Jdi na obsah Jdi na menu
 


Za komunistů bylo lépe? Textilní průmysl

24. 2. 2014

Zastaralé vybavení textilního průmyslu

Ve své stati o továrních dělnicích v textilním průmyslu v 19. století se historik L. Fasora odvolával při hodnocení tehdejších pracovních podmínek i na měření hlučnosti soudobých strojů při plném výkonu v západo-saském textilním museu ve městě Crimmitschau a na vzpomínky dělníků, kteří pracovali v NDR (tj. ve své době nejbohatší socialistické ekonomice světa) ještě v 60. až 70. letech 20. století na strojích vyrobených v letech 1904 až 1926. Změřená hladina hluku odpovídala bezmála úrovni produkované startujícím nákladním automobilem. Co je však důležité, pracovalo se v tomto předním německém textiláckém městě ještě v té době na mnoho desítek let starých textilních strojích [1]. Uveďme pár příkladů. Z hlediska textilního průmyslu u nás patřil mezi významná města slezský Jeseník. Velkého významu zde mělo textilní podnikání již v 19. století. V jakém stavu se však nalézalo po skončení komunistické vlády? "V roce 1997 začala na tkalcovně v Jeseníku modernizace strojového parku, který byl velmi zastaralý a nezvládl tkaní v požadované kvalitě a výkonu. Stavy STB sovětské výroby (většinou z r. 1956) byly postupně nahrazovány stavy modernějšími.". V době revoluce tedy tyto stavy měly za sebou službu v délce většinou 33 let. Taktéž například velká českotřebovská (parnická) textilka Primona bojovala s nedostatkem peněz na nové technické vybavení. Obecně se ve stejném materiálu píše, že: "Snad jen k dokreslení situace v celostátním měřítku je možno připomenout, že textilní výroba jako součást tzv. lehkého průmyslu byla v mnoha směrech opomíjena, preferován byl průmysl těžký. To se v praxi projevovalo v přidělování investičních prostředků na modernizaci strojového parku a dalších zařízení. Vybavení textilek zaostávalo, mzdová úroveň byla nízká a nebylo divu, že kvalifikovaní pracovníci přecházeli do jiných průmyslových odvětví. Vezmeme-li v úvahu ještě zásahy nekompetentních funkcionářů, v nichž častokrát převážily nejrůznější partajní a osobní zájmy nad stránkou odbornou, vidíme jako na dlani příčiny neslavného konce parnické textilky a textilního průmyslu v České republice vůbec." [2].

 

Zastaralé strojní vybavení pohledem tehdejších mocných

Tehdejší ministr průmyslu ČSR (Česká socialistická republika) komunista (dnes manažer hokejového klubu) Petr Hojer na jednání „České národní rady“ dne 11. dubna 1988 prohlásil o textilním a i jiných odvětvích lehkého průmyslu následující: „Zhodnocení produkce na vnitřním a zahraničním trhu mělo v průběhu 7. pětiletky sestupný trend. Byl to především důsledek celkového poklesu cen na světových trzích u některých komodit, jako např. dřevařské výrobky, buničina a další. Podílela se na tom i stagnující kvalita a nepřizpůsobení se požadavkům trhu, zejména u výrobků nábytkářského, keramického, textilního, oděvního a kožedělného průmyslu. V letech 1984 a 1985 byly vyčerpány přínosy na nových kapacitách, došlo k výraznému nárůstu cen surovin z dovozu a nepodařilo se plně eliminovat úbytek pracovních sil v lehkém průmyslu. Toto způsobilo zlom v příznivém vývoji příspěvku resortu k tvorbě národního důchodu. Pokles efektivnosti byl od tohoto období výrazným způsobem ovlivňován také některými investicemi, které se nepodařilo uvést do provozu v plánovaných termínech a u dalších nebylo dosaženo projektovaných parametrů. Sníženou mírou investování v sedmdesátých letech a v období 7. pětiletky se prohloubila zastaralost výrobně technické základny. Stupeň opotřebení strojů a zařízení dosáhl v roce 1987 více jak 62 %, přitom více jak jedna pětina strojů byla zcela odepsána. Koncentrace investic na rozvoj palivoenergetické základny zpomaluje postup modernizace a rekonstrukce výrobní základny. V obou prvních letech 8. pětiletky bylo plnění výrobních úkolů dále provázeno relativně vysokými úbytky pracovních sil zejména v některých lokalitách textilního, oděvního a kožedělného průmyslu. Také dosavadní přínosy z investiční výstavby jsou nižší než z kapacit vybudovaných v sedmé pětiletce. Ve značné míře působila i zastaralost výrobně technické základny, nedostatek a kvalita některých surovin a materiálů.“ [3]. Jak je patrné z velmi vysokého procenta opotřebení, tak de facto docházelo ke spotřebovávání kapitálu, což činilo bez mimořádných investic udržení produkce výroby a zásobování obyvatelstva v budoucnosti neudržitelným (viz dále).

 

Tentýž zde pak uvedl, že: „Přestože v resortu v letech 1986 a 1987 byly zpracovány programy a přijata opatření, včetně sociálních, nepodařilo se v plné míře dosáhnout úkolů stanovených plánem. Realizace přijatých programů a opatření neovlivnila zásadním způsobem růst výkonnosti resortu. Zastaralost výrobně technické základny spolu se strukturou výroby jsou jednou z rozhodujících příčin trvalého poklesu zhodnocování produkce na tuzemském a zahraničním trhu a způsobují zaostávání v produktivitě práce v porovnání se světem.“ [4]. Jinými slovy: naše investice se minuly účinkem a zaostáváme za západním světem, je totiž dost pravděpodobné, že zde nebyl myšlen rozvojový svět. Zarážející je také informace o pracovních podmínkách, které v době komunismu měly panovat v některých oborech tzv. lehkého průmyslu, dotyčný ministr je popsal následujícími slovy: „Na celkovém meziročním úbytku pracovníků resortu o 4600 osob se odvětví textilního, oděvního a kožedělného průmyslu podílela ze tří čtvrtin. Na tento vývoj působil především charakter a podmínky práce, tzn. vysoká intenzita a monotónnost práce při pásové a proudové výrobě, vícestrojová obsluha, pracovní prostředí, zastaralý strojní park apod. Přitom srovnání výdělkové úrovně pracovníků uvedených odvětví s organizacemi ostatních zpracovatelských odvětví národního hospodářství vyznívá pro textilní, oděvní a kožedělný průmysl jednoznačně nepříznivě.“ [5].

 

Lidovecký poslanec Václav Anděl měl 30. března 1987 na 9. schůzi „České národní rady“ následující nelichotivé prohlášení na téma strojního vybavení textilního průmyslu: „Zarážející je skutečnost, že tuzemské nové textilní stroje zabezpečují často i menší produktivitu práce než vyměňované staré stroje z dovozu. Např. k zabezpečení požadovaného objemu výroby v Textilaně na starých soukacích strojích Autoconer z roku 1970 je potřeba jenom 53 pracovníků, ale na nových strojích Autosuk z koncernového podniku Elitex již 94 pracovníků.“. I když, jak je ze zkoumaného matriálu patrné (případ bezvřetenového dopřádacího stroje na hrubé příze), tak to neplatilo vždy. Tentýž poslanec pak uvedl i následující: „Na druhé straně jsme se však setkali s problémem stále prodlužovaného řešení úkolu "Ověření spolehlivosti a tkacích možností strojů Kontis". Tento státní významný úkol řešený generálním ředitelstvím Bavlnářský průmysl v závodě Perla Ústí nad Orlicí byl zahájen již v roce 1977, ale ještě po deseti letech není ukončen. Důvodem je to, že poslední z 18 strojů Kontis byly dodány Zbrojovkou Vsetín teprve v listopadu minulého roku. Za tak dlouhou dobu ovšem i špičkový textilní stroj již zastaral a výrobce navíc pro vysokou cenu již dnes další výrobu strojů Kontis odmítá.“ [6]. Z toho plyne, že pro zajištění výroby se dodávaly i stroje, které byly horší než starší stroje z dovozu. Také je z této citace patrné, že nedostatečné úspory neumožňovaly vyrábět dostatečné množství nových strojů, a že tyto stroje, když už byly vyrobeny nebyly ani dodávány v čas.

 

Komunistický poslanec Miroslav Mrázek pak uvedl na 6. schůzi "České národní rady" dne 30. června 1987 následující: "Projednávání vývoje situace v tomto resortu bylo často na programu jednání výborů ČNR i jejího předsednictva. V této souvislosti se vždy poukazovalo na zastaralost materiálně technické základny výroby. Je však třeba říci, že to je obecný problém celého průmyslu řízeného vládou ČSR. Jak čísla státního závěrečného účtu ukazují, nepodařilo se dosud zastavit růst opotřebení základních prostředků, jehož stupeň je právě v resortu ministerstva průmyslu ČSR nejvyšší. Existuje zde vysoký podíl plně odepsaných základních prostředků, zejména strojních, roste průměrné stáří strojů a prodlužuje se doba jejich obratu, což je nejhorší u lehkého průmyslu.“ [7]. Řečník poukázal na zastaralost celého českého průmyslu. Z toho je zřejmé, že docházelo ke spotřebování kapitálových statků bez jejich obnovy, a to při situaci, kdy byl rozpočet ČSR mimořádně napnutý, jak dokládá tehdejší ekonom a ministr financí ČSR komunista Jiří Nikodým při stejné příležitosti: „Přetrvávající převaha extenzivních tendencí vývoje ekonomiky, podcenění a nerespektování nové kvality rozvoje národního hospodářství se ve velmi konkrétní podobě odrazilo ve státním finančním hospodaření, a to zejména při zajišťování vlastních příjmů státního rozpočtu. V souhrnu za celý rok jejich tvorba představovala skoro 71 miliard korun, byla však nižší o 3,3 miliardy korun, než uvažoval státní rozpočet. Výdaje činily 152,7 miliardy korun a byly překročeny o 2,2 miliardy korun. Hlavní příčinou byl růst dotací na finančně-ekonomické nástroje v zahraničním obchodě, kde dlouhodobá tendence zvyšování nároků na státní rozpočet je projevem nízké efektivnosti našeho vývozu. Přes nenaplnění plánované tvorby vlastních zdrojů a překročení výdajů přicházíme - a to je třeba zdůraznit - v návrhu státního závěrečného účtu za rok 1986 s vyrovnaným hospodařením. Rozpočtová rovnováha byla zajištěna až v rámci celé rozpočtové soustavy Československé socialistické republiky, třebaže po celý rok jsme usilovali zpřísněním podmínek rozpočtového hospodaření a následně provedeným náročným finančním zúčtováním nevyrovnanost příjmů a výdajů zmírnit. Dotace ze státního rozpočtu československé federace byla poskytnuta ve výši 81,8 miliard korun a pokryla naše výdaje z více než 53,6 %. Podotýkám, že při sestavování ročního rozpočtu jsme předpokládali tento podíl ve výši 50,7 % a s objemem dotace o 5,5 miliardy korun nižším. Jestliže v předcházející pětiletce se dařilo každoročně překračovat tvorbu vlastních příjmů státního rozpočtu a nadplánované zdroje vkládat v souladu s potřebami ekonomiky ČSR do urychlení jejího dalšího rozvoje, je výsledek minulého roku neuspokojivý a varovný.“ [8]. Hospodařile se tedy alespoň na nejvyšší úrovni tehdy s vyrovnaným rozpočtem, nicméně dle ministra financí byla efektivita vývozu nízká.

 

Závěr
Jak je patrné, tak textilní průmysl a vlastně tzv. lehký průmysl vstupoval do porevoluční doby se zastaralým, opotřebovaným a zaostalým vybavením, úbytkem nejlepších pracovníků a silně omezenou množností konkurence. To si dobře uvědomovali i samotní vysoce postavení komunisté. Byla nutná rozsáhlá modernizace a náhrada těžce opotřebeného vybavení, na kterou se však stěží mohlo v té době výrazněji dostávat prostředků, protože komunistické socialistické hospodářství na ni nenechalo žádné volné prostředky alespoň ne v rozpočtu ČSR.


[1] U rudého snědeného krámu, kapitola 3.
[2] Ibid.
[3] Ibid, viz i  http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/009schuz/s009001.htm.
[4] U rudého snědeného krámu, kapitola 3, viz i http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/009schuz/s009001.htm.
[5] U rudého snědeného krámu, kapitola 3, viz i http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/009schuz/s009001.htm.
[6] U rudého snědeného krámu, kapitola 3, viz i http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/005schuz/s005008.htm.
[7] U rudého snědeného krámu, kapitola 3, viz i http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/006schuz/s006004.htm.
[8] U rudého snědeného krámu, kapitola 3, viz i http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/006schuz.

 

Zdroj: U rudého snědeného krámu, Bawerk.eu: Brno 2013 (http://www.bawerk.eu/clanky/komunismus/u-rudeho-snedeneho-kramu-jako-elektronicka-kniha.html) a viz poznámky.