Jdi na obsah Jdi na menu
 


Za komunistů bylo lépe? Zastaralé zdravotnictví a sociální péče

28. 4. 2014

Zdravotnictví

Na 4. schůzí ČNR dne 11. prosince 1986 socialistický poslanec Jiří Fleyberk konstatoval, že největší nárůst rozpočtových výdajů byl ve zdravotnictví. A prohlásil, že jde nyní o to, aby tomuto nárůstu nákladů odpovídala také péče o pacienty [1]. Možná tedy nákladům asi tato péče plně neodpovídala. Lidovecká poslankyně Marie Sobotová referovala o nízkých motivacích pojištěnců veřejného pojištění: „Skutečnost, že léčebně preventivní péče je poskytována bezplatně a na vysoké odborné úrovni, je pro občany této země samozřejmostí. Protikladem k uvedeným výdajům za léčiva je zjištění, opírající se o výsledky průzkumů ministerstva zdravotnictví ČSR, že jen asi 3/4 vydaných léků je účinně užíváno. I nevyužité léky však musely být vyrobeny, opatřeny obalem, mnohdy dovezeny, skladovány, distribuovány. Vyvstává tedy potřeba využití rezerv v hospodárném využití léků, zejména výchovou občanů k vyšší léčebné kázni. Lépe hospodařit by bylo možno i zhodnocením použitých obalů nebo úpravou obalů a balení léků, dlouhodobě aplikovaných.“ [2]. To, že však někdo užije lék ještě neznamená, že to bylo skutečně žádoucí využití léku, a to zvláště za situace, kdy je placení za léky odděleno od jejich spotřebovávání. Za této situace se budou léky užívat více než je potřeba.

 

Zaostávání československé socialistické ekonomiky za vyspělým světem dokládá řeč bezparjitního poslance MUDr. Josefa Domase na 5. schůzi ČNR dne 30. března 1987: „Při průzkumech jsme mohli konstatovat, že naše vývojová základna je schopna tvořit progresivní elektronické celky dobrých parametrů. Brzdou vývoje a výroby a tím i realizace v praxi je však nedostatek progresivních elektronických součástí. Inovační cyklus trvá příliš dlouho v porovnání s vyspělými státy a technologie se jeví jako nejslabší článek inovačního procesu. K otázce obchodní realizace jsme se setkali s ne vždy dobře fungujícími kooperačními vztahy i mezi státy RVHP, kde bude nutno pokročit ve vyjasnění otázek výrobní specializace v oblasti lékařské elektroniky, která by umožnila účinněji a efektivněji využívat stávající výzkumné a vývojové základny. Již více jak deset let je vyvíjen vlastní dialyzační přístroj, zatím však nebyl vyvinut přístroj požadovaných parametrů a spolehlivosti a tato skutečnost je brzdou rozvoje dialyzační sítě.“ [3].

 

Poslanec si také stěžoval na malou schopnost inovací domácího průmyslu ohledně zdravotnického zařízení a na nespolehlivost některých vyráběných součástek: „Při analýze zkvalitňování diagnostického procesu jsme mohli konstatovat, že rentgenová technika je vyráběna na dobré technické úrovni, některé špičkové výrobky jsou konkurence schopné i na zahraničních trzích. I zde je však nezbytný proces inovace, vývoj vysokoobrátkového zdroje a nové generace zesilovačů velkoplošného typu. Jak ve výrobních závodech, tak i poznatky poslanců z volebních obvodů však ukázaly, že rychlost zavádění inovovaných diagnostických přístrojů do praxe je pomalá především z nízkých investičních zdrojů jednotlivých zdravotnických zařízení. V současné době nebyl dosud vyvinut potřebný ultrazvukový přístroj pro klinickou potřebu. Tento diagnostický přístroj znamená kvalitativní skok v neinvazní diagnostice. Při zavádění ultrazvukové techniky jsme dosud závislí na devizově náročných dovozech, i když již pět prototypů těchto přístrojů je připraveno ke klinickému testování. Vybavení sítě zdravotnických zařízení těmito přístroji je nezbytné, neboť rozhodujícím způsobem zkvalitňují a zrychlují diagnostický proces a tím jej i zlevňují, snižují se náklady na přepravu nemocných atd. V posledních letech byl zaznamenán i pokrok ve vývoji a výrobě lékařské elektroniky. I zde však trvá devizová náročnost hlavně na dovozy elektronických součástek, neboť náš elektrotechnický průmysl nevyrábí tyto součástky s požadovanými parametry spolehlivosti. Toto v plné míře platí o našich kardiostimulátorech. Zatím není vyráběn programovatelný kardiostimulátor, který je pro klinickou potřebu dovážen. Konkrétním naplněním mezinárodní spolupráce ve vývoji je vývoj číslicového opthalmotonometru s dobrými parametry.“ [4]. Patrná je zde závislost zdravotnictví na dovozu z nesocialistických zemí. Tedy zemí, které měly dle socialistických teorií upadat. Uvedené přístroje se měly přece vozit přesně opačným směrem. Tato citace dokomunetuje i vzájemný obchod mezi socialistickými a nesocialistickými zeměmi.

 

Také některé moderní, ale vcelku banální věci se v ČSSR, ale ani v RVHP, nevyráběly: „Pozornost z pohledu vědeckotechnického rozvoje jsme věnovali i hospodářsko-technickým provozům v resortu zdravotnictví. Ověřili jsme si, že některá - hlavně pražská- zařízení tohoto druhu nutně potřebují modernizaci. Zařízení stravovacích provozů je převážně tradiční a moderní zařízení, např. konvektomaty, rychlovarné kotle, se v ČSSR ani v jiných socialistických státech prakticky nevyrábějí. Pokud se vyrábějí, tak pouze ojediněle a v malém množství. Je žádoucí více rozšířit tabletový systém distribuce jídel v nemocnicích. V oblasti prádelen je situace obdobná. Bude potřeba zastaralá zařízení s fyzicky náročnou obsluhou zmodernizovat. Dobrý příklad moderní prádelny jsme viděli ve fakultní nemocnici Motol. Víme, že je to drahá záležitost, protože kompletní prací linky dosud dovážíme převážně z nesocialistických států.“ [5]. Shodou náhod (anebo záměru?) byl hned vedle nemocnice v Motole umístěn i „Státní ústav národního zdraví“ (dnešní nemocnice Na Homolce). Známějším byl pod názvem Sanopz. Toto zařízení bylo určeno pro vysoké komunistické funkcionáře. Vzniklo tak zdravotnické zařízení s vysokým standardem nemocniční péče, vybavené v některých oborech kvalitní léčebnou a diagnostickou technikou. Jeho součástí byl dokonce i bazén [6].

 

Situace však byla dle téhož poslance horší, protože docházelo i místy ke spotřebování kapitálu ve zdravotnictví: „Při poslaneckých průzkumech jsme se zabývali otázkou přístrojového vybavení zdravotnického terénu technikou vzhledem k současným požadavkům a k tomu, že v těchto zařízeních je poskytováno největší procento zdravotnických služeb. Mohli jsme konstatovat, že devizové zdroje ministerstva zdravotnictví ČSR jsou omezené a prakticky nejsou přidělovány tyto prostředky na zařízení nemocnic s poliklinikou prvního až třetího typu. V oblasti pořizování tuzemské techniky je též řada problémů. Základním rysem jsou nízké investiční limity jednotlivých ústavů národního zdraví. Ověřili jsme si, že prostředky, poskytované na přístrojové investice často nestačí k pouhé reprodukci přístrojového vybavení a tím se nedaří překonávat stávající situaci. Z ústavu národního zdraví ve svém volebním obvodu mám informaci o klesajícím trendu výše rozpočtových prostředků. Při vyčíslené hodnotě základních prostředků, která činí asi 20 mil. Kčs, by bylo potřebné investovat k pouhé reprodukci 5 - 10 %, tj. asi 1 - 2 mil. Kčs. Skutečnost je taková, že prostředky na 8. pětiletku činí přibližně 300 000 Kčs ročně.“ [7]. Tj. místo 5 až 10 % šlo jen o 1.5 % potřebných investic v daném obvodu. Při stávajícím napnutém stavu rozpočtu nebylo, kde další volné zdroje brát. Zdroje by se musely uspořit někde jinde, čili někde jinde by se musely přestat alespoň částečně pokrývat jiné potřeby občanů či vládců. Pokud by k tomu nedošlo, tak by rozsah zdravotní péče byl v budoucnosti neudržitelný a musel by se redukovat. Určité zanedbání reprodukce v jednom časovém období navíc znamená o to větší výlohy v následných obdobích.

 

Komunistický poslanec Miroslav Mrázek na 6. schůzi ČNR poukázal na špatný stav vozového parku záchranné služby v některých oblastech a i na nedostatek a zastaralost přístrojů: „V souvislosti s činností národních výborů, respektive zajišťováním jejich úkolů v oblasti zdravotnictví vyvstala v několika výborech, a někde opakovaně, kritika současného, naprosto neuspokojivého vozového parku sanitek. Jde nejen o nedostatečné počty provozu schopných vozů, ale i o nevyhovující užitné vlastnosti a technické parametry současných vozů Š 1203. Víme, že nedostatečná kvalita sanitních vozidel Š 1203 byla naposledy kritizována na březnové společné schůzi obou sněmoven Federálního shromáždění. Odpověď ministra všeobecného strojírenství Československé socialistické republiky je z pohledu na existující problém v našich volebních obvodech neuspokojující. Situace je vážná a je třeba hledat urychleně řešení. Proto se s tímto podnětem obracím na vládu České socialistické republiky a zároveň budeme žádat o pomoc v řešení partnerské výbory Federálního shromáždění. Podobná, i když asi ne tak vyhroceně kritická, je situace v zabezpečení diagnostických přístrojů pro zdravotnická zařízení spravovaná národními výbory. Je jich nedostatek a mnohde se pracuje s takovými, které již dávno měly být vyřazeny. Domníváme se, že v tomto směru by k řešení problému mělo aktivněji přistupovat ministerstvo zdravotnictví, a to také budeme od ministra zdravotnictví soudruha Prokopce požadovat. Víme samozřejmě, že součinnost dalších orgánů je přitom pochopitelně nezbytná.“ [8].

 

Sociální péče

K sociální péči se na 6. schůzi ČNR dne 30. června 1987 vyjádřila socialistická poslankyně Alena Hanzlová. Také její řeč nevyznívá moc příznivě, byť připouští i pozitivní zkušenosti: „Jako zpravodajka výboru jsem se při svých průzkumech v domovech důchodců setkala jak s dobrými příklady, tak se zápornými. Jsou případy kdy na jednom pokoji je umístěno 10-14 starých lidí. Taková zařízení je nutno dobudovat, případně zvážit jejich jiné využití. Na druhé straně jsem navštívila i krásné, moderní domovy důchodců s jedno až třílůžkovými pokoji, ale i zde se vyskytl problém. Domovy důchodců jsou vybavovány sériově vyráběným nábytkem, který ovšem potřebám špatně pohyblivých starých lidí vůbec nevyhovuje. A tak se vynakládají značné prostředky bez dosažení potřebného efektu. Starý, špatně pohyblivý člověk, sotva ocení kvalitní provedení válendy nebo křesla, které je tak nízko nad zemí, že bez cizí pomoci z něho nedokáže vstát. Řešit tento problém nábytkem vyrobeným na zakázku by bylo velmi nehospodárné. Vznáším proto podnět k ministru průmyslu České socialistické republiky, kterého žádám, aby zvážil možnost úpravy výšky, v podstatě jde o prodloužení nožiček, u nábytku určeného nebo objednaného pro vybavení domovů důchodců.“ [9]. Jak je patrné, tak jste mohli za minulého režimu skončit s dalšími 9 až 13 lidmi na pokoji. Poslankyně zároveň upozornila na poměrně nízké platy personálu sociálních ústavů a velkou fluktuaci těchto pracovníků: „Důležitým faktorem pro bezporuchový provoz ústavů sociální péče je i potřebný počet pracovníků. Zatím se nepodařilo zamezit poměrně velké fluktuaci pracovníků, zejména v ústavech sociální péče. Svůj podíl na této situaci mají bezesporu i mzdové otázky. Nedostatečné objemy mzdových prostředků, vyčleněných plánem pro odvětví sociálního zabezpečení, umožňují stanovovat základní platy i jejich pohyblivé složky většinou v dolní polovině platového rozpětí. To způsobuje, že například střední, nižší a pomocní zdravotničtí pracovníci, kteří tvoří celou polovinu všech pracovníků odvětví, dosahují ve srovnání se státní zdravotní správou ve srovnatelných funkcích výdělků v průměru o 300 korun nižších. Tento stav je dlouhodobý. Poslanci na něj mnohokráte upozorňovali a myslím, že je už na čase, aby se tato disproporce vyřešila.“ [10]. Poslankyně Hanzlová tedy volala obecně po dalších prostředcích ze státního rozpočtu. Připomenu, že tento rozpočet byl krajně napnutý [11].

 

Důchody

V dnešní době se starobní důchody považují v České republice často za nízké. Někteří je považují i za nízké z pohledu důchodů za minulého režimu. Jiní s tím moc nesouhlasí. Na 6. schůzi ČNR zaznělo v projevu již zmíněné poslankyně A. Hanzlové kromě toho, že celkové výdaje na sociální zabezpečení dosáhly v ČSR v roce 1986 43 miliard 330 miliónů korun, což bylo o jednu miliardu korun více než v roce 1985, i následující tvrzení: „Uvedu několik číselných údajů. Výdaje na ústředně vyplácené důchody činily v loňském roce 38,538 miliard korun. Koncem roku 1986 bylo vypláceno 2,851 miliónů důchodů, to je o 12 tisíc důchodů více než v předchozím roce. Na soustavu důchodového zabezpečení navazuje široce rozvinutý systém sociální péče, kterou plně zajišťují národní výbory. Ze svých rozpočtů vynaložily na tyto účely 4,207 miliard korun, tedy o 128 miliónů korun více než v roce 1985.“ [12]. V roce 1986 tedy činil průměrný měsiční vyplácený důchod 1126 Kčš.

 

Od revoluce do roku 2011 došlo dle odhadů k nárůstu cenové hladiny spotřebitelských cen asi o 510 %. Jedna tehdejší Kčs je tedy zhruba asi 5,1 Kč roku 2011. V dnešních cenách (se zanedbáním inflace za roky 1987 až 1989, údaj by tedy byl ve skutečnosti o něco vyšší a se zanedbáním i jiných překážek ve shánění zboží a služeb – např. čas, korupce anebo to, že některé zboží a služby nebyly vždy dostupné, a také se zanedbáním technologického pokroku) by důchod z konce roku 1986 byl dnes asi 5 743 Kč. Průměrný měsíční starobní důchod byl k prosinci roku 2011 dle Českého statistického úřadu asi 10 552 korun. Potíž je v tom, že to je údaj jenom ke starobnímu důchodu. Uveďme proto další údaje ze statistiky ČSÚ. Koncem roku 2011 dosáhl průměrný měsíční plný invalidní důchod (3. stupně) 10 005 Kč, vdovský důchod (kombinace přímého starobního a vdovského důchodu) 11 179 Kč, vdovecký (kombinace přímého starobního a vdovského důchodu) 12 458 Kč (ten však byl zaveden až teprve několik let po revoluci) a sirotčí důchod byl ve výši 5 428 Kč. Rozdíly tu tedy jsou dost velké. Alternativně pokud využijeme údaje ohledně průměrného měsíčního starobního důchodu z ČSÚ, tak tento důchod byl roku 1989 1 639 korun měsičně. To odpovídá asi 8 359 Kč roku 2011. Průměrný měsiční starobní důchod tak vzrostl o asi 544 % v nominálním vyjádření a o asi 26 % v reálném vyjádření [13].

 

Bohužel uvedené měření vzestupu cennové hladiny nezahrnuje náklady na nájem a některé energie [14]. Uvedené údaje o 544 % a 26 % by pravděpodobně měly menší hodnotu. Bohužel však na druhou stranu byl za komunismu starší bytový fond zanedbán, protože se nevybíralo na nájemném tolik, kolik by bylo potřeba. Jinde jsem napsal a citoval, že: „... se nedostatky projevovaly v nedostatečných investicích do obnovy stávající kapitálové struktury ekonomiky. Nedostatečné investice do kapitálové struktury pak ohrožovaly i stávající úroveň spotřeby. Jako příklad lze z knihy uvést bydlení - což je jedna z věcí, která byla za komunismu "levnější" než dnes (nájem byl v Praze 400 Kčs/měsíc za třípokojový byt) - a tuto problematiku lze rozšířit na budovy jako celek. Šedé neopravené fasády většiny tehdejších měst si pamatuje asi každý. Tím se zároveň dostáváme i ke čtvrtému mýtu – „Žádní bezdomovci, každý měl kde bydlet“, který se věnuje bydlení podrobněji. Autoři k tomu píší: "Nízké nájmy a ceny bydlení zase způsobovaly, že státní podniky a družstva neměly peníze na opravy domů, věčně v nich nic nefungovalo, stovky krásných, historicky cenných budov ... chátraly a pustly.". Budovy byly doslova spotřebovávány. Dodejme, že na byt se čekalo mnoho let...Jsme-li u bydlení, tak autoři uvádí: "Ke konci osmdesátých let bylo možné koupit v Praze byt za pár desítek tisíc korun (dle velikosti a místa), ovšem byt vám pochopitelně nepatřil, pouze jste podvodem mohli získat tzv. dekret [vlastně právo na podnájem, pozn. autora]." [15]. Nízké ceny v tehdejší době byly dosaženy jen na úkor budoucnosti – tj. bylo by nutné je dříve nebo později poměrně radikálně zvýšit. Jak je také patrné z dřívějších kapitol, tak se vyskytovala v námi zkoumané době i celá řada nedoplatků za bydlení. To vše by uvedená procenta ohledně starobního důchodu naopak zvyšovalo. Dalším problémem jsou ovšem sociální dávky, které se dnes vyplácí na bydlení (a tehdy možná také?). Sumasumárů předchozí početní cvičení je nutné brát jen zhruba. Nezdá se z něj však, že by se pozice důchodců oproti době vlády lidu reálně nějak zhoršila, spíše naopak a vzpomínkový optimismus vede k mylným závěrům.

 

[1] U rudého snědeného krámu, kapitola 7.2, viz i http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/004schuz/s004010.htm.
[2] U rudého snědeného krámu, kapitola 7.2, viz i http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/004schuz/s004011.htm.
[3] U rudého snědeného krámu, kapitola 7.2, viz i http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/005schuz/s005006.htm.
[4] U rudého snědeného krámu, kapitola 7.2, viz i http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/005schuz/s005006.htm.
[5] U rudého snědeného krámu, kapitola 7.2, viz i http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/005schuz/s005006.htm. Ke konvektomatu viz anglická wikipedie, heslo „Combi steamer“. Jak je patrné šlo o vynález 60. a 70. let. 20. století.
[6] U rudého snědeného krámu, kapitola 7.2.
[7] Ibid, viz i http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/005schuz/s005006.htm.
[8] U rudého snědeného krámu, kapitola 7.2, viz i http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/006schuz/s006004.htm. Je to k nevíře, ale Škoda 1203 vycházela v některých věcech ještě z prvorepublikové výroby automobilů, například co se týče motoru – viz česká wikipedie, heslo „Škoda 1203“.
[9] U rudého snědeného krámu, kapitola 7.3, viz i http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/006schuz/s006008.htm.
[10] U rudého snědeného krámu, kapitola 7.3, viz i http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/006schuz/s006008.htm.
[11] U rudého snědeného krámu, kapitola 7.3, viz i http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/015schuz/s015001.htm.
[12] U rudého snědeného krámu, kapitola 7.3, viz i http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/006schuz/s006007.htm.
[13] U rudého snědeného krámu, kapitola 7.3.
[14] Ibid.
[15] Ibid.

 

Zdroj: U rudého snědeného krámu, Bawerk.eu: Brno 2013 (http://www.bawerk.eu/clanky/komunismus/u-rudeho-snedeneho-kramu-jako-elektronicka-kniha.html) a viz poznámky.