Jdi na obsah Jdi na menu
 


Otázka sociální III: Ubytovny pro sociálně slabé a závislost na sociálních dávkách

13. 3. 2014

V této části se podíváme na ubytovny (případně i podobné nájemní bydlení) pro sociálně slabé, kteří jsou závislí na sociálních dávkách a na problémy, které jsou s těmito ubytovnami spojené. V poslední době se objevují informace, že sociální dávky mizí u poskytovatelů ubytování na ubytovnách, kteří navíc domy ponechávají ve špatném stavu. Viz třeba zde: „Podnikavci nacpou početné rodiny a jejich příbuzné ze zahraničí do nezkolaudovaných objektů a místností, které vypadají hůře než prasečák, a pak od nich jen kasírují příspěvky na bydlení.“ [1]. To nyní prozkoumáme blíže, i když necháme stranou fakt, že bydlící se s poskytovateli bydlení (a třeba i s úředníky?) mohou domluvit a ceny bydlení šponovat na horu. Již víme, že: „Zatímco u příspěvku na bydlení je jednou z hlavních podmínek, aby žadatel měl v bytě/domě pro který žádá o příspěvek vedené trvalé bydliště, u doplatku je možná výjimka. V oprávněných případech může být tato sociální dávky hmotné nouze přiznána i lidem, kteří využívají jinou formu bydlení než nájem (tj. například ubytování na ubytovně).“ (k tomu viz § 33, odstavec 2 a á zákona č. 111/2006 Sb.). Dle zákona nárok na doplatek na bydlení má vlastník, nebo nájemce bytu, který takový byt užívá, jestliže by po úhradě odůvodnitelných nákladů na bydlení snížených o příspěvek na bydlení byl jeho příjem zvýšený o vyplacený příspěvek na živobytí nižší než částka na živobytí osoby (společně posuzovaných osob), podmínkou nároku na doplatek na bydlení je získání nároku na příspěvek na živobytí a nárok na příspěvek na bydlení (ne ovšem vždy je obojí dle zákona nutné) (§ 33 zákona č. 111/2006 Sb.). Výše doplatku se stanoví tak, aby dávka skutečně doplatila náklady na bydlení tak, aby osobě zůstal příjem alespoň ve výši částky na živobytí. Odůvodněné náklady jsou popsány v zákonu č. 111/2006 Sb., § 34. Jde o nájemné, případně o obdobné náklady spojené s družstevní a vlastnickou formou bydlení, a pravidelné úhrady za služby spojené s užíváním bytu (energie, teplo, voda, úklid společných prostor, za užívání výtahu, za osvětlení společných prostor v domě, za odvoz tuhého odpadu apod.). Nájemným se rozumí - a to je důležité (!) a liší se to také od příspěvku na bydlení - nájemné hrazené v nájemních bytech, a to až do výše, která je v místě obvyklá, popřípadě nájemné až do výše cílového nájemného podle zákona (č. 107/2006 Sb.) o jednostranném zvyšování nájemného z bytu [2].


Dalším problémem je to, že někteří pronajímatelé chtějí domy (pozemky), v kterých jsou ubytováni sociálně slabí občané převést do jiného užití, které je z jejich pohledu výnosnější (většinou je to pro ně zřejmě peněžně výnosnější). Tímto se zde moc zabývat nebudeme kvůli tomu, že tito pronajímatelé nepovažují současné užití těchto domů (pozemků) za nějak extra výnosné a ví o jiném výnosnějším využití, což znamená, že na současné situaci asi nijak extra nevydělávají. Pokud chtějí dostat nájemníky z domu pryč, tak mohou být motivováni k neopravování domů a jejich vybavení. Další avšak autorovi neznámou otázkou by mohla být regulace zřizování ubytoven. Nicméně nám pořád zbyde ještě další problém, který tu nyní budeme řešit.


Ubytovny pro sociálně slabé

Již velikán ekonomie Adam Smith si všiml, že mzdy za práci v nebezpečných a náročnějších profesích (např. horníci, hutníci a některé další dělnické profese – chemický, ale i dříve textilní průmysl atd.) kompenzují rizika, plynoucí z této nebezpečnosti a náročnosti. Jinými slovy, zaměstnanci v profesích, ve kterých hrozí více úrazů, nemocí nebo úmrtí, dostávají na svobodném trhu vyšší mzdy: „Mzdy pracujících kolísají s lehkostí nebo obtížností práce, její čistotou nebo špinavostí, s vážeností nebo nevážeností daného zaměstnání.“  [3]. To je dáno tím, že obtížné, špinavé, nevážené a nebezpečné práce nelákají tolik zaměstnance jako práce lehčí, čistější, více vážené a méně nebezpečné. Nabídka pracovní síly v případě prvního typu prací bude relativně malá a naopak v případě druhého typu prací bude relativně větší. To má vliv na odměnu za práci, tedy na plat a mzdu. Tyto budou u prvního typu prací tedy relativně větší a u druhého typu prací relativně nižší. Celková odměna za práci bude mít tendenci se u obou typů prací vyrovnat. Rozdílné peněžní příjmy budou vyrovnávány rozdílnými duševními příjmy - uspokojením z práce. Ty budou u druhého typu prací relativně vyšší než u prvního typu prací. Jinými slovy lze situaci popsat tak, že (někteří) lidé budou ochotni dělat danou obtížnou, špinavou, neváženou a nebezpečnou práci jen tehdy, pokud jim za to ten, kdo pracovní sílu na danou nepříjemnou práci poptává, náležitě zaplatí. Čili zaplatí jim minimálně vysoké finanční a duševní náklady na tuto práci. Něco takového platí i pro různé obory podnikání. Obtížné, špinavé, nevážené a nebezpečné podnikání neláká tolik podnikatele jako podnikání lehčí, čistější, více vážené a méně nebezpečné. Příležitosti v prvním typu podnikání bude vyhledávat a využívat relativně méně podnikatelů a v druhém typu podnikání jich bude hledat a využívat relativně více podnikatelů. To se odrazí i na výši odměn pro podnikatele. U prvních podnikatelů budou relativně větší finanční odměny a u druhých podnikatelů budou tyto odměny relativně menší (opět bude tendence k vyrovnání celkové odměny díky rozdílným duševním příjmům). Totéž platí pro pronajímatele půdy a staveb. Jejich peněžní renta bude odrážet různou úroveň obtížnosti, špinavosti, neváženosti a nebezpečnosti užití, do kterého budou tito pomocí pronájmu alokovat svoji půdu a statky.


Co se tedy týká bydlení pro běžné obyvatele a pro sociálně slabší obyvatele závislé na sociálních dávkách (tj. máme na mysli sociálně slabší, kteří nepracují či pracují jen pomálu a žijí zejména ze sociálních dávek), tak je otázkou, zda zde má smysl uvažovat o tom, že tato bydlení jsou součástí nějakého jednotného trhu s bydlením. Sociálně slabší obyvatelé závislí na dávkách mohou ve skutečnosti tvořit poptávku pro bydlení, která je odlišná od poptávky jiných obyvatel státu. Z pohledu podnikatelů a pronajímatelů (ti zde de facto splývají) pak nepůjde o jeden obor podnikání, ale hned o dva obory podnikání [4]. Pak je důležité, zda mezi těmito obory podnikání existují výraznější rozdíly v obtížnosti, špíně, neváženosti a nebezpečnosti. Pokud tyto rozdíly existují, tak bude různý i zájem podnikatelů a pronajímatelů do těchto oborů vstupovat. U pronájmů, které nesou problémy v podobě obtíží, devastace, špíny, zvýšeného nebezpečí a podobně, tak těchto pronajímatelů (podnikatelů) bude relativně málo a jejich odměny (renty) tak budou větší. Budou větší z toho důvodu, že takovýchto pronajímatelů bude vzhledem k poptávce po tomto typu bydlení málo. Jinými slovy lze situaci popsat tak, že lidé budou ochotni nabízet pronájmy spojené s obtížemi, devastací, špínou, nevážeností a nebezpečím jen tehdy, pokud jim za to ten, kdo bydlení poptává, náležitě zaplatí. Zaplatí jim tedy zvýšené finanční a duševní náklady, které jsou spojené s těmito pronájmy. Stručně ten, kdo spadá do tohoto tržního segmentu a bude si chtít něco pronajmout si tak bude muset připlatit.


Je patrné, že zde jde jak o duševní, tak finanční náklady. U finančních nákladů může jít třeba o to, že jít vybrat nájem někam do běžného činžáku nevyžaduje v naprosté většině případů celkem nic, vezmete si číslo účtu anebo peněženku a maximálně pohrozíte soudem či vystěhováním. Jít vybrat peníze do činžáku, kde bydlí obyvatelé závislí na sociálních dávkách, není tak jednoduché. Potřebujete k tomu alespoň občas několik silných chlapů, kteří možná budou potřebovat i nějaké zbraně. Místo soudu budete spíše hrozit násilím a někdy ho i použijete, což představuje určité riziko vašeho postihu, ale i riziko protiútoku. Občas bude potřeba vyrazit dveře apod. Občas něco nově opraveného bude zničeno. Možná nebude od věci zaměstnat trvale jednoho namakaného "tajemníka", protože nevíte, zda si na vás někdo v noci někde nepočíhá. Navíc v očích jiných občanů ztratíte na vážnosti, budete považováni za lichváře, polomafiány, a pokud se rozhodnete otevřít ubytovnu pro závislé na sociálních dávkách blízko obydlí jiných obyvatel, tak vás čeká i notná dávka zášti a odporu i z této strany. Jak je známo, tak náklady mají vliv na velikost nabídky zboží a služeb.


Důsledky závislosti

Představuje pronajímání obydlí sociálně slabým závislým na dávkách nějakou obtíž? U krátkodobějších a dočasných případů závislosti (pak asi o závislost ani nejde) zřejmě nikoliv. Z dlouhodobějšího hlediska už zde může být problém. To si nyní ukážeme na několika odkazech z literatury ze světa. Čtenář však může sám posoudit, jak vypadají například tzv. vyloučené lokality v České republice, co se týká čistoty (která celkem vůbec s chudobou nesouvisí) anebo zda by byl ochoten tyto lokality navštívit třebas v noci.


Lukáš Krivošík napsal ve své recenzi na knihu Jamese Bartholomewa "The Welfare State We’re In" následující:  "Ľudia, ktorí sa mohli v prípade núdze spoľahnúť nanajvýš na suseda alebo vzdialenejšiu rodinu, sa snažili byť slušnejší v bezprostredných medziľudských vzťahoch a skôr mali tendenciu preventívne pôsobiť proti potenciálnym nezhodám. V dobách a krajinách, kde je izolovaný jednotlivec napojený pupočnou šnúrou na štát, je častým dôsledkom odcudzenie a spoločenský rozklad. Naopak, spoločnosť, ktorej členovia sa musia spoliehať na seba navzájom, je oveľa súdržnejšia, slušnejšia i usporiadanejšia.". Dále: "Bartholomew uvádza príklad ľavicových sociológov, ktorí krátko po vojne [druhé světové, pozn. autora] navštívili londýnsku štvrť Bethnal Green. Očakávali, že nájdu rozbité sociálne prostredie, keďže išlo o štvrť s chudobným obyvateľstvom, ktorú sto rokov predtým vykreslil v najčernejších farbách Charles Dickens. Prekvapilo ich, že ľudia, ktorých tu našli, žili síce skromne, ale usporiadane. V obydliach sa vedľa seba tiesnili aj dve-tri generácie jednej rodiny, ale prostredie bolo súdržné a vitálne. Potom sa v rámci štátneho blahobytu začali stavať sociálne panelové bytovky. Široké rodiny a susedské spoločenstvá boli nahradené neosobnosťou. Na rozsiahlych spoločných priestoroch panelákov sa podpísalo, že sa za ne nikto necítil zodpovedný, a tak ich čoskoro zavalila špina a steny pokryli graffiti.". Zajímavý je i další názor, který může úzce souviset s větší kriminalitou: "Problém je, že osamelý rodič má spravidla menej peňazí ako dvaja rodičia. Medzi chudobnými je len 10 percent manželských párov, ale až 51 percent slobodných matiek. Deti tak vyrastajú v horších pomeroch, než by museli. Matka sama nemá čas dieťa vychovávať, a tak jeho osobnosť formuje štátna škola a sídlisko. O dôsledkoch absencie druhého rodiča (zvyčajne otca) ani nehovoriac." [5]. Dle jiného pramenu od dob Velké deprese došlo k pozoruhodnému nárůstu rozpadu rodin, zvýšila se závislost rodin na státu blahobytu, v roce 1931 pobíralo 93 tisíc rodin mateřskou penzi (méně než 1% populace USA) ve srovnání 3,8 milionu rodin dnes pobírajících AFDC (Aid to Families with Dependent Children, čili pomoc rodinám s nezaopatřenými dětmi) včetně okolo pětiny celé černošské americké populace (to je nárůst o 41 násobek, tj. mnohem a mnohem více než byl růst populace v USA) [6], Konečně další pramen tvrdí, že chlapci bez otců tvoří 72 % všech adolescentních vrahů a 70 % dlouhodobých obyvatelů věznic [7].


Můžeme však přejít i k nám a podívat se do knihy "Bezdomovectví v kontextu ambulantních sociálních služeb". Zde se například píše: "Rozvodovost vzrostla v roce 1998 o 25 % v porovnání s rokem 1990. Výrazně přitom vzrostl podíl dětí narozených mimo manželství: z 9 % v roce 1990 na 19 % v roce 1998. V některých okresech jsou tato čísla podstatně vyšší, např. Most 44 %, Chomutov 39 %, Sokolov 42 %. Zmíněné okresy jsou známy vysokou nezaměstnaností a také z nich pochází největší množství bezdomovců." [8]. V této knize si lze přečíst i o dopadech, která má závislost na některé občany. Je zde popsána závislost u vězňů: "Vězeň ztrácí soukromí a dostává se do materiální i psychologické izolace, není zde uspokojována potřeba stimulace. Převládajícím pocitem je nuda. Změna chování i myšlení je vedena dvěma směry, typickými pro vězně. Jedním je institucionalizace, tedy adaptace na vysoce organizovaný způsob života. Vězeň se postupně stává závislým na denním režimu i na přídělech jídla. V reakci na nudný stereotyp rezignuje na jakékoliv samostatné úkony. Ideologizace je reakcí na neformální komunitu vězňů, kteří vyznávají antisociální hodnoty, a je součástí kriminální subkultury….Blíže popsané mechanismy, které zažívají klienti, chovanci či trestanci při dlouhodobém uzavření v ústavech, se pak na svobodě projevují dvěma zásadními fenomény, jež jsou typické pro bezdomovectví: závislost na sociálních službách a zneužívání sociální pomoci. Lehká přístupnost k nabízené pomoci se podle některých odborníků stává příčinou závislosti a zneužívání sociálních služeb. Projevuje se to bezpodmínečným vyžadováním služeb, neschopností hospodařit a nakládat s nabízenou pomocí, jejím zneužíváním a neúctou k ní. Snadná dostupnost služeb je vyčítána hlavně nestátním organizacím." [9]. Bezdomovci nejsou velmi často přímo účastníky veřejné sociální sítě, a proto se zde kritika snáší na nestání organizace. To je dáno tím, že někteří lidé jsou ochotni pomáhat i úplně ztraceným případům, a také tím, že veřejný sektor do této oblasti soukromou charitu vytlačil tím, že se angažoval v jiných oborech, kde tato pomoc byla dříve běžná (školství, podpora chudobných dětí, starobince, podpora nemocných, matek s dětmi apod.). Avšak na pomoc těchto nestátních organizací nemají bezdomovci právní nárok a nikdo není nucen tyto organizace povinně platit (to neplatí tak docela, protože některé tyto organizace mají část příjmů od veřejného sektoru). U vězňů nebo ústavní péče nebo, a o to jde zde především, sociálních dávek je výše uvedené především problémem naopak veřejného sektoru.


Německý sociální demokrat Thilo Sarrazin ve své známé knize "Německo páchá sebevraždu: Jak dáváme svou zemi všanc" píše, že materiální vyloučenosti ze sféry socioekonomicky nepostradatelných statků a služeb lze zabránit a základním zabezpečením prostřednictvím podpory v nezaměstnanosti II a sociálních dávek je vyloučenosti také v Německu zabráněno [10]. „Avšak čím méně trváme na tom, aby každý přispěl svým dílem podle svých sil, tím více neblahou exkluzi z reálných životních souvislostí podporujeme, tím více podporujeme netečnost vůči výměně pracovních výsledků ve společnosti a posilujeme rezignaci na zdroje oprávněné hrdosti.“ Autorem citovaný sociolog Heinz Bude, prohlásil: „“Přesvědčení, že sociální znevýhodnění lze vyvážit poskytnutím individuálních plateb, vedlo k pěstění závislostní kultury, která z lidí učinila klienty ústavů, místo aby je povýšila na pány vlastního života… Původní cíl poskytnout pomoc ku svépomoci se zvrátil ve svůj opak: byla upevněna závislost na dobročinnosti. Není třeba si namlouvat: ´ten, kdo žije z dobročinnosti, ´ psal Tocqueville v roce 1835, ´je bez bázně, avšak také bez naděje.´“ [11]. Sarrazin uvádí pro příjemce sociálních dávek, že tam, kde schází hrdost, daří se špatně pohnutkám zaměnit pohodlný nynějšek za nejistoty úsilí, proto se tito lidé raději soustředí na krátkodobé uspokojení, jež jim poskytuje alkohol, cigarety, konzum médií a fastfood. A jinde uvádí, že kdysi bylo módou hovořit o odcizení způsobeném prací, šlo však o nedorozumění, neboť silou vůle a námahou úspěšně překonat nepříjemnosti a nepohodlnost toho, co je nám právě nemilé a co je spojeno s každou prací, je přece tím pravým zdrojem našeho osobního uspokojení. Skutečné odcizení pak prožívá ten, kdo je přebytečný, neboť státní transfery mu umožňují zisk vysoce komplexních produktů světa práce, ve kterém jen on sám nepotřebným. „Jeho ponížení tkví nikoliv v tom, že zboží, jehož zisk mu transfery umožňují, je málo, neboť takový pocit ho beztak nikdy neopustí, ale v tom, že jeho přispění nikdo nepotřebuje.“ [12]. Konečně problém ohledně toho, že má závislost dopady na mentalitu člověka, může naznačovat i to, že třeba v USA je tomu tak, že teprve po mnohaletém pobytu má přistěhovalec v USA právo na sociální péči, ta je však ve srovnání s německým základním zabezpečením krajně skrovná a navíc je omezena na 5 let. Dalo by se na základě toho předpokládat, že přistěhovalci v Německu budou spokojeni a ti v USA nespokojeni, ale je tomu naopak: přistěhovalci v USA byli dotazováni, jak dlouho jim trvalo, než se začali cítit „komfortně“ a „jako součást americké společnosti“, 77 % respondentů odpovědělo, že to bylo méně než 5 let, jen 5 % uvedlo, že se tu nikdy necítili jako doma. Naopak 58 % obyvatel tureckého původu v Německu říká, že má pocit odcizení [13].


Pro nás je však důležitější to, že na straně 74 Sarrazinovi knihy je uvedena tabulka indikátorů sociálního chování pro Berlín pro začínající školáky. Ve stručnosti jde z tabulky vyčíst, že čím chudší lidé, tím méně o sebe dbají. Z této tabulky (a jiných dvou zde uvedených tabulek) je patrné, že žádný z uvedených nedostatků nesouvisí s materiálním zajištěním rodiny. Já doplňuji, že sledovaná položka nadváha a přítomnost televize v dětském pokoji znamenají spíše známku určitého blahobytu. Dle Sarrazina tedy pozorované deficity v sociálním chování nejnižších vrstev sice úzce souvisejí s jejich materiálním statusem, avšak nemohou z něj být kauzálně vyvozeny. Dle autora i rodina, která žije z podpory v nezaměstnanosti druhého stupně (v Německu), může dbát na to, aby si děti pravidelně čistili zuby, nedívaly se bez dovolení na televizi, měly doma pravidelně teplé jídlo a stravovaly se zdravě a vyváženě, měly dostatek pohybu [14]. Zajímavý je zde prezentovaný velký podíl některý skupin obyvatel závislých na sociálních dávkách (většinou muslimů, kteří vlastní například třeba na rozdíl Vietnamců či Indů spíše jen nízko kvalifikovanou pracovní sílu) na kriminalitě [15]. Pro příklad: turečtí a arabští násilníci v Berlíně-Neuköllnu: tvoří 0.3 promile obyvatel města, ale páchají kolem 20 % všech násilných trestných činů. V rámci občanské společnosti dnes nemají žádné cíle a žijí z podpory Hartz IV a z černé práce, proto jim je jejich policejní rejstřík lhostejný [16].


Zajímavý je problém severoamerických Indiánů. Americký reportér a moderátor J. Stosel tvrdí, že: „Vláda udělala z většiny indiánských kmenů chovance státu. Stát spravuje jejich pozemky, poskytuje jim zdravotní péči a platí ubytovaní a péči o děti. 20 různých ministerstev a agentur má speciální program pro „domorodé Američany“. Výsledek? Indiáni mají nejvyšší úroveň chudoby, skoro 25 %, a nejkratší délku života ze všech skupin v USA. 66 % dětí se rodí osamělým matkám.“ [17].


Přitom je zajímavé, že to není dáno až tak moc národnostní či rasovou otázkou, protože dle stejného zdroje jsou na tom někteří z Indiánů lépe, přestože se jim nepomáhá. Dle Stosela: „Vezměme si například kmen Lumbee, žijíci v Robeson County, North Carolina – kmen, který není uznaný vládou jako nezávislý, a proto nemá nárok na většinu z „pomoci“, kterou dostávají ostatní kmeny. Lumbeem sa daří mnohem lépe jako kmenům, kterým sa dostalo tohto uznání. Lumbee vlastní svoje domy a vede se jim v podnikaní...„Nemáme žádná kasina. Máme 12 bank,“ říká Ben Chavis, další z úspěšných lumbeeských podnikatelů. Tentýž poukazuje na to, že Robeson County vypadá odlišne od většiny indiánských rezervací. „Mají vily. Vypadají jako anglické zámky. Můžu vás vzít do sousedství, odkud jsou moji lidé, a ukázat vám hezčí obydlí, než je celá rezervace Siouxů.“ [18]. Rovněž je možné říci například pro Romy, že byly období, kdy velká část z nich normálně pracovala, a to včetně dětí [19].


Tolik pro ilustraci výběr z literatury. Je z něho celkem zřejmé, že pronajímat těmto lidem byty není někdy tak jednoduché, jako je pronajímat jiným. Je to naopak náročnější, protože je to spojeno s nebezpečím, obtížným dohadováním, špínou, devastací obydlí apod. Přirozeně zde netvrdíme, že vliv má jen závislost. Jiný životní styl, tradice, náboženství a postoje mohou mít také vliv (u přistěhovalců). V novém prostředí však vznikne tlak na jejich úpravu, protože za ně musíte platit. Platíte více za bydlení, služby a podobně, ale na trhu práce se musíte naopak platově podbízet a vyděláte tak méně. Čili tento problém bude často spíše jen rázu dočasného. V případě závislosti na sociální pomoci a nároku na tuto pomoc, však tento problém odpadá a zmíněný tlak přestává fungovat.


(Ne)udržování ubytoven

Normálně platí, že pokud někomu něco nese pěkné peníze, tak se bude snažit daný zdroj těchto financí udržovat tak, aby mu nesl příjmy i v budoucnosti. U ubytoven pro sociálně slabé to většinou moc nevidíme (respektive sem tam se něco, alespoň dle mých zkušeností opraví, aby to nespadlo). Důvodem je celkem zřejmý. Vylepšení obydlí zde většinou nic nenese. Naopak díky notorické špíně a devastaci bude vylepšení většinou záhy a beztrestně zničeno. Pokud si někdo myslí, že výdělky podnikavců jsou nějak zvláště horentní ve srovnání s riziky, které těmto lidem hrozí, tak by si měl položit otázku, proč se do tohoto odvětví podnikání nehrnou další a další podnikavci. Je přece celkem normální, že pokud neexistují nějaké zákonné překážky pro vstup do daného podnikání, tak odvětví, kde podnikatelé dosahují velkého zisku, přitáhne pozornost dalších a dalších podnikatelů, kteří rozšiřují produkci statků a služeb v tomto odvětví, což vede při dané poptávce k poklesu ceny daného zboží anebo služby. Pokud pochybujete, tak vstupte na tento trh. Jistě hodně vyděláte. Ale ve skutečnosti to budou většinou větší finanční a duševní náklady, které brání většímu rozšiřování nabídky pronájmů pro sociálně slabé, kteří jsou závislí na sociálních dávkách.


Rasismus?

Jsou lidé, kteří nemají rádi občany jiné rasy, či národa. Tito lidé budou motivováni nepronajímat bydlení lidem jiné rasy anebo národa anebo budou ochotni bydlení pronajmout jen za vyšší cenu. Lidé jiné rasy anebo národa tak budou mít tendence hledat bydlení u těch pronajímatelů, kteří jsou prosti předsudků a těm dají přednostně vydělat. Pronajímatelé s předsudky tak o peníze přijdou. Pokud by bylo velké množství lidí s předsudky vůči lidem jiné rasy a národa, tak by tato situace umožnila těm, kteří tito předsudky nemají, značně vydělat kvůli tomu, že je budou lidé jiné rasy a národa vyhledávat a po jejich nabídce bydlení bude velká poptávka. Velké výdělky by motivovaly tyto předsudků prosté pronajímatele rozšiřovat nabídku jejich bydlení a přilákaly by i další předsudků prosté podnikatele [20]. Samozřejmě jde o to, zda jde skutečně jen o předsudky z hlediska jiné rasy či národnosti. Jiná situace (tu jsme probírali výše) nastane, pokud jsou předsudky plně oprávněné a problémy, které je vyvolaly, skutečně existují. Například proto, že daní občané žijí rádi ve špíně, jsou s nimi obtíže, nechtějí pracovat, jsou nebezpeční apod. Můžete pak být prosti předsudků, ale k ničemu vám to není, protože finanční a duševní újmy jsou reálné.


Jde, ale u nás primárně o předsudky z hlediska rasy nebo národnosti? Th. Sarrazin píše o Německu, že diskriminace jako důvod chabých úspěchů muslimských migrantů ve vzdělávání a zaměstnanosti nepřipadá v úvahu, neboť jiné migrantní skupiny, které pocházejíce z Dálného východu či z Indie, vypadají exotičtěji než Turci a Arabové, mají zčásti ještě větší úspěch než Němci. Ve Velké Británii mají dle téhož indičtí žáci dvakrát lepší výsledky než žáci pákistánští, žákům z Dálného východu nestačí nikdo, strčí do kapsy i britské žáky [21]. Může mít diskriminace vliv u nás? Je nutné se tak ptát proto, že docela často jsou obyvatelé ubytoven romského původu. Dle mého předsudky z hlediska rasy nebo národnosti nehrají ani u nás významnou roli. Vietnamci či černoši vypadají mnohem exotičtěji a jsou i jiné rasy než třeba Romové. Ti jsou přece bílé rasy. Možná si ze začátku někteří Vietnamci a černoši museli za bydlení připlatit [22]. Přesto v zásadě nemají s bydlením větší problémy. Totéž platí pro Indy či obyvatele balkánských zemí. Další otázkou je to, zda v ghettech bydlí jenom Romové? Ze svých zkušeností mohu říci, že tam bydlí i někteří tzv. bílí obyvatelé (což málokdo ví!). To však znamená, že problém je širší než by se mohlo pohledem dělení lidí dle rasy a národů zdát. Lidé jsou různí a tak jsou i jejich skupiny různé, některé skupiny budou mít sklon propadat něčemu více a jiné skupiny něčemu méně. Tak to prostě je. A ani Romové nepropadají těmto problémům rozhodně všichni.


Sociální práva

Přestože někteří teoretikové sociálního práva tvrdí, že je důležité sledovat, aby se poskytování dávky nestalo pro příjemce tzv. sociální pastí, tedy aby se u příjemce nevtvořila závislost na dávce, která by byla důvodem ztráty motivace ke snaze řešit svou situaci samostatně a vlastním přičiněním [23]. Tak „Listina základních práv a svobod“ v článku 30 (2.) uvádí, že: „Každý, kdo je v hmotné nouzi, má právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek.“ [24]. Proto obecně dnes u veřejné sociální pomoci spíše platí to, co je uvedeno v knize "Základy sociální práce" z nakladatelství Portál: „Trvalo celé tisíciletí, než byla dobročinnost vystřídána povinností obcí a státu starat se o zbídačené a nuzující občany. Kvalita změny spočívala v tom, že koncepce “můžeš pomoci” byla nahrazena koncepcí “musíš pomoci”.“ Dějiny Evropy jsou dle knihy i dějinami úsilí o právo člověka na důstojnou existenci, aby měl člověk subjektivní práva, která musí respektovat ostatní občané a stát. Z daru se tak stává nárok [25]. Nelze tvrdit, že by jisté nároky v tomto smyslu nebyly i dříve. Třeba ve starém Rakousku roku 1868 upravil chudinský zákon povinnost obce pečovat o občana, který se ocitl v nouzi a příslušel do obce domovským zákonem, ale až po vyčerpání možností osob, které byly ze zákona povinny o žadatele pečovat [26]. Historik P. Hora-Hořejš uvádí příklad, kdy ve Fišpance (hnanecké vězení v Praze) hnaní (do domovských obcí, byli zde však i lidé, kteří nikam nepatřili) lidé dostávali kabát, prádlo, sukni a střevíce (darované nebo kupované ústavem od vetešníků) a dle zde citovaného Jana Nerudy: „Mnohý odchází vděčen, mnohý, dnes propuštěn, je tu pozejtří zas. Prodal a propil darovaný mu šat a je zas nažší než nahota sama. Nepřístupen domluvě drze odmítá každé napomenutí. Nepotřebuju vašeho kázání, šaty mně musíte dát, kdybych je desetkrát prodal, slyšíš zde v ustrnutí.“. Zajímavé je i to, že někteří z těch, co pobývali ve Fišpance s nelibostí nesli, pokud z ní byli propuštěni. Žili tu v komfortu, který venku nepoznali [27]. Chudí zde však museli také pracovat (muži uklízeli a ženy praly pro ústav, erár a podobně) [28]. Čili byly zde do jisté míry nějaké nároky občanů respektive přesněji povinnosti domovských obcí vůči svým občanům (ne však jiným občanům), ale tito občané mohli být zatíženi nějakými povinnostmi (otázkou je zda zde nedocházelo ke zneužívání pomoci a zda obce skutečně vždy pomoc poskytly, tehdy se totiž zase tak moc na zákony nehledělo). Navíc hrozilo i riziko umístění do donucovací pracovny (robotárny), ovšem tyto zase ignorovaly rozdíly mezi zasloužilými a nezasloužilými chudými. Všichni byli nezasloužilí.


Závěr

Dnes tomu tak není a nárok je platný prakticky bez podmínek, proč se tedy chovat nějak rozumně? D. Boaz citujíce D. Fruma uvedl, že pokud chráníme lidi před důsledky jejich činů, tak získáváme společnost, která není charakterizována šetrností, střízlivostí, pracovitostí, soběstačností a opatrností, ale společnost vyznačující se prostopášností, leností, opilstvím, závislostí a lhostejností k důsledkům [29]. Následně pak dochází i k (byť někdy k neúplné, protože nějaké úniky se také dějí) replikaci, která má podobné dopady, které popisuje D. Boaz: „V Americe jsou jistě chudí lidé, kteří opravdu žijí ve velmi ubohých podmínkách, zbaveni spíše naděje než materiálních statků.“. Nemají práci a nevěří, že by si mohli sami pomoci. Neočekávají, že by jejich děti mohly žít lépe, a předávají jim hodnoty, skrze které se tato nízká očekávání sama naplňují. Jejich prostředí se vyznačuje podílem mimomanželských dětí přesahujícím 80 %, téměř úplnou absencí otců, naprostou závislostí na sociálních dávkách a výjimečným rozsahem zločinu. Dle autora ačkoliv vždy existovali chudí lidé, se zdá, že současná neutěšená situace chudých lidí se významně zhoršila až v posledních několika desetiletích. To dokládá třeba to, co napsal sociolog W. J. Wilson: černoši v Harlemu a ostatních ghettech se neostýchali spát v parcích, na požárních schodištích a střechách během horkých letních nocí ve 40. a 50. letech 20. století a bílí často navštěvovali hospody a noční kluby v chudinských čtvrtích [30]. U nás v 19. století dokonce i jinak tvrdí trhani a barabové (dělníci na stavbách železnic) si udrželi tolik cti, že nešli žebrat a jen výjimečně hledali nezákonný způsob obživy [31].

 

[1] Sociální dávky zdrojem blahobytu. Jiný zdroj tvrdí následující: „Přestože v poměru ke svým příjmům nevydávali materiálně deprivovaní na bydlení tolik jako chudí (podíl příjmů vydaných na bydlení činil u osob ohrožených chudobou 40 %, tedy téměř dvakrát tolik, než kolik dávaly na bydlení domácnosti v ČR celkem), v absolutních číslech byly výdaje materiálně deprivovaných na bydlení o 791 Kč měsíčně vyšší než výdaje osob žijících v domácnostech s příjmy pod hranicí chudoby. Měsíční náklady na bydlení přitom u průměrné domácnosti v roce 2012 činily 5 398 Kč, tj. o 894 Kč měsíčně méně než u materiálně deprivovaných.“. Čili u osob ohrožených chudobou šlo o 5 501 korun a u osob materiálně deprivovaných šlo o 6 292 korun. Z citovaného článku je však patrné, že osoby materiálně deprivované mají vyšší příjmy než osoby ohrožené chudobou. Jsou tedy bohatší než osoby ohrožěné chudobou (Sequensová).
[2] Kapitola 1.
[3] Murray, s. 2.
[4] Těch oborů může být klidně více, protože trh s bydlením může být více segmentován.
[5] Krivošík.
[6] Beito. s. 88.
[7] Boaz, s. 266.
[8] Marek, s. 34.
[9] Ibid, s. 41.
[10] Sarrazin, s. 129.
[11] Ibid, s. 129-130.
[12] Ibid, s. 134 a 139.
[13] Ibid, s. 279. Totéž však zjevně neplatí pro starousedlé Američany včetně některých Indiánů.
[14] Ibid, s. 77-75.
[15] Ibid, s. 230 a 265.
[16] Ibid, s. 259 a 264. Bylo by však chybou si myslet, že Sarrazin píše jen o migrantech, v jeho knize lze nalézt i příklady závislosti mezi rodilými Němci. Jen menší část jeho knihy se zabývá migranty.
[17] Stossel.
[18] Ibid.
[19] Romové jdou do práce. Faktem je, že chudým, kteří nechtějí spadnout do pasti chudoby, jsou dnes házeny klacky pod nohy. A to v podobě opatření jako je minimální mzda, která zdražuje najímání chudých pracujících a tedy snižuje i zájem zaměstnavatelů o jejich najmutí (K tomuto problému viz třeba zde (přístup III/2014): http://www.mises.cz/clanky/dopady-minimalni-mzdy-na-chude-965.aspx). Někteří teoretikové sociálního práva toto považují za přednost a tvrdí, že za čistě preventivní nástroj vzniku chudoby lze označit nástroje na ochranu mzdy používané v pracovním právu (Koldinská. s. 132. Viz i s. 133.). Další negativní vliv mají licence, které omezují možnosti nekvalifikovaných pracovníků získat práci a podobně. Nemůžeme se proto divit, že chudí pak raději volí sociální programy, které nabízejí způsob, jak žít bez práce. K tomu napomáhá to, že pokud už chudí pracují, tak odvádějí nemalé daně (Viz kapitola 1 této série anebo (přístup III/2014): http http://www.mises.cz/clanky/minimalni-mzda-udrzet-chude-v-trvale-chudobe-1357.aspx.).
[20] Nicméně u nově příchozích migrantů, zvláště z exotičtějších končin) bude ze začátku působit větší nejistota a bude nutné tedy zaplatit za pronájem více. Snaha neplatit více by měla vyvolat tendenci k tomu, aby se nově příchozí více začlenili do společnosti původních obyvatel.
[21] Sarrazin, s. 251.
[22] Nižší standard hygieny byl dříve problémem u některých migrantů z Vietnamu. Vietnam je i dnes na hlavu o dost chudší zemí než Česká republika a tomu odpovídá někdy i styl bydlení. Dnes však jsou dle mého názoru tyto problémy u této komunity již jen okrajové.
[23] Koldinská, s. 91. Uvedená citace se vztahuje k nemocenské dávce, ale platí to obecně.
[24] Ibid, s. 131. Viz i zde (přístup III/2014): http://cs.wikisource.org/wiki/Listina_z%C3%A1kladn%C3%ADch_pr%C3%A1v_a_svobod.
[25] Matoušek, s. 167.
[26] Ibid, s. 115.
[27] Hora-Hořejš, s. 14 a 16.
[28] Ibid, s. 16.
[29] Boaz, s. 155.
[30] Ibid, s. 260.
[31] Hora-Hořejš, s. 15.

 

Literatura:

1. BOAZ, D. Liberalismus v teorii a politice. Praha: Liberální institut 2002, ISBN 80-86389-23-5.
2. BEITO, D. Mutual Aid for Social Welfare: The Case of American Fraternal Societies. In PALMER, T. G. After the Welfare State. Arlington: Students for Liberty 2012, ISBN 978-0-89803-171-3.
3. KOLDINSKÁ, K. Sociální právo. Praha: C.H. Beck 2007, ISBN 978-80-7179-620-6.
4. KRIVOŠÍK, L. Ako sociálny štát rozvracia spoločnosť [online, 2007]. Dostupný z (přístup III/2014): http://www.prave-spektrum.sk/article.php?539.
5. MAREK, J. aj. Bezdomovectví: v kontextu ambulantních sociálních služeb. Praha: Portál 2012, ISBN 978-80-262-0090-1.
6. MATOUŠEK, O. aj. Základy sociální práce. Praha: Portál 2012, ISBN 978-80-262-0211-0.
7. MURRAY, J. E. a NILSSON L. Risk Compensation for Workers in Late Imperial Austria. Center for Austrian Studies 2006. Dostupný z: http://cas.umn.edu/assets/pdf/wp062.pdf.
8. Romové jdou do práce? V minulosti běžná věc! [online, 2012]. Dostupný z (přístup III/2014): http://www.mises.cz/clanky/romove-jdou-do-prace-v-minulosti-bezna-vec--874.aspx.
9. SARRAZIN, T. Německo páchá sebevraždu: jak dáváme svou zemi všanc. Praha: Academia 2011, ISBN 978-80-200-2018-5.
10. SEQUENSOVÁ, V. Chudí mají nadprůměrné náklady na bydlení [online, 2014]. Dostupný z (přístup III/2014):
http://www.statistikaamy.cz/2014/01/chudi-maji-nadprumerne-naklady-na-bydleni/
11. Sociální dávky zdrojem blahobytu? Shrábnou je kšeftaři s brlohy a drogami [online, 2014]. Dostupný z (přístup II/2014): http://www.novinky.cz/domaci/328689-socialni-davky-zdrojem-blahobytu-shrabnou-je-kseftari-s-brlohy-a-drogami.html.
12. STOSSEL, J. Government Creates Poverty [online, 2011]. Dostupný z (přístup III/2014): https://www.creators.com/opinion/john-stossel/government-creates-poverty.html.