Jdi na obsah Jdi na menu
 


U rudého snědeného krámu XVI: Reformy hospodářství

2. 7. 2016

Ten kdo přečetl předchozí kapitoly by si mohl pomyslet, že při takovém fungování hospodářského systému musely vzniknout snahy k jeho reformování. To je pravda. V této části použijeme „Hospodářské a sociální dějiny Československa 1918-1992: 2. svazek“ a na stručný přehled těchto reforem, a na to co obnášely se nyní mrkneme. Půjde o výběr z daného díla s komentářem. Zvídavější  čtenář nechť si danou publikaci půjčí v nějaké lepší knihovně.

 

Reformy se plánovaly už nakonci 60. let, ale po potlačení Pražského jara byly opuštěny. Hodnocení schválené na plenárním zasedání ÚV KSČ v prosinci 1970 konstatovalo následující: "Pravicově oportunistická praxe i výklad ekonomické reformy směřovaly ke zrušení všech centrálních řídících hospodářských orgánů, k úplnému popření úlohy plánu, k oddělení ekonomického řízení od politického rozhodování a k postupné likvidaci všelidového vlastnictví. V podstatě šlo o to, aby byly socialistický stát, strana i odbory zcela vyřazeny z tvorby a provádění ekonomické politiky a aby se rozpoutala tržní živelnost se všemi svými negativními důsledky pro společenské i hmotné postavení pracujících.". Dále zde byl požadavek na vytváření rad pracujících vykládán jako součást koncepce směřující k destrukci řídící hospodářské struktury a rozbití socialistického systému plánování, k vytvoření protiváhy a oslabení pozic stranických organizací v závodech [1]. Byla zde tedy obava ze ztráty moci, kterou by přinesla jistá míra decentralizace v rozhodování. Došlo tedy k návratu administrativně-direktivních metod přímé regulace podniků ročními "ukazatelovými" plány [2].

 

Počátkem 80. let neuspěl pokus o dílčí systémové změny v řízení národního hospodářství, což mělo prohloubit skepsi k možnosti skutečné reformy hospodářského mechanismu v rámci tehdejšího politického systému. "Polovičatost a celkový neúspěch z první poloviny 80. let přiznali i vedoucí čs. představitelé na XVII. sjezdu KSČ v roce 1986.". V roce 1986 byla podobně jako v SSSR vyhlášena strategie urychlení sociálně-ekonomického rozvoje. Přijatý program však nebyl podložen odpovídajícími systémovými změnami, respektive tyto změny se předpokládaly až následně projektem další ekonomické reformy - komplexní přestavby hospodářského mechanismu [3].

 

Dle V. Průchy a kolektivu se z početných reformních opatření předpokládaných od roku 1990 některá uskutečnila nebo byla legislativně připravena ještě před listopadem 1989. Šlo například o to, že se podniky mohly sdružovat na základě dobrovolnosti, forma národních podniků byla převedena na státní podniky a jejich pravomoc se rozšířila zrušením výrobně hospodářských jednotek (dále jen VHJ), v podnicích se zaváděla samospráva pracovních kolektivů a společenských organizací, posíleno bylo samofinancování podniků včetně rozhodující části investic, redukovaly se dotace a byly odstraněny překážky, které bránily podnikání družstev mimo hlavní sféru jejich působnosti. Měly se i omezit územní přerozdělovací procesy. Dále se měly přidělovat úvěry dle kritéria efektivnosti a mzdy se měly tvořit v podnikové sféře v závislosti na zdrojích, které si organizace vytvoří svým hospodařením. Avšak ve své cílové podobě předpokládala reforma sestavování plánů na základě prognostické činnosti a návrhy nepočítaly se zásadnějšími vlastnickými přeměnami kromě širších možností drobné individuální živnostenské činnosti. Reforma nemohla být pro listopadové události roku 1989 dokončena [4]. Viz i dále.

 

Na straně 700 až 705 „Hospodářských a sociálních dějin Československa 1918-1992“ se probírají reformní kroky z 80. let detailněji. Například návrh "Řízení pro osmou pětiletku", který předcházel reformě zmíněné v předchozím odstavci. Ten opět spočíval na vypracování pětiletých plánů. Od ukazatelů pětiletky se opět měla odvíjet hmotná zainteresovanost podniků. Jen zprofanovaný ukazatel hrubé výroby měl být nahrazen ukazatelem „čisté výroby“, což měly být tzv. upravené vlastní výkony, tj. odpisy, mzdy a zisk. Tento staronový ukazatel sice dle autorů eliminoval podnikový zájem na zvyšování materiální náročnosti výroby, ale produkoval jiný typ hmotné zainteresovanosti: ve fázi tvorby plánu stimuloval podniky k minimalizaci takto vykazovaných výkonů, aby pak při jeho plnění a překračování podniky maximalizovaly své příjmy za použití jiných způsobů substitucí, například místo dřívější "pracnosti" a materiálové náročnosti výrobků se kritériem pro rozhodování měl stát podíl zisku v centrálně plánované ceně - tzv. rentabilita. Podniky vypouštěly za své výroby "nevýhodný sortiment" a naopak preferovaly "výhodný sortiment", i když po něm nebyla poptávka. Výsledkem byly nedostatky a přebytky a zařazování do výroby "inovovaných" výrobků, u nichž do navrhovaných cen prosazovaly vyšší podíl zisku [5]. V kapitole 14. byla uvedena citace prezidenta Gustáva Husáka, která tento problém dobře ilustruje: „Cenový mechanizmus musí podnecovať výrobu k rýchlejším inováciám, k obohacovaniu sortimentu kvalitným a požadovaným tovarom vo všetkých cenových polohách. Nemožno však trpieť, aby sa pod zámienkou inovácií dodávali na trh za vyššie ceny v podstate staré výrobky a lacnejšie, široko dostupné výrobky sa z trhu vytrácali... cenovými machináciami sa národné bohatstvo nezvyšuje, ani sa neuspokojujú potreby spoločnosti“ [6]. Důvodem pro takovou situaci byl ten fakt, že ceny produktů a surovin včetně kapitálových statků neodrážely vzácnost a tedy skutečné potřeby spotřebitelů. Odrážely jen to, co navrhli plánovači, kteří skutečné potřeby spotřebitelů mohli na nejvýš, jen hrubě a často mylně odhadovat. Samozřejmě dotace ztrátovým produkcím a odvádění zisku dále existovalo, což tento efekt poněkud tlumilo, ale potřeby spotřebitelů to nedokázalo ani tak uspokojit. Ve zmíněném "Řízení pro osmou pětiletku" bylo také uvedeno, že dlouhodobé normativy by se neměly měnit. Současně byl tento princip zpochybněn, neboť se počítalo s úpravou normativů při výrazné změně podmínek, na jejich základě byly pětiletým plánem stanoveny. To se brzy stalo [7]. Samozřejmě potřeby spotřebitelů a dostupné zdroje se v ekonomice více či méně mění. Vznikají nové nerovnováhy, staré jsou likvidovány. Vznikají a jsou objevovány nové informace a staré zanikají. I malá změna v jedné části ekonomiky mění informace a vnímání možných cílů ekonomickými subjekty v úplně jiných částech ekonomiky a mění i jednání těchto subjektů. Podmínky se tedy setrvale mění.

 

Pak přišel Gorbačov (a jeho lidé) s perestrojkou v SSSR. Návrh nového sovětského zákona o podniku, který byl československému vedení zaslán jako vnitřní informace, počítal nejen s volbou podnikových ředitelů, ale všech vedoucích pracovníků až po mistry a vedoucí brigád. Do té doby vyčkávající generální tajemník ÚV KSČ a prezident Gustáv Husák, inicioval na rychlo vydání "Zásad přebudování hospodářského mechanismu ČSSR". Byl vypracován i zákon o podniku. "Při nejbližší příležitosti, na plénu ÚV KSČ v březnu 1987, pak G. Husák poprvé veřejně vystoupil jako zanícený gorbačovec a reformátor." [8]. Reakce konzervativní frakce na ohrožení mocenských pozic strany a vlády nenechala na sebe dlouho čekat a v prosinci 1987 byl (věčný oportunista) G. Husák nahrazen v rozhodující mocenské pozici generálního tajemníka strany Miloušem Jakešem a v říjnu roku 1988 byl odvolán z funkce předsedy federální vlády další příznivec reforem Lubomír Štrougal [9]. To je dobrá ilustrace boje zájmových skupin v rámci diktátorských stran.

 

V listopadu roku 1987 byl pak zasedáním předsednictva ÚV KSČ schválen "Komplexní dokument pro přestavbu hospodářského mechanismu ČSSR". Změny se v něm připravovaly prý na všech frontách: v organizaci celé podnikové sféry, v uspořádání vrcholného řídícího centra, ve způsobu centrálního plánování, v cenové a mzdové soustavě, v konstrukci odvodů a daní, bankovnictví, v právním řádu, Zákoníku práce apod. Ovšem kolektiv V. Průchy správně konstatuje, že: "Pokud základním systémotvorným prvkem zůstával nadále centrální "ukazatelový" plán (bez ohledu na to, jaké ukazatele měly být tentokrát použity), jeho dominantní vliv by "převálcoval" i na pohled progresivní prvky změn v jednotlivých dílčích oblastech. Jejich potencionální pozitivní vliv by byl buď zcela "vygumován", nebo deformován [10]. I tak připadal například komunistovi, tajemníku ÚV KSČ a hlavnímu stranickému ideologu Janu Fojtíkovi jako snaha o zrušení socialismu a Milouš Jakeš prohlásil, že "stát, společnost musí mít vliv nejen pomocí ekonomických nástrojů" [11]. Šlo tedy i o otázku moci. Reformy totiž směřovaly k jejímu jistému omezení. Na druhou stranu reformy byly nutné, protože tato moc generovala situaci, která potřebovala reformy, jinak se ociatala moc v ohrožení. Jde zde o zřejmý příklad toho, jak se velká moc dokáže sama ničit. Mocní se pokoušejí v tomto směru o kvadraturu kruhu. Socialistické hospodářství generuje výsledky (vedle diskoordinací v produkci, které postihují i produkční záměry mocných), které jsou v rozporu s představami mocných. Problémem určitého uvolnění poměrů byrokratického řízení by bylo to, že ředitelé či jiní správci podniků by si pak mohli více dělat, co by sami chtěli, ovšem za situace, kdy by v nejlepším případě vlastnili jen výnosy z daného majetku a nikoliv jeho kapitálovou hodnotu. To by je mohlo vést k vyvádění majetku z podniku a plundrování výrobních faktorů, které by se odrazilo na snižování jejich kapitálové hodnoty. Stát by musel zpracovávat velké množství informací o různorodé samosprávné činnosti těchto podniků a stěží by tak mohl adekvátně vykonávat bez tužší byrokracie funkci majitele. Je pravda, že náklady za špatnou správu mohli vládci přenést na obyvatele, a že komunističtí vládci i přes to, že vydrželi déle, než vydrží ti demokratičtí, byly u moci také jen dočasně. A vlastnili tedy také jen výnosy z daného majetku a nikoliv jeho kapitálovou hodnotu, ale zavedení přísné byrokracie vládcům umožňuje maximalizovat výnos z daného majetku ve svůj prospěch a umožňuje jim prosadit své zájmy. Proto zde bude tendence k tužší byrokracii.

 

Co se dělo dále? Dlouholeté byrokratické komandování podniků spolu s neustálým přerozdělováním vytvořených zdrojů mezi "bohatými" a "chudými" podniky vedlo k tomu, že bylo podáno 1 500 individuálních návrhů na osamostatnění, a to i přes zastrašování a korupci ze strany řídících struktur resortních ministerstev a generálních ředitelství [12]. Tyto instituce se jistě bály ztráty moci a v předchozím odstavci uvedeného. O osamostatnění však vláda rozhodovala na základě návrhů, které jí předkládala resortní ministerstva, která většinu podaných návrhů zamítla. V jednotlivých odvětvích se počet odmítnutých individuálních návrhů pohyboval mezi 50 až 80 %, a to i přes to, že se tyto návrhy opíraly o souhlas celopodnikových, celozávodních a většinou i okresních výborů KSČ. "Základní parametry vývoje měl nadále určovat pětiletý bilanční plán (včetně plánovaných cen) se všemi důsledky, které z toho vyplývaly.". Dále: "Programová přestavba cenového systému ponechávala beze změny základní stavební kameny předchozího mechanismu: centrem určované plánované ceny v několika navzájem izolovaných cenových okruzích (velkoobchodní ceny, nákupní ceny, ceny zahraničního obchodu, maloobchodní ceny).". Předpokládalo se sice, že po zavedení nových velkoobchodních cen od 1. ledna 1989, bude centrum pokračovat v jejich korigování prostřednictví aktualizace: "Takový postup - pokud by měl simulovat úlohu cen ve fungujícím peněžně-tržním mechanismu - byl ovšem při milionovém sortimentu výrobků iluzorní.“. A to i přesto, že centrum při přestavbě velkoobchodních cen určovalo jen jakési cenové globály pro odvětví a obory, jejich konkretizace do cen jednotlivých výrobků probíhala na nižších úrovních a rozhodující úlohu měl přitom tlak podniků na uznání jejich "reálných" individuálních výrobních nákladů [13]. Zdá se, že zde šlo o jistý boj u dvora. Je také patrné, že podkladem pro určení cen byly náklady, což znační nákladovou teorii hodnoty. Potřeby spotřebitelů, které určují co produkovat, tím že u výrobců vznikají zisky a ztráty, zde tak nemohly dojít sluchu a nemohly být tedy ani adekvátně uspokojeny [14]. Dle autorů i přes jisté změny: "Základní rysy starého cenového mechanismu, a tím i působení cen na chování podniků, však zůstaly zachovány." Dále například: "Přetrvávalo oddělení cenových okruhů, čímž byla přerušena přímá vazba mezi efektivní poptávkou a nabídkou, mezi spotřebitelem a výrobcem. Nadále bylo možné, aby ceny jedněch výrobků zůstávaly pod úrovní výrobních nákladů (dotace cen prostřednictvím tzv. záporné daně z obratu), a ceny jiných výrobků výrobní náklady převyšovaly. Pokud při tom vznikal "mimořádný zisk", měl být odčerpán daní z obratu do státního rozpočtu a sloužit ke krytí ztrát u výrobků se zápornou daní z obratu." [15].

 

Pokud se někomu zdá, že v tomto bodě jsme se, vrátí-li do výchozího bodu před reformami, tak má naprostou pravdu. Ceny nadále neměly odrážet vzácnost a nemohly být tedy použity adekvátně jako vstupy do ekonomické kalkulace. Čili stávající obrovské množství informací nemohlo být adekvátně zpracováno. Neexistovalo totiž soukromé vlastnictví výrobních faktorů a podnikatelé. Navíc tyto dvě "položky" jsou nutné i pro odhadování budoucího vývoje poptávky po produktech, tak, aby její uspokojování bylo v rámci daných podmínek, co nejplynulejší (metoda pokusu a omylu, směřování výrobních faktorů do rukou podnikatelů, kteří jsou v dané době a oboru nejschopnější, zainteresovanost podnikatelů na dosažení zisku a rozmnožení jejich majetku). Výsledkem uvedených reforem by musely být opět nedostatky a přebytky produktů, diskoordinace v produkci komplementárních statků nutných pro řádnou výrobu a spotřebu, a tedy neuspokojení potřeb spotřebitelů, demotivace výrobců, selhání jediného muže a opět politické tlaky. Za zisk měla existovat nadále pokuta a za ztrátu odměna. To je pochopitelné, protože co dělat se ztrátovými podniky respektive s jejich zaměstnanci? Propustit je anebo jim alespoň najít práci někde jinde? Ale to znamená nejistotu, nutnost dojíždět a někdy se i přestěhovat, být nezaměstnaný, brát sociální dávky, mít nižší mzdu (za stávající mzdy by nemusel být jiný podnik ochoten dané zaměstnance zaměstnat), nutnost se učit novým věcem apod. Po (částečném) pádu hesla každému dle jeho potřeb, by tak odešel na věčnost anebo prošel alespoň redukcí i druhý pilíř socialistického hospodářství (veřejného vlastnictví výrobních faktorů) zvaný jistoty. Tím by však odešlo i to, pro co se zavádí socialismus. Kapitalismus (soukromé vlastnictví výrobních prostředků) čili výše zmíněná tržní živelnost vykopnutá dvěřmi se nám vrací oknem či komínem nazpět.

 

[1] Průcha, s. 697.
[2] Ibid, s. 698.
[3] Ibid, s. 691.
[4] Ibid, s. 693-694.
[5] Ibid, s. 700.
[6] Stenoprotokoly 20. schůze: Slovenské národní rady: Čtvrtek 15. května 1986, Poslanec Ing. Bíroš, list s020002, http://www.psp.cz/eknih/1981snr/stenprot/020schuz/s020002.htm.
[7] Průcha, s. 700.
[8] Ibid, s. 701-702.
[9] Ibid, s. 702. K Lubomírovi Štrougalovi viz česká wikipedie, heslo "Lubomír Štrougal".
[10] Ibid, s. 702-703.
[11] Ibid, s. 703. K Janu Fojtíkovi viz česká wikipedie, heslo "Jan Fojtík".
[12] Ibid, s. 703-704.
[13] Ibid, s. 704-705. Pro představu komplexnosti jakékoliv modernější ekonomiky viz Read a jím popsaný případ výroby obyčejné tužky s gumou.
[14] Ke kritice nákladové teorie hodnoty viz Böhm-Bawerk.
[15] Ibid, s. 705.