Projekt Rapid Re-Housing v Brně příliš neuspěl I
Projekt Rapid Re-Housing (zkráceně RRH) se realizoval v Brně v letech 2016-2018 a měl za cíl ukončit bezdomovectví 50 rodin s dětmi v bytové nouzi (nešlo však o klasické bezdomovectví na ulici jak níže ještě uvidíme). V průběhu projektu byl realizován randomizovaný kontrolovaný experiment a evaluace, které sledovaly krátkodobé dopady intervence, a to 12 měsíců od zabydlení v městských sociálních bytech. Výsledky výzkumu prokázaly signifikantně významné dopady, zejména v oblasti bydlení. "Intervenční rozdíly strávily o 11 měsíců kratší dobu v bytové nouzi a pociťovaly dvakrát větší jistotu v bydlení než kontrolní skupina (100 rodin). Dále došlo vlivem zabydlení k signifikantnímu zlepšení zdraví intervenčních rodin. Specificky se, v porovnání s kontrolními rodinami, výrazně snížilo riziko vážného psychosociálního stresu u pečující osoby (primárně matky), návštěvy pohotovosti členem rodiny se snížily o polovinu, využití sanitky o tři čtvrtiny a o dvě třetiny se snížily hospitalizace." (1). Docela by mne zajímalo, jakou použily autorky výzkumu metriku pro měření pocitu stran jistoty bydlení. Potažmo jakou jednotku má pocit jistoty bydlení. Bez jednotky, kterou se měří pocit jistoty, totiž nejde dost dobře provozovat kvantitativní výpočty a není tedy možné ani porovnat tento pocit u dvou různých lidí. V celé stati se však o tomto měření pocitů není možné nic dovědět.
Celkově vzato se však zdál být tento projekt po roce tedy dosti úspěšným. Je důležité vědět, že v případě přístupu bydlení především (anglicky housing first), pod kteroužto hlavičku se dá shrnout i program RRH platí, že jeho podstatou je zabydlování osob v bytové nouzi s následnou sociální podporou zaměřenou na silné stránky domácnosti, a to v míře a časovém rozsahu dle individuálních potřeb klienta. A v rámci takového programu není pro klienta stanovena povinnost abstinence či postoupení léčby závislostí na návykových látkách. Projekt byl prvním takovým projektem bydlení v České republice (2). Rodinám se dostávalo i pomoci ve formě poradenství, a to v oblastech financí (pomoc s hospodařením, pomoc s řešením dluhů, podpora v placení nájmu); práce (pomoc s hledáním zaměstnání, řešení příjmů z pracovní činnosti); bydlením (přepis a prodloužení nájemní smlouvy, pomoc s vyřizováním dávek na bydlení) a vztahů (pomoc s řešením domácího násilí, sousedská mediace) (3). Je tedy patrné, že rodiny dostávaly sociální dávky na bydlení. Příspěvek na bydlení a doplatek na bydlení.
Program přitáhl i pozornost médií a vyvolal příznivé ohlasy. Třeba "Deník Referendum" psal koncem roku 2018, že: "Dát padesáti rodinám v bytové nouzi městské byty se ukázalo jako chytré řešení, které ušetří peníze a pomůže řešit sociální situaci nejslabších. Brněnský projekt Rapid Rehousing ušetřil podle v úterý zveřejněné společné studie Masarykovy a Ostravské univerzity až jeden a půl milionu korun na veřejných výdajích, zejména na azylovém bydlení a nákladech na ústavní péči o děti." (4). Ve světě se lze setkat s podobnými programy, které lze shrnout pod termín bydlení především. Tyto program mají různé výsledky. V USA se v tomto duchu rozvíjely intervence zaměřené na řešení situace rodin bez domova, které byly zároveň testovány pomocí randomizovaných kontrolovaných experimentů již od osmdesátých let minulého století, například Beyond Shelter v Los Angeles, Rapid Exit v Minnesotě či HomeStart v Bostonu. Tyto programy nabízely rodinám s dětmi rychlý přístup ke stabilnímu bydlení pomocí zajištění dávek na bydlení a sociální podpory. Všechny vykazovaly udržitelnost v bydlení mezi 80–90 % po dvou až třech letech. Dále třeba Studie "Housing instability and child welfare: Examining the delivery of innovative services in the context of a randomized controlled trial" z roku 2020 ukazuje výsledky intervence bydlení na 90 rodinách, které získaly obecní bydlení a sociální podporu. Riziko znovuvstoupení do systému azylového ubytování bylo pro ně po dvou letech o 80 % nižší. Oproti tomu například studie "Services Might: Findings from the High Needs Families Program Evaluation" z roku 2021 testující Housing First u rodin s komplexními potřebami nezjistila příliš vysokou udržitelnost v bydlení po 12 měsících. 38 % intervenčních rodin z programu vypadlo v porovnání s 42 % rodin v kontrolní skupině. (5). Výsledky jsou, jak již bylo uvedeno, tedy různé. Problémem také je, že vyhodnocení programů se děje s poměrně krátkým odstupem od umístění rodin do daného programu (cca po 1 až 3 letech). V Brně byl však tento projekt znovu hodnocen po asi pěti letech.
V letech 2021-2022 probíhalo návazné kvantitativní šetření, zjišťující dopady projektu ve střednědobém horizontu, tedy po pěti letech od zabydlení. A výsledky projektu už tak přesvědčivé nebyly. Rodiny, které prošly programem Rapid Re-Housing, strávily v posledních pěti letech od dotazování v průměru 6,2 měsíce v bytové nouzi, zatímco rodiny z kontrolní skupiny, které tímto programem neprošly 3,6 let. A děti z intervenčních (tj. účastnících se tohoto programu) rodin měly stále výrazně nižší riziko pobytu v náhradní rodinné nebo ústavní péči. Dále v rodinách, které se programu účastnili bylo úspora 75 Kč na měsíc na dítě na výdajích za léky pro děti do 6 let věku. Konečně rodiny také vydávaly nižší finance na bydlení a vykazovaly nižší míru anomie než kontrolní skupina (6). Anomie je stav společnosti nebo jedince, kdy dochází k oslabení nebo rozpadu norem, hodnot a pravidel, což vede k pocitu odcizení, nejistoty a sociální dezorganizace. Opět zde jde v podstatě o měření pocitů. A opět bez příslušné jednotky měření. Z toho důvodu jde tedy o dosti problematické měření. Z práce, na kterou se zde citovaný článek „Vymístění rodin ze sociálního bydlení v projektu Rapid Re-Housing pohledem sociálních pracovníků“ v periodiku "Sociální práce / Sociálná práca" odkazuje je patrné, že měření indexu anomie bylo provedeno hned na začátku projektu a už tehdy existoval rozdíl mezi účastníky projektu RRH a kontrolní skupinou a více méně se tento rozdíl i u dalších měření daří zachovat, i přesto, že u obou skupin tento index během doby narůstal. Je docela možné, že už v době před začátkem projektu RRH existoval rozdíl ve vnímání tohoto indexu mezi oběma skupinami. Potvrdit se to nedá, ale nedá se to ani vyvrátit. Měření anomie by totiž muselo být provedeno před intervencí v podobě projektu RRH. U poměrně dost malých skupin rodin mohou existovat rozdíly ve vnímání anomie (viz hned dále příklad s nemocností dětí a léky). Růst indexu anomie u rodin zařazených do projektu není zrovna malý. Z hodnoty asi 2,7 (odečteno z grafu) stoupl tento index na hodnotu 3,4. To nelze vnímat jako úspěch. Jen ještě dodejme, že taková úspora ve výši 75 korun za měsíc je velmi nízká, v podstatě je ve výši tak jednoho a půl bochníku chleba za měsíc. Co se týká výdajů za léky jako celku za obě porovnávané skupiny v období před intervencí (tj. před 1/1/2017) byly výdaje za léky vyšší u intervenční skupiny. Období intervence vedlo postupně k vyrovnání na úroveň kontrolní skupiny. Ke konci období došlo k divergenci, kdy výdaje za léky u intervenční skupiny jsou v průměru výrazně nižší než u kontrolní skupiny. Pro celou populaci je však tento pokles nevýznamný. Citovaná zpráva "Dosledování dopadů Housing First pro rodiny s dětmi v Brně po pěti letech: Závěrečná evaluační zpráva" k tématu léků uvádí na straně 32, že vyšší výdaje za léky u intervenční skupiny a především u dětí před intervencí naznačují vyšší nemocnost u dětí z rodin intervenční skupiny. Zdá se tedy, že do intervenční skupiny byly náhodně vybrány rodiny s více nemocnými dětmi (pokud předpokládáme, že větší spotřeba léků znamená větší nemocnost). (8). To se může stát, protože v obou skupinách není zas tak velké množství lidí, aby šlo o nějaký průřez populací.
Nás však především zajímá, kolik rodin si bydlení nakonec po těch pěti letech udrželo? No, podle šetření z let 2021 až 2022 jen 24: „Výzkum však také odhalil, že o původní městské sociální bydlení přišlo 26 (z 50) intervenčních rodin, tedy 52 % projektu RRH. Pouze menší polovina rodin nadále bydlela v bytech poskytnutých v rámci projektu RRH.“ (9). Slabá polovina, což činí tento projekt v delším období ne zrovna moc úspěšným. V průměru vypadlo z bydlení zhruba pět rodin ročně. Otázkou je kolik rodin z projektu bydlí v sociálním bydlení dnes? Tedy po dalších dvou či třech letech. O tom jsem však nikde údaje nenalezl.
Tedy 26 rodin nakonec do roku 2021 či 2022 o bydlení v městských sociálních bytech přišlo. Článek "Vymístění rodin ze sociálního bydlení v projektu Rapid Re-Housing pohledem sociálních pracovníků" uvádí různé důvody, které považuje za spouštěče procesu vymístění. Vedle nějakého násilí, které se často také objevovalo, se rodiny potýkaly i s dalšími problémy, a to zejména problémovým pitím alkoholu, užíváním drog a s psychickými problémy (úzkosti a deprese). Ty byly ve vnímání pracovníků zapříčiněny zejména traumatizujícímu událostmi v životech jednotlivých členů rodiny. Užívání návykových látek a psychická nepohoda se navzájem posilovaly. K tomu je uvedeno několik příkladů, třeba tento: "... pan Mirek měl psychiatrem ne úplně rozpoznaný úzkosti, který se projevovaly hodně v agresivitě ... A měl nějakou medikaci, do toho pil ... Bylo to spíše excesivní pití s velikejma výbuchama vzteku ... Velkejch propadů do depresivních stavů..." Dále se zmiňuje rodičovství a péče o děti jako stresový faktor, některé rodiny pečovaly o vícero dětí v rodině (10).
Dalším problémem byly dle pracovníků projektu peníze. Ženy dle nich pracovaly v prekarizovaných pozicích (tj. pozicích s malými platy) anebo čerpaly sociální dávky, což v kombinaci s výše uvedenými faktory vedlo k narůstajícímu dluhu na bydlení. Pracovníkům se mnohdy nedařilo rozklíčovat, jakým způsobem rodiny s penězi hospodaří, na co jsou peníze použity a za jakého důvodu dluhy na bydlení narůstají. Jedno ze svědectví třeba uvádí: "... tam byl vždycky úplně strašněj trabl s těma prachama ... Tam ty prachy byly nedohledatelný. Když se objevily, tak zmizely, a ten její přitom dělával." Dále se vyskytovaly problémy v sousedském soužití. Na rodiny přicházely sousedské stížnosti, typické byly stížnosti na hluk. Rodiny byly často vícečlenné, s malými dětmi, což v kombinaci s technickým stavem bytů, kdy většina bytů nebyla podle pracovníků dostatečně odhlučněných, generovalo zvýšenou hlučnost (11). To zní dost netypicky, protože byty běžně nebývají speciálně odhlučněné. Takové odhlučnění bytů si pořizují většinou jen speciální profese, třeba hudebníci, kteří musí velmi často cvičit, aby se udrželi v kondici. Bytový dům v Brně-Medlánkách, kde před těmi pár lety některé tyto rodiny bydlely (a některé možná ještě dneska bydlí) patří k novější běžné výstavbě, jakou můžeme vidět i jinde v českých a moravských městech. Srovnáním na webu mapy.com, lze dovodit, že tento dům vznikl někdy v letech 2004 až 2007. Dle zprávy webu Stisk online“ (odkaz viz níže) byl dům otevřen v roce 2007.
Dle pracovníků se nedalo strategicky pracovat s umístěním rodin v rámci jednotlivých pater domů (například umístěním vícečlenných rodin do přízemí), protože výběr bytů nebyl dostatečný. Svědectví jednoho pracovníka programu k tomu uvádí: "A pod touhle 12člennou rodinou bydlel pán, kterej byl fajn, ale kterej to už psychicky nedával, protože tam býval hluk ... Rozhodně to nebyl člověk, kterej by chtěl pochopit nějaký věci." (12). Aby bylo možné umístit rodinu do přízemí, bylo by logicky nutné z toho přízemí nejprve někoho odstěhovat jinam. Třeba v tomto případě toho „nepřejícného“ pána. Navíc není jisté, zda by lidé, kteří bydlí nad hlučnými rodinami na tom byli o tolik lépe. Hluk se šíří přece všemi směry. Situaci zřejmě výrazně nepomohl ani romský asistent.
Ve specifikacích případech se pracovníci projektu dle svých slov přikláněli spíše k použití kontrolních mechanismů, a to zejména při prevenci dluhu na nájmu nebo při již stávajícím zadlužování rodin. Dle jednoho pracovníka šlo o: "… třeba institut toho zvláštního příjemce, což je svým způsobem nástroj kontroly, ale spíš předejití toho, abych to musel kontrolovat. Prostě ty peníze půjdou na nájem a je to vyřešený. K tomuhle vlastně člověk dojde jedině tak, že něco kontroluje a zjistí, že tam už je dluh..." Jinde lze najít tento poznatek: „… oni přišli o byt kvůli tomu, že úřad práce trvá na tom, že oni budou dost kompetentní na to, aby vyzvedli složenku a odnesli ji někam jako zaplatit.“ (13). Tyto skutečnosti mne vedli k tomu, že jsem si vzpomněl, že když projekt RRH v Brně před lety startoval a já si o něm tehdy se zájmem četl, uvědomil jsem si, že v rámci tohoto projektu jde ve významné míře také o to, aby rodiny, které obdrží sociální dávky na bydlení (příspěvek a doplatek na bydlení) tyto dávky na toto bydlení vlastně skutečně vynaložily. Tyto sociální dávky pochází od státu a musí být zaplaceny majiteli obydlí, kde příjemci těchto sociálních dávek aktuálně bydlí. V případě projektu RRH šlo o sociální byty města Brna. Jenže tak to na základě uvedeného u některých rodin zjevně nefungovalo. To, že v této docela všední věci byl problém dokazuje i následující citace: „Pracovníci síťovali rodiny na další instituce a služby, což vedlo buď k podpoře udržení rodin v bytě, nebo naopak přispívalo k vymístění. Ve specifických situacích, zejména při zadlužování rodin pracovníci používali také kontrolní mechanismy a konfrontaci rodin s důsledky neplacení nákladů na bydlení.“ Narůstající dluhy na bydlení v kombinaci se sousedskými stížnostmi výsledně vedly pak k vystěhování rodin z bytů RRH (14). To by svědčilo o velmi vysoké časové preferenci, jak by řekl ekonom, u těchto rodin. Peníze ze sociálních dávek byly použity jiným způsobem, než by bylo v souladu s dlouhodobější snahou o udržení bydlení.
Výzkum přinesl i jiné zajímavosti. Třeba vyhýbání se kontaktu rodin s pracovníky projektu: „No a pak to začalo jít s ní tak nějak rychleji z kopce, přestalo se jí dát dovolat. Pořád měnila čísla. A přestala i chodit na ty domluvené schůzky.“ Či třeba tento poznatek: „Já si pamatuji, že tam byla dobrá spolupráce tehda s její pracovnicí z pracáku. Která jako jeden z mála lidí byla schopná zavolat, když ona nedošla. A domluvit se na tom, že já se tam s ní zastavím.“ Anebo: „U Radky se běžně stávalo, že se tam člověk dostal na po několikátý. Oni prostě neotevřeli nebo nebyli doma. Takže se to zkoušelo, že tam člověk zůstával v tý spolupráci, co to šlo.“ (15) Tyto skutečnosti by svědčily o nezájmu některých účastníků RHH projektu o sociální pomoc vůbec.
Samotní pracovníci projektu RRH si stěžovali na nízkou institucionální podporu. Jednak tým pracovníků se v návazném projektu rozpadl a bylo nutné začít s novými lidmi. Dále jsou to takové ty běžnější stížnosti, které zaznívají z veřejného sektoru o nedostatku finanční podpory, díky čemuž měli pracovníci na projekt méně času (nešlo tu o nějaký charitativní projekt), což třeba neumožňovalo reakci celého týmu na to, když se nějaká rodina ocitla v krisi. A dále jim chyběla možnost přestěhovat rodinu do dalšího sociálního bytu (16). Tedy v momentech, kdy rodinám hrozilo vymístění ze sociálního bytu, ve kterém aktuálně bydlely. Daná rodina by se tak dle pracovníků projektu měla z jednoho typu bydlení přestěhovat do zcela stejného typu bydlení. Což nedává moc smysl. Nejspíše by se i v novém bytě dostavovaly tytéž problémy jako v bytě předchozím. Leda by šlo o záležitosti typu nadměrného hluku a někde se podařilo sehnat bydlení v hlukově izolovaném bytě. Ale takové byty jsou stěží běžně k mání. Anebo by šlo najít byt někde v přízemí. Z uvedeného je také patrné, že zásahy ve prospěch takovéto rodiny vyžadují početné zastoupení sociálních pracovníků, což ale samozřejmě zvyšuje náklady na celý projekt.
Když došlo na nucené vystěhování byla situace různá. V některých případech nebyla příprava na vystěhování možná, protože si rodiny odmítly situaci připustit, setrvávaly v bytech i po skončení nájemní smlouvy, dokud nedošlo k vystěhování, někdy i za přítomnosti exekutora a policie. Jeden z pracovníků projektu uvádí také, že: „Tam třeba proběhlo vystěhování s tím, že jeden den se zavolalo na ubytovnu a druhej den se tam stěhovala. Oni ti klienti všecko nechávali na poslední chvílu.“ (17). To ukazuje opět na velmi vysoké časové preference, kdy člověk v podstatě žije dneškem a zítřek neřeší anebo ho řeší jen velmi málo. Taktéž z toho plyne, že uvedené rodiny vesměs nebyly klasickými pouličními bezdomovci, ale spíše šlo o lidi bydlící po ubytovnách anebo u příbuzných, tedy předtím než bydleli v sociálním bydlení. A do ubytoven či k rodině nebo do azylových domů se tito lidé zase odstěhovali, jak plyne ze statě. To vyžaduje určité vysvětlení: tyto lidi dnešní česká moderní sociální péče považuje také za bezdomovce, bez ohledu na to, že na ulici vlastně nebydlí. V podstatě pro klasifikaci bezdomovectví stačí jen možnost toho, že by se mohli ocitnout na ulici. Větší statistické počty lidí se lépe presentují politikům než menší počty. Vraťme se však k vystěhovaným rodinám. Jiné rodiny naopak samy odešly či zmizely a ani sociálního pracovníka neinformovaly. S některými není ani žádný kontakt (18). Předpokládám, že takové rodiny nemohly být poté, co zmizely, vzaty do úvahy při vyhodnocování projektu. Z toho tedy plyne, že na začátku textu uvedené údaje (viz třeba to, že rodiny, které prošly programem Rapid Re-Housing strávily v posledních pěti letech od dotazování v průměru 6,2 měsíce v bytové nouzi a tak podobně) nejspíše nebudou zahrnovat údaje za všechny rodiny, které se tohoto projektu účastnily.
Cílem sociální práce bylo původně zejména to, aby se člověk nebo rodina, která je předmětem této práce, dostali na úroveň, kdy už služby sociální práce nepotřebují anebo je potřebují méně. Aby se posunuli tak zvaně dál. Zpráva „Dosledování dopadů Housing First pro rodiny s dětmi v Brně po pěti letech: Závěrečná evaluační zpráva“ z roku 2023 však ve shrnutí na straně 4 nakonec konstatuje, že: „Ve většině sledovaných oblastech dochází k přibližování obou skupin. U některých indikátorů zůstává statisticky významný rozdíl mezi skupinami, u dalších se rozdíl smazává. Pozitivní efekt intervence přetrvává v subjektivně vnímané jistotě bydlení a v jeho stabilitě měřené počtem stěhování. Rozdíly mezi skupinami se snižují nebo mizí především v dopadech na psychosociální stres a zdravotní stav pečujících osob, zdravotní stav dětí, na množství spánku u dospělých i dětí či školní výsledky dětí.“ (19) Ani to nesvědčí o tom, že by šlo tento projekt označit za úspěšný. Úspěchy jsou jen dílčí ("Děti v intervenčních rodinách mají stále výrazně nižší riziko pobytu v náhradní rodinné nebo ústavní péči."; měření anomie, které je však dosti problematické – viz výše; mírně nižší náklady na léky u dětí do 6 let).
Pokračování příště
POZNÁMKY:
(1) Černá, El. a kol. Vymístění rodin ze sociálního bydlení v projektu Rapid Re-Housing pohledem sociálních pracovníků. In. Sociální práce / Sociálná práca, číslo 3, ročník 25. Brno-Ostrava-Banská Bystrica: 2025, str. 63.
(2) Tamtéž, str. 64 a 65.
(3) Tamtéž, str. 69.
(4) Rapid Rehousing Brnu ušetřil peníze, většina zabydlených rodin nemá dluhy [online, 2018]. Dostupný z (přístup IX/2026): https://denikreferendum.cz/clanek/28840-rapid-rehousing-brnu-usetril-penize-vetsina-zabydlenych-rodin-nema-dluhy.
(5) Kubala, P. a kol. Asambláž „Bydlení především“: příklad projektu „Rapid Re-Housing pro rodiny s dětmi bez domova“ ve městě Brně, 2023: https://sreview.soc.cas.cz/pdfs/csr/2023/02/02.pdf.
(6) Černá, El. a kol. Vymístění rodin ze sociálního bydlení v projektu Rapid Re-Housing pohledem sociálních pracovníků. In. Sociální práce / Sociálná práca, číslo 3, ročník 25. Brno-Ostrava-Banská Bystrica: 2025, str. 63.
(7) Dosledování dopadů Housing First pro rodiny s dětmi v Brně po pěti letech: Závěrečná evaluační zpráva. Praha 2023, str. 33 [online, 2023]. Dostupný z (přístup IX/2026): https://socialnibydleni.org/wp-content/uploads/2023/11/Dosledovani_dopadu_Housing_First.pdf.
(8) Tamtéž, str. 31-32.
(9) Černá, El. a kol. Vymístění rodin ze sociálního bydlení v projektu Rapid Re-Housing pohledem sociálních pracovníků. In. Sociální práce / Sociálná práca, číslo 3, ročník 25. Brno-Ostrava-Banská Bystrica: 2025, str. 63.
(10) Tamtéž, str. 67.
(11) Tamtéž, str. 67.
(12) Tamtéž, str. 68.
(13) Tamtéž, str. 69 a 70.
(14) Tamtéž, str. 72.
(15) Tamtéž, str. 69-71.
(16) Tamtéž, str. 70.
(17) Tamtéž, str. 71.
(18) Tamtéž, str. 71.
(19) Dosledování dopadů Housing First pro rodiny s dětmi v Brně po pěti letech: Závěrečná evaluační zpráva. Praha 2023, str. 4 [online, 2023]. Dostupný z (přístup IX/2026): https://socialnibydleni.org/wp-content/uploads/2023/11/Dosledovani_dopadu_Housing_First.pdf.