 26.
[21] Ibid, s. 27 a 28. Sondu do financování některých moravských Okresních péčí o mládež (financováno ze soukromého i veřejného sektoru) a Místních péčí o mládež (financováno převážně jen ze soukromého sektoru) je možné najít zde: Péče o dítě v Českých zemích v době divokého kapitalismu.
[22] Kodymová, s. 33.
[23] Ibid, s. 32.
[24] Ibid, s. 29-30. Vidíme zde i alkoholismus, prostituce a pohlavní choroby, z toho by se dalo soudit, že od dob mocnářství v tomto směru nastala nějaká změna?
[25] Ibid, s. 30.
[26] Ibid, s. 41 a 46.
[27] Ibid, s. 18-19.
[28] Beito, s. 86-87.
[29] Kodymová, s. 31.
[30] Ibid, s. 33-34.
[31] Ibid, s. 34.
[32] Ibid, s. 39. Viz i s. 100.
[33] Ibid, s. 83-84.
[34] Ibid, s. 83-84.
[35] Ibid, s. 43.
[36] Ibid, s. 31
[37] Mahler, s. 100.


Literatura:
1. BEITO, D. Mutual Aid for Social Welfare: The Case of American Fraternal Societies. In Palmer, T. G. After the Welfare State. Arlington: Students for Liberty 2012, ISBN 978-0-89803-171-3.
2. JANÁK, J. a CHOCHOLÁČ, B. Morava v národním a politickém ruchu 19. století. Brno: Matice moravská 2007, ISBN 978-80-86488-03-5.
3. KODYMOVÁ, P. Historie české sociální práce v letech 1918-1948. Praha: Karolinum 2013, ISBN 978-80-246-2256-9.
4. MAHLER, Z. Ano, Masaryk. Praha: Slávka Kopecká 2007, ISBN 978-80-86631-60-8.
5. Otázka sociální II: Zasloužilí a nezasloužilí potřební za divokého kapitalismu [online, 2014]. Dostupný z (přístup VI/2014): http://www.mises.cz/clanky/otazka-socialni-ii-zaslouzili-a-nezaslouzili-potrebni-za-divokeho-kapitalismu-1377.aspx.
6. Místní péče o mládež [online, 2013]. Dostupný z (přístup VI/2014): http://www.mises.cz/literatura/ne-az-tak-divoky-divoky-kapitalismus-68-kapitola--10-3-mistni-pece-o-mladez-487.aspx.
7. Charita ve viktoriánské Británii (I/II) [online, 2013]. Dostupný z (přístup VI/2014): http://www.bawerk.eu/clanky/19.-stoleti--divoky-kapitalismus-/charita-ve-viktorianske-britanii--i-ii-.html.
8. Péče o dítě v Českých zemích v době divokého kapitalismu [online, 2013]. Dostupný z (přístup VI/2014): http://www.mises.cz/literatura/ne-az-tak-divoky-divoky-kapitalismus-68-kapitola-10-pece-o-dite-v-ceskych-zemich-v-dobe-divokeho-kapitalismu-513.aspx.
9. Školský spolek v Brně-Židenicích (dosud nepublikováno)
10. Nemocensko-podporovací spolek českých mistrů obuvníků a kopytářů v Brně v 90. letech 19. století (dosud nepublikováno).