Jdi na obsah Jdi na menu
 


Proti chudým v habsburské monarchii podruhé (2/2)

27. 4. 2015

Další záměry státu

Stát měl se živnostenskými společenstvy další záměry. Vedle toho, že různými opatřeními po roce 1883 postavil živnostníky pod svůj dozor a kontroloval jejich vzdělávání, tak měla společenstva sloužit k sociálním podpůrným a svépomocným účelům. Zde však státní politika v podstatě ztroskotala. Například dle autorky: “...v sociální sféře nepodnikala mnohá společenstva žádné kroky, přestože jim zákon v tomto ohledu poskytoval široké možnosti.” [37]. Živnostníci se zřejmě spolehli na sebe, své rodiny a dobrovolné aktivity, přičemž takováto činnost se hůře historikům dokladuje, nejsou o ni totiž často záznamy. Společenstva mohla také zakládat nejrůznější podpůrné fondy, ale v celém Předlitavsku neprokázala živnostenská společenstva příliš mnoho pochopení pro jejich prospěšnost. Roku 1910 existovalo 824 podpůrných fondů, avšak společenstev bylo v Předlitavsku 6 794 společenstev. Na podpůrných fondech se tak podílelo asi jen 12 % společenstev. Roku 1914 bylo v samotném rakouském Slezsku jen 14 podpůrných fondů, což je vzhledem k počtu společenstev (250) velmi nízké číslo, přestože na dvou fondech se podílelo více korporací [38].

 

Rovněž se neujaly příliš pokusy o družstevnictví: “Přes jejich výhody však sami živnostníci této možnosti příliš nevyužívali.”. Dle autorky dokonce byli živnostníci jako stav pranýřováni za nesvornost a neschopnost překonat sobectví a závist panující mezi jednotlivými řemeslníky (to dokládá diferenciaci živnostníků do různých skupin či až na úroveň jednotlivců). Ve Slezsku do konce roku 1914 vzniklo sice více než 790 výdělkových a hospodářských družstev, ale to zahrnuje i družstva založená zemědělci, či potravní a bytová družstva, založená například osobami, které byly v zaměstnaneckém poměru. V letech 1896 až 1914 vzniklo v Rakouském Slezsku celkem 680 družstev, z toho 402 družstev bylo družstev záložních a úvěrových a 122 družstev potravních. Sami drobní živnostníci založili v letech 1874 až 1914 jen 61 družstev, z toho 16 záložních a úvěrových, 15 nákupních (tj. de facto jen spotřební družstva) a 13 strojních (sdílení strojů). Tyto dva poslední typy družstev svou povahou drobným živnostníkům nejvíce vyhovovala, jejich účetnictví bylo jednoduché a své členy nijak neomezovala v samostatném podnikání. Družstev výrobních bylo založeno 15, z toho tři kombinovaná se společným nákupem surovin [39]. Snaha o nenásilný živnostenský korporativismus v tomto směru tedy ztroskotalo. Přičemž: ”Mnohem větší iniciativu než povinná živnostenská společenstva vyvíjely ve Slezsku dobrovolné živnostenské spolky.” [40].

 

Tažení proti obchodníkům a obchodním cestujícím

Dle novely živnostenského řádu z roku 1883 obchodníci s řemeslnými výrobky: "Nesměli toto zboží sami vyrábět ani zpracovávat, pokud nevyhověli všem požadavkům potřebným k udělení povolení pro řemeslnou živnost. V roce 1907 pak byli obchodníci ve svém podnikání ještě více omezeni, když jim bylo zakázáno nejen vyrábět, ale i opravovat nebo jinak předělávat živnostenské výrobky, které prodávali. Směli pouze provádět drobné úpravy podle přání zákazníka a brát míru na výrobky...". Obchodníci dále nesměli přijímat zakázky na opravu obuvi a šatstva a v tomto případě ani na ně brát míru [41].

 

Dle novely zákona z roku 1902 obchodní cestující, kteří toto zaměstnání měli jako samostatnou živnost (nebyli zaměstnanci), nesměli rozhodně jednat se soukromými zákazníky, vlastnit žádné sklady zboží, ani obchodovat na svůj účet. Touto novelou byl omezen i podomní obchod. Omezen byl i podomní obchod. Nadále bylo možné volně obchodovat s výrobky polního a lesního hospodářství (mléko, vejce, ovoce, květiny a podobně, ovšem vyjma chleba a pečiva vůbec), ale už jen pro jejich přímé výrobce a jejich zmocněnce či oprávněné obchodníky. Vyloučeny z podomního obchodu byly lihoviny a ocet. Navíc zemský politický úřad mohl podomní obchod na stanovenou dobu zakázat v jednotlivých obcích anebo jejich částech. Děti do 14 let nesměly dělat podomní obchod a živnostenský úřad mohl tuto práci zakázat i ženám do 18 let věku [42]. To šlo už o poměrně dost tvrdá opatření, která postihla paradoxně i občany, kteří byli v průměru chudší než samotní živnostníci. Regulovala se dle novely z roku 1895 a 1905 i prodejní doba obchodů v neděli a i jiné dny [43]. Tím se omezovala možnost těch obchodníkům, kteří byli ochotni obětovat část svého pohodlí, konkurovat ostatním obchodníkům, čili jejich konkurenční výhoda byla zcela či částečně omezena.

 

Dopady na chudé

Dopady restrikcí, které uvalovaly novely živnostenského řádu na chudé (jisté restrikce však obsahoval i samotný živnostenský řád z roku 1859 – viz výše), spočívaly zejména v omezení přístupu chudých k provozování řemesel. Omezoval se přístup chudých k těmto řemeslům (a později i obchodu a jiným) a tedy se zároveň omezovala i možnost, jak si zlepšit životní úroveň.

 

Dle R. Vondry hrubé určení hodnoty zlatého na dnešní cenové a mzdové relace, je taková, že jeden zlatý rakouského čísla je asi 300 dnešních korun, lze z tohoto zdroje také dovodit, že rakouská koruna je asi 150 dnešních korun [44]. Pokud byl inkorporační poplatek do společenstva v roce 1890 průměrně ve Slezsku 5.30 zlatých a průměrný poplatek za přijetí do učení 2.25 zlatého a za vyučení 3.60 zlatého, tak to v dnešních cenách je dohromady asi 3 345 korun (11.15 x 300). To není úplně málo, ale není to ani extra mnoho. V případě korunových částek byl inkorporační poplatek do společenstva kolem roku 1914 průměrně ve Slezsku 23.90 korun a průměrný poplatek za přijetí do učení 4.51 koruny a za vyučení 6,93 koruny, tak to v dnešních cenách je dohromady asi 5 300 korun (35.34 x 150). V roce 1883 byl běžný dělnický plat asi 18 až 20 zlatých měsíčně [45]. Dělník by tedy musel tehdy obětovat asi 60 % svého jednoho měsíčního platu (asi 5 % ročního příjmu, za předpokladu, že celý rok pracoval), aby se mohl stát živnostníkem. Kolem roku 1910 byl dělnický plat asi 50 až 75 korun měsíčně [46]. Dělník by tedy musel obětovat asi 47 až 70 % svého jednoho měsíčního platu (asi 3.9 až 5.9 % ročního příjmu, za předpokladu, že celý rok pracoval), aby se mohl stát živnostníkem. Ve srovnání s platy dělníků už tedy poplatky nebyly zrovna malé. A co třeba teprve takový čeledín anebo domácký dělník? Bereme zde jen inkorporační poplatky průměrné, výše některých těchto poplatků uvedených výše byla dost vysoká a tedy o to více restriktivní (někde však inkorporační poplatky nebyly a dost jich bylo menších než průměr). Jak bylo uvedeno výše, tak poplatků mohl být zbaven člověk jen výjimečně. Nutné je mít na paměti, že zde jde o údaje týkající se jen Rakouského Slezska. Jiné srovnání uvádí, že v roce 1890 stál kilogram masa a chleba (údaje jsou pro Prahu): chléb 11.3 krejcaru a maso 61 krejcarů a v roce 1910: chléb 0,30 K a maso 1,46 K [47]. To jest, pokud byl inkorporační poplatek do společenstva v roce 1890 průměrně ve Slezsku 5.30 zlatých a průměrný poplatek za přijetí do učení 2.25 zlatého a za vyučení 3.60 zlatého, tak to bylo celkem 11.15 zlatých. Za to si mohl člověk koupit roku 1890 99 kilogramů chleba anebo 18 kilogramů masa. V případě korunových částek byl inkorporační poplatek do společenstva kolem roku 1914 průměrně ve Slezsku 23.90 korun a průměrný poplatek za přijetí do učení 4.51 koruny a za vyučení 6,93 koruny, tak to bylo 35.34 korun. Za to si mohl člověk koupit 118 kilogramů chleba anebo 24 kilogramů masa. Předpokládám, že v Rakouském Slezsku by se za to dalo ve skutečnosti pořídit více. Nelze zde ještě pominout, že i po roce 1859 bylo nutné zaplatit nějakou taxu při začátku podnikání (viz výše).

 

Nicméně hlavní překážkou byla výuční doba, která jak bylo výše uvedeno, činila dle novely Živnostenského řádu z roku 1885 dva až čtyři roky. Za tu dobu ucházeli učňovi příjmy, které mohl dosáhnout například jako dělník, či čeledín anebo domácký dělník, podomní obchodník apod. Jako dělník by tak kolem roku 1883 tratil asi 228 zlatých ročně a kolem roku 1910 asi 600 až 900 korun ročně (ve skutečnosti někdy o něco méně, protože učni někdy dostávali stravu a bydlení). Pakliže byly časové preference toho, kdo uvažoval o vyučení vysoké, tak se o vyučení nepokoušel. Navíc chudí lidé potřebovali, aby jejich děti vydělávali, co nejdříve, a přispívaly, tak do rodinného rozpočtu. Konečně výše jsme viděli, že povinné zaměstnání pomocníka (tj. zaměstnance) muselo být nejméně dvouleté dle novely z roku 1883 a tříleté dle novely z roku 1907, to tak dále oddalovalo kýžený den samostatného podnikání. Byť pomocník dostával již nějakou výplatu. A také počet učňů šlo do jisté míry regulovat tím opatřením, že společenstva regulovala množství učňů u stávajících mistrů. Zopakujme, že většina společenstev ve Slezsku povolovala mít jednoho až dva učně výjimečně tři učně (viz výše). Koncesované živnosti také měly své vlastní překážky a omezení.

 

Nikde jsem nic nenašel v námi zkoumané knize o tom, že by bylo zakázáno poskytovat řemeslnické či jiné výrobky a služby zadarmo. Sem tam se objevila nějaká zmínka o tom, že důvodem zavedení opatření mohla být i nedostatečná kvalita výrobků. Odhlédneme-li od toho, že není jasné, kdo s kvalitou měl problémy a zda vyšší kvalita mohla kompenzovat omezení, které zákony uvalovaly na ty, kteří chtěli zlepšit svůj osud a omezení, které zákony uvalovaly obecně na spotřebitele (viz níže), tak zde vyvstává problém toho, že na výrobu některých věcí nebyla a není nutná kvalitní řemeslná práce. Chtěl-li někdo udělat truhlici do černé kuchyně nebo police do měšťanského sklepa, tak nemusel vůbec žádat práci špičkového truhláře, podobně jako ten, kdo si chtěl nechat udělat zástěru nebo krpály do práce či na pole. Stejně tak není vždy nutný prvořadý pekař, cukrář, krejčí nebo modistka. Navíc uvedená opatření znemožňovala naučit se práci jejím děláním. Začněte jako třetiřadý pekař, hodinář nebo bednář, který se sotva uživí, ale časem se vyučíte a můžete se stát prvořadým pekařem, hodinářem nebo bednářem.

 

K uvedenému bych dodal, že znám ve svém okolí lidi, kteří aniž by byli vyučení, umí zednické, obkladačské či natěračské práce, protože si upravují své byty či staví domy. Kuriózní je, že jsem se doslech i o případech, že takovýto člověk opravoval či zcela předělával nekvalitní práci po vyučených a státem schválených řemeslnicích. Takovéto zkušenosti vedou k tomu, že si lidé dělají věci raději sami a nespoléhají se na řemeslníky, což však znamená nemožnost čerpat přínosy z dělby práce a znamená to i námahu a ztrátu vlastního času (někdy však i duševní zisk z pocitu, že si něco člověk udělal sám a lépe než "mistr" řemeslník). Někdy to paradoxně připomíná situaci z období cechů, tak jak ji popsal moravský historik L. Fasora na příkladu jednoho vůbec z největších a nejslavnějších cechů naší historie, cechu jihlavských soukeníků, kdy výsledkem bylo, že byl objeven inspekcí 18 letý "mistr", který nejenže vůbec nevandroval, ale nebyl schopen mistrovský kus bez cizí pomoci vůbec vyrobit: cechovní starší prostě přivřeli oči a uchazeč nechal mistrovský kus někde vyrobit na zakázku a vydával jej pak za své dílo. "Mistrů, kteří nebyli schopni sami zvládnout více než polovinu z nutných úkonů při výrobě sukna, prý nebylo v Jihlavě toho času vůbec málo.". Dle Fasory u cechů se vandrovnická léta krátila, případně vůbec obcházela u protekčních synků. Cechy byly ovládány patricijskými oligarchiemi vzájemně příbuzných rodin atd. [48]. Taktéž mohu dodat, že mám ve svém okolí různé vnikající kuchařky či kuchaře, cukráře, opraváře rozvodů vody, elektrických zásuvek a osvětlení a tak podobně (k tomuto viz i dodatek).

 

I když výše uvedená opatření novel Živnostenského řádu omezeně pamatovala na změny v zaměření živností, tak se nabízí otázka, zda mělo smysl učit se několik let na nějakou profesi? Do 18. století bylo dost pravděpodobné, že ten, kdo se vyučil v rámci cechu na nějaké řemeslo, ho dělal až do té doby, dokud byl toho schopen či žil. To platilo často i během 19. století a během počátku 20. století. Ale už ne bez výjimky. Zatímco dřívější ekonomika se rozvíjela poměrně pomalu, tak v průběhu 19. století (u nás zejména 2. poloviny 19. století) došlo k celkem zásadní změně a ekonomika se rozvíjela a proměňovala naráz rychleji, což vedlo i ke změnám ve struktuře zaměstnanosti. Některé obory upadaly a jiné naopak začaly prosperovat. Trávit v takovémto případě roky vyučením a pomocnickou praxí a pak za několik dalších let sledovat úpadek oboru, asi nebylo moc efektivní. Nemalé náklady jak finanční, tak náklady obětované příležitosti (vzdání se výdělku po dobu vyučení a části výdělku po dobu praxe pomocníka-zaměstnance), by tak snadno přišly vniveč. Spíše by v takové situaci bylo výhodnější krátkodobější (třeba několika měsíční) zaučování spojené přímo s praxí ve výrobě (tak tomu bylo v podstatě v továrnách), v případě nutnosti časem opakované a prohlubované. Každopádně tehdejší hospodářská situace byla v některých případech proměnlivá a v jiných již méně proměnlivá, tudíž škody zde nemusely být v tomto ohledu tak významné (výše bylo uvedeno, že u přechodu do příbuzných živností existovala i jistá možnost dispensu). Mnohem horší je takováto úprava v moderní dynamické ekonomice současnosti, přesto však v podstatě podobný systém máme i dnes. Je to dost možná relikt, který odráží politiku, která reagovala na někdejší méně se měnící ekonomickou strukturu před 80. léty 19. století.

 

Dle řeči slavného ekonoma a politika Karla Engliše z roku 1912, hmotné postavení živnostníka nebylo namnoze lepší než postavení lépe placeného dělníka továrního, který měl nadto postaráno sociálním pojištěním o zaopatření v nemoci a úrazu [49]. J. Machačová a J. Matějček uvádí řemeslníky a živnostníky mezi středními vrstvami obyvatelstva, ale chudé řemeslníky (konkrétně jsou zde zmíněni krejčí, ševci, tkalci a švadleny) zařazují k dolním vrstvám. Titíž autoři řadí početné maloobchodníky, nemluvě už o podomním obchodu k dolním vrstvám [50]. Nominální roční důchod uvádějí tito autoři pro chudé řemeslníky ve stovkách zlatých, stejně jako pro tovární dělníky a horníky, pro zemědělskou čeleď a dělnictvo v desítkách zlatých či v rozmezí 199 až 250 zlatých, u nádeníků šlo o 100 až 200 zlatých a domácké výrobce o desítky až 100 zlatých. Údaje (odhady) jsou pro 2. polovinu 19. a začátek 20. století [51]. Čili regulacemi byli spíše postiženi méně kvalifikovaní pracující, tudíž ti pracující, kteří patřili k těm chudším. To je také zřejmé zejména v případě podomních obchodníků (hausirníci), jejichž příjmy a sociální prestiž (hausirník byla oblíbená nadávka třeba Karla Marxe) nebyly valné. Místně to však mohli být i pracující schopní disponovat kvalifikovanější silou, protože průmysl, v kterém by mohli dělat kvalifikované dělníky, byl koncentrován jen do některých oblastí Českých zemí, do kterých se bylo nutné odstěhovat, čili podstoupit určité náklady.

 

Další dopady na chudé

Živnostenský řád z roku 1859 zbořil stará cechovní omezení a dohody ohledně výroby v jednotlivých řemeslech (jistá uvolnění se udála již dříve – viz výše). „Řada řemeslníků začala plně využívat živnostenské svobody a rozšířila své výrobky za hranice dřívějších cechovních zákazů, či kombinovala své podnikání s provozem další živnosti. Pekaři vyráběli cukrářské zboží, truhláři zasazovali skleněné tabule, kováři se nevyhýbali zámečnickým pracím a naopak. Nebylo výjimkou, že řezník provozoval pohostinství nebo truhlář pohřební službu.” [52]. Pozdější novely začaly tyto možnosti pomalu uzavírat. Což mělo dopad na produkci řemeslných výrobků a služeb. Zatímco díky živnostenskému řádu z roku 1859 zákazník mohl získat od jednoho řemeslníka další podobné výrobky a služby, tak po novelách takovýchto příležitostí ubývalo, což muselo vést k růstu nákladů na vyjednávání zákazníka s dalším živnostníkem. Zároveň to zbavovalo živnostníky v určitém oboru konkurence z řad živnostníků z oborů podobných. To posilovalo dále restrikce pracovní síly v živnostech, které byly dány zejména dlouhou výuční dobou a dobou praxe pomocníka a také výše uvedenými poplatky za členství ve společenstvu a za nástup do učení a vyučení. Omezení pracovní síly vede téměř vždy ke stanovení restrikcionistické ceny (viz dále). Tímto opatřením však bylo bráněno tomu, aby se mohly uspokojovat pružněji výkyvy v poptávce zákazníků po výrobcích a službách v jednotlivých oborech. Stejný dopad se mohl dostavit i v případě obchodníků s řemeslnými výrobky, u kterých se dá předpokládat alespoň nějaká znalost jimi prodávaných výrobků a tedy i schopnost je opravovat či předělávat a možná i vyrábět.

 

Pokles například poptávky třeba po pečivu a růst poptávky po cukrářském zboží (nebo po truhlařině a zasklívání či kovářství a zámečnictví a tak podobně) vedl sice k růstu příjmů cukrářů, protože nabídka cukrářských prací se mohla zvýšit až po několika letech, které byly potřeba ke “studiu” na cukráře, ale zároveň vedla k poklesu příjmů u pekařů, kteří si museli hledat práci jinde, než v oboru, který jim byl logicky nejblíže (pokud neobdrželi tedy dispens), a tedy se museli ohlédnout po práci, která byla až druhým nejlepším náhradním řešením po prvním nejlepším náhradním řešení cukrářství. A zároveň toto nutilo platit spotřebitele za to, co chtěli (cukrářské výrobky) více, než bylo třeba, a to s výhledem, že nabídka dané produkce se bude zvyšovat pomalu [53]. Pomalu se musela produkce zvyšovat kvůli výše uvedeným restrikcím v podobě dlouhé výuční doby a také výše uvedeným poplatkům za členství ve společenstvu a za nástup do učení a vyučení. Tyto restrikce navíc odradily ty, co měli vyšší časové preference ohledně času, kdy začnou vydělávat - tj. ty, kteří se chtěli dříve postavit na vlastní nohy a plně vydělávat. To mělo za následek to, že do řemeslných živností nastupovalo méně zájemců, než by tomu bylo bez existence těchto restrikcí. Toto omezení nabídky práce v živnostech muselo vést k možnosti stanovit restrikcionistickou cenu, protože možnosti práce přesčas jsou omezené [54]. Omezení nabídky práce při nezměněné poptávce po službách (produktech) práce vede k tomu, že se objeví nově neuspokojení poptávající, kteří ve snaze koupit služby práce (nebo jejich produkt) budou nabízejícím ochotni zaplatit větší množství peněz, zahájí tak arbitráž, která povede k nárůstu ceny za služby práce a vyloučí některé nově neuspokojené poptávající z trhu. Výsledkem jsou pak sice větší příjmy živnostníků, ale vyšší ceny pro spotřebitele, což postihuje zvláště ty nejchudší. Přičemž příjmy živnostníků budou vyšší v nominálním vyjádření (změny cenové hladiny neuvažujeme) a mohou být vyšší i v reálném vyjádření, ale mohou být klidně také v reálném vyjádření nižší, zvláště pokud se bude restrikce rozšiřovat a dosáhne velké intenzity. Dalším, kdo na těchto restrikcí vydělal, byli (tehdy konzervativní) vládci, ti si tak zajistili podporu pro svoji vládu u části živnostníků (dosti často byli sami živnostníci konzervativní a tradicionalističtí) a navíc mohli lépe nad živnostnictvem vykonávat svoji kontrolu. Z výše uvedeného je však patrné, že tyto snahy v některých bodech zkrachovaly (družstevnictví, podpůrné fondy, svépomoc apod.). Samozřejmě tímto nepopíráme, že jiné tehdy působící vlivy nabídku služeb práce nemohly zvyšovat, a tím tuto tendenci eliminovat. Jmenovitě mohlo jít o hospodářský a populační růst. Ale bez uvedených restrikcí by byl případný růst nabídky ještě větší.

 

Je pravdou, že uvedený problém restrikce nabídky práce mohl být částečně redukován tím, že některé živnostenské produkty se díky této politice mohly jevit výhodnějšími pro tovární produkci, která pomohla obejít živnostenskou řemeslnou výrobu a mohla nabídnout díky nárůstu cen (z důvodu popsaných restrikcí) u těchto produktů rozšířenou produkci, která by tak částečně kompenzovala omezení produkce dané regulací živností. Rothbard totiž píše, že důvod proč: “…monopolistické privilegium poskytnuté firmě nevede k nárůstu cen vždy, je to, že firmy mohou vždy svoji výrobu libovolně zvyšovat či snižovat.” [55]. Avšak k tomu je nutné dodat, že jde o druhé nejlepší řešení. Tovární provozy by tak byly z pohledu potřeb spotřebitelů zbytečně kapitálově předimenzované a naopak živnosti kapitálově poddimenzované. Něco co by mohlo být snadněji vyrobeno po „živnostensku“ se zbytečně produkuje po „továrnicku“. To logicky plyne z toho, že bez dosažení restriktivní ceny by se dané produkty poskytovaly po „živnostensku“ a neprodukovaly by se v továrnách.

 

Dále je nutné uvést k Rothbardovu citátu, že i omezení konkurence v podobě monopolistického privilegia uděleného firmě, vede k omezení vstupu do daného oboru, a tudíž k omezení množství kreativní podnikatelské energie v daném oboru, což bude mít vliv nejen na pestrost nabídky, ale povede to časem k omezenějšímu přizpůsobování trhu spotřebitelům, protože prostě podnikatelů a tedy zdrojů podnikatelského rozhodování a přenosu informací je v daném oboru méně, než by jinak bylo. Tendence k uspokojování potřeb spotřebitelů - tj. tendence k tomu, aby trh dosáhl rovnováhy (byť ji nikdy není schopen zcela dosáhnout) a tak zvaně se vyčistil, tak bude oproti stavu bez státních zásahů omezena. Tudíž je nutné počítat s tím, že uspokojení potřeb občanů bude i za stavu, kdy není dosaženo restriktivní ceny, uspokojováno hůře. To platí i v situaci, kdy bude dosaženo restriktivní ceny. Konečně některé provozy není možné provozovat ve formě velkovýroby – většinou jde o služby, například holičství, zámečnictví, správku věcí, anebo je nejde provozovat ve formě velkovýroby na vesnici či maloměstě - například prodejnu potravin či prodej pekařství (je zde myšlen prodej nikoliv samotná výroba). Anebo v případě speciálních výrobků či služeb je trh i na větším území, tak malý, že to vylučuje velkoprovoz.

 

Někdo by se mohl, na základě zde uvedeného, domnívat, že v podstatě se situace vrátila časem někam k cechovní výrobě a cechům. To je částečně pravda a částečně není. Částečně to není pravda z toho důvodu, že se nekladla taková omezení tovární výrobě. A dále dle mého zde byl rozdíl v tom, že zatímco dříve v době cechů mohl být přístup do daných oborů prakticky zcela zamezen, nyní byl po roce 1883 přístup do daných oborů omezen a omezován, ale v zásadě se šlo - po splnění řady předepsaných povinností, pokud na ně člověk měl čas a peníze - dostat do daného oboru. Tudíž přístup byl zde ztížen, ale ne zcela omezen, tak jak tomu mohlo být v období cechů. Každopádně, co je na úplný závěr důležité, je ten fakt, že při hodnocení dopadů tzv. divokého kapitalismu na život chudých vrstev tehdejší společnosti nelze nebrat v úvahu vliv státních zásahů do života společnosti [56].

 

[36] Ibid, s. 122-123.
[37] Ibid, s. 116.
[38] Ibid, s. 119 a 93.
[39] Ibid, s. 137-138.
[40] Ibid, s. 183.
[41] Ibid, s. 47. Viz podobně i Jakubec, s. 66. V tomto pramenu se píše, že podomní obchod (včetně prodeje denních potřeb dům od domu) omezovala novela řádu z roku 1902.
[42] Málková, s. 48.
[43] Ibid, s. 52-53. U některých živností a prací se nedělní práce připouštěla a existovaly i omezené výjimky z omezení otevírací doby (například pokud hrozila zkáza zboží, trhy, přesídlení či úprava obchodu apod.).
[44] Vondra, s. 45.
[45] Ibid, s. 46.
[46] Ibid, s. 50.
[47] Dvořák, s. 51.
[48] Fasora, s. 181.
[49] Málková, s. 65. Podobně viz i Machačová a Matějček, s. 193.
[50] Machačová a Matějček, s. 216 a 190-191.
[51] Ibid, s. 43.
[52] Málková, s. 66.
[53] Naopak nižší ceny tito mohli dosáhnout na trzích, kde poptávali pro ně méně užitečné výrobky a služby, a to z toho důvodu, že pekaři, kteří by museli opustit obor pekařství a nemohli by vstoupit do oboru cukrářství, by někde nakonec zakotvili.
[54] Srovnej s Rothbard, s. 124-125.
[55] Ibid, s. 125.
[56] Dodatek k současnosti: V naší současnosti se ledy trochu hnuly a existuje u nás „Národní soustava kvalifikací“ (NSK) (zákon č. 179/2006Sb.). Tato soustava má umožňovat - dle J. Strádala - těm, kteří by rádi změnili svoji původní profesi, tuto profesi změnit. Je nutné absolvovat zkoušku z tzv. profesní kvalifikace. Výška úhrady za samotnou zkoušku se pak pohybuje nejčastěji od jednoho do pěti tisíc korun.  U náročnějších profesí i více. Nejprve je však nezbytné absolvovat kurs dalšího vzdělávání (ten také něco může stát). Dále: „Občané samozřejmě také mohou využít možnosti skládat profesní kvalifikaci do tzv. úplných profesních kvalifikací a po úspěšném složení závěrečné zkoušky získat plnohodnotný výuční list, aniž by museli tři roky chodit do školy.“. Přičemž obsah kvalifikace by měl odpovídat potřebám praxe, protože ho nesestavovaly ani školy či jiné vzdělávací organizace, ani žádné státní instituce, ale zástupci zaměstnavatelů (Strádal, s. 20-22). To zní jako určitý pokrok. Nevýhodou je zde ten fakt, že kvalifikace tvoří zástupci zaměstnavatelů a jimi nominovaní odborníci z praxe, ale ve skutečnosti jde jen o tisíce manažerů a (těchto) expertů (Ibid, s. 23). Z toho plyne, že jde jen zlomek zaměstnavatelů. Procesy a standardy mají být pak poměrně složité a někdy i zdlouhavé (Ibid, s. 23). To může mít za následek i to, že mohou někdy zobrazovat jen historické požadavky. Konečně návštěva webových stránek „www.narodnikvalifikace.cz“ odhaluje i několik dalších poznatků. V sekci časté dotazy na otázku: „K čemu mi osvědčení o profesní kvalifikaci bude? Může toto osvědčení nahradit výuční list?“, se píše: „Doklad (certifikát) o úspěšném vykonání zkoušky z profesní kvalifikace evidované v Národní soustavě kvalifikací má stejně jako výuční list statut veřejné listiny – prokazuje, že jeho držitel je kompetentní vykonávat povolání, pro které je stanovena daná kvalifikace, a jako takový je zaměstnavateli uznáván. Avšak podobně jako občanský průkaz není totéž jako cestovní pas, není tento doklad totéž jako výuční list. Je-li pro výkon nějakého povolání kvalifikačním předpokladem výuční list v daném oboru, nelze ho tímto dokladem nahradit. Ale někdy lze vhodně složenými zkouškami z profesních kvalifikací získat možnost vykonat závěrečnou zkoušku v daném oboru a získat výuční list (tudíž i příslušný stupeň vzdělání), aniž by předtím bylo nutné absolvovat obvyklou školní docházku.“ (Časté dotazy, dotaz: K čemu mi osvědčení o profesní kvalifikaci bude? Může toto osvědčení nahradit výuční list?). Dále: „V rámci NSK lze předně získat tzv. profesní kvalifikaci (PK). To je kvalifikace, která uchazeči umožňuje zaměstnatelnost v daném povolání, případně i získání Živnostenského listu (dle podmínek konkrétního povolání). Například pro řemeslné živnosti se požaduje složení celé úplné profesní kvalifikace, pro živnosti volné stačí profesní kvalifikace. Uchazeč, který získal PK, bude uplatnitelný v daném oboru. Chce-li získat výuční list, je to možné pouze v případě, že existuje příslušný obor vzdělání a uchazeč získá potřebné PK k tomu, aby složil závěrečnou zkoušku z oboru vzdělání ve škole, která obor vyučuje. „ (Ibid, dotaz: Chtěl bych si dodělat výuční list/maturitu přes NSK, je to možné?). Konečně na otázku: „Mohu dělat zkoušku, když mám jen základní vzdělání?“, se uvádí: „Ano, zákon o dalším vzdělávání to umožňuje, NSK je určená právě lidem, kteří potřebují platný a všeobecně uznávaný certifikát, který se váže na konkrétní profesi. Tedy pro lidi, kteří středoškolské vzdělání nedodělali, ale mají příslušnou praxi, nebo mají střední nebo vysokou školu, ale v jiném oboru, a potřebují doklad o své praxi. U kvalifikací vyšší kvalifikační úrovně se ve většině případů požadují i další požadavky, proto si prostudujte příslušný hodnoticí standard Vámi zvolené kvalifikace, kde jsou případně další požadavky uvedeny.“ (Ibid, dotaz: Mohu dělat zkoušku, když mám jen základní vzdělání?). Tudíž to tak jednoduché rozhodně není. Zjednodušení daná NSK má především význam u jednoduchých oborů, u složitějších oborů je nutné absolvovat několik profesních kvalifikací a případných vzdělávacích kurzů. To vede k nárůstu nákladů obětované příležitosti v podobě finančních nákladů a obětování volného času. A tedy jde opět o nějakou překážku na cestě za zlepšením životní situace člověka. Pro příklad závěrečnou zkoušku z oboru Strojní mechanik lze složit po předložení osvědčení o získání tří nebo pěti (?) profesních kvalifikací, totéž platí i pro získání úplné kvalifikace pro tento obor (http://www.narodnikvalifikace.cz/kvalifikace-241-Zamecnik/revize-149#/dalsi-informace?&_suid=140292091513906759192718381617). Závěrečnou zkoušku z oboru Kuchař - číšník lze složit po předložení osvědčení o získání čtyř profesních kvalifikací (jde zde o: příprava teplých pokrmů, Příprava pokrmů studené kuchyně, Příprava minutek, Složitá obsluha hostů). Úplnou profesní kvalifikaci Číšník, servírka lze složit po předložení osvědčení o získání jen jedné profesní kvalifikace (Složitá obsluha hostů) (http://www.narodnikvalifikace.cz/kvalifikace-14-Slozita_obsluha_hostu#/dalsi-informace?&_suid=140292067244708310615962765856). Závěrečnou zkoušku z oboru Zedník lze složit po předložení osvědčení o získání tří profesních kvalifikací, totéž platí i pro získání úplné kvalifikace pro tento obor (http://www.narodnikvalifikace.cz/kvalifikace-274-Zednik/revize-197#/dalsi-informace?&_suid=140292095858907555003652852822). Zlepšení to tedy je, ale rezervy pořád zůstávají.


Literatura:

• DVOŘÁK, L. Institucionálně‐historická analýza počátků nemocenského pojištění v českých zemích na přelomu 19. a 20. století.
Diplomová práce. Praha: VŠE 2008 (nevydáno).
• FASORA, L. Soukeník – Příklad Jakoba Müllera, bratrů Zebových a dalších. In Malíř, J. aj. Člověk na Moravě ve druhé polovině 18. století. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury 2008, ISBN 978-80-7325-175-8
• JAKUBEC, I. a JINDRA, Z. Dějiny hospodářství Českých zemí: od počátku industrializace do konce habsburské monarchie: Svazek I-II. Praha: Univerzita Karlova v Praze - Karolinum 2007, ISBN 978-80-246-1035-1.
• MACHAČOVÁ, J. a MATĚJČEK, J. Nástin sociálního vývoje českých zemí 1781-1914. Praha: Univerzita Karlova – Nakladatelství Karolinum 2010, ISBN 978-80-246-1679-7.
• MÁLKOVÁ, K. Vývoj živnostenské otázky v Rakouském Slezsku 1859-1914. Bruntál: Muzeum v Bruntále 2010, ISBN 978-80-87038-13-0.
• ROTHBARD, M. N. Ekonomie státních zásahů. Praha: Liberální institut 2001, ISBN 80-86389-10-3.
• STRÁDAL, J. Národní soustava kvalifikací jako způsob, jak zefektivnit trh práce. In: Fórum sociální politiky, číslo 2, ročník 8, rok 2014. Praha: Výzkumný ústav práce a sociálních věcí, v. v. i. 2014, ISSN 1802-5854. 
• VONDRA, R. Peníze v moderních českých dějinách. Praha: Academia 2012, ISBN 978-80-200-2130-4.
• Časté dotazy [online]. Dostupný z (přístup VI/2014): http://www.narodnikvalifikace.cz/caste-dotazy.