Jdi na obsah Jdi na menu
 


U rudého snědeného krámu V.F: Lumpenproletariát

23. 12. 2014

Lumpenproletariát

Pohled na chudobu může být zhruba dvojí. První pohled spočívá na individuálním selhání (subjektivní příčina), kdy jsou lidé chudí kvůli svému individuálnímu morálnímu selhání, jako lenost, opilství a nedostatek osobní a občanské hrdosti. Stát pomáhající takovým lidem celou věc jen zhorší, protože povzbudí další žadatele o pomoc, oslabí dále svépomoc a odhodlání vytvořením cyklu závislosti a podkope ctnost práce a samostatnosti. Druhý pohled se domnívá, že chudoba byla důsledkem řady okolností (objektivní příčiny), jako nezaměstnanost, zdraví, věk a bídné vzdělávání, či jejich kombinace. Špatné chování má pak být důsledkem beznaděje chudých. Někdy může být pravdou i obojí současně. Že je však často pravdou pohled číslo jedna lze demonstrovat i na tom, co zaznělo na 16. schůzi ČNR.

 

Lidovecký poslanec Stanislav Kuna zde uvedl, že: „Osoby propuštěné z výkonu trestu, především recidivisté stěží nacházejí zaměstnání, zvláště pokud si jej zajišťují sami. Podniky a závody tyto osoby odmítají přijmout do zaměstnání, vydají jim o tom písemné potvrzení, které se stává dokladem pro to, aby jim byla poskytnuta sociální výpomoc. Trochu lepší v uvozovkách je situace u osob, které doporučí podniku odbor pracovních sil ONV podle zákona č.70/1958 Sb. a prováděcího nařízení vlády č. 92/1958. Podniky tyto osoby sice přijmou, ale během měsíce je pro přestupky proti pracovní kázni propustí. Novelizace zákoníku práce jim k tomu dává možnost a u klientů není o přestupky nouze a znovu jim ONV zajišťuje práci, nebo poskytuje sociální výpomoc. Podniky se brání přijmout tyto osoby také tím, že požadují osoby s kvalifikací, kterou osoby propuštěné z výkonu trestu převážně nemají, a tím nelze v plné míře uplatnit výše uvedený zákon. Velký problém při přijímání osob propuštěných z výkonu trestu způsobuje i to, že osoby propuštěné z výkonu trestu při nástupu do zaměstnání přicházejí bez potřebných administrativních údajů - mám na mysli zápočtový list, není přehled o pohledávkách, závazcích, půjčkách, srážkách ze mzdy apod.“ [1]. Zde si musíme uvědomit, že podniky již pracovaly v režimu chozraščotu, který se vyznačoval jejich o něco větší samostatností na rozhodování plánovacích a politických autorit. Ty tak neměly přímou možnost státním podnikům zaměstnávání konkrétních občanů jednoduše nařídit (viz dále).

 

Dle tohoto poslance: „Je třeba, aby se nápravně výchovné ústavy lépe o tuto oblast staraly a tyto údaje shromažďovaly pro potřebu podniků, které pracovníky po návratu z výkonu trestu přijímají do pracovního poměru. Podnik, který pracovníka přijme, by si pak mohl potřebné údaje z nápravně výchovného ústavu vyžádat. Tímto způsobem by se tato nedobrá situace zcela vyřešila. Vycházeje z poznatku z mého volebního obvodu, bude tato situace zejména v příštích letech narůstat do neúnosné míry. Na základě výše uvedených poznatků, vidím východisko z této situace v tom, že bude řešena legislativní úpravou, která by řešila buď trvalou finanční výpomoc těmto osobám vázanou na organizaci dohledu orgány ministerstva vnitra, nebo úpravou ekonomického nástroje tak, aby byl podniku snížen odvod z mezd těchto osob, aby pro podnik bylo ekonomicky výhodné tyto osoby zaměstnávat, nebo poskytnout pravomoc národním výborům, aby osoby, které nenajdou zaměstnání a budou závislé jen na sociální výpomoci národního výboru, mohly národní výbory podle potřeby zaměstnat veřejně prospěšnou činností pro danou obec či město. Myslím si, že by v této oblasti mohly být uplatněny i zkušenosti z jiných socialistických zemí.“ [2]. Je zajímavé, že se zde de facto konstatuje neúčinnost převýchovy v nápravně výchovných zařízeních.

 

Ministr spravedlnosti ČSR Antonín Kašpar k témuž problému uvedl: „Je však skutečností, že převážná část odsouzených pracuje především, má-li potřebný dohled. Jakmile přejdou do občanského života, kde není potřebný dozor, tak vztah k práci se velmi zhoršuje a je příčinou toho, že pracovní kolektiv či zaměstnavatelé se s těmito pracovníky loučí a ukončují pracovní poměr. My vedeme orgány k tomu, aby po skončení výkonu trestu dohodly s konkrétním odsouzeným místo, kam přejde a bude pracovat. Jednáme se zaměstnavatelem, tedy dohodneme, aby odsouzený vyšel z trestu a přešel na konkrétní pracoviště v závodu a podniku. Musím ovšem konstatovat, že pouze asi 20 % odsouzených toto dojednání nebo sjednání pracovního místa respektuje a těch 80 % to nerespektuje, dochází jinam mimo kontrolu orgánů Sboru nápravné výchovy a ostatně i Sboru národní bezpečnosti. My jsme uvažovali o námětu, který přednesl poslanec Kuna. Jsme toho názoru, že v nové soustavě naší ekonomiky, kdy jsme zavedli státní podniky, je nereálné, abychom těmto podnikům ukládali povinnost, že musí zaměstnávat toho či onoho pracovníka, který je propuštěn z výkonu trestu. Myslíme si však, že zatím existuje dost zaměstnání, pokud bude vůle u těchto občanů, aby řádně pracovali a prací prokázali v pracovním kolektivu, že chtějí pracovat a zařadit se řádně do pracovního života.“ [3].

 

Zdá se, že i přes různé dnešní názory, že za minulého režimu musel každý pracovat a příživa se netrpěla, tak to nebyla pro sklonek režimu úplně pravda. Režim se také chtěl vydat do jisté míry cestou státu pomáhajícího (trvalou finanční výpomoc), tj. státu, který danou věc jen zhorší, protože povzbudí další žadatele o pomoc, oslabí dále svépomoc a odhodlání vytvořením cyklu závislosti a podkope ctnost práce a samostatnosti u daných lidí. Zřejmě se tak vydal již v případě bydlení. Je pravda, že to vše by zabraňovalo pádu takových lidí na ulici, kde by mohli žít jako dnešní bezdomovci z milodarů občanů. To však bylo tehdy z politického hlediska nepřijatelné (i když i tehdy sem tam žili lidé na ulici). Je ovšem pravdou, že tehdy si lidé moc práci vybírat nemohli, ale monopolista na straně poptávky jim práci prostě přidělil. A například druh práce mohl být tehdy pracovníkům bez jejich souhlasu změněn [4]. To mohlo uvedené 80 procentní nerespektování přidělené práce zvyšovat, i tak jde však o vysoké procento.

 

Právo a socialismus

Dle J. Huerta de Sota v tradičním pojetí práva představuje právo soubor obecných (aplikovatelná na každého stejně) a abstraktních (neboť pouze zavádějí široký rámec pro individuální jednání, aniž by předvídaly jakýkoliv konkrétní výsledek sociálních procesů) pravidel. Sekundárním důsledkem socialistického práva (do nějž patří i dnešní právo tvořené legislativně ve většině vyspělého světa) je, že jedinci jsou zbaveni referenčního bodu, který reálné právo poskytuje (doplňme, že nejsou schopni legislativou rozbujelé právo ani vlivem jeho rozsáhlosti znát), a tím postupně modifikují své osobnosti a ztrácejí zvyk přizpůsobovat se (dodejme často obecně známým) abstraktním obecným normám. Dochází k  internalizaci a čím dál méně se zachovávají tradiční pravidla, protože vyhýbání se příkazům je v mnoha případech ve skutečnosti otázkou přežití a v jiných odráží úspěch úplatkářského podnikání, které má socialismus tendenci vytvářet. Většina lidí začně považovat nerespektování pravidel za obdivuhodné vyjádření lidské vynalézavosti, spíše než za porušení systému norem, které ohrožuje život ve společnosti. „Krátce řečeno, socialismus nabádá lidi k porušování zákona, vyprazdňuje jeho obsah a kazí ho, čímž zcela diskredituje právo na společenské úrovni a je příčinou toho, že občané k němu ztratí respekt.“ [5]. K tomu v podtstatě, jak je výše patrné, za minulého režimu došlo.

 

Zatímco spravedlnost v tradičním smyslu spočívá ve stejné aplikaci abstraktních reálných pravidel chování, která tvoří majetkové a trestní právo, na všechny lidi. „V socialistickém systému se “spravedlnost” vskutku skládá hlavně z arbitrárních úsudků činěných řídícím orgánem nebo jednotlivými soudci, založených na jejich více či mně emocionálním dojmu ohledně “konečného výsledku” konkrétního sociálního procesu, který, jak věří, v daný okamik vnímají a který se směle pokoušejí organizovat shora skrze donucující příkazy.“ [6]. A je jedno jestli řídící orgán představuje nějakou diktátorskou kliku anebo demokraticky zvolený parlament.

 

Shrnutí

Tolik tedy k problému kriminality, korupce, uplácení a vlastně i nedostatkům v zásobování a nemožnosti ekonomické kalkulace za socialismu, a to nejen očima tehdejších poslanců, ministrů a jiných představitelů moci. I přestože tehdy šlo o více informačně uzavřenou společnost, tak je zřejmé, že zde kriminalita, korupce a uplácení byly vcelku docela běžnými jevy. Je také patrné, že k jistému růstu kriminality došlo už před revolucí (na začátku 80. let), a že se to týkalo zejména mladých lidí. Nelze tedy celou odpovědnost za růst kriminality házet je na porevoluční období. Nedostatky vlastní socialistickému hospodaření – tj. veřejnému vlastnictví výrobních faktorů, které plynou z nemožnosti ekonomické kalkulace, selhání jediného muže a centralizace a koncentrace moci, byly významným zdrojem korupce, úplatků a rozkrádání socialistického majetku. Staly se pro některé také otázkou uspokojení alespoň jejich základních potřeb. V uvedené době došlo také k nezanedbatelné degradaci ve vnímání práva občany a narušení morálního cítění lidí, které ústí až v existenci patologických jevů ve společnosti. Parafráze básníka J. S. Machara v názvu této kapitoly je docela oprávněná.

 

[1] Stenoprotokoly 16. schůze České národní rady: Středa 1. listopadu 1989, Poslanec Stanislav Kuna, list s016025, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/016schuz/s016025.htm.
[2] Ibid.
[3] Stenoprotokoly 16. schůze České národní rady: Středa 1. listopadu 1989, Ministr spravedlnosti ČSR Antonín Kašpar, list s016026, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/016schuz/s016026.htm.
[4] Drda, s. 24.
[5] Huerta de Soto, s. 114-115.
[6] Ibid, s. 115.