Jdi na obsah Jdi na menu
 


A Short History of Man od H. H. Hoppeho

11. 2. 2016

V roce 2015 vydal Ludwig von Mises institut z Alabamy další knihu ekonoma, filosofa a libertariána H. H. Hoppeho. V tomto příspěvku ji chci trochu přiblížit. Profesor Hoppe patří mezi nejradikálnější publikující libertariány současnoti. Většinou se věnuje ekonomii, historii a etice, ale tentokrát s ním zabrousíme i do oboru antropologie. Začneme v šeru dávných věků lovecko-sběračských skupin.

 

Lovecko-sběračské skupiny
Víte, že předpokládaná délka života byla prý u sběračů-lovců nad 30 let, čehož bylo opět dosaženo až teprve v běhu 19. století? Zajímavý poznatek. Nicméně lovci-sběrači žili v podstatě parazitickým způsobem života, nic nepřidávali k tomu, co jim dodala příroda. Odhaduje se, že jedna čtverečná míle pohodlně živila tehdy jen jednu až dvě osoby a v méně úrodných oblastech bylo potřeba i větší teritorium. S růstem populace se problémem postupně stalo přílišné zalidnění daného území, které šlo řešit jen bojem o dané zdroje, jejichž množství bylo limitované, migrací jinam anebo vynalezením nových technologicky pokročilých sociálních organizací, které vedly k uživení většího počtu lidí na stávající půdě [1]. Lidé nejprve zvolili první dvě možnosti. Bylo odhadnuto, že průměrně nějakých 30 % mužů v primitivních lovecko-sběračských společnostech zemřelo nepřirozenou – násilnou smrtí. Stejně tak je dobře doložena migrace. Ta mimochodem vedla k následujícímu: „Vynořila se různá etnika a později také zřetelně odlišné lidské rasy. Tyto novoty se týkali geneticky podmíněnými rozdíly ve věcech jako je barva kůže, fyzická stavba a síla, odolnost chladným teplotám a různým nemocem a tolerance tváří v tvář různým látkám. Týkaly se nicméně také kognitivních skutečností.“. Důvodem toho je to, že skupiny se při své migraci oddělovaly od ostatních skupin a ztrácely mezi sebou kontakt, navíc byly vystaveny různému přírodnímu prostředí, mutacím a genetickému driftu spolu s přírodním výběrem. Toto ovlivnilo i vývoj nejrůznějších jazyků [2]. Z toho mimochodem plyne, že všichni nejsme skutečně stejní, národy a etnické skupiny nejsou mezi sebou také stejné, byť mají podobný základ. Ale zároveň i to, že dané rozdíly mohou být výhodné v některém prostředí, zatímco jinde jsou k ničemu anebo někdy mohou být i nevýhodou. Hoppe je jak vidno i politicky nekorektní.

 

Samozřejmě již v době lovecko-sběračských tlup existovala spolupráce mezi jejich členy. Zvyšovala produktivitu lidské práce. A to kvůli úkolům, které převyšují sílu jednoho člověka, ale několik lidí je může snadno provést. Kvůli úkolům, které by jednotlivec dělal příliš dlouho, než aby to mělo smysl, ale skupina je zvládne dříve. Dále kvůli odlišnostem mezi jednotlivými lidmi, což podporuje specializaci na to v čem je člověk lepší než ostatní. [3]. Ovšem zákon výnosů aplikovaný na práci a půdu praví, že stoupne-li množství práce (populace), zatímco množství půdy a dostupná technologie zůstane konstantní, dojdeme k bodu, kdy fyzický výstup na hlavu je maximální, a další nárůst populace za tento limit povede k poklesu příjmu na hlavu [4].

 

Neolitická revoluce a soukromé vlastnictví
Migrace mohla být samozřejmě jen dočasným řešením, dříve nebo později byly všechny vhodné lokality obydleny. Zbývalo tedy jen vynalézání nových technologicky pokročilých sociálních organizací, které by vedly k uživení většího počtu lidí na stávající půdě. Jednou k něčemu takovému skutečně došlo: „Revoluční změna v lidském způsobu produkce je obecně nazývána jako „Neolitická revoluce“: přechod od produkce jídla lovem a sbíráním k produkci jídla pěstováním rostlin a chovem zvířat. Začala před zhruba 11 000 let na Středním východě, v regionu typicky nazývaném jako „Úrodný půlměsíc“. Stejného vynálezu bylo dosažno opět, zdá se nezávisle, méně jak o 2 000 let později ve střední Číně, a opět o několik tisíc let později (zhruba před 5 000 lety) také na západní polokouli…“ [5].  

 

Vlastnictví lovecko-sběračského území mohlo být veřejné (soukromé nepřipadá tehdy v úvahu), ale území nemuselo být ani vlastněno. Hoppe tvrdí, že správná je právě tato druhá možnost. Lovci totiž nebyly pasáčky a ještě méně chovateli dobytka. A sběrači nebyli zahradníky a zemědělci. Půda tak byla dle něj jen podmínkou lidských aktivit [6]. Toto "nevlastnictví" se mění překonáním tzv. malthusiánské pasti, kdy tváří v tvář rostoucí lovecko-sběračské společnosti, docházelo k ustavení vlastnictví půdy. Tlačeni padajícím životním standartem a jako výsledek absolutního přelidnění si členové kmene (separátně anebo ve skupinách) si postupně přivlastňovali více a více předtím nevlastněné okolní přírody (půdy). Základem a motivací tohoto přivlastnění okolní půdy bylo eminentním intelektuálním pokrokem. Idea sázení rostlin, jejich ochraňování a eventuální sklizeň není zjevná ani triviální, ale vyžaduje pozoruhodný stupeň inteligence a uchopení představ. Podobně lze mluvit o domestikaci zvěře. Mimo jiné to vyžaduje hlubší a daleko dosahující vhled do řetězce přírodních příčin a efetků, více práce, trpělivosti, výdrže, znalost počtů, měření, měr, pochopení přínosu dělby práce v domácnosti, opuštění samozásobitleství, základy gramotnosti a peněžní kalkulace [7]. 

 

Zajímavým dokladem soukromého vlastnictví v dávných dobách je domestikace psa/vlka (před nějakými 16 000 lety na Sibiři, tedy ještě v době lovecko-sběračské). Vedle jiného se ukázalo, že někteří z vlků umí štěkat. Byli pak množeni pro jejich schopnost štěkat, a mohli tak sloužit pro neocenitelný úkol chránit jejich majitele před cizími a vetřelci. Velmi výhodný byl pes zejména pro usedlé společnosti, protože v usedlé společnosti bylo jednoduše více věcí k ochraně. Psi se fixují na individuálního pána a nikoliv na lidstvo obecně! Psi: „Jako takoví reprezentují hlavní příklad něčeho, co je vlastněné soukromě než kolektivně.“ Vyvrací to tak představy, že soukromé vlastnictví mohlo být v primitivních společnostech tabu [8]. Další výraznou změnou byla desocializace ve vyživování potomků. Velice stručně: místo aby děti vyživovala a starala se o ně celá skupina, a děti tak byly „vlastněny“ kolektivně, což vedlo k nezodpovědnosti při "vytváření" dalších potomků. Bylo nyní na jejich rodičích a poručnících, aby se o ně postarali. To vedlo ke vzniku rodin a rozdělení původní velké domácnosti na několik nezávislých domácností, a s tím i zformování několika-rodinného anebo soukromého vlastnictví půdy. S tím zároveň došlo k tomu, že příjem domácnosti se stal závislým na produktivitě ekonomických vstupů, tj. na práci a majetku investovaném do produkce. Komunistické hospodářství tak pokračovalo v rámci domácnosti (několika domácností), ale zmizelo ze vztahů mezi různými domácnostmi [9]. Tyto dvě změny vedly k pozoruhodnému nárůstu blahobytu a i počtu obyvatel. Odhady hovoří o desetinásobném až stonásobném růstu populace, oproti tomu než mohlo být v lovecko-sběračských časech živeno na stejném množství půdy [10].

 

Bohatství a inteligence
Jak se vlastně společnost stane bohatší? Dle ekonomické teorie k tomu dochází: A) skrze akumulaci kapitálu, která má, co dělat s nízkými časovými preferencemi (a úsporami a investicemi), B) skrze participaci a integraci v dělbě práce, C) skrze kontrolu populace. To vše přinesla tzv. Neolitická revoluce, která začala zhruba před těmi 11 000 lety [11]. Dále Hoppe k tomu postuluje ještě další dva body. Prvním je ochrana (soukromého) vlastnictví, což je jediným nutným, ale ne dostačujícím faktorem pro ekonomický růst. Druhým faktorem je pak historicky variabilní lidská inteligence. Pokud nedošlo k pokroku dříve, tak to bylo dle Hoppeho dáno tím, že lidé nebyli dostatečně inteligentní [12]. Čili jde zde o to objevit významné vynálezy, technologie a spontání sociální organizaci. V naší současnosti jde spíše o ochranu soukromého vlastnictví, díky čemuž může dojít k akumulaci úspor a investic, protože zásoba nejrůznějších vynálezů a technologií je dnes velká. V minulosti, ale tomu tak být nemuselo a nebylo!

 

K inteligenci Hoppe poznamenává, že v zemědělské společnosti, kde každá domácnost byla odpovědna za svoji vlastní produkci spotřebních statků a potomků, se přirozená inteligence člověka a jí odpovídající sociální diferenciace mezi více a méně úspěšnými, stávají stále více a nápadněji viditelnými. To vedlo k přenosu ekonomického úspěchu a statusu i do reprodukčního úspěchu. Tato tendence ve výběru vyšší inteligence byla zvláště zřetelná za těžkých životních podmínek. Protože: „Jestliže je lidské životní prostředí neměnně, konstantní a mírné – jako u bez sezónních tropů, kde každý den je stejný jako jiný v roce – vysoké nebo výjimečné inteligenci nabízí méně příležitostí než v nehostinném prostředí s široce fluktujícími sezónními odchylkami“. Toto má přirozeně vliv na to, že po světě není inteligence distribuována stejně [13]. Proto je historie svědkem toho, že civilizaci se dařilo mnohem více v subtropickém a mírném až chladném pásu, než v tropických oblastech. A jmenovitě zvláště v Evropě [14].


 
Podle Hoppeho, pak tzv. průmyslová revoluce byla v prvé řadě a především výstupem evolučního růstu lidské inteligence, spíše než pouhým odstraněním institucionálních bariér [15]. Domnívám se, že to může platit pro svobodnější anglosaský svět, ale například už pro kontinentální Evropu s jejím nevolnictvím a cechy, to již takovou pravdou nebude. Zejména v období od pozdního středověku do 18. století věku. Jiné oblasti Země netřeba ani uvažovat. To však znamená, že počet případných inteligentních vynálezců, kteří se mohli realizovat, byl na světě značně omezen. Což má jistě na vývoj významný vliv. Znamená to podstatně méně jednajících a menší konkurenci.

 

Úpadek a demokracie
Svět se však od těch dob změnil a na scéně se objevil silný stát, zejména ve své demokraticko-blahobytné podobě. A věci dostaly jiný spád. Klienti státu přivádějí na svět více potomků a ekonomicky úspěšní méně potomků. Navíc se ekonomický úspěch stává ve větší míře závislým na politice a na politickém talentu - talentu využívat stát pro obohacení sebe sama na účet ostatních. Tím se populační kmen stává horším [16]! Jedeme prostě z kopce.

 

Ve zbytku knihy se Hoppe zabývá postupnou degenerací monarchií a přirozených elit. V určité době došlo k degeneraci v tom smyslu, že: "Byl ustaven teritoriální monopol konečného soudního řádu a s ním zákonodárná síla a oddělení práva a jeho podřízení legislativě. Feudální králové byli nahrazeni absolutními a potom konstitučními králi." [17]. Král se začal považovat za vlastníka země a postupně omezil vliv aristokracie, třeba využíváním sentimentu závisti "nedostatečně privilegovaných" proti "lepším" a "nadřazeným", jejich pánům, přidělením půdy místo pronájmu půdy, odpuštěním dluhů dlužníkům. Kvůli dosažení absolutní moci se král spojil i s intelektuály [18]. Konečně byl král nahrazen postupně demokracií - tj. tzv. vládou lidu. Demokracie nepředstavuje ani tak rovnost před právem, ale jde o rovnost jen do té míry, že vstup do vlády je otevřen všem za stejných podmínek. Zmizely osobní privilegia, ale ne funkční privilegia a privilegované funkce. Čili každý se může stát králem, nejen privilegované kruhy. To však neznamená, že zmizely za demokracie privilegia, legální diskriminace a rozdíly mezi vládci a poddanými. "Spíše než aby byly omezeny na prince a šlechtice, za demokracie se privilegia stala dosažitelná pro každého: Každý může participovat na loupení a žít z kořisti, jen pokud se stane veřejným funkcionářem. Podobně, demokraticky zvolené parlamenty jsou stejně jako absolutní nebo konstituční králové, nesvázaní jakýmkoliv nadřazeným, přirozeným právem, tj. právem, které sami nevytvořili ... ale mohou sami nařizovat zákony, tj. sami měnit právo." [19]. Moc krále a jeho suity byla nahrazena mocí poslanců a jejich zájmových skupin. V další části knihy pokračuje Hoppe výkladem rozdílů mezi monarchií a demokracií (demokraté vládnou dočasně, a proto plení zemi více, smazává se rozdíl mezi vládci a poddanými, nárůst zdanění, inflace legislativy, totální války a podobně [20]), které jsou mezi libertariány celkem známy.

 

K tomu bych podotknul, že pokud tedy dříve král někoho oloupil a zavraždil, tak to je pro mnohé špatně, protože o tom nebylo hlasováno v parlamentu, ale udělá-li to parlament, tak je to dobře. Totéž je možné říci i o tom, bylo-li to shváleno referendem. Čili ne sám čin je špatný, ale špatná je prý jen metoda, jakou byl přijat a schválen.

 

Závěr
Tolik velmi stručné nastínění stručné, ale zajímavé historie lidstva od profesora Hoppeho. Zdá se, že trend pokroku byl alespoň z části zvrácen a možná se vracíme v některých bodech i do dávné historie. Jedeme z kopce, jak jsem již podotknul. Jak vidno ekonomické znalosti lze využít i při studiu historie, ale i pro doplnění prehistorie.

 


[1] HOPPE, H. H. A Short History of Man: Progress and Decline: An Austro-Libertarian Reconstruction. Auburn: Mises Institute 2015, ISBN 978-1-61016-591-4, s. 26-27 a 30.
[2] Ibid, s. 28 a 31-36.
[3] Ibid, s. 40-42.
[4] Ibid, s. 43.
[5] Ibid, s. 47.
[6] Ibid, s. 48-49 a 51-53.
[7] Ibid, s. 53 a 89-90.
[8] Ibid, s. 55-57.
[9] Ibid, s. 59-64.
[10] Ibid, s. 54.
[11] Ibid, s. 73 a 78-79.
[12] Ibid, s. 85-86 a 88. Viz i s. 87 k úsporám.
[13] Ibid, s. 90 a 98, viz i s. 96.
[14] Ibid, s. 97.
[15] Ibid, s. 101.
[16] Ibid, s. 101-102
[17] Ibid, s. 112.
[18] Ibid, s. 114.
[19] Ibid, s. 117-118.
[20] Ibid, s. 119-125.