Jdi na obsah Jdi na menu
 


U rudého snědeného krámu XXI: Husákova Ostrava

12. 8. 2016

V době psaní série článků na téma nedostatky v zásobování, zastaralost průmyslu, kriminalita, korupce aj. za komunismu, vyšla poměrně podrobná kniha o historii města Ostravy z produkce Nakladatelství Lidových novin. Kniha námi zkoumané období normalizace nelíčí jen v tmavých barvách. Ale nás zde zajímají především nedostatky v zásobování, nekvalita, zastaralost průmyslu, kriminalita a pododobné stinné stránky tehdejšího života. Co se lze v této knize dočíst?


Průmysl a hospodářská kriminalita
Doba 2. poloviny 20. století se v Ostavě vyznačovala tím, že: "Situace, ve které vstupoval OKR [Ostravsko-karvinský revír, pozn. autora] do období "přestavby" nebyla jednoduchá. Kromě objektivních příčin se zde projevily důsledky nerovnovážného rozvoje hospodářství, založeného na vysoce energeticky náročných oborech. Deficit v palivoenergetické bilanci bylo nutno pokrývat stále nákladnějším importem...Navíc některé z provozů byly značně zastaralé, což přispívalo k zhoršení již beztak špatného životního prostředí na Ostravsku." [1]. Trvalým problémem hutních a strojírenských podniků byly v 70. a 80. letech nadlimitní zásoby. Největší položka byla vázána ve výrobních zásobách (čili výrobních statcích, které slouží další výrobě), což byla třeba v Nové Huti Klementa Gottwalda (NHKG) železná ruda, kterou musel i přes útlum ve výrobě oceli a železa podnik odebírat ze SSSR na základě už dříve dohodnutých smluv [2]. Zřejmě plánovači nebyli schopni předjímat rozhodnutí o útlumu, a tak ho nepromítly odpovědné orgány do smluv. Anebo zde zafungovalo rozhraní nadřízený (SSSR) - podřízený (ČSSR), protože neodebírání surovin ze SSSR by znamenalo problém, co s výrobou a zaměstnanci u velkého bratra?


Někdy se řešil problém s odbytem hutních výrobků do zahraničí tím, že pokud nedokázal podnik dodržet zákazníkem požadovanou specifikaci materiálu, tak zákazníkovi byl nabídnut produkt horší kvality za sníženou cenu. Když byla nabídka akceptována, tak příslušní zprostředkovatelé obdrželi provize. To bylo hojně uplatňováno. Šlo však o nelegální transakce, o čemž svědčí případ vedoucího odbytu Vítkovických železáren Klementa Gottwalda (VŽKG), který se provalil na veřejnost (nákup domů a auta z dovozu) a soudruh musel být přísně potrestán [3]. Bohužel nic bližšího k tomu, proč šlo o nelegální transakce, zde nenajdeme. Dá se spekulovat, že důvodem bylo zřejmě to, že přebytečné výrobky byly prodávány pod náklady, a tedy případné ztráty znamenaly buď výpadek příjmů pro státní rozpočet anebo v horším případě nutnost sanovat ztráty podniků. Na druhou stranu se alespoň uvolnily na čas skladovací prostory.


Ještě než přejdeme dále, je nutné uvést, že těžba černého uhlí skončila v Ostravě roku 1994. Uhlí se zde těžilo většinou ve slojích s malou mocností a s velkým úklonem (při těžbě bylo nutné často téměř ležet). Na Karvinsku, kde jsou sloje uhlí mocné i několik metrů, těžba pokračuje dodnes. Za normalizace byl obecně těžební průmysl výrazně podporován, avšak o nějaké efektivnosti těžby se dá často pochybovat. Například u těžby rud neželezných a drahých kovů stanovené nákladové limity na výrobu kovů v koncentrátech umožňovaly těžit i velmi chudá ložiska, například měděná ložiska s obsahem mědi kolem 0.5 %. Stát totiž dával přednost využívání domácích surovin před dovozem i za cenu výrazné finanční podpory těžebním a zpracovatelským podnikům. Po roce 1989 došlo ke snižování neinvestičních dotací na těžbu a zpracování rud tak, aby dotace nebyly již od roku 1993 poskytovány vůbec, v důsledku toho měla být ukončena do konce roku 1994 těžba rud v ČR. Co se týká uhlí v OKR tak došlo po revoluci k enormnímu poklesu poptávky především po koksovatelném uhlí určeném pro hutní výrobu, a proto bylo nutné připravit program útlumu a postupné likvidace některých dolů. Těžba klesla z 22.3 milionu tun v roce 1989 na 12.03 milionu tun roku 1994 [4]. Prostě tolik uhlí nebylo potřeba a doly v Ostravě se ukázaly jako horší než doly v Karviné a okolí. Nevydělaly si prostě na sebe.   


Bydlení
Stejně jako jinde bylo zde problémem opožděné dokončování občanské vybavenosti. "Okolí domů většinou postrádalo chodníky, tonulo v blátě a bylo plné nepořádků po stavbařích, které často museli noví obyvatelé uklízet v soboty při "dobrovolných" brigádách. Dále: "Nové byty bývaly plné nedodělků a špatně odvedené práce." [5]. Konečně je zřejmé, že masová nová výstavba byla doprovázena i tím, že: "Starší bytový fond dále chátral. Na potřebné opravy chyběly finanční prostředky. Na domech padala omítka, poškozeny byly střechy, okna i vstupní dveře. Některé lokality se postupně měnily ve svého druhu ghetta.". Jedním z nich byla i dnes proslulá Stodolní ulice, kde byly domy v takovém stavu, že nakonec byly ještě znehodnoceny (odstranění oken, dveří a případně i vytrhání podlah), aby neposkytovaly další příležitost k nastěhování kočujícím osobám [6]. Zřejmě zde jsou myšleni Romové či bezdomovci. Ke cti režimu (ne)slouží, že se v těchto místech mohl natáčet film Modrá hodina, jehož děj se odehrává ve Frankfurtu nad Mohanem v době druhé světové války. Lokaci, jejíž vzhled by odpovídal představě režiséra (bombardováním poničené město), se ve Frankfurtu najít nepodařilo [7].


Výstavba bytů byla v Ostravě masová. V 50. až 70. letech dle pramenu vzniklo kolem 100 tisíc bytů, přesto se Ostrava dlouhodobě řadila mezi města s jejich trvalým nedostatkem. Narostl i značně počet obyvatel, a to z 233 488 roku 1961 na 331 729 roku 1989. Ovšem údaj zahrnuje i obce připojené k Ostravě, ale i tak šlo o velký růst. Nicméně: "Po celé poválečné období je charakteristické upřednostnění bytové výstavby před údržbou a modernizací stávajícího bytového fondu. V roce 1990 byly náklady na opravy domů vyčísleny na 1.4 mld. Kčs. Značně zchátralé bylo zejména centrum města, 2/3 objektů byly ve špatném stavebně-technickém stavu." [8]. Docházelo zde tedy ke spotřebování budov. V dnešních cenách by těch 1.4 mld. Kčs bylo asi 7.35 mld. korun (koeficient 5.25krát). K uvedenému je potřeba ještě uvést, že během uvedené doby zanikla celá řada starších domů. Dle dobových standardů se jednalo o domy nižší kvality, avšak to platilo spíše jen pro jejich vybavení vodou, teplem, topením, záchodem, koupelnami atd. Přesto řada starších činžáků a domků mohla po rekonstrukcích sloužit dále a mnohde jich část dále slouží. Dokonce se to týká i domků v hornických koloniích. Příkladem může být například obec Zastávka (okres Brno-venkov), kde se celá řada původních staveb z hornických kolonií dochovala v různém stupni přestavěnosti dodnes [9].


Nedostatky v zásobování a službách a černý trh
Na problémy v oblasti zásobování upozorňuje fakt, že lidé z komunity Vietnamců, jejíž největší část přišla na Ostravsko na počátku 80. let, byli známí zajišťováním nedostatkového sortimentu textilu a spotřebního zboží, které nabízeli na burzách či tržnicích [10]. Jinde autoři uvádějí, že není snad pamětníka doby před rokem 1989, který by ve svých vzpomínkách vynechal situaci v obchodu a zásobování. Po potlačení Pražského jara se režim snažil neutralizovat politickou nespokojenost veřejnosti řadou opatření, z nich jedno bylo lépe zásobený trh, což se však v zajišťování sortimentu a množství spotřebního zboží příliš nedařilo. Základní potřeby obyvatel však byly v zásadě uspokojeny. "Často se ovšem objevovaly výpadky v dodávkách a sezonní nedostatek některých potravin, ovoce a zeleniny." [11]. Existovaly zde čtyři obchody Tuzexu, v nichž bylo možné nakupovat za valuty anebo tuzexové poukázky, které se staly předmětem stále se rozšiřujícího černého obchodu. "Kolem těchto prodejen se utvořila subkultura překupníků, lidově označovaných veksláci, dotvářející "kolorit" centra Ostravy." [12].


Centrálně řízená ekonomika nemohla vyřešit neschopnost plně uspokojit poptávku obyvatelstva: "Nekonečné fronty na nedostatkové zboží, pořadníky na automobily [později ovšem zrušené, pozn. autora], vázaný nákup, při němž si bylo nutno zakoupit k požadovanému zboží i to, které kupující vůbec nepotřeboval, jelikož ho byl přebytek, nízká kvalita některých produktů, provázely zákazníky prakticky po celou dobu "normalizace".“. Zkoumaný pramen uvádí i některé konkrétní údaje. Například v kronice (čili oficiálním dokumentu) Ostravy se roku 1979 psalo, že na podzim se ztratila z prodeje zubní pasta, koncem roku se panickou šeptandou rozšířily zvěsti o údajném zvýšení cen cukru, mouky, jiných potravin a některých druhů průmyslového zboží, někteří vybírali i vklady a kupovali, co bylo [13]. Zdražování bylo tehdy dost běžné, ba někdy činilo i během krátké doby desítky procent (viz třeba 1. kapitola). Lidé si také dobře pamatovali měnovou reformu z roku 1953. Občas si člověk mohl přilepšit. Jednou ročně se v Ostravě konala výstava Ostrava s ústředním heslem "Za socialistické životní prostředí", kde se dal sehnat mnohdy nedostatkový sortiment, jako byl nábytek, bytové doplňky, textil, svítidla atd. Tzv. úzký sortiment se nabízel ve stánkovém prodeji i při některých jiných příležitostech. Vypomohl i černý trh: "Specifickým fenoménem se stala celoměstská burza, která svým způsobem suplovala nedostatkový maloobchodní trh. Konala se od roku 1988 každou neděli na Černé louce. Nabízen zde byl nedostatkový sortiment riflového textilu, kožených bund, módních oděvů, kosmetiky, obuvi, spotřební elektroniky, autodoplňků, hodinek, atd., který byl většinou převážen přes hranice nelegálně." [14]. Na veřejnosti se tak prodávaly pašované věci. Stěží si lze představit, že by o tom oficiální místa nevěděla [15]. Zřejmě buď rezignovala anebo se spokojila s úplatky, či platilo obojí. Černý trh každopádně mírnil nedostatky v zásobování a činil situaci snesitelnější.


Zaostával i poněkud rozvoj ambulantní péče. Trvale se nedostávalo praktických lékařů, kterých v roce 1989 chybělo cca 170. Dále farmaceutů a středního zdravotnického personálu. Přístrojové vybavení nebylo na špičkové úrovni [16]. Dalším problémem byla městská doprava, článek z roku 1977 uváděl: "Tramvaj naditá k prasknutí, sténající ve švech. Lidé nedospalí, nerudní, nervózní a vzteklí. Nevystupujte předem! Volá řidička, ale nelze, neboť tramvaj doslova vylévá dav lidí všemi otvory. Tohle není k vydržení, cožpak nemohou nasadit v ranních návalech víc tramvají, autobusů?". Na ranní směny nastupovalo denně 120 tisíc pracujících, z toho 76 tisíc na šestou hodinu ranní. Podobná situace nastávala i v meziměstské dopravě a stejné martyrium se opakovalo v odpoledních hodinách [17]. Člověk by si myslel, že v době tak velké centralizace, by řídící centrální orgány měly být relativně snadno schopné odstranit do očí bijící situaci tak, že se jednoduše nařídí u různých podniků různé začátky směn.


Ostatní
Problémem Ostravska byl podobně jako v dřívějších dobách alkoholismus, ale také vysoký počet sebevražd. Lihovin zde bylo konzumováno v 70. letech na obyvatele jednou tolik oproti republikovému průměru. Zprávy určené orgánům KSČ dokládaly, že nákup alkoholu představoval 20 % veškerého maloobchodního obratu. Stále stoupající tendenci měl počet rozvodů. V roce 1965 připadalo 29 rozvodů na 100 sňatků a v roce 1980 se rozpadlo každé druhé manželství (čili tomu bylo jako dnes). Dalším problémem byla kriminalita: "Vliv průmyslového centra se svým specifickým sociálním složením a anonymitou sídlišť působily nepříznivě na stav kriminality. Násilné trestné činy, výtržnictví a narušování veřejného pořádků, často pod vlivem alkoholu, zde nebyly výjimečným jevem." [18].


Na své si přišlo životní prostředí. Stav povrchových i podzemních vod nebyl o mnoho příznivější a většina toků byla řazena do III. a IV. třídy znečištění. Ještě v roce 1989 bylo přímo do vodních toků vypuštěno 9 130 tun nerozpustných a 4 075 tun rozpustných škodlivin [19]. Přirozeně zde velkým tématem bylo znečištění ovzduší, což je však natolik známá okolnost, která je dodnes někdy problémem, že ji zde můžeme vynechat a odkázat čtenáře na citovanou knihu [20].


V knize je patrná ještě jedna poměrně zásadní věc, a to sice, že tehdejší společnost byla informačně méně otevřená, než ta dnešní. Čili pouhé srovnání televizních zpráv, novin či šeptandy tehdy a dnes nemůže podat přesný obrázek o problémech tehdejšího života a neumožňuje jeho srovnání s dnešní situací. Pád vojenského stíhacího letadla v Zábřehu v roce 1974 byl zatajen. Výbuch (z potrubí unikajícího koksárenského plynu od jiskry vyvolané jedoucím trolejbusem) na mostu Pionýrů (prakticky v centru města) z roku 1976 již být zatajen nemohl, ale i tak se někteří Ostravané dozvěděli paradoxně první zprávy prostřednictvím zahraničních rozhlasových stanic. Nový most pak byl uveden do provozu za pouhých 9 let a 7 měsíců [21].   

 


[1] Przybylová, s. 549.
[2] Ibid, s. 550.
[3] Ibid, s. 550.
[4] Kouřil a Przybylová, s. 584-585.
[5] Przybylová, s. 551.
[6] Ibid, s. 551.
[7] Ibid, s. 551-552.
[8] Ibid, s. 553.
[9] Matěj, s. 144-148.
[10] Pryzbylová, s. 553.
[11] Ibid, s. 557.
[12] Ibid, s. 558.
[13] Ibid, s. 558.
[14] Ibid, s. 558-559.
[15] Autor si pamatuje jiný způsob distribuce, který byl bezpečnější: spolužák z kolotočářské rodiny z návodu svých rodičů rozprodával zahraniční módní textil, školní potřeby a i jiné věci přímo ve třídě ostatním spolužákům, ceny ovšem byly poměrně vysoké.
[16] Ibid, s. 555.
[17] Ibid, s. 555-556.
[18] Ibid, s. 555, 557 a 558.
[19] Ibid, s. 554.
[20] Do přelomu tisíciletí zde došlo k výraznému zlepšení situace ohledně ovzduší, od té doby situace stagnuje anebo se i mírně zhoršuje (Ibid, s. 589).
[21] Ibid, s. 560.