Jdi na obsah Jdi na menu
 


U rudého snědeného krámu XII.A: Průmysl a otázka sociální

6. 1. 2016

V této části se nakrátko vrátíme ještě k problematice průmyslu v době 7. (1981 až 1985) a hlavně 8. pětiletky (1986 až 1989). Tentokrát se podíváme do stenoprotokolů 9. schůze České národní rady (ČNR) ze dne pondělí 11. dubna 1988. Jde tedy o stenoprotokoly z doby o něco (asi rok) pozdější, než byly stenoprotokoly použité v kapitole 9. Bohužel od té doby se nic nezměnilo. Teda něco přece jen ano, docházelo dle některých řečníků v některých oblastech ke zhoršování situace. Zajímavostí 9. schůze je ten fakt, že na ni hovořil mimo jiných ministr průmyslu České socialistické republiky (ČSR), komunista a porevoluční sportovní funkcionář a manažer hokejového klubu Petr Hojer. Hlavní slovo zde však bude mít investigativní komunistický poslanec Jan Koláčný, který je někdy i značně konkrétní. Kdo nechce číst zmíněnou rozsáhlou IX. kapitolu, může si místo ní přečíst právě tuto kapitolu (ovšem příjde tak o část teorie). Tato kapitola se navíc znovu vrátí i k otázce sociální. Tentokrát můžeme i ve většině omezit teoretické komentování situace, protože teorie se nám tu rýsuje pod rukami tařka sama. Zopakujeme zde tedy jen to nejdůležitější.


Ministr průmyslu ČSR o průmyslu, vývozu a obchodu

Ministr průmyslu ČSR, komunista Petr Hojer se na 9. schůzi ČNR rozhovořil o stavu průmyslu a vývozu produkce do zahraničí (část z této citace byla již citována v 3. kapitole): „Zhodnocení produkce na vnitřním a zahraničním trhu mělo v průběhu 7. pětiletky sestupný trend. Byl to především důsledek celkového poklesu cen na světových trzích u některých komodit, jako např. dřevařské výrobky, buničina a další. Podílela se na tom i stagnující kvalita a nepřizpůsobení se požadavkům trhu, zejména u výrobků nábytkářského, keramického, textilního, oděvního a kožedělného průmyslu. V letech 1984 a 1985 byly vyčerpány přínosy na nových kapacitách, došlo k výraznému nárůstu cen surovin z dovozu a nepodařilo se plně eliminovat úbytek pracovních sil v lehkém průmyslu. Toto způsobilo zlom v příznivém vývoji příspěvku resortu k tvorbě národního důchodu. Pokles efektivnosti byl od tohoto období výrazným způsobem ovlivňován také některými investicemi, které se nepodařilo uvést do provozu v plánovaných termínech a u dalších nebylo dosaženo projektovaných parametrů. Sníženou mírou investování v sedmdesátých letech a v období 7. pětiletky se prohloubila zastaralost výrobně technické základny. Stupeň opotřebení strojů a zařízení dosáhl v roce 1987 více jak 62 %, přitom více jak jedna pětina strojů byla zcela odepsána. Koncentrace investic na rozvoj palivoenergetické základny zpomaluje postup modernizace a rekonstrukce výrobní základny.“ [1]. Vidíme zde zvrácení investic v podobě nedosažení jejich předpokládaných parametrů a neschopnosti je nasadit včas do provozu. Vidíme zde i omezení množství investic [2], které vedlo k zastarávání výrobně technické základny. Investice se tedy míjely účinkem a zároveň se jich nedostávalo. Možná by jich byl pořád dostatek, ale musely by se dostat do oblastí, kde byly skutečně potřeba, což je další problém. To by však vyžadovalo omezení nemožnosti provádět (legálně) ekonomickou kalkulaci (za které ceny odráží vzácnost statků), jejíž nemožnost plyne z neexistence významnějšího počtu podnikatelů a soukromého vlastnictví výrobních faktorů, což neumožňuje lépe využívat subjektivní, praktické, rozptýlené a obtížně sdělitelné (sdělují se ve zkrácené čili zkomprimované podobě) informace a znalosti, které jsou již objeveny a neumožňuje to i lepší objevování jiných dosud neznámých informací a znalostí, a tím opět vytváření dalších a dalších informací a znalostí. Jinak totiž dochází ke vzniku diskoordinací v dodávkách komplementárních statků, které neumožňují dokončovat výrobu a řádnou spotřebu. Dále to neumožňuje lepší odhady budoucích změn v poptávkách spotřebitelů, a tedy ani jejich přijatelné uspokojování, což vede k zavádění a udržování produkčních kapacit, které pak neodpovídají potřebám poptávajících. Dále to neumožňuje, aby se výrobní faktory dostaly do rukou toho času schopnějších podnikatelů, a to i za cenu postupování metodou pokusů a omylů, kdy ztráta a následné neyvužití výrobních faktorů (včetně práce) má také svoji důležitou informační hodnotu. Socialistické hospodářství je tak, co se týče rozhodování o přidělení investic do různých možných produkcí slepé. Na zvrácení investic má dále vliv vznik významných politických tlaků a problém selhání jediného muže. Jenže omezení nemožnosti ekonomické kalkulace by znamenalo připuštění soukromého podnikání a soukormé držby výrobních faktorů, a tedy de facto popření nebo alespoň omezení socialismu. A to neyblo politicky přijatelné.


I kdyby se tak nepostupovalo a došlo by jen ke zvýšení objemu investic, výrobu udržovacích i těch nutných pro hospodářský růst, ovšem bez záruky, že se trefíme do přání spotřebitelů a jiných výrob, muselo by se tak dít na úkor omezení současné spotřeby, provedení strukturálních změn ekonomiky, a to včetně změny ve struktuře zaměstnanosti, což by znamenalo například dočasné nevyužití daných výrobních faktorů včetně práce a tedy utažení opasků a omezení jistot. To by bylo opět politicky nepřijatelné.


Vratmě však slovo soudruhu Hojerovi: „V obou prvních letech 8. pětiletky bylo plnění výrobních úkolů dále provázeno relativně vysokými úbytky pracovních sil zejména v některých lokalitách textilního, oděvního a kožedělného průmyslu. Také dosavadní přínosy z investiční výstavby jsou nižší než z kapacit vybudovaných v sedmé pětiletce. Ve značné míře působila i zastaralost výrobně technické základny, nedostatek a kvalita některých surovin a materiálů. Na exportní možnosti odvětví nepříznivě působilo zvýšení pohotové nabídky spotřebního zboží z netradičních zemí. V roce 1986 se k uvedeným vlivům přiřadil i výrazný pokles cen ropy a ropných produktů na světových trzích. Vlivem zejména těchto podmínek resort v roce 1986 nesplnil plánované úkoly v oblasti výroby a návazně i v dodávkách pro vnitřní obchod a ve vývozu do nesocialistických zemí. Nejsložitější byla situace v zabezpečování ukazatelů efektivnosti hospodaření, kde se koncentrovalo působení všech uvedených faktorů. To mělo za následek výrazné nesplnění záměrů plánu upravených vlastních výkonů a zisku.“ [3]. Ač to vypadá jako objektivní příčiny neúspěchu, co se týká vývozu do nesocialistických zemí, tak jde zároveň i o subjektivní příčiny. A to sice o neschopnost hospodářství se přizpůsobit změnám na zahraničních trzích. Trh je dynamickým systém, který i přes tendenci k rovnováze generuje téměř pořád nějaké nerovnováhy, které vychylují trh mimo rovnováhu. Tyto nerovnováhy jsou zdrojem problémů, ale zároveň jde o velké požehnání, protože je to příležitost jak uspokojit, co realitvně nejlépe neuspokojená přání spotřebitelů. Podnikání totiž umožňuje, aby rozvoj (civilizace) byl tak hladký a harmonický, jak jen to v daných historických podmínkách možné, protože neadekvátní přizpůsobení (nerovnováhy), která jsou neustále vytvářena tím, jak se civilizace vyvíjí a objevují se nové informace, mají tendenci být objevena a odstraněna podnikatelskou silou samotného lidského jednání [4]. Čili objektivní příčiny vlastně celkem trvale působí, ať jde o hospodářství jakékoliv. Jde tedy spíše o subjektivní příčiny ve smyslu schopnosti se vypořádat, co nejlépe s objektivními příčinami. To se moc nedařilo. Zvláště pokud si uvědomíme, že nepříznivá situace se datovala už do 7. pětiletky.


P. Hojer nebyl spokojen ani se zásobováním domácícho trhu. Poukázal na jedné straně na nedostatky a na druhé straně na přebytky: „Jedním ze závazných problémů je neuspokojivá situace na vnitřním trhu. Proto vláda bude soustavně orientovat výrobu i obchod na podstatně lepší uspokojování požadavků spotřebitelů. Půjde o to, aby trh byl plynule zásoben zbožím v širokém sortimentu, žádoucí kvalitě a cenovém vějíři, aby nové výrobky se dostávaly na pulty prodejen včas a zamezilo se hromadění neprodejných výrobků. V této souvislosti bude nutno rozšiřovat i mezinárodní spolupráci a kooperaci umožňující širokou výměnu sortimentu i přímé vazby mezi obchodními i výrobními organizacemi. K tomu budou vytvořena nezbytná systémová opatření. Již v současné době je však zapotřebí vytvářet u jednotlivých výrobních i obchodních organizací nezbytné organizační a kádrové předpoklady.“ [5]. Připomenu, že přebytky znamenají, že vzácné výrobní faktory byly vynaložany na výrobu statků a služeb, které nikdo nechtěl anebo je chtěli lidé jen málo. Vynaložené výrobní faktory tak již nemohly být použity jinde na urgentnější potřeby obyvatelstva – třeba na krytí nedostatků.


Extenzifikace na místo intenzifikace a dopady na sociální otázku
Komunistický poslanec Jan Koláčný dále uvedl: „Neodkladnost řešení celé problematiky zdůrazňuji proto, že výsledky činnosti odvětví českého průmyslu významně ovlivňují jak hospodaření naší republiky, tak spokojenost našich pracujících při naplňování jejich potřeb. V řadě průzkumů měli poslanci České národní rady možnost se konkrétně seznámit s problematikou výroby, stavem výrobních prostředků i s otázkou pracovních a sociálních podmínek v těchto odvětvích. Většina našich poznatků není radostná. Neuspokojivý vývoj některých oborů resortu pociťuje přece každý z nás na vnitřním trhu, neboť - jak bylo ve zprávě vlády zdůrazněno - 16 % z celkového objemu produkce v minulém roce bylo určeno pro vnitřní obchod a resort dodávkami do tržních fondů pokrýval 30% celkového maloobchodního obratu průmyslového zboží. Nabídka výrobků na vnitřním trhu - chudá ve vzorech, provedení i barvách - nedává průmyslu ČSR dobré vysvědčení vzdor jeho někdejší dobré tradici. Dosavadní výsledky hospodaření podniků resortu se za první dva roky liší od původních záměrů vytyčených XVII. sjezdem KSČ a cílů původního pětiletého plánu rozepsaného resortu. Při uspokojivém naplňování kvantitativních ukazatelů se nedaří zlepšit ukazatele kvalitativní ani ve výrobě samé, ani u výsledné produkce. Stav je možno ilustrovat některými údaji. V roce 1987 byla dynamika růstu hrubé výroby sice vyšší o 1,8% než uvažoval plán, avšak plánované snižování podílu celkových nákladů se nedařilo plnit. Jejich skutečná úroveň zůstává v minulých dvou letech zhruba na stejné úrovni. V roce 1986 byla plánovaná hodnota překročena o 2,4 % a v roce 1987 o 1,4 %. To je zejména způsobeno materiálovou náročností, jejíž úroveň proti plánované byla překročena v letech 1986 o 2,5 % a v roce 1987 o 1,4 %.“ [6]. Nedařilo se tedy dodržovat plánované snížení materiálové náročnosti hospodářství. Výsledkem byl i výpadek příjmů státního rozpočtu ČSR: „Překročení plánovaného podílu materiálových nákladů na výkonech se projevilo v neplnění plánů upravených vlastních výkonů. Nesplnění upravených vlastních výkonů u 14 VHJ resortu v uplynulém roce znamenalo výpadek 2,1 % proti plánu. Nebyly dodrženy ani plánované mzdové náklady na 100 Kčs dosažených výkonů. Vyšší úroveň nákladovosti v roce 1987 znamenala i nižší tvorbu zisku, který zůstal nesplněn o 17,2% v roce 1986 a o 7 % v roce 1987. Důsledkem byly nižší odvody státnímu rozpočtu o 3,3 a 1,7 mld Kčs v těchto letech. Vzhledem k nedostatečným zdrojům bylo nutno odpovídajícím způsobem snížit uspokojování plánem předpokládaných potřeb, mj. ve sféře národních výborů, sociální a zdravotní oblasti.“ [7]. Problémy průmyslu znamenaly i omezení možnosti naplňovat potřeby obyvatel, a to i v oblasti sociální a zdravotní. Z této citace plyne, že ekonomika neplnila dokonce ani představy vládců.


J. Koláčný pokračoval a uvedel, že: „Ukazuje se, že český průmysl dosud nepřekonal bariéry bránící potřebnému intenzívnímu rozvoji. Podle výsledků poslaneckých průzkumů se resortu dosud nedaří uskutečňovat v plné míře to, co od něj požadujeme při každoročním projednávání návrhů zákonů o státním závěrečném účtu a rozpočtu. Jak vyplývá ze zprávy předsednictva ústředního výboru KSČ přednesené na 9. plénu nemůžeme předpokládat, že se za současných podmínek v tomto roce a zřejmě ani ve zbývajících letech 8. pětiletky podaří snížit výpadky a skluzy z prvních dvou let. Všechna naše činnost se musí zaměřit na to, abychom zastavili další narůstávání těchto odchylek. Je tedy žádoucí, aby i v českém průmyslu došlo k zastavení stagnace a nástupu rychlé intenzifikace výroby. Letošní rok, který je třetím rokem osmé pětiletky, s konečnou platností rozhodne o jejím úspěchu či nezdaru. I když nelze pominout řadu dosažených pozitivních výsledků v průběhu uplynulých let 7. pětiletky, plnění plánovaných úkolů v letech 1986 a 1987 je varujícím příkladem. Proto se musí vláda i resort průmyslu soustředit s větším důrazem i pozorností na problémové oblasti a důsledně a plánovitě odstraňovat příčiny horších výsledků, vycházet ze závěrů 9. zasedání ÚV KSČ a zajistit plán ve všech ukazatelích v roce 1988 a 1989.“ [8]. 8. pětiletka se nevyvíjela tedy ani podle představ vedení státu.


Konkrétní data k investicím a jejich výsledkům poskytl na stejné schůzi komunistický poslanec Milan Šebor: "Dodávkami do tržních fondů zajišťují odvětví spotřebního průmyslu, mám na mysli textilní, oděvní a kožedělný průmysl, zhruba 1/4 maloobchodního obratu průmyslovým zbožím. Rozsáhlý vývoz umožňuje těmto odvětvím i přes jejich určitou závislost na dovozu, vytvářet aktivní devizové saldo. Přesto však technická báze celého spotřebního průmyslu postupně chátrala, i když současně objem jeho produkce stále absolutně narůstal. Na koncepční přestavbu celého spotřebního průmyslu není dostatek prostředků. Je proto i tady třeba jít cestou postupné rekonstrukce a modernizace. Konkrétní pokusy byly již nastoupeny např. přijetím usnesení vlády ČSSR č. 308 z roku 1984 a č. 240 z roku 1985, respektive navazujícím usnesením vlády ČSR č. 335 z roku 1985. Těmito usneseními byla nastoupena cesta modernizace. Je založena na bázi dovozu progresívní techniky z nesocialistických zemí s minimálními požadavky na stavební práce. Dospěli jsme však k závěru, že činí problémy dodržet stanovené podmínky efektivnosti modernizovaných výrob. Původně například Česká plánovací komise počítala s přínosem 1 koruny 46 haléřů ve výkonech na každou vloženou korunu do modernizace. Ale protože v programu modernizace jsou v současnosti uvažovány též modernizace podmiňujících prvovýrob, což je samozřejmě nezbytné, ale s čímž nebylo počítáno v původních úvahách, muselo by se v modernizaci finální produkce dosahovat daleko vyšších přírůstků, aby byly původní úvahy o dosažených efektech vložených do prostředků dodrženy. Podíváme-li se z tohoto pohledu na první, tzv. malou modernizaci, prováděnou na základě usnesení vlády č. 308 z roku 1984, potom můžeme konstatovat, že z jedné koruny vložených prostředků bylo získáno pouze 96 haléřů na výkonech. Tento údaj ukazuje, že je nezbytné důsledně se vracet k dosaženým výsledkům a vyhodnocovat realizované akce z hlediska jejich efektivnosti. Přitom musíme hodnotit zejména to, jak se daří zvyšovat jakost a kvalitu výrobků. To je nezbytný prvotní předpoklad, abychom byli úspěšní na zahraničních trzích. Podle našich informací se zatím vůbec nedaří řešit jeden z klíčových cílů modernizace, a to náhradu nedostatkové pracovní síly technikou. Nedochází k předpokládanému útlumu výroby standardních výrobků při současném rychlejším rozvoji výroby špičkových, vysoce kvalitních výrobků.“ [9].


Pozoruhodné zde je, že do druhé nejvyspělejší socialistické ekonomiky světa bylo nutné vozit progresivní techniku z nesocialistických zemí. Dále to, že bylo opomenuto započtení nákladů na přizpůsobení výroby vstupů této nové technice. Vše totiž souvisí se vším. Jak bylo výše uvedeno vznik nové skutečnosti v ekonomice a tedy i vznik nové informace vede ke změně obecného vnímání možných cílů a prostředků každého člověka ve společnosti, což má za následek vznik nových neznámých informací a tak pořád dále a dále. V nesocialistické ekonomice existence podnikatelů jednajících na podkladě jejich soukromého vlastnictví výrobních faktorů umožňuje lepší odhady budoucích změn v poptávkách spotřebitelů, a to díky tomu, že se výrobní faktory zde dostávají do rukou toho času schopnějších podnikatelů, a i díky postupování metodou pokusů a omylů, kdy ztráta a následné neyvužití výrobních faktorů (včetně práce) má také svoji velmi důležitou informační hodnotu, která napomáhá vyhlazovat nerovnováhy v ekonomice. Toto však v socialistické ekonomice není možné. Výsledkem pak bude to, co přednesl Milan Šebor. Investice, které vynáší méně než to, co bylo do nich vloženo – tj. generují ztrátu. Přičemž otázka toho, zda je zastavit či zrušit zde není otázkou ekonomickou, ale otázkou strnulého a pomalého politického procesu a boje zájmových klik [10], který navíc umožňuje přesun nákladů na bedra druhých.

 

[1] Stenoprotokoly 9. schůze České národní rady: Pondělí 11. dubna 1988, Ministr průmyslu ČSR soudruh Petr Hojer, list s009001, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/009schuz/s009001.htm. Srovnej zastaralost s Průcha, s. 720-721 nebo podkapitolou 9.1. K Petru Hojerovi viz česká wikipedie, heslo „Petr Hojer“.
[2] Jejich objem byl totiž v 7. pětiletce snížen v zájmu udržení úrovně spotřeby obyvatelstva, ovšem v letech 1986 až 1989 byly investice o něco větší než v 7. pětiletce viz Průcha, s. 689, 715-716 nebo podkapitola 9.5. Z toho vcelku plyne, že část investic v době před 7. pětiletkou se neodrazila v dostatečném růstu spotřeby obyvatelstva, tak aby bylo možné pokračovat v další investiční činnosti a tedy nesplnila svůj účel.
[3] Ibid.
[4] Heurta de Soto, s. 31-32. Srovnej s Ikeda.
[5] Stenoprotokoly 9. schůze České národní rady: Pondělí 11. dubna 1988, Ministr průmyslu ČSR soudruh Petr Hojer, list s009003, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/009schuz/s009003.htm.
[6] Stenoprotokoly 9. schůze České národní rady: Pondělí 11. dubna 1988, Zpravodaj poslanec Jan Koláčný, list s009003, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/009schuz/s009003.htm.
[7] Ibid.
[8] Ibid.
[9] Stenoprotokoly 9. schůze České národní rady: Pondělí 11. dubna 1988, Poslanec Milan Šebor, list s009005, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/009schuz/s009005.htm.
[10] Dobrý příklad boje různých klik uvnitř sovětské komunistické strany uvádí Švankmajer, s. 438 a 439. V červnu roku 1957 se neúspěšně pokusila většina členů předsednictva ústředního výboru strany svrhnout N. S. Chrusčova. Chruščov tehdy vyhrál, dosáhl vyloučení openentů z ústředního výboru strany, ale dokonce své protivníky ani nenechal popravit. Chruščov hledal na přelomu 50. a 60. let cesty k vyváženějšímu rozdělení investic, po nichž natahoval (dodejme, že nepřekvapivě) ruce kdekdo, je pozoruhodné, že sám neměl takovou moc, aby vždy prosadil svou, vyslovil se proti megalomanské výstavbě vodních elektráren na Volze, ale vodohospodářská lobby odolala a prosadila dokonce kaskádu gigantických staveb na sibiřských řekách, Chruščovův program chemie místo oceli vzbudil velký odpor a tzv. požírači oceli mu pět let úspěšně vzdorovali, aby v roce 1963 byl chemický program přijat ve značně redukované podobě. Nakonec byl Chruščov stejně svržen. Obecně známé jsou i mocenské boje po smrti vůdců V. I. Lenina a J. V. Stalina. Tehdy však ke slovu přišla i pověstná sekera.