Jdi na obsah Jdi na menu
 


U rudého snědeného krámu VII.C: Sociální péče a důchody

22. 5. 2015

Sociální péče
K sociální péči se vyjádřila na 6. schůzi ČNR socialistická poslankyně Alena Hanzlová. Také její řeč nevyznívá moc příznivě, byť připouští i pozitivní zkušenosti: „Jako zpravodajka výboru jsem se při svých průzkumech v domovech důchodců setkala jak s dobrými příklady, tak se zápornými. Jsou případy kdy na jednom pokoji je umístěno 10-14 starých lidí. Taková zařízení je nutno dobudovat, případně zvážit jejich jiné využití. Na druhé straně jsem navštívila i krásné, moderní domovy důchodců s jedno až třílůžkovými pokoji, ale i zde se vyskytl problém. Domovy důchodců jsou vybavovány sériově vyráběným nábytkem, který ovšem potřebám špatně pohyblivých starých lidí vůbec nevyhovuje. A tak se vynakládají značné prostředky bez dosažení potřebného efektu. Starý, špatně pohyblivý člověk, sotva ocení kvalitní provedení válendy nebo křesla, které je tak nízko nad zemí, že bez cizí pomoci z něho nedokáže vstát. Řešit tento problém nábytkem vyrobeným na zakázku by bylo velmi nehospodárné. Vznáším proto podnět k ministru průmyslu České socialistické republiky, kterého žádám, aby zvážil možnost úpravy výšky, v podstatě jde o prodloužení nožiček, u nábytku určeného nebo objednaného pro vybavení domovů důchodců.“ [1]. Tato žádost jde proti duchu standardizace a opomíjí fakt, že ne každý starý člověk bydlel v domově důchodců. Jak je patrné, tak jste mohli za minulého režimu skončit s dalšími 9 až 13 lidmi na pokoji.


Poslankyně zároveň upozornila na poměrně nízké platy personálu sociálních ústavů a velkou fluktuaci těchto pracovníků: „Důležitým faktorem pro bezporuchový provoz ústavů sociální péče je i potřebný počet pracovníků. Zatím se nepodařilo zamezit poměrně velké fluktuaci pracovníků, zejména v ústavech sociální péče. Svůj podíl na této situaci mají bezesporu i mzdové otázky. Nedostatečné objemy mzdových prostředků, vyčleněných plánem pro odvětví sociálního zabezpečení, umožňují stanovovat základní platy i jejich pohyblivé složky většinou v dolní polovině platového rozpětí. To způsobuje, že například střední, nižší a pomocní zdravotničtí pracovníci, kteří tvoří celou polovinu všech pracovníků odvětví, dosahují ve srovnání se státní zdravotní správou ve srovnatelných funkcích výdělků v průměru o 300 korun nižších. Tento stav je dlouhodobý. Poslanci na něj mnohokráte upozorňovali a myslím, že je už na čase, aby se tato disproporce vyřešila.“ [2]. Poslankyně Hanzlová tedy volala obecně po dalších prostředcích ze státního rozpočtu. Připomenu, že tento rozpočet byl krajně napnutý [3].


Důchody
V dnešní době se starobní důchody považují v České republice často za nízké. Někteří je považují i za nízké z pohledu důchodů za minulého režimu. Jiní s tím moc nesouhlasí [4]. Na 6. schůzi ČNR zaznělo v projevu již zmíněné poslankyně A. Hanzlové kromě toho, že celkové výdaje na sociální zabezpečení dosáhly v ČSR v roce 1986 43 miliard 330 miliónů korun, což bylo o jednu miliardu korun více než v roce 1985, i následující tvrzení: „Uvedu několik číselných údajů. Výdaje na ústředně vyplácené důchody činily v loňském roce 38,538 miliard korun. Koncem roku 1986 bylo vypláceno 2,851 miliónů důchodů, to je o 12 tisíc důchodů více než v předchozím roce. Na soustavu důchodového zabezpečení navazuje široce rozvinutý systém sociální péče, kterou plně zajišťují národní výbory. Ze svých rozpočtů vynaložily na tyto účely 4,207 miliard korun, tedy o 128 miliónů korun více než v roce 1985.“ [5]. V roce 1986 tedy činil průměrný měsiční vyplácený důchod 1126 Kčš.


Od revoluce do roku 2011 došlo dle odhadů k nárůstu cenové hladiny spotřebitelských cen asi o 510 %. Jedna tehdejší Kčs je tedy zhruba asi 5,1 Kč roku 2011 [6]. V dnešních cenách (se zanedbáním inflace za roky 1987 až 1989, údaj by tedy byl ve skutečnosti o něco vyšší a se zanedbáním i jiných překážek ve shánění zboží a služeb – např. čas, korupce anebo to, že některé zboží a služby nebyly vždy dostupné, a také se zanedbáním technologického pokroku) by důchod z konce roku 1986 byl dnes asi 5 743 Kč. Průměrný měsíční starobní důchod byl k prosinci roku 2011 dle Českého statistického úřadu asi 10 552 korun [7]. Potíž je v tom, že to je údaj jenom ke starobnímu důchodu. Uveďme proto další údaje ze statistiky ČSÚ. Koncem roku 2011 dosáhl průměrný měsíční plný invalidní důchod (3. stupně) 10 005 Kč, vdovský důchod (kombinace přímého starobního a vdovského důchodu) 11 179 Kč, vdovecký (kombinace přímého starobního a vdovského důchodu) 12 458 Kč (ten však byl zaveden až teprve několik let po revoluci) a sirotčí důchod byl ve výši 5 428 Kč [8]. Rozdíly tu tedy jsou dost velké. Alternativně pokud využijeme údaje ohledně průměrného měsíčního starobního důchodu z ČSÚ, tak tento důchod byl roku 1989 1 639 korun měsičně [9]. To odpovídá asi 8 359 Kč roku 2011. Průměrný měsiční starobní důchod tak vzrostl o asi 544 % v nominálním vyjádření a o asi 26 % v reálném vyjádření.


Bohužel uvedené měření vzestupu cennové hladiny nezahrnuje náklady na nájem a některé energie [10]. Uvedené údaje o 544 % a 26 % by pravděpodobně měly menší hodnotu. Bohužel však na druhou stranu byl za komunismu starší bytový fond zanedbán, protože se nevybíralo na nájemném tolik, kolik by bylo potřeba. Jinde jsem napsal a citoval, že: „... se nedostatky projevovaly v nedostatečných investicích do obnovy stávající kapitálové struktury ekonomiky. Nedostatečné investice do kapitálové struktury pak ohrožovaly i stávající úroveň spotřeby. Jako příklad lze z knihy uvést bydlení - což je jedna z věcí, která byla za komunismu "levnější" než dnes (nájem byl v Praze 400 Kčs/měsíc za třípokojový byt) - a tuto problematiku lze rozšířit na budovy jako celek. Šedé neopravené fasády většiny tehdejších měst si pamatuje asi každý. Tím se zároveň dostáváme i ke čtvrtému mýtu – „Žádní bezdomovci, každý měl kde bydlet“, který se věnuje bydlení podrobněji. Autoři k tomu píší: "Nízké nájmy a ceny bydlení zase způsobovaly, že státní podniky a družstva neměly peníze na opravy domů, věčně v nich nic nefungovalo, stovky krásných, historicky cenných budov ... chátraly a pustly.". Budovy byly doslova spotřebovávány. Dodejme, že na byt se čekalo mnoho let...Jsme-li u bydlení, tak autoři uvádí: "Ke konci osmdesátých let bylo možné koupit v Praze byt za pár desítek tisíc korun (dle velikosti a místa), ovšem byt vám pochopitelně nepatřil, pouze jste podvodem mohli získat tzv. dekret [vlastně právo na podnájem, pozn. autora]." [11]. Nízké ceny v tehdejší době byly dosaženy jen na úkor budoucnosti – tj. bylo by nutné je dříve nebo později poměrně radikálně zvýšit. Jak je také patrné z dřívějších kapitol, tak se vyskytovala v námi zkoumané době i celá řada nedoplatků za bydlení. To vše by uvedená procenta ohledně starobního důchodu naopak zvyšovalo. Dalším problémem jsou ovšem sociální dávky, které se dnes vyplácí na bydlení (a tehdy možná také?). Sumasumárů předchozí početní cvičení je nutné brát jen zhruba. Nezdá se z něj však, že by se pozice důchodců oproti době vlády lidu reálně nějak zhoršila, spíše naopak a vzpomínkový optimismus vede k mylným závěrům.

 

[1] Stenoprotokoly 6. schůze České národní rady: Úterý 30. června 1987, Poslankyně Alena Hanzlová, list s006008, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/006schuz/s006008.htm. Statistika ČSÚ ukazuje až na položku míst v ústavech sociální péče pro tělesně, smyslově a mentálně postiženou mládež nárůst (někdy značný) počtu těchto míst oproti roku 1989 (Česká republika od roku 1989 v číslech, Zdravotnictví a sociální zabezpečení, Tab. 13.02.).
[2] Stenoprotokoly 6. schůze České národní rady: Úterý 30. června 1987, Poslankyně Alena Hanzlová, list s006008, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/006schuz/s006008.htm.
[3] Stenoprotokoly 15. schůze České národní rady: Čtvrtek 22. června 1989, Ministr financí, cen a mezd ČSR Jiří Nikodým, list s015001, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/015schuz/s015001.htm. Doslova: „Přes tento relativně dobrý výsledek nutno konstatovat, že stále převažující extenzívní rozvoj při zaostávání kvalitativní stránky výroby a reprodukčního procesu byl spojen se zvýšením napětí v ekonomice i ve státním rozpočtu. Ani v uplynulém roce se nepodařilo výrazněji pokročit v obnově rovnováhy. Zvláště citlivě se tento problém projevil na vnitřním trhu, takže vláda byla nucena přijmout některá mimořádná opatření k jeho stabilizaci.“.
[4] Viz třeba zde: http://www.zakomunistu.cz/, přejděte v roletě na průměrný důchod.
[5] Stenoprotokoly 6. schůze České národní rady: Úterý 30. června 1987, Poslankyně Alena Hanzlová, list s006007, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/006schuz/s006007.htm.
[6] Česká republika od roku 1989 v číslech, Spotřeba a ceny, Tab. 03.04.
[7] Česká republika od roku 1989 v číslech, Zdravotnictví a sociální zabezpečení, Tab. 13.04.
[8] Ibid.
[9] Ibid. Tabulka ČSÚ 13.08 udává průměrný starobní důchod (jde o měsíční průměry vypláceného starobního důchodu bez pozústalosti v příslušném roce) v roce 1989 ve výšši 1 598 korun a v roce 1988 1 496 korun, pro rok 2011 udává tento průměrný důchod ve výši 10 543 korun. Dle těchto údajů průměrný měsiční starobní důchod vzrostl od roku 1989 o asi 560 % v nominálním vyjádření a o asi 29 % v reálném vyjádření (Česká republika od roku 1989 v číslech, Zdravotnictví a sociální zabezpečení, Tab. 13.08). Tato tabulka může vysvětlovat pocit, proč se starobní důchody jeví (velmi pravděpodobně mylně) menšími než za komunismu. Roku 1988 činila relace tohto důchodu k čisté mzdě 61 %, roku 1989 63,8 %, ale roku 2011 to bylo již jen 54,7 % a roku 2006 to bylo dokonce jen 52,7 % (Ibid). Také nivelizace mezi důchody dnes může být nižší než tehdy. 
[10] K cenám energií viz zde: http://www.zakomunistu.cz/.
[11] Řihák. Tamtéž jsou i některé poznámky k problémům měření cennové hladiny. Bydlení bylo špatně dostupné, což jde špatně promítnout do cen. Na černém trhu (dnes v tomto směru moc neexistujícím) bylo poměrně dost drahé (něolik desítek tisíc dnes znamená několik pěti desítek tisíc korun.