Jdi na obsah Jdi na menu
 


Bezdomovectví jako osobní selhání

18. 1. 2017

Časopis státního "Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí" přinesl v čísle 2/2015, ročník 9 článek "Konsenzuální konference o bezdomovectví v ČR: příprava, průběh a výstupy", kde se mimo jiné píše, že: "Nemá za těchto okolností smysl solidaritu s lidmi bez domova podmiňovat detailním odhalením příčin, za nichž k dané situaci došlo, a to jednak s ohledem na jejich složitost a provázanost, jednak s ohledem na nemožnost určit prvotní příčinu. Nemá ani smysl podmiňovat pomoc ze strany společnosti zkoumáním míry osobního selhání lidé bez domova, míry zavinění této situace či projevené snahy tuto situaci řešit." [1]. Prostě je nutné bezdomovcům z vašich peněz přispět bez ohledu na všechno možné. Podívejme se nyní, komu můžete povinně pomáhat nebo mu již pomáháte.


Dle knihy "Bezdomovectví v kontextu ambulantních sociálních služeb" je práce: "... nejčastějším tématem rozhovorů během ambulantní i terénní sociální péče s bezdomovci. Většina jich vnímá získání zaměstnání jako spásný bod k obratu a klade rovnítko mezi nezaměstnaností a přespáváním na ulici. Problém je, že bezdomovci si nedokážou pracovní úvazek udržet. V jejich vztahu k práci se objevuje ambivalence. Většinou tvrdí, že chtějí pracovat, ale zároveň hledají důvody, proč do zaměstnání nenastoupit nebo proč z něho odejít. Bezdomovci téma hledání práce často otevírají a mají vyzkoušené, že sociální pracovníci toto téma rozhovoru vítají. Jde tedy také o obranný mechanismus. Místo toho, aby přiznali mnohem hlubší problém, raději svedou situaci na nedostatek nabízených míst. Mnozí z nich nejsou schopni vytrvat v dlouhodobějším úvazku nebo v tom nevidí smysl, protože postrádají smysl svého života." [2]. Pro některé bezdomovce je typické přesvědčení, že získají ideální práci a odmítají jít s finančními požadavky dolů, a pokud neuspějí na legálním trhu práce, vstupují do šedé zóny ekonomiky. Na neoficiálním trhu práce se pohybují jedinci zatížení exekucemi, cizinci s neplatným pracovním povolením nebo lidé kalkulující s využíváním sociálního systému. Cílem této strategie je pak získat, co největší sumu, při vynaložení, co nejmenšího úsilí. "Poslední strategií je autonomie, kdy se lidé staví proti společenským hodnotám a práci odmítají jako nepotřebnou. Autonomní strategie zvládnutí dlouhodobé nezaměstnanosti je nejtypičtější pro zjevné bezdomovce, alkoholiky a toxikomany." [3].

 

Jinde ve stejné knize stojí: "Jiní poznají, že nedostatečný příjem jejich život nezmění, že práci stejně nenajdou, nebo nedostanou práci, která by jim pomohla situaci změnit. Bezdomovci často mají mylné představy o tom, jakou práci mohou vykonávat. Mnozí z nich mají problémy s uznáním autority nadřízeného, mají malou kvalifikaci, nebo dokonce žádnou. Neuvědomují si, že si proto nemohou vybírat a že jejich možnosti jsou omezené." [4]. Dále se zde píše, že: "Mezi bezdomovci se objevuje hodně obranných mechanismů, které mají zastínit nelichotivé okolnosti, ovlivňující neúspěch v hledání práce. Někteří se stylizují do přestárlých "hipísáků" a odmítají pracovat. Místo hodnoty práce demonstrují hodnotu svobody. Další skupinou jsou "dělníci" neustále hledající a nenalézající vyhovující práci. Pro "poustevníky" je práce nepotřebná a omezující, neboť se věnují svému duchovnímu růstu či důležitějším věcem, než je práce. Sběrači kovů a žebráci si našli náhradní zdroj obživy a příjmu. Práci jako oficiální příjem odmítají, protože jim jejich příjem stačí nebo jim hrozí exekuce. Poslední skupiny můžeme identifikovat jako "nenapravitelné alkoholiky", kteří žádnou práci nezvládnou. Upadají do nemoci, do závislosti a tvrdí, že pracovat nemohou, protože jejich schopnosti jsou tak nedostatečně, že by žádnou práci nezvládli." [5].

 

Dále je zde k problematice práce uvedeno, že: "Mezi bezdomovci je nejčastěji užívanou drogou alkohol. Mezi problémovými uživateli této drogy bývají "chronici" pijící neustále i "kvartální pijáci", u nichž se střídá období abstinence s obdobím pití. V období abstinence, většinou několika měsíců, bývají ubytování na noclehárnách a snaží se pracovat. Pak následuje i několikatýdenní pití, kdy zpravidla ztrácí práci i ubytování.". A konstatování, že: "V běžné společenské normě se pozdní příchod o více než 15 minut považuje za neslušný, pokud se neomluvíme. Bezdomovcům činí problém přicházet včas nejen na smluvené schůzky, ale i do zaměstnání, za což jsou většinou propuštěni, vyškrtnuti z evidence nezaměstnaných apod." [6].


Něco k případu bezdomovců z Plzně: "Sociální pracovnice všem lidem bez domova předaly kontakt s informacemi a pozvaly je na obvod, kde s nimi mohou dále pracovat na jejich znovu začlenění do společnosti. „Ti, kteří práci chtějí, tak na naše oslovení reagují, samozřejmě to ale není každý,“ sdělila referentka sociálních věcí na třetím městském obvodu Jana Komancová." [7]. Toto neveselé čtení je nutné uzavřít tvrzením, že někteří bezdomovci (ne tedy všichni) mají problém s tím, aby pracovali. A to že jsou nezaměstnaní je především jejich selháním. Byť z tohoto selhání přímo neplyne, že musí být bez domova. Příspěvek na bydlení, doplatek na bydlení a příspěvek na živobytí jim umožňují bydlení si ponechat, pokud o tyto sociální dávky mají zájem a zajistí si je s pomocí veřejné (i soukromé) sociální péče.


Ve výše citovaném časopise (jiném čísle) vydávaném vládní agenturou se píše v článku "Časová preference bezdomovců" o studii založené na vyzpovídání 15 bezdomovců [což tedy není mnoho, pozn. autora] na Hlavním nádraží a v ulici Na příkopech v Praze. Studie ukazuje signifikantně vyšší časovou preferenci u lidí žijících trvale na ulici oproti běžnému vzorku obyvatel tvořenému cestujícími na Hlavním nádraží v Praze. Píše se zde také, že většina studií zabývajících se problematikou bezdomovectví poukazuje na fakt, že jednou z hlavních příčin bezdomovectví je neschopnost zvládnout své domácí finance a nepodlehnout tlakům okamžitého uspokojení [8].


Jak vidno existují dobré důvody, aby člověk nepřispíval bezdomovcům bez jakéhokoliv rozlišování na zasloužilé a nezasloužilé potřebné. Kdo tak chce činit, ať tak činí, ale na své vlastní náklady. Teorie o tom, že kdo selže, dostane odměnu v podobě třeba bydlení či peněz, je teorií, která vytváří pochybné stimuly pro jednání člověka. Navíc je vůči těm, kteří si na život musí vydělávat prací, a kteří budou voláni k tomu, aby náklady za bezdomovce zaplatili (pracuješ poctivě, proto budeš platit), je nespravedlivá.  

 

Poznámky:
[1] Hradecký, I. a Sirovátka, T. Konsenzuální konference o bezdomovectví v ČR: příprava, průběh a výstupy, Fórum sociální politiky číslo 2/2015, ročník 9, s. 24.
[2] Marek, J. aj.Bezdomovectví: v kontextu ambulantních sociálních služeb. Praha: Portál 2012, ISBN 978-80-262-0090-1., s. 21.
[3] Ibid, s. 22-23.
[4] Ibid, s. 24.
[5] Ibid, s. 25.
[6] Ibid, s. 32 a 38.
[7] Švábek, J. Radši budeme ve stanu v parku než v noclehárně, tvrdí bezdomovci [online, II/2015]. Dostupný z (přístup IX/2016): http://www.novinky.cz/domaci/362897-radsi-budeme-ve-stanu-v-parku-nez-v-nocleharne-tvrdi-bezdomovci.html.
[8] Klepek, C. Časová preference bezdomovců, Fórum sociální politiky číslo 5/2015, ročník 9, s. 22-24.