Jdi na obsah Jdi na menu
 


Otázka sociální II: Zasloužilí a nezasloužilí potřební za divokého kapitalismu

11. 3. 2014

Zasloužilí a nezasloužilí v anglosaském světě

Ve své stati o svépomocných spolcích v USA se historik David Beito zabývá fenoménem, který ovládal charitu pozdního 19. a začátku 20. století, a to sice dělením chudých (potřebných) na zasloužilé (dostali se do existenčních problémů díky objektivních příčin, jako je například hospodářská krize nebo neúspěch v podnikání) a nezasloužilé chudé (dostali se do existenčních problémů díky subjektivním příčinám, jako je opilství, nestřídmost, nešetrnost, špatná morálka či lenost). Někteří historici dle něj tvrdí, že neexistovali žádní nezasloužilí chudí, a že soukromí a veřejní sociální pracovníci charity té doby povýšeně, dotěrně a paternalisticky zkoumali „hodnotu“ příjemců. Na to Beito namítá, že rozdělování na zasloužilé a nezasloužilé bylo mezi svépomocnými spolky běžné a i spolky kontrolované nejchudšími a nejutlačovanějšími skupinami omezovali svoji pomoc jen na zasloužilé členy. Podobné restrikce měly dokonce i svépomocné programy spravované radikálními odborovými uniemi. Nešlo však jen o podvádění při pobírání podpory, ale i třeba o nemoc nebo nehodu zaviněnou nestřídmostí, neopatrností nebo nemorálním jednáním, ale i o neuctivě klející lidi, zpustlé lidi, nadměrné pijany nebo lidi viněné z kriminálních činů [1]. Prostě většinou tehdy nebyla snaha moc pomáhat lidem, kteří pomoc zneužívali anebo šlo o morálně pochybné existence. Tento úzus přejímali i tehdejší chudí. Tím netvrdíme, že vždy a všude se rozlišovali zasloužilí a nezasloužilí chudí. Ve středních letech vlády královny Viktorie: "Charita a filantropie vzkvétaly a práce mohly zahrnovat starání se o prostitutky, vězně, sirotky, zvířata, staré a nemocné, provozování svépomocných spolků a spořících klubů pojišťujících proti nezaměstnanosti nebo návalu nemoci, kampaně na střídmost, nebo spásu duše skrze církev. Středo-viktoriáni  založili charity a filantropické podniky pro téměř každý myslitelný sociální problém a případ […] Ačkoli mnoho spočívalo na definici 'zasloužilý' a 'nezasloužilý' chudý, je důležité si všimnout, že charitativní výdaje daleko překročily finanční zdroje dostupné skrze nové chudinské právo." Opět se zde konstatuje, že mnoho z této charity spočívalo na práci žen ze středních vrstev [2]. A tedy i lidé kteří selhali ze subjekitvních příčin se mohli někdy dočkat pomoci, ale museli se snažit napravit svoje selhání. Neměli na pomoc totiž většinou žádný právní nárok.


V této stati si ukážeme, že podobné dělení se používalo dříve i u nás v Českých zemích u svépomocných aktivit chudších vrstev. Konkrétně se zde podíváme na spolkové svépomocné (nejen) nemocenské pojištění. K oblíbeným nástrojům snižujícím atraktivnost nemoci patří tzv. čekací či karenční lhůty. Jde o prvních několik dnů nemoci, po které se nevyplácejí nemocenské dávky. Druhou možností je dohled nad nemocnými. Pokud se tyto dvě metody používají, tak je to celkem jasná známka toho, že se nemá pomáhat nezasloužilým chudým. Tj. těm kteří zneužívají tuto pomoc. Karenční lhůta jako taková zvyšuje náklady na nemoc a působí preventivně jako odrazení od zneužívání pomoci. Zatímco kontrola nemocných vedle jisté preventivní funkce (zvyšuje náklady na nemoc díky větší nejistotě, zda nebude člověk dopaden) se už přímo zaměřuje na zneužívání pomoci.


Zasloužilí a nezasloužilí potřební v Praze

Například L. Dvořák uvádí pro Spolek vzájemně se podporujících dělníků hudebních v Praze, který působil v letech 1857 až 1883, karenční lhůtu v délce tří dnů (tato lhůta mohla být v naléhavých případech prominuta). Odborný spolek kovodělníků a jejich spolupracovníků založený roku 1892 v Karlíne měl karenční dobu v případě pojištění v nezaměstnanosti dokonce 14 dnů bez práce, po které vznikal nárok na podporu. Platilo, že v  případě podvodu, měl podporu v určené lhůtě, po které neměl nárok na další podporu, vrátit, jinak byl vyloučen. Také dle Dvořáka změny stanovy z roku 1892 oproti roku 1892 ukazují jistá opatření proti zneužívání podpor [3].


Zasloužilí a nezasloužilí potřební: pokladna pro nemocné dřevodělníky a jejich pomocníky v Brně

"Podporující pokladna pro nemocné dřevodělníky a jejich pomocníky“ v Brně má stanovy pocházející již z roku 1874 a působila až do začátku komunismu. Tato pokladna celkem dost dbala na rozlišování zasloužilých a nezasloužilých chudých, ač její členové byli jen dělníci. K podporám se lze ve zmíněných stanovách dočíst, že: „Podpora onemocnění nevyplatí se v tom pádu, byl-li by někdo z údů pro nějaký sprostý zločin uvězněn aneb když onemocnění nebylo řádně dle ustanovení spolkových ohlášeno.“ [4]. Z toho jednoznačně plyne, že podpora se neměla vyplácet tzv. nezasloužilým potřebným členům. To dokazují i zápisy z jednání výboru této pokladny. Ve volných návrzích se řešil v létě 1902 problém člena Švestky (ten byl i členem výboru), který pobyl mimo domov déle, než měl dovolenou lékařskou vycházku. Předseda Doležal byl v této věci dokonce povolán k okresnímu trestnímu soudu. Člen Švestka zažádal o svolání smirčího soudu a zvolil si do něj pět členů. Svých pět členů tohoto soudu si zvolil i spolek. Těchto deset členů si zvolilo svého předsedu [5]. To odpovídá přesně stanovám. Na výborových schůzích se probírali takovíto hříšníci častěji. Například 1. prosince 1902 bylo rozhodnuto, aby se členu Křenu podpora vyplatila, potvrdí-li lékař, že cesta, kterou konal, neměla žádných škodlivých následků v jeho nemoci. Potvrzení od lékaře měl ovšem získat jiný člen spolku. Později se výbor usnesl, by se na lékařské potvrzení členu Křenovi podpora vyplatila, s tím, že byla členům ponechána volnost optat se valné hromady, zda jednal v této věci výbor správně. Referentem zde byl překvapivě člen Švestka [6].  28. září 1903 bylo na výboru rozhodnuto o zadržení podpory jednomu z členů pokladny, stalo se tak, ale dle následujícího sezení nedopatřením a usnesením výboru byla podpora za tři dny členu vrácena [7].


Větší vzruch se odehrál 2. února 1904: „Člen Jan Holik přišel se stížností k výboru, že mu nebyla vyplacena nemocenská podpora, dle seznání situace byl se svou stížností zamítnut z důvodu, že nebyl hlášený, ani od p. lékaře nemocen uznán nebyl, po zamítnutí odevzdal Jan Holik členskou knížku, že dále členem nebude.“ [8]. Na výborové schůzi  ze dne 24. dubna 1909: „Členu Frant. Konečnému byla zamítnuta nemocenská podpora, že byl přistižen při vykonávání svých obchodních záležitostí.“. Členu Karlu Hoffmanu byla zadržena podpora, protože nebyl kontrolou doma zastižen, na to byl pozván do výborového sezení, kde se bránil tím, že byl sám doma, a že se uzamkl [9]. Jak je patrné, tak postižený hříšník měl možnost se obhajovat. Obranou proti nezasloužilým potřebným byla, jak je patrno, kontrola nemocných u nich doma. K tomu měl být kontrolor alespoň trochu finančně motivován: dne 30. října 1905 bylo rozhodnuto na výborové schůzi, aby kontroloru nemocných byl poskytnut mimořádný paušál 10 korun za kontrolování 42 členů mimo rajón brněnský a od nového roku 1906 mu bylo ročně 10 korun přidáno [10].


Zasloužilí a nezasloužilí potřební: Nemocensko-podporovací spolek českých mistrů obuvníků a kopytářů v Brně v 90. letech 19. století

První valná hromada "Spolku českých mistrů obuvníků a kopytářů" se dle archivních materiálů konala 30. listopadu 1890 [11]. Přičemž usnesení o založení (nemocensko-podporovacího) spolku českých obuvníků v Brně a okolí za účelem podporování se v nemoci a vzdělávání se duševního a odborného a podobně bylo přijato již 26. dubna 1890 [12]. Spolek vydržel, až do roku 1952. Stejně jako jiné svépomocné aktivity měla pokladna a tedy její členové zájem pomáhat jen těm, kteří si to zasloužili, čili těm, kteří byli skutečně nemocní. To předpokládalo i kontrolu nemocných členů. Na výborové schůzi dne 4. ledna 1892 bylo usneseno, že: "Nemocné kontrolovat se usnesli pp. Řehořka a Exner.". Šlo o členy spolku [13]. I později se v protokolech z výborových schůzí uvádějí lidé, kteří jsou pro daný měsíc odpovědni za kontrolu nemocných. Například v dubnu roku 1894 to měl být opět člen Exner. Na měsíc červen stejného roku byl jmenován člen Hořínek a tak dále [14]. S tímto tématem úzce souvisí i určitá regulace chování členů. Například na mimořádné valné hromadě ze dne 1. dubna 1894 se řešil případ člena Antonína Šustáčka, který se urážlivě vyjádřil o členech spolku, čímž spolek poškodil, jelikož se mnozí členové cítili uraženi na cti a nemohli by ve spolku nadále zůstati. Bylo navrhnuto vyloučení tohoto člena, ale pak bylo rozhodnuto hříšníka pozvat ještě k výborovému sezení. Ten se však prý úmyslně nedostavil a byl po větší debatě na výborové schůzi dne 2. dubna 1894 ze spolku vyloučen. Co vlastně tento člen řekl? Řekl, že: „…žádný spořádaný člověk již do spolku nechodí, což vyvolalo velkou nevoli mezi členy.“. 2. září 1895 byl vyloučen ze spolku jistý Matěj Krčmář, který neplatil příspěvky a spolek dříve poškodil [15].


Závěr

Pokud tedy historik D. Beito tvrdil pro USA, že rozdělování na zasloužilé a nezasloužilé bylo mezi svépomocnými spolky běžné a i spolky kontrolované nejchudšími a nejutlačovanějšími skupinami omezovali svoji pomoc jen na zasloužilé členy. Tak v případě zde uvedených svépomocných spolků nižších vrstev (s tou vyjímkou, že nejde, ale asi říci, že by šlo o nejutlačovanější skupiny) v Českých zemích to platí také. Jinými slovy panovala tehdy u námi zkoumaných svépomocných spolků menší snaha, co se týká pomáhání těm, kteří si vlastní situaci zavinili sami, díky subjektivním příčinám, jako je podvádění, lenost, urážení apod. Tito lidé neměli mít nadále nárok na podporu. Podpora se měla omezit jen na ty, kteří si ji v očích druhých zasloužili. To jistě nejen umožňovalo šetřit pněžní prostředky na jiné důležité výdaje, ale zajišťovalo to i přijatelnější atmosféru ve spolcích. Dá se také na základě uvedeného uvažovat o tom, že pokud lidé musí sami nést náklady na pomoc sobě a druhým, tak mají větší motivaci hlídat vynaložené prostředky, a to komu jsou určeny.


[1] Beito, s. 80-81.
[2] Garwood, s. 75.
[3] Dvořák, s. 112, 114-115.
[4] Archív města Brna (dále jen ABM), značka R 58, číslo 4/18. Stanovy pokladny pro případ onemocnění sboru dřevodělníků v Brně, Brno 1874, Zvláštní ustanovení, 3).
[5] Ibid, číslo 4/3. Zápisy o výborových schůzích 1900-1920, Protokol výborového sezení ze dne 28. července 1902 a Protokol ze dne 30. června 1902.
[6] Ibid, Protokol výborového sezení ze dne 1. prosince 1902 a 1. ledna 1903.
[7] Ibid, Protokol výborového sezení ze dne 28. září 1903 a Protokol ze dne 26. října 1903.
[8] Ibid, Protokol ze dne 2. února 1904.
[9] Ibid, Protokol o jednání výborové schůze ze dne 24. dubna 1909 a Protokol o jednání výborové schůze ze dne 30. ledna 1910.
[10] Ibid, Protokol výborové schůze ze dne 30. října 1905. Výsledná roční částka byla dle Měsíčních výkazů příjmů a vydání i větší, například roku 1910 šlo o 40 korun.
[11] AMB, značka R59, číslo 3/1, Protokolní kniha pro Spolek českých mistrů obuvníků a kopytářů v Brně a okolí (Zápisy o schůzích 1890-1895), Protokol o první valné hromadě dne 30. 11. 1890. Sice šlo o mistry, ale dle výše podpory zde zřejmě platilo to, co řekl významný národohospodář Karel Engliš roku 1912: hmotné postavení živnostníka není namnoze lepší než postavení lépe placeného dělníka továrního (Málková, s. 65.)
[12] AMB, značka R59, číslo 3/1, Protokolní kniha pro Spolek českých mistrů obuvníků a kopytářů v Brně a okolí (Zápisy o schůzích 1890-1895), Protokol o první valné hromadě dne 30. 11. 1890.
[13] Ibid, 14tý Protokol sepsaný při výborové schůzi den 4. 1. 1892.
[14] Ibid, 46. Protokol sepsaný při řádné schůzi výborové dne 2. 4. 1894 a 48. Protokol sepsaný při řádné schůzi výborové dne 4. 6. 1894.
[15] Ibid, Protokol sepsaný při mimořádné valné hromadě dne 1. 4. 1894 a 46. Protokol sepsaný při řádné schůzi výborové dne 2. 4. 1894 a AMB, značka R59, číslo 3/2, Zápisy o schůzích 1895-1909, Protokol 64tý sepsaný při výborové schůzi dne 2. 9. 1895.


Literatura:

1. Beito, D. Mutual Aid for Social Welfare: The Case of American Fraternal Societies. In Palmer, T. G. After the Welfare State. Arlington: Students for Liberty 2012, ISBN 978-0-89803-171-3.
2. Dvořák, L. Institucionálně-historická analýza počátků nemocenského pojištění v českých zemích na přelomu 19. a 20. století. Diplomová práce. Praha: VŠE 2008 (nevydáno).
3. Garwood, Ch. Mid-Victorian Britain: 1850-1889. Oxford: Shire Publications 2011, ISBN 978-0-74780-830-5.
4. Málková, K. Vývoj živnostenské otázky v rakouském Slezsku 1859-1914. Bruntál: Muzeum v Bruntále 2010, ISBN 978-80-87038-13-0.
5. Archivní prameny viz poznámky.