Jdi na obsah Jdi na menu
 


U rudého snědeného krámu IX.K: Neplánovaně plánováné hospodářství

1. 12. 2015

Opět problém selhání jediného muže
Ministr financí J. Nikodým ve svém projevu poukazoval na selhání jediného muže v socialismu: „Začátkem letošního roku jsme při prosazování skutečné kvality výrobků dali značnou pravomoc a odpovědnost výborům lidové kontroly. V současné době je kontrola jakosti prováděna v 15 vybraných organizacích z resortů řízených vládou ČSR. Již první výsledky provedených kontrol ukazují, že základní příčina nedostatků v kvalitě vyráběné produkce spočívá v nedodržení technologické kázně a v nedostatečné vstupní, mezioperační i výstupní kontrole...Obdobné poznatky dokumentují i závěry z kontrol a revizí prováděných finančními orgány. V průběhu minulého roku bylo finančními správami a revizním odborem ministerstva financí ČSR zjištěno ve více než 60 % případů porušení finanční a hospodářské kázně. Orgánům prokuratury bylo pro všeobecný prokurátorský dozor předáno 1700 případů, kromě toho bylo podáno 276 oznámení pro podezření z trestného činu. Do státního rozpočtu, včetně rozpočtu federace, bylo uloženo dodatečně odvést 666 mil. Kčs. Jenom na pokutách za porušení povinností v oblasti správy národního majetku bylo uloženo 13 mil. Kčs. Současně při těchto kontrolních akcích bylo konstatováno, že podniky ve snaze splnit ukazatele rozhodné pro hmotnou zainteresovanost provádějí např. neoprávněnou fakturaci, fiktivně předávají zásoby i nesprávně časově rozlišují náklady a výnosy. Tím dochází v účetnictví podniku ke zkreslování hospodářských výsledků, což je třeba považovat za zvlášť společensky nežádoucí. Za porušování předpisů o účetnictví uložily finanční správy v roce 1986 sankce 377 pracovníkům, to je téměř 10krát více než v roce 1985. K vyvozování osobní odpovědnosti vedeme finanční správy proto, že s tímto stavem v podnicích je nezbytné rázně skoncovat. Nejde jen o neoprávněně vyplacené podíly a prémie, ale především o škody morální a politické.“ [1]. Z toho plyne, že selhání jediného muže přerůstalo do kriminality. Na druhou stranu za nedodržováním finanční a technologické kázně se mohly skrývat i diskoordinace v dodávkách potřebných komplementárních výrobních statků, bez nichž se nedá dokončit výroba a splnit plán, a tudíž bylo nutné použít méně kvalitní náhrady, či nějakou náhradu získat pokoutně. Je také patrné, že rozsah kontrol byl poměrně nízký, ostatně kontroly také něco stojí. Pro srovnání v rámci výrobně-hospodářských jednotek (VHJ), těch bylo v průmyslu k 31. XII. 1985 168 rozpadajících se na 1 109 organizací, existovalo ke konci komunismu na 1700 národních podniků (myšleno v ČSSR). V průmyslu bylo těchto podniků koncem roku 1988 v ČSSR 890 a malých provozoven bylo v průmyslu koncem roku 1986 2 187 [2]. Čísla jsou sice za ČSSR a kontroly se jistě prováděly i v SSR a u podniků spravovaných federální vládou, ale i tak jsou řádově o dost jinde, a to pokud budeme uvažovat o tom, že bylo kontrolováno ročně mnohem více než 15 organizací. A to ještě nemáme čísla za malé provozovny ve službách a za zemědělské podniky a provozovny. Nikodýmova citace také ukazuje na ošidnost plnění různých plánovacích kritérií.


M. Mrázek poukázal na problém diskoordinací v dodávkách komplementárních výrobních statků, které jsou nutné na dokončení výroby anebo na spotřebu spotřebních statků, bez nich není možné výrobu řádně dokončit ani řádně spotřebovávat: „Z pohledu centra by měly loňské výsledky státního závěrečného účtu vést přinejmenším k zamyšlení nad provázaností, vybilancování a proporcionálností plánu, která je zejména na nižších úrovních, a to podtrhávám, naprosto nedostatečná. Dokumentují to mj. rozpory mezi finančními plány a ostatními částmi plánu v řadě podniků, řada otevřených problémů v dodavatelsko-odběratelských vztazích apod. Nedá se např. rozumně vysvětlit, že třeba důlní podnik dostane náročně stanovené úkoly těžby i odbytu, ale není v jeho moci ovlivnit potřebný přísun vagónů pro nezbytný odvoz vytěženého uhlí, přičemž se zcela ztrácí efekt z mimořádné iniciativy horníků, nabíhají neplánované vícenáklady, o politických škodách ani nemluvě. Podnikům pletařského průmyslu jsou např. rozepisovány vysoké úkoly v objemech výroby, ale odbyt vázne a ani bilance základní vstupní surové příze neodpovídají výrobním úkolům. Na druhé straně máme kapacity na výrobu příze, ale ty nejsou využity, protože nemají dostatek pracovních sil atp. Pracovní síly u řady nových kapacit chybějí, protože nejsou v prvé řadě byty. A tak bych mohl pokračovat ve specifikaci vzájemně provázaného řetězce příčin a následků současného stavu, který vyúsťuje navíc vždy i v neplnění záměrů finanční politiky.“ [3]. Tato citace je zajímavá i tím, že poukazuje na to, jak vysoce komplexní je moderní ekonomika. Vše souvisí se vším! Ukazuje to také na schopnost socialismu zvrátit mimořádné pracovní výkony (viz i dále).


Za takové situace nepřekvapí, že se hledaly alternativní možnosti. Ministr J. Nikodým k tomu uvedl, že: „Prvky nového hospodářského mechanismu ověřujeme experimentálně ve čtyřech VHJ. Zájem ale projevily i další organizace...Podmínky úplného chozrasčotu pro podniky budou tvrdší a obstojí jen ten, kdo bude mít dobrou koncepci rozvoje, kdo bude mít dobře připravený pracovní kolektiv. A to nepřijde samo sebou.“ [4]. Jak jsme již viděli, tak některé podniky pracovaly již v režimu chozrasčotu, k tomu se později ještě vrátíme. Otázkou je, co by se stalo s neúspěšnými podniky? Šly by do likvidace a pracovníci by dostali výpověď? Asi ne.


Neplánovaně plánované hospodářství
„Základní příčinu špatných výsledků ministerstva průmyslu vidí poslanci především v tom, že plán tohoto resortu a jeho rozpracování v podobě a kvalitě, v jaké existoval v průběhu loňského roku, nemohl být a také nebyl řídícím dokumentem, plnícím své poslání. Jak jsme se mohli přesvědčit při svých četných průzkumech všemi výbory, byly podniky, kde celý rok pracovaly v atmosféře nepřijatého plánu. Tento naprosto nežádoucí stav měl především subjektivní příčiny. Jeho důsledkem ovšem bylo, že například iniciativa pracujících v podnicích a závodech se nemohla projevit jako jeden z rozhodujících intenzifikačních faktorů, ale stále se je jenom nahrazovaly nedostatky v plánování, řízení a organizaci práce.“. Situace byla pro rok 1987 v mnoha směrech podobná, a to i přes provedenou objektivizaci plánu (tj. změkčení plánu): „Plnění úkolů za dosavadní období letošního roku ukazuje, že se jen velmi pomalu daří překonávat loňské negativní tendence. Přestože byla provedena objektivizace plánu roku 1987, stále se na mnoha místech setkáváme s názory na jeho úkoly i na úkoly celé 8. pětiletky, jaké existovaly loni při posuzování plánu na rok 1986. Mnohde se mlčky kalkuluje znovu s další objektivizací. Dosavadní výsledky hovoří o opětném nedostatku finančních zdrojů ve státním rozpočtu, protože tvorba rozhodujících příjmových položek není zabezpečována v souladu s plánem podobně jako loni.“ [5]. Autor této citace M. Mrázek se však mýlí, protože hlavním zdrojem intenzifikace hospodářství je větší množství a vyšší kvalita kapitálových statků. Možná má však přece jen pravdu v případě socialistického hospodářství, pokud si uvědomíme, že socialistické hospodářství trpí problémem selhání jediného muže. Čili například kapitálové statky (včetně těch komplementárních) jsou, ale lidé nejsou dostatečně motivovaní. To je však dáno zvrácenými motivacemi hesla: každý dle svých možností, každému dle jeho potřeb. Jak bylo tradicí, požadoval řečník zlepšit řízení: „Státní rozpočet byl vloni realizován v podstatně jiné struktuře, než jakou předpokládal zákon ČNR, a obtížně se zabezpečovala jeho vyrovnanost. Rozhodujícím způsobem zde působila především horší kvalita růstu, než s jakou počítal státní plán a státní rozpočet. Při hledání příčin zjišťujeme, že výrazně negativně působily subjektivní vlivy, jako je např. úroveň norem, úroveň řídících kádrů, nedodržování plánovací disciplíny a rozpočtové kázně, nekvalitní práce atd. S těmi se musí chozrasčotní sféra vypořádat naprosto jednoznačně. Je nesmírně důležité a potřebné, aby je řešila vždy ta úroveň řízení, která je k tomu nejvíce kompetentní, a aby se nepřenášely donekonečna požadavky na jejich řešení stále jen směrem nahoru.“ [6]. Je zřejmé, že se volalo i po tom, aby se zbytečně nezatěžovalo plánovací centrum. Podobná situace nastala i během 7. pětiletky (roky 1981 až 1985), kdy plánovací komise nebyla schopna sestavit plán na léta 1981 až 1985, takže první dva roky byla ekonomika řízena pouze ročními plány. Pětiletý plán, o jehož stabilitě se mohl plánovačům jenom zdát, byl dotvořen až na počátku třetího roku pětiletky [7]. Problém však nebyl v řízení, problém byl v nemožnosti svobodně podnikat a držet soukromě výrobní faktory. Tolik na závěr k celé kapitole o průmysl, zaostalosti a diskoordinaci. Čtenář si může udělat sám o špatném stavu tehdejšího hospodářství.
 

 

[1] Stenoprotokoly 6. schůze České národní rady: Úterý 30. červena 1987, Ministr financí ČSR Jiří Nikodým, list s006002, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/006schuz/s006002.htm.
[2] Průcha, s. 704 a 762-763.
[3] Stenoprotokoly 6. schůze České národní rady: Úterý 30. červena 1987, Zpravodaj poslanec Miroslav Mrázek, list s006003, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/006schuz/s006003.htm.
[4] Stenoprotokoly 6. schůze: České národní rady Úterý 30. červena 1987, Ministr financí ČSR Jiří Nikodým, list s006002, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/006schuz/s006002.htm.
[5] Stenoprotokoly 6. schůze České národní rady: Úterý 30. červena 1987, Zpravodaj poslanec Miroslav Mrázek, list s006003, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/006schuz/s006003.htm.
[6] Ibid.
[7] Průcha, s. 699. Autoři píší, že první dva roky tak 7. pětiletka neexistovala.