Jdi na obsah Jdi na menu
 


Epstein R. A.: Právo, ekonomie a politika

18. 9. 2017

Kniha profesora R. A. Epsteina "Právo, ekonomie a politika" je již několikátou knihou na téma právo a ekonomie (Law and Economics), která se objevila v češtině. Tato kniha je složena ze šesti statí, z nichž jednu si nyní přiblížíme. Profesor Epstein je stoupencem klasického liberalismu, jeho výklad se opírá především o pečlivou logickou deduktivní metodu.

 

Antidiskriminační zákonodárství - základy kritiky
První a nejdelší ze statí pojednává o antidiskriminačním zákonodárství (zákaz diskriminace) a o jeho důsledcích. Toto zákonodárství doznalo v poslední době ve vyspělém světě (včetně ČR) velkého rozšíření. Profesor Epstein začíná výklad tím, že lidé jsou společenskými tlaky usměrňováni k tomu, aby navzájem spolupracovali a aby též vynikali svou dobrotou [1]. Lidé tak spolu vstupují do různých směn včetně směn práce. Zároveň platí (ve svobodné společnosti a převážně zatím i dnes), že: "...nikdo nemá právo vynutit si na někom jiném, aby pro něj vykonal nějakou práci či službu." Potřebný je tedy pro uzavření transakce souhlas druhé strany [2]. Přirozeně nikdo (ve svobodné společnosti) také nemůže někoho nutit, aby od něj nakupoval práci. Tyto tvrzení úzce souvisejí s teorií vlastnictví založenou na vlastnictví svého těla a jeho práce (smíšené s půdou). Epstein sám odmítá jiné (rozporné) teorie "vlastnictví" (práce nepatří nikomu a dělené vlastnictví) a dodává, že svět, kde je člověk uznán za vlastníka své práce, zlepšuje postavení (téměř) všech členů společnosti: "Věc se jeví tak, že princip sebevlastnictví práce a talentu poskytuje velké výhody všem lidem současně.“ [3]. Vede k decentralizaci, kdy všichni lidé mohou vystupovat v roli výrobců a spotřebitelů na relativně konkurenčním trhu práce. Státní zásahy pak přináší velmi nízký případně i záporný užitek [4]. Profesor Esptein vychází ze známé skutečnosti, že pokud je směna dobrovolná (což plyne z výše uvedené teorie vlastnictví), tak každá strana směny získává něco, čeho si cení více, než toho čeho se vzdává. Obě strany považují směnu (smlouvu) za pro ně výhodnou. Prospěch pak získávají i ostatní, kteří se směny přímo neúčastní. Je to proto, že díky dobrovolným směnám obě strany bohatnou. Postupně tak bohatne i (svobodná) společnost jako celek, protože se skládá prakticky jen ze směňujících si jednotlivců. Epstein také upozorňuje, že smluvní transakce vytvářejí jednoduchý systém (nikoliv ovšem bez určitých nákladů – viz níže), který umožňuje obchod a podnikání mezi rozličnými společnostmi s rozdílnou kulturou, tradicemi atp. [5]. Vytváří tak jistý integrující svorník mezi rozdílnými skupinami lidí.

 

Velmi důležité pro pochopení problému a pro vědomí toho, že Epstein chápe svobodu, jako svobodu a nikoliv jako moc, je i srovnání odmítnutí uzavřít smlouvu s používáním násilí a pácháním podvodů. Jakoukoliv souvislost mezi těmito dvěma činnostmi autor odmítá: "Oběť diskriminace si na rozdíl od oběti násilí zachovává všechna svá prvotní práva [negativní práva, pozn. autora] - život, tělesnou integritu i majetek - pouze nezíská prospěch z obchodu s někým jiným." [6]. Diskriminovaný člověk má pořád svobodu nalézt jedince, kteří s ním chtějí obchodovat, a to se mu daří (viz níže). Na blahobyt člověka mají vliv ty příležitosti, které jsou dostupné, a nikoliv nedostupné příležitosti [7]!

 

Svobodou k omezení diskriminace
Profesor Epstein poukazuje na to, že: "Ve světě, v němž mohou lidé volně vstupovat na otevřené trhy, nemůže systematická diskriminace izolovanou menšinu výrazněji poškodit, a to dokonce ani tehdy, kdyby se diskriminačního jednání dopouštěla velká většina lidí. Jsou-li příslušníci menšinové skupiny účinně chránění před vnějšími útoky a násilím, mohou využít svého práva svobodné vstoupit na trh a získat zaměstnání u takových firem, které jsou ochotny jejich služby najmout." [8].

 

Na podporu této teze používá profesor Epstein příklad s dvěma hypotetickými osudími (skupinami) s pracovníky hledajícími práci (například bílí a černí nebo Američané a Mexičané), z kterých firmy jakoby losují své budoucí zaměstnance. Tento příklad postupně modifikuje nebo doplňuje o další realistické podmínky. Konkurence (tj. svobodný trh, nikoliv fiktivní dokonalá konkurence) a snaha dosáhnout zisku nutí podnikatele hledat levnější výrobní faktory, tedy i hledat levnější práci [9]. Přitom přirozeně závisí na tom, jaké informace potenciální zaměstnavatelé mohou získat. Pokud nejsou schopni získat žádné informace o konkrétním pracovníkovi, vybírají na základě průměrných vlastností dané skupiny pracovníků (provádí tak statistickou diskriminaci). Za existence stejné mzdy budou zaměstnavatelé volit pracovníky z toho osudí, kde lze očekávat vyšší očekávanou hodnotu (produktivitu) pracovníka. Například dají přednost Američanům před Mexičany, pokud mají tito pro zaměstnavatele větší hodnotu [10]. Realističtější je však předpoklad, že zaměstnavatelé můžou některé informace relativně levně získat. V takovém případě si budou zaměstnavatelé vědomi, že: “… průměrná kvalita preferované skupiny [osudí, pozn. autora] se snižuje spolu s tím, jak jsou nejkvalitnější příslušníci dotyčné skupiny postupně zaměstnávání." Potencionální zaměstnavatelé nebudou již pracovníky z první skupiny (osudí) volit náhodně, ale budou si při dané (stejné) mzdě "tahat" přednostně ty nejlepší. Kvalita pracovníků z dotčené skupiny bude tedy postupně klesat, a když kvalita pracovníků v druhé (z počátku průměrně horší) skupině převýší kvalitu zbývajících pracovníků v první skupině, tak se podnikatelé začnou zaměřovat na pracovníky z druhé skupiny [11]. Epstein rozšiřuje svoji analýzu i o podnikatelské objevování a předvídání: podnikatelé se budou snažit zajistit si nejlepší pracovníky z druhé skupiny dopředu, aby získali konkurenční výhodu před ostatními podnikateli [12]. Nabízí se zde ovšem otázka, proč podnikatelé nemají přesnější informace také o druhé skupině pracovníků, když o první skupině tyto informace mají. Ty by jim umožňovaly „tahat“ pracovníky z této skupiny rovnou. Nicméně situace s rozdílnými informacemi může klidně nastat a nastává – například pokud se jedná o skupinu místních obyvatel versus skupinu přistěhovalců.

 

Dále profesor Epstein ruší podmínku stejné mzdy a praví, že ve svobodné společnosti nejsou lidé omezeni žádným pravidlem typu "stejná mzda za stejnou práci". Tudíž: "Ačkoli jsou pracovníci z méně preferované skupiny vnímáni jako méně žádoucí, mohou se pokusit tuto svou nevýhodu vyvážit tím, že sníží svou cenu [požadavek na mzdu, pozn. autora]." [13]. Pokud však vláda pod hrozbou násilí přikazuje stejnou mzdu za stejnou práci, budou tím tito lidé poškozeni a diskriminováni [14].

 

Epstein pokračuje ve své dedukci dále a ruší podmínku levného získání informací o zaměstnancích. Zkoumání zaměstnance z daného osudí (skupiny) něco stojí, a také pracovník hledá práci s nějakými náklady. To může být problém a lidé jsou si ho vědomi, proto existuje na trhu mnoho institucí typu zprostředkování (zprostředkovatelé práce, pracovní poradny, burzy práce, inzertní noviny a weby atp.), které dávají dohromady nabízející a poptávající [15]. Epstein zde také kritizuje tzv. teorii neviditelnosti pracovníků, jako rozporuplnou a nelogickou, protože mimo jiné předpokládá, že firmy budou přednostně povyšovat své méně schopné pracovníky [16]! Ovšem věc se změní, pokud vláda zakáže získávat o pracujících některé informace (v pohovorech, testech atd.). Tím de facto podporuje zaměstnavatele, aby vybírali budoucí zaměstnance na základě průměrných vlastností dané skupiny, tedy aby provozovali statistickou diskriminaci více než je nutné (viz níže) [17]!

 

Jak si čtenář povšiml výše, tak pro omezení diskriminace je nutný svobodný trh (nikoliv fiktivní dokonalá konkurence). Je pak jen logické, že omezování svobodného trhu (dobrovolných směn) vede k růstu diskriminace. Nejhorší situace nastane, pokud bude na "trhu" jen jeden zaměstnavatel. Tím může být pouze socialistický stát. F. A. von Hayek prokázal, že svoboda kohokoliv zaměstnat nebo u kohokoliv přijmout práci přímo podkopává záměry centrálního plánování, a proto musí být odstraněna [18]. Navíc velká kumulace moci umožňuje úředníkům a politikům kohokoliv diskriminovat. Řada obyvatel Českých zemí a na Slovensku si prošla touto - dnes slušně zmapovanou - zkušeností za éry komunismu, a někteří z nich díky nemožnosti najít jinou než pro ně nevhodnou práci i zemřeli [19]. Epstein se však věnuje především metodám přímé státní diskriminace v intervencionistickém státě - připomíná například regulace v USA, které znemožňovaly černochům mzdově konkurovat (a tak kompenzovat svoje nevýhody) bělošským pracovníkům. Podotýká, že nevysvětlitelné rozdíly ve mzdách (to ale platí i pro výši zaměstnanosti) mohou být právě výsledkem (i nechtěným) regulací [20].

 

Profesor Epstein v této stati také analyzuje tři empirické studie, které se snaží dokázat, že na trhu práce v USA se vyskytuje diskriminace (obchod s kartičkami baseballových hráčů, maloobchodní prodej automobilů a pracovní trh ve Washingtonu a Chicagu). Ukazuje zde nejen obecné problémy takovýchto empirických studií, ale i konkrétní chyby (například poslední studie opomíjí úplně regulaci pracovního trhu v USA a dopady různých afirmativních akcí), takže je nutné brát tyto studie s rezervou [21]. Anebo je případně úplně zavrhnout?

 

Diskriminací k větší efektivitě
V další části statě profesor Epstein doplňuje svoji dedukci o analýzu nákladů firem, které jsou spojeny s jejich řízením. Ti co diskriminují, nesou jisté náklady - omezují své příležitosti uzavřít oboustranně výhodnou transakci. Mají tak proti ostatním konkurenční nevýhodu [22]. Trh bude mít tendenci tyto podnikatele vytlačovat ve prospěch nediskriminujících podnikatelů. Pokud však budeme uvažovat, že transakční náklady jsou nenulové, tak tento závěr již vždy neplatí. Může dojít k situaci, kdy firma diskriminací posílí svou konkurenční schopnost. Pak ani na svobodném trhu (se státem je diskriminace vždy úzce spojena  - viz výše i níže) nedojde k úplnému vymizení diskriminace [23]. Pokud bude tato racionální diskriminace potlačována, tak zvýší náklady antidiskriminačních politik. To je však obtížné vidět na první pohled. Jak uvidíme dále, ve skutečnosti vedou antidiskriminační politiky k vzrůstu diskriminace. Epstein vychází ze dvou realistických předpokladů. Za prvé pracovní kontrakty jsou zpravidla dlouhodobé a je obtížné, aby obě strany předem detailně specifikovaly všechna pravidla svého vzájemného styku. Za druhé existuje rozsáhlé množství pravidel a konvencí, které jsou obvykle nepsaná a jimiž se řídí styky mezi spolupracovníky [24]. Doplňme, že se jimi mohou alespoň částečně řídit i styky mezi nadřízenými a podřízenými.

 

Preference zaměstnanců (tj. jejich zvyky, tradice, osobnosti, sklon k nespokojenosti atp.) firem nejsou homogenní, ale jsou různorodé (heterogenní) a odlišné. Platí, že: "V obecné rovině je jasné, že čím více se zvětšují rozdíly v preferencích mezi členy skupiny, tím složitější je dosáhnout takového rozhodnutí, jež je v obecném zájmu všech členů [např. firmy jako celku, pozn. autora]" [25]. Například pokud vezmeme firmu, jejíž zaměstnanci jsou Italové a Češi (Epstein pracuje s různými hudebními styly na pracovišti), tak vzniká problém s řízením pracovní doby. Italové chtějí siestu a Češi chtějí jít dříve domů. Čím vyšší variabilita a rozdílnost preferencí, tím větší náklady pro firmu. A to jak vyšší náklady na řešení daného konfliktu, tak náklady plynoucí z nespokojenosti s řešením daného konfliktu (někteří zaměstnanci mohou například z firmy odejít, tím se však zároveň zvyšuje homogenita preferencí zaměstnanců ve firmě) [26]. Firma tak musí brát v potaz a porovnávat - pokud chce být konkurenceschopná - náklady na silnější a rozsáhlejší firemní řízení s náklady na vyloučení určité kategorie osob (například Italů nebo Čechů) [27]. Na základě uvedeného je také možné konstatovat, že obyvatelstvo bude mít tendenci rozdělit se přirozeně do homogennějších podskupin (například přesvědčení a skuteční nacionalisté a rasisté se koncentrují jen do několika firem a v ostatních nebudou pracovat). Ostatně neformální vynucování pravidel je mnohem účinnější, pocházejí-li členové firmy například pouze z jedné rasové nebo etnické (ale i kulturní, lokální atp.) skupiny. Provozování směn a domlouvání se s cizími a neznámými osobami má za jinak nezměněných podmínek totiž zpravidla vyšší náklady než směny a domlouvání se s "vlastními" lidmi. Státem vynucovaný zákaz diskriminace vede v těchto případech k narušení hladkého fungování firem [28]. Vyšší náklady, ale znamenají kromě jiného, že nabízeného zboží a služeb bude na trhu méně a spotřebitelé tak budou poškozeni (k dalším dopadům viz níže)! Autor ovšem netvrdí, že by vyšší heterogenita v preferencích zaměstnanců nebyla pro firmy někdy výhodná (proto nutnost porovnávání nákladů) [29]. Jmenovitě rozšiřující se dělba práce a mezinárodní obchod vedou k tomu, že firmy mají pestrou směsici zákazníků, a proto je vhodné zaměstnávat i pestrou směsici zaměstnanců (ne však nutně v jedné organizační jednotce firmy nebo ve stejné kanceláři) [30]. Pokud vezmeme náš příklad s Italy a Čechy, tak je jasné, že pokud budou naši zákazníci Italové a Češi, tak se nám pravděpodobně vyplatí zaměstnávat zástupce obou národnostní.

 

Další dopady zákazu diskriminace
Ve zkratce: Výsledkem zákazu diskriminace (neboli působení antidiskriminačního zákonodárství) je nižší nabídka pracovních míst, protože zaměstnavatelé musí používat méně efektivní a méně spolehlivé strategie při najímání pracovníků [31]. Firmám tak zvyšuje zákaz diskriminace náklady, a proto nebudou moci mezní firmy na trhu přežít a budou muset propustit své zaměstnance. Vyšší náklady na najímání práce znamenají, že ti pracovníci, kteří mají diskontovanou hodnotu mezního příjmu (za situace působení zákazu diskriminace) nižší než jsou náklady na jejich zaměstnání, přijdou o práci (nebo ji legálně neseženou) [32]. Nižší diskontovanou hodnotu mezního příjmu mají zpravidla ti pracovníci, kteří nabízejí méně kvalifikovanou pracovní sílu, což jsou často právě příslušníci různých menšin, které měl zákaz diskriminace paradoxně chránit. Samozřejmě je nutné zvážit i další státní regulace, které mají vliv na pracovně právní vztahy. Sám profesor Epstein v rámci své statě například srovnává dopady zákazu diskriminace s institutem minimální mzdy. Antidiskriminační zákony ve formě stejnou mzdu za stejnou práci podobně jako minimální mzda: "...de facto znemožňují pracovníkům z nedominantní skupiny, aby zvítězili v soutěži o volná pracovní místa tím, že budou dotyčnou práci vykonávat za nižší mzdu než pracovníci z dominantní skupiny." Zaměstnavatelé tak budou místo nich mít tendenci sáhnout po zaměstnancích, které lépe znají a od nichž očekávají vysokou produktivitu a nízká rizika [33]. Tito zaměstnanci však stojí samozřejmě více – získávají za situace působení zákazu diskriminace restriktivní cenu (mzdu). Institut minimální mzdy je tak možné chápat i jako nástroj státní diskriminační (vědomé či nevědomé) politiky. Jak je patrné, tak antidiskriminační zákony díky odchodu mezních firem a díky jejich unifikovanému dopadu na zbývající firmy vedou k zúžení výběru optimálního zaměstnavatele pro zaměstnance. Omezují pestrý mix výhod a nevýhod, které zaměstnavatelé jinak nabízejí [34]. K tomu je nutné připočíst i výše zmíněné omzezení produkce zboží a služeb.

 

Profesor Epstein si dále všímá, že antidiskriminační zákonodárství není univerzálním právem, protože firmám a jejich vlastníkům odnímá právo na autonomii a sebeurčení, které přiznává ostatním lidem [35]. Je tomu tak proto, že pozitivní práva nejsou slučitelná se svobodnou společností. Nahlíží také problém z pohledu etiky: "...argumenty ve prospěch rovného přístupu ke všem zaměstnáním předpokládají, že jasně a smysluplně určíme, jaké preference jsou "legitimní", a jaké nikoli, a následně prohlásíme určité typy preferencí pracovníků za nepřípustné." Proč by však měly být preference jedněch osob počítány a jiných ignorovány [36]? Dělí se snad lidstvo na nadlidi a obyčejné smrtelníky? Mezi negativní dopady antidiskriminačních zákonů je dále nutné započítat i možnost jejich zneužití - například proti bělochům nebo mužům [37].

 

Diskriminace a monopol
Profesor Epstein se následně zabývá diskriminací za existence monopolu, a to jak v případě cen zboží a služeb, tak v pracovně právních vztazích. Uvědomuje si, že řada monopolů vzniká díky právní ochraně a umělému zvýhodnění ze strany státu, a proto navrhuje tyto překážky odstranit [38]. Ovšem Epstein nevnímá zřejmě monopol pouze jako produkt státu [39]. Pravděpodobně díky tomu se pak pouští na tenký led monopolní ceny. Dle Epsteina existují spotřebitelé, kteří jsou ochotni zaplatit za zboží více než jiní spotřebitelé, což je pravda. Monopolista je motivován omezovat výrobu, zvyšovat cenu, a tak dosáhnout většího soukromého zisku. Výsledkem tak bude, že lidé, kteří si zboží cení méně než je monopolní cena a výše než je (by byla) konkurenční cena si zboží nekoupí. Lidé, kteří si cení zboží výše než je monopolní cena si zboží sice koupí, ale jejich spotřebitelský přebytek bude nižší než by byl za neexistence monopolu. Tyto skutečnosti by mohly monopolistu motivovat k provádění cenové diskriminace a ke stanovení rozdílných cen pro různé zákazníky [40]. Vyjma množstevních slev a věrnostních slev se lze s takovým chováním setkat jen vzácně. Jak sám Epstein připouští, tak takový monopolista čelí prodejům mezi svými zákazníky a také tomu, že se zákazníci budou vydávat za zákazníky s nízkou ochotou platit [41]. Jedná se tedy o vysoce nepraktické chování. Z hlediska případných hospodářských politik je pak celý problém neurčitý a mlhavý. Pokud se někde neustaví tržní cena z důvodu státem privilegovaného monopolu, tak její výši není nikdo schopen určit. Nemůže tak být určena ani výše spotřebitelského přebytku, a to nejen díky tomu, že tržní cena není známa, ale ani díky tomu, že neznáme výši mezního užitku (užitek je pouze ordinální) jakéhokoliv spotřebitele z určitého nákupu (víme pouze o jeho ex ante existenci a v případě opakovaného nákupu i o ex post existenci). Navíc samotná koncepce monopolu a monopolní ceny, vyjma státem privilegovaného monopolu (stojí za ním hrozba použití násilí vůči konkurenci), je - jak prokázal M. N. Rothbard - nejednoznačná a rozporuplná. Pokud za producentem nestojí žádné státní privilegium, tak je údajná monopolní cena ve skutečnosti cenou tržní. Pro ustavení trhu stačí totiž pouze to, aby byl vstup do odvětví volný [42].

 

Na druhou stranu jinde profesor Epstein soudí, že zákaz diskriminace má smysl pouze tam, kde právní překážky (tj. stát případně země nebo obec) brání tomu, aby se rozvinul konkurenční trh. V takovém případě profesor Epstein doporučuje v případě cenové diskriminace, aby cena pokrývala náklady na poskytnutí dané služby (zboží) a zaručovala přiměřený zisk [43]. Pokud však má koncepce monopolu a monopolní ceny smysl pouze u státem privilegovaných monopolů, tak se nabízí otázka, proč by měl stát tuto cenu snižovat, když sám monopol vytvořil. Není důvodem udělení monopolního privilegia (tj. zrušení konkurence pod hrozbou násilí) zpravidla právě zvýšení ceny a zisku? A i kdyby si stát nebyl ze začátku vědom dopadů udělení monopolních privilegií, tak je pořád lepší - po objevení těchto dopadů - tyto privilegia jednoduše odstranit než fabrikovat další a další intervence s dalšími a dalšími dopady. Navíc státem privilegované (a ani vlastněné) monopoly netlačí konkurence ke snižování nákladů, tudíž výše nákladů bude postupem času (pokud není již na začátku) vyšší a vyšší než by byla na svobodném trhu. V tomto směru je Epsteinova analýza dosti pochybná. Vraťme se však k pracovně právním vztahům. Autor uzavírá svoje zkoumání ohledně monopolů na trhu práce konstatováním běžné skutečnosti: "Jenže soukromí zaměstnavatelé nemají v žádném odvětví ani náznakem takovou úroveň monopolní moci, která by mohla ospravedlnit to, že na ně bude uvalen zákaz diskriminace." Tudíž náklady na vynucování antidiskriminačních pravidel jsou velmi vysoké, prospěch je velmi malý a rizika značná [44]. Jsou to naopak státní regulace (včetně antidiskriminačního zákonodárství), které omezují konkurenci a vedou tak vědomě i nevědomě k diskriminaci, chudobě, vyloučení, omezené produkci, zúžené nabídce pracovních míst atp.

 

Další statě
Tolik Epsteinova stať o antidiskriminační politice. Vedle toho obsahuje kniha dalších pět statí. Zvlášť doporučuji k přečtení za prvé stať "Behaviorální ekonomie: lidské omyly a tržní náprava", která obsahuje relevantní argumenty pro kritiku behaviorální ekonomie. Například kritiku hypotézy, že kreditní karty vedou k více bankrotům, než kdyby lidé používali hotovost. Růst počtu bankrotů totiž souvisí především s růstem poptávky po úvěrech oproti minulosti. A za druhé stať "Lidský a ekonomický rozměr altruismu: případ transplantace orgánů", která se zabývá zákazem obchodu s lidskými orgány za účelem transplantace a je druhá nejobsáhlejší. Zatímco v případě antidiskriminačního zákonodárství čelí společnost "jen" větší nezaměstnanosti, vyloučení, chudobě a menší produkci, v případě zákazu obchodu s lidskými orgány čelí společnost i hromadám mrtvých! Tato stať je spolu se statí o antidiskriminačním zákonodárství dle mého nejpozoruhodnější částí knihy a stěží najdeme v češtině lepší a preciznější popis katastrofálních dopadů státních intervencí v těchto oblastech. Epsteinovu knihu je prostě nutné si přečíst.

 

[1] Epstein, s. 13
[2] Ibid, s. 20
[3] Ibid, s. 23
[4] Ibid, s. 24-5; profesor Epstein zde mluví o společenském užitku
[5] Ibid, s. 26-7
[6] Ibid, s. 30-1
[7] Ibid, s. 31-2
[8] Ibid, s. 33
[9] Ibid, s. 34
[10] Ibid, s. 35-6
[11] Ibid, s. 37-8
[12] Ibid, s. 38 a 39, podnikatelské objevování a předvídání způsobí, že různě produktivní pracovníci nebudou časem pobírat stejnou mzdu, to však není pro výklad nyní podstatné
[13] Ibid, s. 40
[14] Ibid, s. 39-40
[15] Ibid, s. 41-3
[16] Ibid, s. 43-5
[17] Ibid, s. 46
[18] Hayek, s. 90-1 a s. 83
[19] Drda, s. 23-6 a Krčál, s. 230-2 - zde měla nevhodná práce významný podíl na smrti pronásledovaného člověka (odbojáře z 2. sv. války), který se nad to po válce prakticky ani politicky neangažoval
[20] Epstein, s. 54-5, podobně s, 71-2
[21] Ibid, s. 55-72
[22] Ibid, s. 48, podobně s. 73
[23] Ibid, s. 73
[24] Ibid, s. 74
[25] Ibid, s. 77
[26] Ibid, s. 78
[27] Ibid, s. 82, podobně a podrobněji s. 87-8
[28] Ibid, s. 84 a 89
[29] Ibid, s. 85 a 87-8
[30] srovnej s Ibid, s. 88
[31] Ibid, s. 91
[32] srovnej s Ibid, s. 94
[33] Ibid, s. 95
[34] Ibid, s. 93, srovnej s Hayek, s. 90-91
[35] Epstein, s. 93-4
[36] Ibid, s. 96
[37] Ibid, s. 101
[38] Ibid, s. 106
[39] Ibid, s. 105, kde uvádí Epstein vedle odstranění právních překážek i jiný blíže nespecifikovaný způsob zlomení monopolního postavení – možná má na mysli antimonopolní zákonodárství?
[40] Ibid, s. 103-4
[41] Ibid, s. 104-5
[42] Rothbard, s. 480-1 k privilegovanému monopolu a s. 490-7 k údajné a skutečné monopolní ceně
[43] Epstein, s. 110-1
[44] Ibid, s. 113

 

Literatura:
1. Drda A. aj. Mýty o socialistických časech. Praha: Člověk v tísni 2010, ISBN 978-80-86961-98-9.
2. Epstein, R. A. Právo, ekonomie a politika. Praha: Wolters Kluwer Česká republika – Cevro Institut - Liberální institut 2010, ISBN 978-80-7357-529-8.
3. Hayek, F. A. Cesta do otroctví. Brno: Barrister & Principal 2010, 2. vyd. dotisk, ISBN 978-80-87029-32-9.
4. Krčál, M. Brněnský advokát JUDr. Jaromír Appel a jeho odbojová činnost. In Vlastivědný věstník moravský, číslo 3, ročník LXIII. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost v Brně 2011, ISSN 0323-2581.
5. Rothbard, M. N. Zásady ekonomie: od lidského jednání k harmonii trhů. Praha: Liberální institut 2005, ISBN 80-86389-27-8.