Jdi na obsah Jdi na menu
 


U rudého snědeného krámu VI.F: Otázka bydlení

16. 3. 2015

Otázka bydlení
V uvedených stenoprotokolech se podobně jako v případě Prahy řeší sem tam bydlení. Již zmíněný komunistický poslanec Ing. Miroslav Mrázek uvedl na 4. schůzi ČNR ze dne 10. prosince 1986, že v rozpočtech národních výborů jsou některé otevřené problémy, kdy poslanci poukazovali například na nedostatečné příděly do fondu oprav organizací řízených národními výbory. Konkrétně měl řečník na mysli údržbu a opravy bytového fondu a dalších potřebných základních prostředků. Národní výbory se tím dostávaly prý do složité situace, kterou potom nebyly v konkrétních případech samy mnohdy schopny řešit [1].


O bydlení mluvil na 4. schůzi i komunista Antonín Zicha. Ten se zaměřil na neplnění plánu: „Jde především o rozestavěnost, která má dlouhodobě nepříznivý vývoj. Plánované úkoly v dokončování se v roce 1985 nesplnily o cca 33 %, přitom v zahajování staveb byly téměř vyčerpány, pokud bude tento vývoj pokračovat i letos a plnění za 9 měsíců tomu nasvědčuje, potom zůstatky rozpočtových nákladů rozestavěných staveb i počet těchto staveb v roce 1986 opět vzrostou. Nesplní se tím nejen záměry plánu, ale ani zásady pro regulaci - tj. povinnost nezahájit stavby, pro které není kapacitní prostor k jejich realizaci v limitních lhůtách výstavby. Tato zásada není dodržována. V plnění věcných a kvalitativních úkolů plánu dosahují jednotlivé VHJ stavební výroby rozdílných výsledků. Složitá je situace ve VHJ pozemního stavitelství, kde nepomohlo ani nové organizační uspořádání odstranit letité problémy s rozestavěností, růstem zásob, zaměstnaností v potřebné profesní skladbě a tím i výkonností a efektivností.“ [2].


Tento nepříznivý trend se odrazil i na kvalitě výstavby: „Nedostatky v plynulosti dokončování bytů znamenaly v závěru roku 1985 "šturmování", jehož důsledky se projevily i v průběhu letošního roku. Vedle nekvality a nekomplexnosti, kterou musely odstraňovat tyto VHJ ještě v I. čtvrtletí 1986 na úkor jiných rozestavěných staveb, nebyly vytvořeny ani v případě bytové výstavby předpoklady pro plynulé dokončování. Přechod do 8. pětiletky je znovu jako v předchozích pětiletkách poznamenán problémy s územní a projektovou nepřipraveností investorů, zejména v komplexní bytové výstavbě.“ [3]. Šlo tedy o letitý problém.


Používaly se však i účetní triky a obcházel se i zákon: „V této souvislosti chci upozornit na závažný problém, který je třeba dořešit. Z národohospodářského hlediska jsou mezi dokončené byty započítávány i byty, které jsou již předány investorům, ale nelze je užívat. Výjimku tvoří pouze byty vybudované v individuální výstavbě, kde se za okamžik dokončení považuje kolaudace. Těžko bychom hledali individuálního stavebníka, který by považoval byt nebo rodinný domek za dokončený, aniž by v něm mohl bydlet. Ve vztazích mezi dodavatelskými a investorskými organizacemi je však něco takového docela dobře možné. V čem je hlavní problém? Především v tom, že se nerespektují ustanovení Stavebního zákona. Ten považuje dodávku, stavbu a tedy i byt za dokončený pouze tehdy, je-li schopný užívání. Zakořenila se však praxe, kdy investorské a dodavatelské organizace toto ustanovení mlčky přecházejí. Někde dokonce přežívá představa, že je to tak v pořádku, neboť se údajně postupuje podle Hospodářského zákoníku. Ten ale určuje jen podmínky a okolnosti, za kterých dodavatel předává odběrateli hotové dodávky. Dosavadní vžitá, ale nelogická praxe staví do popředí hmotný zájem dodavatele na předání maximálního počtu bytů, bez ohledu na jejich faktickou dokončenost a kvalitu. Investor, zpravidla národní výbor, je nezřídka nucen převzít i byty, kde se pod tzv. drobnými závadami a nedodělky skrývají i hrubé závady, které zcela znemožňují, aby byt plnil funkci, pro níž je určen. Investor nakonec ustoupí ve vlastním zájmu. Zejména proto, aby si nezkomplikoval další vztahy k dodavatelským organizacím a neupadl u nich v nemilost. Nejde o ojedinělé případy. V roce 1985 bylo v našem Severomoravském kraji, bez individuální bytové výstavby, zkolaudováno 66,4 % všech bytů dokončených v rámci plánu národních výborů. Ve většině ostatních krajů ČSR byla situace ještě podstatně horší. Např. ve Východočeském kraji bylo zkolaudováno jen 30,5 % a v hl. m. Praze necelých 10%. Přitom doba od předání bytů do jejich zkolaudování je někdy značně dlouhá. Např. v Praze byla část bytů, které byly vykázány jako dokončené již v roce 1979, předána do užívání až v roce 1983.“ [4]. Čekalo se tedy čtyři roky!! Zdá se, že dodání zboží či služby bylo někdy chápáno, jako jistá zvláštní milost, to je předvídatelný důsledek privilegovaného monopolu.


Opět se zde setkáváme s problémem upřednostňování objemového kritéria před ostatními požadavky: „Nadřízené orgány musí s vyšší náročností svoji organizátorskou, řídící a kontrolní činnost zaměřovat na prosazení celospolečenských hledisek při realizaci stanovených úkolů a daleko přísněji postupovat proti tendencím hospodářské sféry usnadňovat si plnění plánu na úkor kvality. Důsledné uplatňování těchto přístupů v každodenní činnosti odpovědných pracovníků všech stupňů je základním předpokladem k urychlenému odstranění přetrvávajících nedostatků a k podstatnému zvyšování kvality práce ve stavebních organizacích.“ [5]. Ovšem díky neexistenci soukromého vlastnictví výrobních faktorů, a tím i nemožnosti ekonomické kalkulace a chybějícím podnikatelům, nebylo možné určit, kde je správný poměr mezi objemem dané produkce, její kvalitou, mírou standardizace a uniformity  (respektive destandardizace a neuniformity), dopovodnými službami, včasností dodávky a servisu, líbivostí, ochotou personálu, cenou náhradních dílů a řadou jiných věcí, které zákazníky zajímají. Ani tentokrát se nedozvídáme, co je to ono zmíněné celospolečenské hledisko.


Problémů si všiml i poslanec J. Fleyberk na 6. schůzi ČNR, dle něho bylo dokončeno bylo přes 96 % plánovaného počtu bytů, ale oproti roku 1985 to znamenalo pokles o více než 15 tisíc bytů. Těžiště neplnění bylo v družstevní svépomocné bytové výstavbě. Za malý úspěch považoval to, že podíl bytů dokončovaných ve 4. čtvrtletí poklesl z 56 % v roce 1985 na 44,5 % v roce 1986 [6]. Šturmovalo – tj. pracovalo méně kvalitně - se tak u relativně (i absolutně) menšího počtu bytů.  Nebylo však zahájeno více jak 1200 nových bytů proti plánovanému množství. Těžiště neplnění bylo v individuální bytové výstavbě. Poslanci se zdálo, že úprava finanční pomoci individuálním stavebníkům, platná od 1. ledna 1986, zatím nesehrála očekávanou úlohu, i když počet zahájených bytů proti roku 1985 vzrostl na více než 2800 [7].


Na stejné schůzi ČNR komunistický poslanec Jiří Prošek uvedl, že šlo v neposlední řadě nejen o kvalitu bytů, ale i o komplexní občanskou vybavenost sídel, o které se hovořilo už celá léta. Že šlo o to odstranit například závady střešních konstrukcí, obvodových plášťů staveb, zabránit úniku tepla z budov a o další a další opatření [8].


Památková péče a další výstavba

Nešlo však jen o bydlení, ale šlo i o údržbu starších staveb včetně památek. O tom se mluvilo na 5. schůzi ČNR ze dne 30. března 1987. Poslanec a lidovec Pavel Krystyník uvedl, že jsme často svědky nežádoucí kampaňovitosti a nedůslednosti v péči o konkrétní památkové objekty. V mnoha případech by to chtělo málo, především pak ze strany vlastníka nebo uživatele, např. soustavnou drobnou údržbu, aby se zamezilo rychlému chátrání objektů. I tady dle něj působila nepříznivě někde nedostatečná kvalita odváděné práce, nedostatek speciálních materiálů, úzký profil v některých profesích i nízká kvalita některých běžně používaných materiálů. Bylo to patrné především na střechách, klempířských pracích a fasádách řady objektů, často i nákladně opravených [9]. Úzký profil představuje v socialistickém slovníku nedostatkový materiál – tj. vlastně i diskoordinaci ve výrobě komplementárních výrobních statků. Péče ze strany vlastníka mohla být způsobena buď tragédií veřejného vlastnictví (majetek je všech a zároveň ničí) anebo prostě dobře dokumentovaným nedostatkem stavebních materiálů a služeb stavebních podniků a nekvalitními dodávkami, či problémem slehání jediného muže.

 

Poslanec a socialista Josef Sedláček uvedené velmi dobře ilustroval: „Podíl jednotlivých okresních stavebních podniků na akcích památkové obnovy se neustále snižuje a velké stavebnictví není do těchto akcí zapojeno vůbec. Problém se prohlubuje také při obnově městských památkových rezervací, jejichž počet se v České socialistické republice zvyšuje z 35 na 40, avšak ani dosavadní průběh prací například v Olomouci a některých dalších městech, zdaleka neodpovídá původním a vládou schváleným záměrům právě proto, že ani velké stavebnictví své plánované úkoly nesplnilo. Také kvalita stavebních materiálů používaných při rekonstrukcích a modernizacích až příliš často nevyhovuje. Velice citlivým a závažným nedostatkem je nízká kvalita střešních krytin, zejména cihlářských, které zdaleka neodpovídají základní normě. Podle odborných posudků zhruba 40 % prejzové krytiny má přijatelnou kvalitu. Vezmeme-li v úvahu, že máme současně naprostý nedostatek pokrývačů, pak s jejich prací plýtváme až neodpustitelně. A pokrývání střech nekvalitní krytinou je více než hazardem. Rovněž nedobrý je stav i u dalších materiálů - jako u dřeva, vápna, barev do omítek - a tento seznam by mohl dále pokračovat. K problémům, které se hlásí o řešení, patří i odměňování pracovníků, neboť je třeba brát v úvahu zvláštní charakter obnovovacích a udržovacích prací na památkových objektech, kdy často teprve při zahájení vlastních akcí se zjišťuje skutečný, většinou špatný stav objektů a jejich instalací, což zpravidla vyžaduje větší podíl ruční řemeslné, často velmi kvalifikované práce. Situaci pak zachraňuje fortel a um starých mistrů, jejichž zkušenosti bychom měli včas podchytit a využít pro výuku mladé generace pracovníků v požadovaných profesích.“ [10]. K tomu není nutné nic dodávat.

 

Ministr financí ČSR Jiří Nikodým uvedl na 6. schůzi k danému tématu, že sice zabezpečovali rovněž údržbu a rekonstrukce historických a kulturních památek, a to sice, že na tyto účely poskytly národní výbory v minulém roce 650 miliónů korun. Ale zaměřil se ještě na stav silnic a nebyl rozhodně spokojený: „Značného objemu dosáhlo rozšiřování a údržba silniční sítě a místních komunikací. Na rekonstrukce, prováděné formou velkých oprav, bylo vydáno 2,6 miliardy korun a na běžné opravy 4,8 miliardy korun. Těmto obrovským vkladům rozhodně však neodpovídá stav našich silnic. To, jak mnohdy vypadají, není ničím jiným než odrazem nízké kvality prováděných prací, nehospodárností, neodpovědně prováděné kontroly. I zde musíme bezodkladně zjednat nápravu.“ [11]. Připomíná to i dnešní situaci.

 

Problémy byly i u sociální výstavby: „Považuji za nutné upozornit na to, že v budoucnu se budeme muset při výstavbě a reprofilizaci míst v ústavech sociální péče zaměřit na kvalitu, neboť již nyní jsou například domovy důchodců, které mají velký seznam neuspokojených žadatelů, a na druhé straně jsou takové domovy důchodců, do kterých se staří lidé brání nastoupit a jdou do nich až tehdy, když už nemají jiné řešení. Na druhé straně je nutno ocenit trvalou pozornost, kterou věnují národní výbory i údržbě a opravám zařízení sociální péče, která spravují. V roce 1986 získaly národní výbory v zařízeních sociální péče 854 míst. Úkol stanovený plánem tak splnily na 68,6 %. Skutečnost, že do dalšího období vstoupily národní výbory s dluhem 391 míst, je ovlivněna jednak přetrvávajícími nedostatky ve výstavbě, jednak poměrně vysokým úbytkem kapacit v roce 1986. V souvislosti s tím chci také upozornit na to, co dlouho kriticky zaznívá ve vystoupení poslanců při jednání zdravotního a sociálního výboru České národní rady. Jedná se o nedokončení některých plánovaných investičních akcí dodavatelskými organizacemi podle plánovaných harmonogramů, které se ve stavebnictví již řadu let opakuje, stejně tak jako nedostatečná intenzita práce na stavbách, přechodné přerušování stavebních prací nebo-snižování počtu pracovníků v důsledku jejich převedení na jiné akce. Častým jevem je, bohužel, i špatná kvalita práce odrážející se ve velkém množství kolaudačních závad. Tím se stává, že národní výbory nedosahují takové přírůstky nových míst v zařízeních sociální péče, které by naplnily úkoly směrnice 8. pětiletky i direktivu XVII. sjezdu Komunistické strany Československa [12].

 

[1] Stenoprotokoly 4. schůze České národní rady: Středa 10. prosince 1986, Zpravodaj poslanec Miroslav Mrázek, list s004006, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/004schuz/s004006.htm.
[2] Stenoprotokoly 4. schůze České národní rady: Středa 10. prosince 1986, Poslanec Antonín Zicha, list s004008, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/004schuz/s004008.htm.
[3] Ibid.
[4] Ibid.
[5] Ibid.
[6] Stenoprotokoly 6. schůze České národní rady: Úterý 30. června 1987, Poslanec Josef Fleyberk, list s006006, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/006schuz/s006006.htm. K Josefu Fleyberkovi viz česká wikipedie, heslo „Josef Fleyberk“.
[7] Ibid.
[8] Stenoprotokoly 6. schůze České národní rady: Úterý 30. června 1987, Poslanec Jiří Prošek, list s006005, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/006schuz/s006005.htm.
[9] Stenoprotokoly 5. schůze České národní rady: Pondělí 30. března 1987, Poslanec Pavel Krystyník, list s005012, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/005schuz/s005012.htm.
[10] Stenoprotokoly 5. schůze České národní rady: Pondělí 30. března 1987, Poslanec Josef Sedláček, list s005012, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/005schuz/s005012.htm.
[11] Stenoprotokoly 6. schůze České národní rady: Úterý 30. června 1987, Ministr financí ČSR Jiří Nikodým, list s006003, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/006schuz/s006003.htm.
[12] Stenoprotokoly 6. schůze České národní rady: Úterý 30. června 1987, Poslankyně Alena Hanzlová, list s006007, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/006schuz/s006007.htm. Alena Hanzlová byla poslankyní za Československou socialistickou stranu.