Jdi na obsah Jdi na menu
 


U rudého snědeného krámu X.: Dějiny socialistických měst

22. 12. 2015

V této části ponecháme stranou stenoprotokoly z jednání České národní rady a hospodářské dějiny a podíváme se opět pro zpestření na dějiny několika obcí za socialismu. Tentokrát půjde o rozvíjející se města, jedno ospalé maloměsto a jednu vesnici.


Sudoměřice: razantní zdražování
Východomoravská obec Sudoměřice (okres Hodonín, dnes asi 1 270 obyvatel) má obsáhle zpracované dějiny. V roce 1979 se tu konalo šest plenárních zasedání MNV (Místního národního výboru), občané na nich poukazovali vedle životního prostředí, opravy vozovek, výstavbu kanalizace a veřejného osvětlení i na zásobování prodejen a odvoz odpadků. "V obci byly čtyři provozovny Jednoty Hodonín. Situaci v zásobování řešil na schůzích dohlížecí výbor, protože docházelo k potížím v zásobování některých druhů potravin i textilu a jiného zboží pro běžný život.". Tento materiál uvádí i zdražování k roku 1979: benzínu Speciál ze 4.40 na 6.50 Kčs (zdražení o 48 %), Superu z 5.00 na 7.50 Kčs (zdražení o 50 %) a topné nafty z 0.80 na 2.00 Kčs (zdražení o 150 %). Od 26. VII. došlo ke zvýšení poštovních a telefonních poplatků a cena elektřiny se zvýšila o 50 % [1]. Během roku 1981 se zde projevily nedostatky v zásobování (mouka, cukr, sůl, jižní ovoce a prací prostředky). Opět došlo ke zdražení pohonných hmot vlivem světové energetické krize. V roce 1983 byla situace lepší a nedocházelo k závažným nedostatkům, kromě jižního ovoce a ojediněle masa a uzenin a v létě limonád a piva. Občané kritizovali časté uzavření prodejny textilu a průmyslové prodejny [2]. V letech 1986 až 1988 zde proběhla rekonstrukce silnice, při níž se vyskytly problémy s pracovními silami dodavatele i s nedostatkem matriálu [3]. V osmdesátých letech se v obci vybudovala řada jiných staveb, například čistička, prodejna či mateřská škola. Ale třeba zrovna ta poslední se budovala i pomocí brigádnické aktivity místních občanů [4]. Proti tomu lze stěží co namítat, pokud šlo o dobrovolnou aktivitu, protože taková aktivita přispívá u lidí k větší družnosti. Pokud tomu tak nebylo, což se stávalo, tak lidé, kteří před větší družností dávají přednost jiným hodnotám nebo jiné formě družnosti, asi moc nadšení nebyli. Navíc to pro ně znamenalo prodloužení pracovní doby.


Klatovy: fronta na párek v rohlíku
Dějiny Klatov uvádí rozsáhlou bytovou výstavbu, která měla vyřešit palčivý problém města - nedostatek bytů, v letech 1970 až 1983 tak zde mělo prý vzniknout přes 8 tisíc bytů [5]. Bohužel není zde uvedeno, kolik bytů v té době zaniklo. Mezi roky 1971 až 1983 vzrostl počet obyvatel města z 17 191 na 22 630 - tj. o 5 439 obyvatel, včetně však 514 obyvatel za připojenou obec Tupadly, tedy celkem o 4 925, a to v době - v pramenu zmíněných - relativně vysoké porodnosti a migrace do města z jiných částí okresu, který se vzhledem k dlouhodobému trendu dále vylidňoval [6]. To nasvědčuje tomu, že část staršího domovního fondu byla zárověň zlikvidována, což potvrzuje i zmíněný pramen [7]. Běžně se soudí, že zaniklé byty byly většinou byty nižší kategorie. To však platilo spíše jen pro jejich vybavení vodou, teplem, záchodem, koupelnami atd. Přesto řada starších činžáků, domků a starých měšťanských domů mohla po rekonstrukcích na přijatelný standart sloužit dále a mnohde jich část dále slouží. U bytů ve strších cihlových domech platí, že ty které přežily, dnes stojí často více než byty v panelových domech. Režim se dle autorů snažil masovými investicemi do sociálních služeb, včetně bydlení, finanční podpory novomanželů, propopulační politikou apod. získat si občany Československa na svoji stranu. To bylo možné jen do začátku 80. let. "Poté postihly československou ekonomiku poměrně závažné problémy a již v osmdesátých letech nebyl režim schopen potřeby svých občanů uspokojovat - zejména v nabídce spotřebního zboží. I to byl jeden z důvodů jeho konce.". V době stavební modernizace města se budovaly nové byty, byly památky ve špatném stavu, a to zejména ty církevní [8].


Dle autorů se lidé v 80. letech nechtěli spokojit jen se zajištěním základních životních potřeb, jako je práce, bydlení apod. Chtěli si nyní život zpříjemnit novou módou, spotřební elektronikou, automobily apod. "A mimo jiné se chtěli vyrovnat nebo alespoň přiblížit úrovni svých německých sousedů.". Tuzex zde sice nevznikl, ale vznikl zde obchod s luxusnějším potravinářským zbožím Eso a bufet s moderním rychlým občerstvením Smaženka. Bufet Slavia zavedl novinku, na kterou se nakonci 80. let stály fronty - šlo o párek v rohlíku. Fronty se tvořily i u reprezentační prodejny JZD Měčín, kde se také začaly nabízet smažené bramborové lupínky. Podobně se stály fronty na téměř veškeré spotřební zboží, kterého byl kvůli nefungování centrálně plánovací ekonomiky všeobecný nedostatek. "Fronty se stály na barevné televizory, pračky, na ledničky, auta, zájezdy k moři atd. Krizová situace v zásobování se projevovala mimo jiné i nedostatkem takových komodit jako máslo, toaletní papír či dámské hygienické potřeby." [9].


Příbram: extenzifikace v hutnictví
Z důvodu těžby uranu (a i polymetalických rud) zažilo během komunistické éry velký rozvoj město Příbram. Počet obyvatel zde stoupl několikrát a vzniklo zde mnoho nových staveb. Do těžby, hutnictví a do města přiteklo velké množství dotací (které tak nemohly být vynaloženy jinde). Přesto se v dějinách Příbrami lze setkat i s tím, že zdejší podnik Kovohutě Příbram i přes některé konkrétní modernizační změny: "Dosáhl záhy výrazného vzestupu výroby olova, ale spíše extenzivními metodami, které se záporně projevily na životním prostředí. Tyto negativní jevy byly způsobeny jednak sílícím tlakem centrálních orgánů na podnik, s cílem zvyšovat za každou cenu výrobu, dále nedostatkem vlastních finančních prostředků na investice a takřka neexistujícími kontakty s odborníky z nesocialistických zemí.". Po revoluci čekala Kovohutě modernizace [10]. Kovohutě existují dodnes. Zajímavé na tom je, že hutnictví bylo jinak obecně protěžovaným oborem.


Ústí nad Labem: fronta jako znak pokroku
V podrobných dějinách města Ústí nad Labem (kde se také hodně za komunistů budovalo a neméně hodně bořilo) se lze dočíst, že socialistický způsob hospodaření dovoloval, aby organizace řízené Městským národním výbore (MěNV) byly značně ztrátové. "Podnik bytového hospodářství vykazoval ztrátu, městská doprava na tom byla obdobně. Průměrně nájemné ve městě činilo v roce 1963 45,50 korun měsíčně a přitom celkový náklad na jeden nájemní objekt dosahoval měsíčně 141 korun. Velice nízké nájemné nekrylo ani 30 % nákladů na bytový majetek ani náklady na údržbu bytů. Tento trend, na co nestačily zdroje města. To doplnily zdroje státu, přetrvával celé období socialismu." [11]. Přirozeně stát ty peníze nejprve vzal podnikům a občanům. To však nebylo přímo viditelné, a proto to vypadalo opticky lépe. Už od dob starého mocnářství bylo Ústí nad Labem předním průmyslovým městem Českých zemí a celého mocnářství (Spolek pro chemickou a hutní výrobu, podnikatelé Schichtové, Wolfrumové, Petschkové apod.), to platilo i v době rudých mocnářů. V té době zde měla význam především chemie, ale i strojírenství, hutnictví, průmyslové stavební hmoty, textil, sklářství, těžba uhlí. Ovšem nakonci rudého mocnářství: „Ústecký průmyslový potenciál charakterizovala vysoká opotřebovanost základních fondů [budovy, stavby, energetické a hnací stroje a zařízení, pracovní stroje a zařízení, přístoje, dopravní prostředky, inventář a trvalé porosty (výjma lesů), pozn. autora], jejich organická i organizační nesourodost, nízké využití zastavěných ploch, nízké využití území. Rovněž struktura základních fondů byla značně nepříznivá, což se projevovalo vysokým podílem základních stavebních fondů na jejich celkovém objemu. Převážná většina stavebních fondů pocházela z druhé poloviny minulého století." [12]. Režim zde z důvodu těžby hnědého uhlí nerespektoval ani soukromé vlastnictví občanů a uhelný velkolom Chabařovice měl pohltit i město, po němž byl pojmenován (tehdy šlo ovšem o část Ústí nad Labem), naštěstí se uskutečnily již jen dílčí demolice (některé však i v roce 1990!) a usnesení vlády z roku 1991 těžbu před Chabařovicemi zastavilo. Již dříve však padly za oběť dolování obce Tuchomyšl, Lochočice, Vklice, Otovice, Hrbovice a Český Újezd [13]. I takovéto "jistoty" režim přinášel. Stejně jako jinde i v Ústí bylo přistoupeno za nějaký čas po Vítězném únoru k zestátňování živností. Například ze 450 soukromých potravinářských prodejen zbyla roku 1954 jediná. Rok po měnové reformě z roku 1953 bylo dle autorů dějin města konstatováno: "že zásobování obyvatelstva je větší a kvalitnější a že dlouhé řady lidí, čekající na prodej masa ukazují, že žijeme lépe, spotřebujeme více masa." [14]. To byl svérázný humor. V 70. letech zde filtrovaná voda odebíraná z Labe i přes míchání s vodami z jiných zdrojů proslula svou odporností [15].


Skuteč: kupředu k sociální anomii
Malé město Skuteč (okres Chrudim, dnes asi 5 200 obyvatel) má docela detailně zpracované dějiny. Co se lze v nich dočíst? Například to, že v době normalizace zde někteří obyvatelé radnici nadávali (byl nedostatek bydlení), že se zde vyskytují prázdné rodinné domky a prázdné byty v rodinných domcích. Od posledního sčítání zde ubylo 30 bytů. Dokud se uhlí odebíralo na základě uhelných listů, měl každý v rodinném domku hlášeno několik bytů. Když tohoto opatření nebylo třeba, tak každý, po odstěhování se někoho z domku, se hájí tím, že má v domku jeden byt. Nikdo nikoho nevezme do rodinného domku, i když tam má volný byt, raději to nechá prázdné a nebo by chtěl z toho udělat nebytové prostory a pronajat to podniku, poněvadž dostane více nájemného. Protože se již nepsala 50. léta, tak k nastěhování nájemníků do soukromých domků již nedošlo. Místo toho se přikročilo ke svépomocné družstevní výstavbě. Zdejší autoopravna nemohla být na počátku normalizace rozšířena z důvodu nedostatku potřebných prostor. Podnik neměl dostatečné prostředky na novou výstavbu ani stavební kapacitu. "'Nedošlo ani ke zvýšení počtu pracovníků, a to hlavně odchodem vyučených pro malé výdělky.' Byl tu však i další problém, který už na Skutči nezávisel, a to: 'Nedostatek náhradních dílů práci zdržuje a neopravené zakázky zbytečně zabírají místo v provozovně.‘". Podobně tomu bylo i v jiných oblastech: "Instalatérskou provozovnu podnik [komunálních služeb, pozn. autora] nezavedl pro nedostatek místností. Zrušena zámečnická dílna pro úmrtí vedoucího. Pro obor elektromechanika a sochaře-kameníka se nepodařilo zajistit vhodné pracovníky ani místnosti pro provozovny.". Situaci v autoopravnách měla řešit výstavba autoservisu Svazarmu. Dále zámečnictví spojené s praxí instalatérského charakteru aj. V dalších oblastech služeb se situace však pronikavěji neměnila. Znovu je zde zmíněn zoufalý nedostatek bytů [16].


Téměř jako by to bylo dnes, nám dějiny Skutče sdělují, že se nedařilo centrálně řešit problémy, které hrozily hýbat celou společností, mezi nimi byla kvalita zdravotní péče. Jinak tomu nemohlo být ani ve Skutči. "Na plénu 22. 10. 1974 mohl MUDr. Hrbek jen smutně konstatovat: 'zubní péče je všude špatná - nedostatek zubních lékařů'". V roce 1979 mělo dojít k úpravě objektu zdravotního zubního střediska. Vybavení zubního oddělení bylo staré, chybělo umyvadlo a v čekárně se netopilo [17]. Roku 1974 si lidé i stěžovali na věčné nedostatky prodejen, dokonce se vyskytl i názor, že je malá konkurence - málo prodejen - cukrárna na celou Skuteč pouze jedna. Zdejší hasiči vlastnili vedle Tatry 805 i dvě vozidla RN Praga (roky výroby 1933 až 1953), jež byla vedena již jako historická. Chyběl výsuvný hasičský žebřík, i když se na zdejším sídlišti už stavěly výškové několikapatrové budovy. Na začátku 80. let byly veřejné schůze KSČ občanstvem hojně navštěvovány, podrobný obsah diskusí se bohužel opět nedozvíme: "...z kronikářova záznamu víme jen, že se tentokrát jednalo o kvalitě služeb a o obchodu, a s nimi souvisejícím, a v diskusi patřičně o zdůrazněném, požadavku na zlepšení zásobování." [18]. Kroniky byly (jsou) oficiálními úředními dokumenty, zřejmě však uvedené problémy připadaly všem tehdy normální, a proto se dostaly běžně i do kronik.


Jednou se p. Slavíček na zasedání zeptal, kdy bude ve Skutči čerstvý a měkký chléb, soudruh Kyšperský se přidal a uvedl, že chleba je dovážen jako placky - náprava žádná, jen stále pěkné řeči. Představitel obchodní organizace odpověděl: "pečivo je dodáváno přes Chotěboř - pokud je chléb černý, spálený, mohou je prodejny vrátit. V prodejnách je nedostatek pracovních sil." [19].  Toť jistě jasná a přímá odpověď. Stupňující se kritika na úroveň prodeje ve Skutči vyústila v požadavek výstavby obchodního domu. "Vedení radnice však podotýkalo, že si akce vyžádá velké množství brigádnických hodin ze strany občanů. Obdobně se diskutovalo o problémech výstavby třetí (!) restaurace ve Skutči. Opět vzrostly stížnosti občanů na nedostatek bytů ve Skutči. Tentokrát již okresní tajemník ing. Kapoun hovořil o tom, že bytová výstavba v 7. pětiletce (1981-1958) bude omezena pouze na družstevní svépomoc a individuální výstavbu." [20]. To jsou zajímavá tvrzení, protože není jasné, v čem by vlastně výstavba obchodního domu (pomíjíme to, že na tak malém městě jde spíše o neobvyklou věc) měla přinést lepší úroveň prodeje. Dnes jsem ve Skutči napočítal 8 restaurací [21]. Zajímavá je i informace o tom, že v době odstřelu v nedalekých lomech, padaly do ulic občas zřejmě kameny. V roce 1987 hovořil předseda Městského výboru (MěV) KSČ František Lorenz o problémech rozvozu mléka, pečiva a i o opakujících se "kádrových problémech". Jako vymoženost byl Městským národním výborem (MěstNV nebo MěNV) stanoven úkol, aby v jedné prodejně se základními potravinami byla prodloužena prodejní doba do 18. hodin. Místopředseda Okresního národního výboru (ONV) ing. Kapoun opět komentoval problémy se zásobováním tím, že Průmysl mléčné výživy bojoval s nedostatkem řidičů. Lidé si stěžovali i na nedostatečnou zdravotní péči, zdravotní středisko bylo pak po stránce hygienické nevhodné a současný provoz ve stísněných prostorách nebyl bezpečný [22]. Tesco Skuteč má zde dnes otevřeno každý den do 21 hodin. Pro rok 1988 uvádí zdejší kronikář: "Od počátku roku 1988 byl značný nedostatek toaletního papíru (nejen ve Skutči, celostátně). Při dodávkách tohoto druhu zboží se tvořily velké fronty, např. v týdnu od 14. 3. do 19. 3. a v dalších obdobích roku. Od poloviny roku byl nedostatek hygienických vložek pro ženy. Opět i na toto zboží se tvořily velké fronty. Byl nedostatek různých prášků na praní a zubní pasty. V prosinci se poněkud zmírnil nedostatek toaletního papíru. Dovážel se z Rakouska, Finska, Jugoslávie a Číny." [23]. Dle autora dějin města Skutče pro poslední dva roky existence reálného socialismu vyznívá výsledný dojem tak, že problémů rychle přibývalo tak, že se zdálo, že vedení města již jen s obtížemi situaci řeší (zásobování, služby, znečištění města etc.). Dle autora se nejednalo primárně o politické napětí, nýbrž o jakýsi rostoucí stav, který může připomínat rysy sociální anomie."[24]. Mělo to tedy připomínat rysy chaosu.


Děčínské kovohutě
Situaci v tomto městě demonstrujeme na dějinách zdejších kovohutí. V těchto dějinách je zajímavé, že: "Děčínské Kovohutě řešily v polovině 50. let velké problémy s nedostatkem zakázek pro splnění celoročního plánu. Situaci podniku navíc zhoršovaly časté výpadky dodávek elektrického proudu, uhlí i surovin. Nárůst zmetkovosti výroby a absence zaměstnanců. V únoru roku 1956 rovněž zastavila výrobu celostátní krize, vyvolaná neobvykle silnými mrazy.". Poté plnil podnik závazky celkem dobře, ale situace se opakovala v roce 1957, tehdy podnik dlužil odběratelům 200 tun ocelovohliníkových lan, tuny trubek, tyčí a jiných druhů výrobků, nedodržoval dodávky ani zakázky podle přání a potřeb zákazníků, kteří pak pro nedostatek daného výrobku nemohli kompletovat stroje a zařízení (vznikly tak diskoordinace v dodávkách komplentárních statků, nutných pro dokončení výroby). Zařízení podniku trpělo velkou poruchovostí, kvalita výrobků klesala a množily se zmetky především z nedbalosti, neopatrného zacházení a nedodržování předpisů. Nakonec musely být provedeny změny ve vedení podniku, a to včetně ředitele [25]. Konkrétně pro rok 1954 je zde uvedeno, že: "V kritickém roce 1954 se výroba v podniku musela pro nedostatečný objem objednávek skoro zastavit a dělníci, kteří by byli 'za kapitalismu propuštěni', odešli konat 'dobrovolné brigády' do Hronu, Rokycan a Chomutova. Přes velké problémy musel mít závod navíc prostor pro pomoc krachujícímu socialistickému zemědělství a vysílat své zaměstnance do patronátních obcí Malá a Velká Bukovina, později do Verneřic a Louček." [26]. To je zajímavé, protože to vypadá jako by někdo při plánování zapomněl naplánovat jiným podnikům vstupy od zdejších kovohutí?


Zajímavá je zde i určitá forma politického boje mezi tímto podnikem a Povážskými strojírnami a Žiareckými hliníkárnami o převzetí větší části výrobního programu děčínských Kovohutí, a také snaha vymanit se ze závislosti na problematických dodávkách hliníkových čepů ze ZSNP v Žiaru nad Hronom [27]. Od poloviny 60. let podnik zápasil s velkým nedostatkem pracovních sil, což mělo samozřejmě vliv na výši přesčasové práce, protože třísměnný provoz nebyl atraktivní. V 70. letech podnik zaměstnával i důchodce, recidivisty, fluktuanty a zemědělské sezónní dělníky ze Slovenska. Na závodě pracovaly ženy z Polska, či muži z Kuby a Vietnamu [28]. V 70. letech podnik zvýšil zisk (proběhly i nějaké modernizace) a vzrostly zde i platy. Ovšem byla zde i zavedena hmotná zainteresovanost technicko-hospodářských pracovníků (tzv. progresivní hmotná stimulace) [29]. To byl ústup od socialistické teorie. Po revoluci byl podnik celkem úspěšně zprivatizován, což dle knihy mělo mimo jiné přinést nutné zdroje pro modernizaci a produkci konkurenceschopných výrobků. Jen v letech 1991 až 1993 bylo proinvestováno na výstavbu hal a technické zařízení přes 350 milionů Kč [30]. Dnes jde o firmu Alcan Děčín Extrusions s.r.o..


Na závěr je nutné úvést, že výše zmíněné neznamená, že nedostatky v zásobování, službách a průmyslu se děly neustále anebo, že nemohly existovat obce, podniky a skupiny obyvatelstva, kterých se tyto problémy dotkly jen okrajově.


[1] Šebesta, s. 127. Počet provozoven Jednoty se zdá na obec této velikosti příliš vysoký, možné je, že k obci byly v té době přidruženy i jiné obce i s jejich prodejnami anebo šlo o několik specializovanějších prodejen.
[2] Ibid, s. 138.
[3] Ibid, s. 140.
[4] Ibid, s. 142.
[5] Sýkorová, s. 468.
[6] Územní změny, Výběr okresu: Klatovy a Sýkorová, s. 468.
[7] Viz zmínka o silničním průtahu městem, stavbě okresního výboru KSČ nebo bourání historických předměstí - Sýkorová, s. 468-469.
[8] Ibid, s. 468 a 469.
[9] Ibid, s. 469-470.
[10] Velfl, s. 122.
[11] Kaiser, s. 271. Já došel k výpočtu 32 %.
[12] Ibid, s. 287. Minulým stoletím je myšleno 19. století.
[13] Ibid, s. 287-288.
[14] Ibid, s. 286.
[15] Ibid, s. 179.
[16] Voráček, s. 166-167.
[17] Ibid, s. 168.
[18] Ibid, s. 169. K automobilům RN Praga viz česká wikipedie, heslo „Praga RN/RND“. Našel jsem na internetu tři cukrárny ve Skutči: http://www.kamzajit.cz/mesto/skutec.php a Cukrárna - kavárna U Pražanů. Ovšem bez záruky, že to je vše.
[19] Ibid, s. 170.
[20] Ibid, s. 170-171. V pramenu chybně uvedeny roky 7. pětiletky.
[21] Restaurace ve Skutči. Tento zdroj nemusí nutně zahrnovat všechny podniky tohoto typu ve městě.
[22] Ibid, s. 172.
[23] K Tescu ve Skutči viz zde: http://www.itesco.cz/cs/obchody-tesco/supermarket-skutec/ a Voráček, s. 173.
[24] Ibid, s. 173. K anomii viz česká wikipedie, heslo "Anomie".
[25] Děčín Extrusions, s. 128-129.
[26] Ibid, s. 129.
[27] Ibid, s. 132.
[28] Ibid, s. 137.
[29] Ibid, s. 138.
[30] Ibid, s. 145.