Jdi na obsah Jdi na menu
 


Antialkorán - recenze

22. 5. 2018

Kniha Antialkorán českého spisovatele Patrika Ouředníka usazeného již delší dobu ve Francii se stala bestsellerem a dostalo se ji i ocenění (Magnesia Litera). Kniha se zabývá problémem Islámu a imigrace v současné Evropě. Nejde o žádné islamobijské (autor se vymezuje proti tzv. Konvičkovcům) ani sluníčkářské dílo. Naopak snaží se vyvarovat černobílého vidění. Kniha je utlá a přečtete ji za dva večery, obsahuje však mnoho zajímavostí a postřehů.

 

Eseje od Murraye Newtona Rothbarda jako papírová kniha ZDRAMA


Páter Halík a svoboda slova
Kniha začíná esejí, která kritizuje pátera Tomáše Halíka. Tato esej připomíná třeba to, že poslední trest smrti za rouhačství byl ve Francii udělen roku 1765, a od té doby se tak již nestalo (1). Prostě postupně se stalo možným kritizovat náboženské přesvědčení, ba ho i přímo hanět. Což je zcela v souladu se svobodou slova. Páter Halík ovšem tvrdí, že ke svobodě patří odpovědnost, a že rasa, národnost a náboženství jsou tři věci, které se nemají urážet (2). Ouředník s ním souhlasí v případě rasy a národnosti, protože jde o věci, které si nevybíráme a posmívat se nám za něco, k čemu jsme přišli jako slepí k houslím, je prý vskutku nepatřičné. Naopak ale: "náboženství je ideologie - to jest, chápáno bezpříznakově, ideová soustava určitého pojetí světa -, s níž můžeme a nemusíme souznít, ba můžeme načas souznít a posléze souznít přestat, či naopak." (3). S tímto tvrzením je ovšem jeden problém. Dnes se totiž běžně národnost nějakého člověka hodnotí podle toho, k jaké národnosti se tento člověk o své vůli hlásí. Dříve šlo o jazykovou otázkou, ale i tehdy šlo naučením se cizího jazyka (a způsobu myšlení, které je s každým jazykem svázán) de facto národnost změnit. V některých muslimských zemích je navíc náboženství úzce svázáno s národností, třeba v Egyptě, kdy Arabové jsou muslimové, zatímco slovo Kopt označuje křesťana, ale i národnost původních obyvatel Egypta. Jezídové představují jak náboženství, tak etnikum. Není taktéž jasné, proč by někdo nemohl kritizovat a zesměšňovat něco, co je vrozené. A co, když někdo je rozený lhář a někdo jiný zase násilník? Plyne z toho, že lhaní a násilí není možné u těchto jedinců kritizovat anebo zesměšňovat? Dále v řadě muslimských zemí se člověk již muslimem rodí a nemá zde ani možnost, jak formálně muslimem přestat býti. Patrik Ouředník zde udělal od svobody slova pořádný úkrok, podobně jako to dělá dnes francouzský stát (říct třeba to, že muslimové jsou blbci je zde zakázáno - viz str. 12). Nepřekvapí proto, pokud páter Halík a někteří muslimští představitelé a radikálové tento úkrok rádi využijí k omezování svobody slova i v dalších oblastech, čímž se ovšem staví tito na úroveň nacionálních socialistů anebo komunistů či jiných zastánců omezování svobody slova. Svoboda slova buď je anebo není, nic mezi tím neexistuje. Jde zde o slabou stránku této jinak zajímavé knihy. Nezapomeňme také na jednu věc: odlišit urážku a zesměšnění od obejktivní kritiky je někdy obtížné a je velmi snadné zneužít státní předpisy potlačující urážku a zesměšnění k potlačení objektivní kritiky. Jistě člověk by se neměl někomu bezdůvodně posmívat, ale tuto morální otázku si musí zodpovědět sám. Ostatní s ním mohou přerušit jakékoliv styky a kritizovat ho, ale to je vše.


Dále autor kritizuje Halíkovu domněnku, že naprostá většina muslimů je nám velmi blízko a chtějí být s námi na stejné lodi. Dle autora co se týče pojetí světa a společnosti, nám naprostá většina muslimů blízko není (4). Autor cituje studie Institutu Montaigne, které ukazují poměrně dost velké odlišnosti mezi muslimy a Evropany. Pro příklad 53 % muslimského obyvatelstva ve Francii se vnímá buď mimo (25 %) nebo "v opozici" (28 %) k francouzské kultuře. Zajímavá je i citace výzkumů veřejného mínění ve Velké Británii: 68 % procent muslimů se zde domnívá, že napadání Islámu by mělo být trestné, 27 % vyjádřilo sympatie k atentátníkům z Charlie Hebdo (5). Ouředník jinde píše, že z pravidelné letní akce pařížské radnice zvané pařížská pláž byla s ohledem na náboženské cítění muslimské menšiny vykázána tanga, v některých evropských plovárnách byly vyhrazeny otvírací hodiny pouze pro ženy, množí se protesty islámských náboženských sdružení proti ilustracím v učebnicích anatomie, z učebnic zmizely s ohledem na náboženské cítění muslimské menšiny reprodukce starých arabských miniatur s podobou Mohamenda, někde mizí i vepřové, jinde je požadován jeho zákaz, davy modlících se muslimů znemožňují průchodnost ulic v pátek a tak dále (6). Nelze nepřipomenout, že jde o typický problém těch věcí, které jsou financovány nuceně z daní. Omezení velikosti státu a toho všeho, co stát z daní platí a provozuje, by vedlo k omezení těchto třecích ploch. Faktem však je, že drtivou většinu nákladů na tyto státní akce dnes nenesou ve státech bývalého Západu muslimové, ale Evropané.


V této souvislosti je vhodné upozornit, že velký klasický liberál 20. století Ludwig von Mises se zastával náboženské tolerance a odmítal náboženskou netoleranci: "Liberalismus ale musí být nesnášenlivý vůči nesnášenlivosti [tj. v podstatě násilí a vyhrožování násilím, pozn. autora] každého druhu. Spatřujeme-li cíl společenského vývoje v pokojné spolupráci všech lidí, nemůžeme připustit, aby mír byl rušen knězi a zeloty... A jelikož požaduje snášenlivost vůči všem názorům a všem církvím a sektám, musí vykázat do jejich mezí všechny, kdo se vyznačují nesnášenlivostí." (7). Zdá se, že nemalé procento muslimů není sto splnit toto kritérium.


Omezování svobody slova ohledně Islámu je dle knihy zřejmě dlouhodobým cílem některých muslimů. Třeba roku 2009 Organizace islámské spolupráce na půdě OSN požadovala, aby byla celosvětově zakázána blasfemie (rouhání). "Hanobení náboženských symbolů, dogmat a osobností je v rozporu s lidskými právy věřících." OIS rovněž požadovala rozšíření definice rasismu o urážku toho, co je náboženstvím považováno za posvátné. Termín urážka přitom nebyl nijak definován. Ouředník upozorňuje na to, že to v praxi umožňuje stíhat kohokoliv za cokoli, jak se stalo v Egyptě, kde byl zákon proti rouhačství opakovaně použit proti ateistům i proti snahám liberálních muslimů o reinterpretaci svatých knih a podobně (8). Na tento problém jsem ostatně upozornil už výše.


Ouředník upozorňuje i na jeden zajímavý fakt: "Hovořit o 'radikálním islámismu' je pleonasmus: z hlediska sekulární společnosti je islamismus - čili usilování o podřízení společenkých praktik náboženským dogmatům - radikální svou podstatou." (9). A upozorňuje i na to, že: "...čím, dál početnější muslimská imigrace, odchovaná tradicíc 'stát rovná se náboženství', klade Evropě specifický kulturní problém. S vírou jako takovou to nemá nic společného - ve hře jsou instituce." (10). K tomu jinde dodává, že: "... terčem džihádistické propagandy není koloniální minulost, nýbrž západní přítomnost, sekularismus, soužití mužů a žen, hudba, zábava, konverzace o počasí, civilizovanost poklidných teras pařížských kaváren za soumraku." (11). Připomeňme, že ani blízkovýchodní křesťané nejsou na sekularizovanou společnost zvyklí a nepovažuje ji za ideální - viz třeba Řehoř III. Laham bývalý patriarcha melchitské řeckokatolické církve na Blízkém výhodě (12). Jde tak o kolizi dvou rozdílných představ o fungování společnosti, které nemohou existovat současně na jednom místě, o střet 21. století s 15. stoletím a i mimo jiné o střet individualistického pojetí s kolektivistickým (13).  


Islám jak ho neznáme
Kniha obsahuje i řadu kontroverzních citcí z Koránu a hadísů (výroky připisované Mohamedovi), které poněkud staví na hlavu zažitou představu z médií o Islámu jako o náboženství míru a lásky. Uvedu opravdu jen pár příkladů: "Bůh chtěl dokázat pravdivost pravdy a vyhubit nevěřící do posledního."; "Střetnete-li se s nevěřícími, udeřte je do šíjí.";  "A budou-li prosit o vodu, dáme jim napít roztaveného kovu, který jim spálí tvář."; "Ti, kdo prohlašovali naše poselství za lež... s okovy na šíjích a v řetezech budou vláčeni do vody vroucí a pak v pekle páleni.". O ženách viz třeba tato citace: "Obáváte-li se jejich neposlušnosti, napomeňte je, vykažte jim jiné místo na spaní a bijte je.". Najdou se i velmi kuriosní citace, třeba tato: "Prorok bil opilce botou a vějířem palmových listů a Abú Bakr dal opilci čtyřicet ran bičem." (14). Jistě, víme, že i v Bibli najdeme některé nepříliš šlechetné texty, ale pokud Ouředník tvrdí, že: "Ve své novodobé edici obsahuje Korán 6 235 veršetů; zhruba deset jich hlásá milosrdenství, nějakých dvě stě padesát jich volá po svaté válce a zkáze nevěřících." (15), stojí to za zamyšlení. Navíc výklad svatých textů si může muslim de facto přizpůsobit obrazu svému. Může tak hlásat milosrdenství anebo osvícenství (jako to dělal ve středověku muslimský mutazilismus), ale ani systematické popravování homosexuálů anebo znovuobnovení otroctví v oblastech kontrolovaných džihádisty z Boko Haram či Islámského státu v ničem neopdoruje Koránu ani Sunně. "Deviantního v tom není nic, nejde o úchylku; jde o primitivní a selektivní aplikaci slova božího." (16), píše Ouředník.


Pár střípků na závěr
Na to jak je kniha útlá obsahuje poměrně hodně informací. Třeba tu, že současní francoužští komunisté považují kritiku Islámu za projev nostalgického imperialismu (17). Nebo tu o původu islamofibe. Původně byly tzv. islamofobní iránské žen, které odmítaly nosit závoj (18). Co Ouředník doporučuje jako lék na současnou situaci? Třeba vzdorovat islámskému teroru (ozbrojenému i ideologickému), pít šampaňské, chodit na koncerty a flirtovat. Dále třeba trvat na svém. A dále třeba i podporovat disidenty, feministická sdružení a ateisty v islámských zemích, podporovat je otevřeně, nepokrytě, bezohledně. Neboť právě oni jsou dnes záštitou evropského osvícenství (19). Podle Hameda Abdel-Samada a jeho knihy "Islámský fašismus" se již dnes v muslimských zemích vyskytují ateisté a není jich prý zrovna málo. Možná právě jejich (pokud možno dobrovolná) podpora je nejlepším řešením.

 

Poznámky:
(1) Ouředník, P. Antialkorán: aneb nejasný svět T. H. Praha: Volvox Globator 2017, ISBN 978-80-7511-359-7, str. 7.
(2) Tamtéž, str. 11.
(3) Tamtéž, str. 11.
(4) Tamtéž, str. 13.
(5) Tamtéž, str. 14 a 15.
(6) Tamtéž, str. 56-57.
(7) Mises, L. v. Liberalismus. Praha: Liberální institut-Ekopress 1998, ISBN 80-86119-08-4, str. 53.
(8) Ouředník, P. Antialkorán: aneb nejasný svět T. H. Praha: Volvox Globator 2017, ISBN 978-80-7511-359-7, str. 16.
(9) Tamtéž, str. 23.
(10) Tamtéž, str. 64.
(11) Tamtéž, str. 81.
(12) Viz zdejší článek: Patriarcha Řehoř III. o Sýrii, soužití s muslimy a uprchlické krizi.
(13) viz pro srovnání Ouředník, P. Antialkorán: aneb nejasný svět T. H. Praha: Volvox Globator 2017, ISBN 978-80-7511-359-7, str. 71.
(14) Tamtéž, str. 26-32.
(15) Tamtéž, str. 32.
(16) Tamtéž, str. 36 a 40.
(17) Tamtéž, str. 41.
(18) Tamtéž, str. 41.
(19) Tamtéž, str. 84-85.