Jdi na obsah Jdi na menu
 


Proti chudým v habsburské monarchii podruhé (1/2)

25. 4. 2015

Již jednou jsem se zabýval tím, jak v době tzv. divokého kapitalismu stát v Habsburské monarchii omezoval možnosti nižších vrstev si zlepšit život [1]. Později se mi do ruky dostala kniha historičky Květoslavy Málkové „Vývoj živnostenské otázky v Rakouském Slezsku 1859-1914“, která je v tomto směru mnohem podrobnější, než prameny, které jsem četl předtím. Tato kniha dovoluje celkem dobře stanovit i velikost tehdejších překážek, které se lidem stavěli do cesty, pokud chtěli svůj osud zlepšit, jako podnikatelé-živnostníci či podnikatelé-obchodníci (podomní obchodníci). Vezmeme to zde poněkud ze široka. Půjde zde sice o informace týkající se především tzv. Rakouského Slezska po roce 1859, ale zde zkoumané živnostenské zákonodárství mělo platnost pro celé České země (Rakousko).

 

Živnostenské zákonodárství mezi léty 1859 a 1883

Nejprve je nutné se podívat na to, jaká byla situace v této otázce dříve. Za císaře Františka I. byla další řemesla osvobozována od povinností náležet k cechům a počet necechovních živností vzrůstal zvláště ve 20. letech 19. století. Každému bylo na pouhé ohlášení dovoleno provozovat cechovní řemeslo, jestliže se zavázal vyrábět jeden nebo několik kusů tohoto řemesla do roka, což pak málokdo dodržel [2]. Šlo zřejmě o omezování oprávnění cechů ve 20. a 30. letech 19. století, kdy bylo z podnětu komerční komise vydáno několik předpisů [3]. Již v době bouří kolem roku 1848: "Většina řemeslníků považovala za důvod své špatné situace právě postupné zavádění nejrůznějších živnostenských svobod. A tak drobní živnostníci na Moravě, ve Slezsku, v Salcbursku i obojím Rakousku žádali zpřísnění dosavadních podmínek a protestovali proti zavádění živnostenské svobody. Živnostníci žádali zastavení podomního obchodu, zrušení dosavadních volných zaměstnání, usnadnění živnostenského úvěru, zakládání spořitelen a tržnic, zřizování průmyslových škol a progresivní zdanění výrobců apod.“ Ovšem jako „odpověď“ dostali tito osnovu živnostenského zákona (č. zákona 227) z roku 1859, která byla nejliberálnější osnovou živnostenského řádu, která kdy byla v habsburské monarchii zamýšlena. Za touto osnovou stál ministr obchodu Georg von Toggenburg a ministr financí K. L. von Bruck [4].


  
Dle tohoto zákona (řádu) například k provozování továren stačilo pouze prokázání kupeckých vědomostí nebo vyšší vzdělání vůbec. Továrny byly osvobozeny od cechovní vázanosti a směly vychovávat učně i zaměstnávat dělníky nevyučené v cechu [5]. Živnostenský řád nepožadoval k nastoupení živnosti žádný doklad o vzdělání v oboru [6]. Slovo nejliberálnější, však neznačí automaticky liberální. A liberální nebyl v některých ohledech ani tento zákon. Například část živností byla koncesovaných a koncesované živnosti potřebovaly na otevření filiálky novou koncesi. Dále živnostníci sice směli bez omezení, i mimo obec svého působiště, dávat do komise jiným živnostníkům své výrobky, dodávat své zboží na zakázku a provádět objednané práce, ale: "Nesměli ovšem s sebou vozit přímo zboží na prodej (kromě trhů), ale pouze vzorky.". Naštěstí se to zatím nevztahovalo na prodej předmětů denní potřeby, jako bylo mléko, máslo, ovoce, zelenina, květiny nebo dřevo [7]. Jen živnostníci bydlící v obci, v níž se týdenní trh konal, na něm směli nabízet zboží jiné povahy než potraviny a surové plodiny, hospodářské nářadí a polní výrobky a běžné věci denní potřeby, a to jen pokud je sami vyhotovili, účast přespolních mohl povolit zemský politický úřad, pokud výrobky místních řemeslníků nepokrývaly potřebu (zdejších) obyvatel [8].

 

Dle živnostenského řádu z roku 1859 se měli živnostníci organizovat ve společenstvech jedné nebo příbuzných živností, eventuálně i cizích živností, z jedné nebo vícero sousedních obcí. Pokud společenstvo živnostníků v obci nevzniklo, tak řád vysloveně uváděl ať je tak brzy, jak je možné, ustaveno. “Dokonce i živnostníci, kteří doposud nemuseli patřit k žádnému cechu, měli vytvořit vlastní společenstvo nebo vstoupit do některého již existujícího. Zřízení společenstva však nesmělo nikomu bránit v provozování živnosti.”. Dále každý, kdo nastoupil nějakou živnost, se stal automaticky členem společenstva, k němuž daná živnost v okrese příslušela, a zároveň byl nucen plnit povinnosti, které z toho plynuly [9]. Pokutou od 5 do 200 zlatých byl trestán ten, kdo provozoval živnost bez jejího ohlášení úřadům nebo bez koncese, když ji provozoval po odebrání oprávnění nebo když živnostník zahájil provoz takového závodu, který podléhal schválení úřadů. Sankce 10 až 400 zlatých byly uplatňovány i proti živnostníkům, kteří kryli živnost třetí osoby [10]. Tyto skutečnosti nezní moc liberálně.

 

Je však nutné uvést, že realita živnostenského řádu z roku 1859 byla u některých omezení a regulací v praxi poněkud jiná: “Zákon byl v mnoha směrech dosti benevolentní a málo konkrétní. V podstatě umožňoval všem začít s podnikáním ve zvoleném oboru, aniž by ve většině případů vyžadoval potvrzení o dovednostech a schopnostech začínajícího živnostníka.”. Koncesovaných živností bylo v poměru k svobodným živnostem vlastně jen velmi málo. Omezení přístupu k těmto živnostem pramenila především ze snahy ochránit spotřebitele, ale také ze snahy státu podržet si nad nimi kontrolu. Padla veškerá omezení ohledně výroby a odbytu. Každý mohl provozovat libovolný počet živností, nabízet své i cizí výrobky k prodeji a zaměstnávat pomocníky (tj. zaměstnance) i z jiných oborů. Omezení panovala jen z hlediska hluku, zápachu a nebezpečí požáru. Další omezení se vztahovala na hostinské, maloprodejce, řezníky nebo kominíky. Společenstva se v letech po vydání zákona vlastně ani neustavovala [11]. Jiný pramen uvádí, že živnostenský řád z roku 1859 (nabytí účinnosti od 1. května 1860) zajišťoval živnostenskou svobodu v intencích hospodářského realismu, byla proklamována naprostá volnost výroby a obchodu. Přesto existovaly překážky, jednak zaplacení předepsané taxy (nevím přesně o jakou taxu jde, mohlo jít o kolek apod.) a dále překážky u koncesovaných živností. Zde bylo nutné splnit zákonem stanovené požadavky, koncesionář musel být spolehlivý (u svobodných živností stačilo být zachovalý) a u některých koncesí byla požadována i zvláštní způsobilost - vysvědčení, vzdělání, místní poměry (slyšena zde měla být obec, kde měla být živnost vykonávána). Koncesováno bylo například knihařství a knihkupectví, stavitelství, výroba zbraní a později i periodická doprava osob [12].


 
Dále: „Živnostenský zákon [z roku 1859, pozn. autora] sice zaváděl povinné sdružování živnostníků do společenstev a předpokládal přetvoření dosavadních živnostenských korporací na základě nového zákona, ale neposkytoval pro realizaci těchto záměrů dostatečnou oporu. Nebyl totiž dost konkrétní a direktivní. Neurčil žádný časový horizont, k němuž měla být společenstva zřízena... Nedefinoval ani pravomoci úřadů a postup zřizování společenstev, neuváděl žádné možné sankce v případě, pokud k vytvoření společenstev nedojde. Navíc zákon narazil na všeobecný odpor živnostníků, kteří se odmítali sdružovat do nových korporací, a tak zůstávala živnostenská společenstva v celé habsburské monarchii jen na papíře.“ [13]. Například ve 12 okresech (z 22 okresů) Rakouského Slezska nevznikla do roku 1862 vůbec žádná společenstva [14].


 
Nezájem živnostníků dokládá autorka i jinde, když píše, že existoval odpor (zvláště k povinnému sdružování do nich) živnostníků ke vstupu do společenstev ve Slezsku. Například venkovští živnostníci odmítali vstupovat do společenstev, která měla svá sídla ve větších městech, pokládali své potřeby a zájmy za odlišné od městských řemeslníků a nevěřili, že by jim tato společenstva byla nějak prospěšná. Dále: "Živnostníci, kteří začínali provozovat své podnikání, nijak neusilovali o to stát se členy těchto společenstev a ti, kteří se jimi stali, v drtivé většině neplatili společenstvu žádné z předepsaných poplatků.". Každopádně výsledkem bylo, že k roku 1870 sdružovaly korporace pouze něco přes 4 641 živnostníků, tedy zhruba pouze jednu čtvrtinu všech samostatných živnostníků ve Slezsku (těch bylo 19 704) [15].

 

Živnostenské zákonodárství mezi léty 1883 až 1914

Časem živnostenské sjezdy požadovaly v podstatě zpřísnění podmínek přístupu k živnostem a volaly po povinném organizování. Sjezd ve Vídni roku 1881 požadoval ukončení příliš velké živnostenské svobody, vyslovil se pro zavedení průkazu způsobilosti a reorganizaci nucených společenstev, omezení místních živností na lokální potřebu, zřízení státem vedených a subvencovaných pokladen pro pomocníky, progresivní daň z příjmu, zvýšení celní ochrany, odstranění vězeňské práce, omezení podomního obchodu a prodeje zboží pomocí obchodních cestujících a jiné věci [16]. Odstranění vězeňské práce zde nebylo dost pravděpodobně motivováno humanitními důvody, ale ekonomickými. Nepřekvapí tedy, že sice zákon z roku 1859 byl překvapivě celkem liberální, ale další vývoj rakouského živnostenského zákonodárství po roce 1883 byl pod tlakem hospodářských, politických i společenských okolností opačný. Všechny novely a úpravy přinášely většinou vždy jen další omezení a ztížení přístupu k živnostem a další nucené povinnosti a podřízenost úřadům, které se v zákoně z roku 1859 nevyskytovaly. Stalo se také, že původně relativně útlý zákon byl značně rozšířen o několik novel, množství úprav, ministerských nařízení a vyhlášek [17]. Dle Málkové se úpravy práv a povinností samotných podnikatelů (živnostníků) od roku 1883 nesly spíše v duchu nařizování různých omezení a zákazů, než by se živnostenská práva rozšiřovala. Dělo se tak v podstatě na žádost samotných drobných živnostníků, kteří se neustále cítili ohrožováni konkurencí tovární výroby, prací obchodní cestujících a podomních obchodníků [18]. To ovšem částečně odporuje tomu (odpor k nucené organizaci), co je uvedeno na straně 82, 84 a 86 zkoumané knihy (viz i dva odstavce před tímto odstavcem). Dá se to vysvětlit tak, že nejspíše byly živnostníci diferencovanou skupinou lidí, jejíž jednotlivé podskupiny a jednotlivci měli různé potřeby, názory a zájmy. Jistě se také lišily názory insiderů a outsiderů. Koneckonců po roce 1883, kdy byla povinná účast pro živnostníky ve společenstvech a snaha obchodní a živnostenské komory a zemské vlády byla úspěšná, protože se mohla opřít o konkrétní ustanovení zákona, a přesto, že do konce roku 1885 fungovalo ve Slezsku celkem 196 společenstev, v nichž bylo sdruženo zhruba 16.5 tisíce živnostníků, tak ne každý živnostník byl ještě ve společenstvu. Tehdy totiž bylo ve Slezsku 19 336 samostatných podnikatelů, přičemž podnikatelů provozujících tovární provoz nebo v oborech stojících mimo živnostenský zákon (těžební průmysl), nebylo rozhodně dle autorky přes 2.5 tisíce (asi 14.5 %) živnostníků. Ještě roku 1902 byl počet provozů s počtem zaměstnanců přes 20 (tj. dle dobového úzu továrních provozů) jen 586 a hornických podniků bylo jen 33 [19]. To svědčí o tom, že někteří živnostníci odporovali ještě i po dvou letech zglajchšaltování živnostnictva.

 

Novela z roku 1883 zavedla novou kategorii živností řemeslných a tak ztížila přístup k jejich samotnému provozování. “Obdržení živnostenského listu pro řemeslné živnosti bylo nadále podmíněno průkazem způsobilosti.”. Velký význam měla tato novela pro zakládání živnostenských společenstev (do nich nemuseli vstupovat továrníci). Zaváděly se také předpisy týkající se omezení v pracovní době, přestávek v práci, bezpečnosti práce, vzdělávání učňů a nezletilých pomocníků, způsobu vyplácení mzdy a ukončení pracovního poměru apod. [20]. Od roku 1883 tak existovaly živnosti svobodné, koncesované a řemeslné. A: "Znamenalo to v podstatě značné zúžení v oblasti živností svobodných, protože právě z nich se nově zřízená kategorie vyčlenila.". Do této kategorie spadalo, dle ministerského nařízení číslo 148 ř. z. ze 17. září 1883, celkem 46 kategorií řemeslnických živností. Šlo například o bednáře, brašnáře, cukráře a koláčníky, čalouníky, hodináře, holiče, kamnáře, kartáčníky, klempíře, knihaře, kováře a nožíře, kožešníky, krejčí, natěrače, obuvníky, pekaře, malíře pokojů, pokrývače, rukavičkáře, řezníky, sklenáře apod. [21]. Dle jiného pramenu k řemeslným živnostem tehdy patřila většina nejběžnějších povolání [22].

 

Novely živnostenského řádu následovaly v letech 1883, 1885 a 1895. Ovšem mezi živnostníky samotnými tyto novely příliš nadšení nevyvolaly, protože se jim jejich nařízení zdála nedostatečná. Žádali tvrdší podmínky pro povolování řemeslných živností. “Např. nejméně osmileté zaměstnání při živnosti a mistrovskou zkoušku, rozšíření průkazů způsobilosti i na majitele továrních podniků, které produkují řemeslnické výrobky, omezení prodeje řemeslnických výrobků pouze na řemeslníky samotné, zákaz domácké výroby řemeslnického zboží apod.“ [23]. Z toho se, jak uvidíme dále, ovšem přece jen něco realizovalo.

 

Dle novely z roku 1883 platilo, že: "Kdo chtěl provozovat některou z řemeslných živností, musel se, kromě všeobecných podmínek jako byla plnoletost, svéprávnost a bezúhonnost, prokázat učebním vysvědčením a vysvědčením o několikaletém zaměstnání v pozici pomocníka [tj. zaměstnance, pozn. autora] při daném řemesle. Za dostačující bylo považováno i zaměstnání v továrně odpovídající svým zaměřením živnosti. Tato dvě vysvědčení měla být potvrzena starostou příslušného společenstva i starostou příslušné obce. Místo uvedených vysvědčení bylo také možno předložit doklad o úspěšném absolvování odpovídající odborné školy." [24]. Přičemž jen samotná učební doba byla stanovena novelou z roku 1885 na rozmezí dvou až čtyř let. Povinné zaměstnání pomocníka muselo být nejméně dvouleté dle novely z roku 1883 a tříleté dle novely z roku 1907 [25]. Někdy mohl zemský úřad po poradě s příslušným společenstvem udělit dispens - tj. od povinnosti předložit výše zmíněná vysvědčení (zejména s ohledem na uplynulá léta, kdy vydání výučních vysvědčení nebylo povinné či možnosti provozovat příbuzné živnosti nebo přejít k příbuzné živnosti) [26]. Novela zákona z roku 1907 zaváděla povinnou závěrečnou učednickou zkoušku u řemeslných živností. Novela také dotvořila podobu živnostenského řádu, který byl později přejat i v Československu. Dle autorky: “Oproti svému prvnímu znění dosáhl živnostenský řád značného posunu směrem k redukci živnostenské svobody, ale také směrem k ochraně zaměstnanců. Přestože nesplnil veškeré požadavky drobného živnostnictva…nelze tvrdit, že by jim v mnohém nevyšel vstříc. Například zavedením tovaryšské a mistrovské zkoušky nastolila novela vlastně opět starý osvědčený systém vzdělávání a výchovy v řemeslech [27]. Mistrovské zkoušky se však, jak je patrné z různých míst knihy, moc neujaly. Dle této novely bylo již řemeslných živností na 54 kategorií [28]. V roce 1907 byly konkretizovány také ženské řemeslné živnosti, konkrétně šlo například o vyšívání zlatem, stříbrem a perlami, šití ženských a dětských oděvů, výroba umělých květin a ozdobování per a modistická živnost [29].

 

Časem se rozšiřoval i počet koncesovaných živností, od roku 1883 šlo o antikvariáty, studnaře, výrobce a prodejce minerálních vod, provádění plynovodů, vodovodů a osvětlení, podkovářství, výroba a oprava parních kotlů, hubení krys, myší a hmyzu jedy a tak dále. Překvapující je, že roku 1911 přibyli jako koncesovaná živnost poslové, nosiči, průvodci a podobně, roku 1914 zprostředkovatelé dopravy a zprostředkovatelská činnost služeb a míst již od roku 1907. Atd. Naopak asi nepřekvapí přibytí podniků zabývajících se provozováním telegrafního nebo telefonního zpravodajství po stránce politické či národohospodářské roku 1902 [30]. V posledním případě šlo jistě o osobní zájmy samotného "společenstva" vládců. V roce 1907: "...byl ztížení přístup k provozování obchodu se smíšeným zbožím, s kořením a drogistickým zbožím, u nichž se, stejně jako v případě živností řemeslných, začalo požadovat i předložení průkazu způsobilosti. Tedy výučního listu a dokladu o získané alespoň dvouleté praxi v oboru. Dohromady měla výučné doba a praxe trvat minimálně pět let. Učení i praxi v obchodě mohlo nahradit zaměstnání v kanceláři některé továrny. Učební dobu mohlo dále nahradit úspěšné absolvování odpovídající střední školy. Absolventům vyšších obchodních škol mohla být povinná praxe snížena na jeden rok.“ Bylo možné udělování dispensu (po poradě s obchodní a živnostenskou komorou a příslušným společenstvem) od průkazu způsobilosti těm, kteří byli v živnostech (pro něž nebyly předepsány, žádné průkazy způsobilosti) činní alespoň pět let [31]. Od roku 1907 se společenstva mohla odvolat proti rozhodnutí živnostenských úřadů, pokud se to týkalo udělení živnostenského listu pro řemeslnou a koncesovanou živnost nebo v případě dispensu pro provozování příbuzné živnosti a prominutí předložení povinných vysvědčení, dále pokud oproti dobrozdání rozhodl živnostenský úřad jinak o rozsahu živnostenského oprávnění nebo při určování, má-li se podnik považovat za tovární či řemeslný [32].

 

"K hlavním povinnostem členů společenstva kromě placení daných poplatků a příspěvků náležela také povinnost podřídit se usnesením a rozhodnutím společenstva a dbát předpisů jeho stanov." [33]. Po roce 1883 společenstva dále stanovovala pravidla pro přijímání učňů, jež se týkala omezení počtu učňů, které směl jeden živnostník přijmout do učení. Většina společenstev ve Slezsku povolovala mít jednoho až dva učně výjimečně tři učně, pokud nezaměstnávali žádné pomocníky (s každým pomocníkem se dal počet učňů zpravidla zvýšit o jednoho). Důvodem bylo dle autorky zabránit zaměstnávání učňů jako levné pracovní síly a přimět živnostníky, aby se opravdu soustředili na jejich výuku [34]. My dodejme, že šlo velmi pravděpodobně i o restrikci pracovní síly a tedy o monopolizační praktiku. Otázkou je, zda živnostník, který se věnoval nedostatečně třeba třem učňům, by se věnoval dostatečně jednomu či dvěma učňům. Mezi těmito skutečnostmi nemusí být nutně přímá souvislost.

 

Poplatky

Ve Slezsku byl dle K. Málkové průměrný inkorporační (tj. vstupní) poplatek do společenstva (nejdůležitější složka příjmů společenstev – více než 30 % jejich příjmů) v roce 1890 ve výši 5 zlatých a 30 krejcarů. U naprosté většiny společenstev se pohyboval ve výši 1 až 5 zlatých (šlo o 153 společenstev z 202). U dvou společenstev dosáhl maximální výše 50 zlatých (soukeníci v Krnově a uzenáři v Opavě). U tří společenstev se tehdy dokonce poplatek vůbec neplatil. V roce 1894 byla situace přibližně stejná. U 152 společenstev se pohybuje výše poplatků do 5 zlatých. V roce 1910 (po měnové reformě 1 zlatý = 2 koruny) byl nejobvyklejší inkorporační poplatek mezi 11 a 20 korunami (šlo o 103 společenstva z 224). U jednoho společenstva se neplatil žádný poplatek. Nejvyšší tehdejší poplatek nepřekročil částku 100 korun. Před vypuknutím 1. světové války byl průměrný inkorporační poplatek 23.9 koruny. Dle autorky se od roku 1890 (i se zohledněním reformy) poplatek více než zdvojnásobil. Obvyklý poplatek zůstal mezi 11 a 20 korunami (šlo o 107 společenstva z 250) a nejčastější byl poplatek 15 korun, nejvyšší pak 200 korun. V hlavním městě rakouského Slezska Opavě byl průměrný inkorporační poplatek 47 korun [35].


 
Poplatky za přijetí do učení a za vyučení (šlo dohromady o druhou nejdůležitější složku příjmů společenstev), byly nižší než inkorporační poplatek, a to u poplatku za přijetí více než o polovinu a u poplatku za vyučenou asi o jednu třetinu. V roce 1890 byl průměrný poplatek za přijetí ve Slezsku 2 zlaté a 25 krejcarů (u většiny – tj. 119 společenstev z 202 byl do 2 zlatých) a poplatek za vyučení 3 zlaté a 60 krejcarů. 55 korporací ho mělo ve výši od 2 do 3 zlatých, 47 do 2 zlatých a 38 mezi 4 a 5 zlatými. Poplatek za přijetí do učení tehdy nevyžadovalo 9 společenství a poplatek za vyučenou nepožadovalo osm společenstev. V roce 1894 byla situace obdobná. V roce 1914 byly průměrné poplatky za přijetí do učení 4.51 (nejčastěji šlo o 3 až 4 koruny) a za vyučení 6.93 korun (nejčastěji šlo o 5 až 6 korun). V průměru tyto poplatky časem mírně klesly. Výjimečně mohly být učednické poplatky odpuštěny nemajetným uchazečům o učení. U vdov a sirotků po zemřelém členu společenstva, kteří přebírali živnost, mohl být se souhlasem společenstva odpuštěn inkorporační poplatek [36].

 


[1] Viz zde: http://www.mises.cz/literatura/ne-az-tak-divoky-divoky-kapitalismus-68-kapitola--7-1-habsburska-monarchie-505.aspx.
[2] Málková, s. 23.
[3] Jakubec, s. 62.
[4] Málková, s. 24.
[5] Ibid, s. 24.
[6] Ibid, s. 111.
[7] Ibid, s. 28.
[8] Ibid, s. 29.
[9] Ibid, s. 33.
[10] Ibid, s. 34.
[11] Ibid, s. 36-37.
[12] Jakubec, s. 64-65.
[13] Málková, s. 82. Bylo by zajímavé vědět, zda nekonkrétnost zákona zde byla či nebyla záměrem. Možná by mohlo jít o návod, jak dělat liberálně neliberální zákony.
[14] Ibid, s. 83.
[15] Ibid, s. 84 a 86. Viz i s. 181.
[16] Ibid, s. 38.
[17] Ibid, s. 39.
[18] Ibid, s. 47.
[19] Ibid, s. 90.
[20] Ibid, s. 39-40.
[21] Ibid, s. 42-43.
[22] Jakubec, s. 67.
[23] Málková, s. 40.
[24] Ibid, s. 43-44.
[25] Ibid, s. 44.
[26] Ibid, s. 44.
[27] Ibid, s. 40-41.
[28] Ibid, s. 43.
[29] Ibid, s. 44.
[30] Ibid, s. 45.
[31] Ibid, s. 46. Musím říci, že poslednímu uvedenému bodu úplně nerozumím.
[32] Ibid, s. 105.
[33] Ibid, s. 100.
[34] Ibid, s. 110.
[35] Ibid, s. 121-122.