Jdi na obsah Jdi na menu
 


U rudého snědeného krámu IX.G: Projev místopředsedy vlády ČSR Františka Šrámka

8. 9. 2015

Úpadek hospodářství
Ve stenoprotokolech České národní rady (ČNR) za období let 1986 až 1989 (1990) se nacházejí dva velmi zajímavé projevy ohledně stavu českého průmyslu a možnostech hospodářského pokroku nakonci období socialistické ekonomiky. Oba dva se nacházejí ve stenoprotokolech 5. schůze z pondělí 30. března 1987. Tato schůze se stavem průmyslu a hospodářským pokrokem zabývá poměrně obsáhle, i když není rozhodně jedinou schůzí, která se tímto tématem zabývá. Nyní si (nejen) je ve zkratce přiblížíme a každému z těchto dvou projevů věnujeme jeden díl této kapitoly. První projev pronesl místopředseda vlády ČSR a komunista František Šrámek, který byl i předsedou České komise pro vědeckotechnický a investiční rozvoj a dříve i ministrem výstavby a techniky [1]. Byl tedy zřejmě osobou povolanou. Již jsme s ním měli čest se seznámit. V jeho projevu jde v podstatě o popsání neduhů veřejného vlastnictví výrobních faktorů, čili socialistického hospodářství v kostce.


Dle něj se stav ekonomiky postupně zhoršoval a netýkalo se to jen českého průmyslu: „Výsledky minulé pětiletky i výsledky uplynulého roku ukazují, že se plně nedaří zabezpečovat rozvoj naší ekonomiky cestou intenzifikace. Ze zhodnocení vývoje v minulém roce, stavu rozpracování 8. pětiletky a zejména zabezpečení plánu na rok 1987 vyplývá, že rozsah problémů v řadě oblastí československé ekonomiky, včetně odvětví řízených českou vládou, narůstá. Růst efektivnosti a kvality neodpovídá úkolům stanovených XVII. sjezdem strany. Trvá - a počátkem tohoto roku se prohloubila - destabilita v materiálně technickém zásobování i značný sortimentní, objemový a časový nesoulad vzájemných dodávek, nerytmičnost výroby, růst zásob. Prohlubují se nepříznivé tendence v investiční výstavbě a ve využití stávajících výrobních kapacit. Znepokojivý je i vývoj obchodní a platební bilance s nesocialistickými a rozvojovými státy. Neplní se plánované objemy ve vývozu, roste podíl vývozu na dlouhodobé úvěry. Současně se zvyšují tlaky a požadavky na dodatečně dovozy, a to ani ne tak na progresivní techniku, jako na výrobní a osobní spotřebu.“ [2]. Patrné jsou významné diskoordinace ve výrobě komplemetárních statků, špatné vystižení poptávky spotřebitelů a dalších výrobců, zvrácení a neúspěch některých provedených investic (to bylo ostatně vidět i na nízkém využívání základních prostředků) a vůbec celkový úpadek hospodářství. Řečník si plně uvědomoval důsledky tohoto stavu: „Zastavit tyto tendence je v současné době jedním z nejnaléhavějších úkolů, protože pokračovat v těchto tendencích a přístupech znamená ohrozit realizaci hospodářské linie XVII. sjezdu...K udržení československé ekonomiky na úrovni průmyslově vyspělých zemí je třeba zabezpečit dynamický růst, a to i s výrazným využitím a účastí na Komplexním programu vědeckotechnického pokroku členských zemí RVHP do roku 2000, který je i pro odvětví řízená českou vládou - akčním programem urychlování vědeckotechnického pokroku.“ [3].


Syndrom velkých očí
Podobně jako jakékoliv jiné hospodářství, tak i hospodářství na bázi veřejného vlastnictví výrobních faktorů hospodaří za situace, kdy jsou výrobní faktory vzácné. Nemožnost provádět ekonomickou kalkulaci, která plyne z toho, že ceny neodrážejí vzácnost, což je dáno tím, že neexistují podnikatelé a soukromé vlastnictví, znamená, že není možné určit, které aktivity jsou z hlediska spotřebitelů nejdůležitější a měly by být uspokojeny přidělením výrobních faktorů. Je tedy potřeba najít alternativní (byrokratický) systém přidělování výrobních faktorů různým aktivitám. Ten však není schopen zabránit diskoordinacím v dodávkách komplementárních výrobních statků, které jsou nutné pro dokončení produkce nebo řádnou spotřebu, není schopen zabránit výrazným nedostatkům v zásobování a plýtvání výrobními faktory. Často trpí i problémem selhání jediného muže (blíže k uvedenému viz zejména podkapitola 9.2 a 9.5). Má však ještě zřejmě jeden důsledek. Politický proces přidělování vede k nadměrnému přidělování respektive přesněji slibování nadměrného přidělování výrobních faktorů. Snaha politiků uplatit zájmové skupiny a podporovatele včetně části lidu (snaha o udržení jistot) a snaha politiků naplnit vlastní zájmy, vede k nadměrnému množství úplatků a výdajů na udržení se u moci a na vlastní zájmy. Jak bylo již dříve uvedeno: "Motivace, cíle, a tedy chování jednotlivých státních institucí nakonec není odlišné od skupin organizovaného sobectví - lobby, klanů, svazů." [4]. Prostě lidé jsou prostě pořád lidé a vstupem do služeb státu u nich nedochází ke konverzi na anděly. Toto dobře ilustruje řeč poslance A. Skoupého, který uvedl na 4. schůzi ČNR ze dne 10. prosince 1986, že: „Plán v současné situaci může úspěšně podobné problémy řešit pouze tehdy, bude-li na jedné straně preferovat rozvojové programy a na druhé straně důsledně prosazovat programy útlumové. Tak jako ve všech předchozích pětiletkách, ani v této se zatím nepodařilo plně prosadit jasnou strukturu a potřebnou strukturalizaci jednotlivých odvětví. Limitované prostředky na rozšířenou reprodukci se potom nežádoucím způsobem rozptylují [5].


Důvodem slibování nadměrného přidělování výrobních faktorů je to, že politici neplatí z vlastního, ale z cizího majetku. Ten je získán skrze donucení buď zestátněním, inflací (spojeno s platidlem s nuceným oběhem) anebo daněmi (či půjčkami, které spočívají na budoucím zestátnění, inflaci nebo daních). Ti, na které je toto břemeno uvaleno, mají omezené možnosti se mu vyhnout, a to obzvlášť v době tvrdší diktatury. To vede k menším ohledům na tento majetek ze strany politiků. Dále politici mají omezené funkční období, a to platí často i pro diktatury. Jednotlivé kliky a zájmové skupiny dané diktatury spolu zápasí o moc. Vítezství jedněch znamená odstavení druhých. Vládnoucí diktaturu navíc ohrožují i zájmové skupiny z venku. Daný politik tak ví, že nebude vládnout věčně a neodevzdá svoji vládu do rukou svých potomků nebo přátel. Tři z pěti komunistických prezidentů se poroučeli z trůnu pod politickým tlakem. Pád utrpěli i lidé jako Slánský, Barák, Dubček a to se týkalo i jejich soudruhů. Jinými slovy zainteresovanost politiků na dobrém, přiměřeném a z hlediska rizika vyváženém hospodaření není velká. Je to jako podnikat, když ztráty nese někdo jiný a nemůže se jim vyhnout. Navíc politici jsou obětí klamu, který na ně líčí jejich podřízení: "Nejprve nadhodnocují své potřeby a význam a přínosy svých projektů a investic a zároveň podhodnocují náklady včetně potřebného času na uvedení projektu do provozu.". Po přidělení rozpočtu je pak obtížné již rozběhnutou akci zastavit a státní projekty běží i léta poté, co se ukázaly jako neefektivní nebo zadání bylo nereálné. Při ohrožení rozpočtu (tj. svého příjmu) státní instituce nepostupují jako podnikatelé, kteří se často snaží snížit své náklady, protože jinak přijdou díky konkurenci o své živobytí, ale místo toho: "...okamžitě hrozí omezením nebo zrušením služeb tam, kde to pro veřejnost bude nejbolestnější…” [6]. A. Skoupý k tomu uvedl, že: „Nadále dochází k překračování rozpočtových nákladů nově zahajovaných staveb, nedaří se snižovat rozestavěnost, z hlediska resortů je plnění značně nerovnoměrné.“ [7]. Politický boj také vede k tomu, že politici a úředníci souhlasí s úsporami všude jinde, než u svého rozpočtu [8].


Z těchto důvodů dochází ke vzniku řekněme jakoby syndromu velkých očí, který dále prohlubuje problémy se špatným směřováním investic do (z hlediska spotřebitelů) méně hodnotných užití (či do nehodnotných „užití“), což vede k horšímu uspokojení potřeb spotřebitelů, dále to prohlubuje problémy s diskoordinací v produkci, objevování, využíváním a vytvářením informací a znalostí, které jsou vyvolány nemožností ekonomické kalkulace, čili neexistencí podnikatelů a soukromého vlastnictví výrobních faktorů a problémy dané selháním jediného muže a snahou udržet jistoty poddaných. Protože však výrobní faktory jsou pořád vzácné a jejich množství je omezené, je časem nutné bolestivě redukovat plány. K tomu došlo i ve druhé polovině 80. let. (dle podkapitoly 9.5 k změkčení důsledků nepříznivé hospodářské situace na životní úroveň lidu došlo i dříve) Fr. Šrámek prohlásil, že: „V závěrech 5. zasedání vyslovil ústřední výbor požadavek, aby resorty vypracovaly návrhy na zastavení málo efektivních rozestavěných akcí a na odsun nově zahajovaných staveb v letech 1987 - 1988 o 15 - 20 %. Ukládá, aby nové stavby byly povolovány až po vícesměnném využití stávajících kapacit. Státní plánovací komise, Státní komise pro vědeckotechnický a investiční rozvoj spolu s národními komisemi mají uloženo provést prověrku technickoekonomické úrovně a nezbytnosti staveb v této pětiletce a nepřipustit zahajování těch, které neodpovídají potřebám rozvoje národního hospodářství a postupným strukturálním změnám. Rozhodující úlohu při plnění tohoto úkolu musí v odvětvích řízených českou vládou - sehrát Česká plánovací komise a Česká komise pro vědeckotechnický a investiční rozvoj.“ [9].


Takové rozhodnutí je bolestivé u již rozestavených staveb, do kterých byly již utopeny služby výrobních faktorů. Práci na ně vynaloženou již vrátit nelze, půdu lze mnohdy použít až po jejich přestavbě nebo stržení, vyrobené kapitálové statky lze dílem použít jinde (zpravidla s nějakými náklady) a dílem se použít jinde nedají. Závisí na jejich specifičnosti a nákladech na změnu jejich účelu. Například pláty na kovové nádrže nebo volné cihly stačí roztavit anebo převést jinam (i to však něco stojí), ale na textilním mykacím stroji těžko budete schopni pálit střešní tašky nebo chovat prasata. Část výrobních faktorů tak byla nevratně vynaložena na produkci, která nebyla dokončena a nikomu nepřinesla žádný užitek. Tyto ztracené výrobní faktory snižují disponibilní zásobu výrobních faktorů na krytí důležitějších a urgentních potřeb spotřebitelů. Společnost tak zchudla. Samozřejmě je nutné přepracovat komplexní plán, což trvá dlouho. K takovým situacím dochází i na svobodném trhu, rozdíl však je, že zde podnikatelé a kapitalisté, kteří jim půjčili své ušetřené prostředky, jednají na vlastní triko (soukromý majetek včetně výrobních faktorů), dále tito mohou využít cen (a jejich změn) odrážejících vzácnost a mohou tedy provádět ekonomickou kalkulaci, dále zde vývoj trhu směřuje výrobní faktory skrze ztráty a zisk k těm podnikatelům a kapitalistům, kteří nejlépe a s co nejnižšími náklady uspokojují přání spotřebitelů a navíc je podnikatelů a kapitalistů mnoho a mohou tedy lépe využívat subjektivní, praktické, rozptýlené a obtížně sdělitelné informace a znalosti a mohou je i lépe objevovat a vytvářet. Tento decentralizovaný systém funguje pak hladším způsobem, než socialistické hospodářství (veřejné vlastnictví výrobních faktorů).


“Lepení“ výroby
Existuje ještě jedna tendence, která se dá očekávat u socialistické ekonomiky, a to zvláště u těch s poněkud lidštější tváří (určitě to neplatí obecně pro socialistické ekonomiky stalinského, gottwaldovského a hitlerovského stylu). Za přednost socialismu jsou považovány tzv. jistoty, které jak jsme již viděli, jsou často spojeny s jinými nejistotami, to je zde nyní však vedlejší. Jednou z jistot má být jistota stabilního zaměstnání, ta však vyžaduje redukování počtu přesunů pracovní síly z jednoho užití do druhého užití a případně i mezi-regionální přesuny. Pro tuto jistotu není moc přijatelné, aby člověk začal jako pracovník na pásu, pak se z něj stal prodavač, dále údržbář a nakonec skončil jako řidič atd. To totiž znamená nutnost se učit novým věcem, zapracovat se v novém kolektivu a někdy i nutnost stěhování za prací. Tendence tedy bude směřovat k tomu, aby se takovým věcem předcházelo (i když tyto věci zákoník práce za ČSSR umožňoval) a budou se konzervovat staré výroby a staré teritoria produkce. Čím déle bude tento proces probíhat, tím více bude struktura ekonomické produkce odtrženější od potřeb spotřebitelů a výrobu obnovující investice (už tak nedostatečné), tak budou přicházet i tímto způsobem více vniveč. Nakonec budou muset být alespoň částečně dříve nebo později odepsány. Co se týká investic určených na zvětšení rozsahu a kvality produkce, bude vliv této tendence podobný. Protože z hlediska jistoty stabilního zaměstnání je lepší modernizovat a rozšiřovat stávající provozy a budovat zcela nové provozy u těch stávajících, než budovat někde jinde nové provozy, protože to narušuje stabilitu zaměstnání (nutnost stěhování nebo dojíždění), protože je nutné do těchto nových provozů dostat zaměstnance. Nejvýhodnější tedy bude asi staré provozy nechat být a k nim „lepit“ nové investice. V praxi se toto vše může projevit tak, že podnik pracuje zhruba dále tak, jak pracoval (a na stejném místě) a vedle toho se zavede nějaký modernizovaný či zcela nový výrobek, který je vyráběn v malých objemech. Staré výrobky, na které jsou lidé zaběhnutí, pokračují v masovější výrobě dále, protože je to dobré pro jistoty. Samozřejmě jde o tendenci, protože každé hospodářství musí reagovat na hlubší změny, děj se, co děj. V socialistickém hospodářství bude tato tendence silnější, což bude zvyšovat těžkopádnost ekonomiky při reagování na změny poptávky ze strany spotřebitelů a vládců. I proto možná komunistický poslanec J. Koláčný na 2. schůzi ČNR ze dne 3. července 1986 uvedl, že podíl  nových výrobků z celkové výroby zboží v minulém roce představoval malou část [10].


Inferiorita socialistického hospodářství proti zemím se smíšeným kapitalisticko-socialistickým hospodářstvím
Místopředseda vlády a předseda České komise pro vědeckotechnický a investiční rozvoj František Šrámek šel ještě dále a přímo v ČNR prohlásil o jedné ze dvou nejvyspělejších socialistických ekonomik tehdejšího světa: „Otázkou je, proč náš inovační cyklus - od záměru k uvedení kapacity do provozu - je většinou delší než v průmyslově vyspělých státech. Již po desetiletí jsme v situaci, že se centrum brání tlaku na zahajování dalších a dalších investic, přičemž krátce po zahájení se u řady plánem schvalovaných staveb zjišťuje jejich vážné neplnění. Nedostatky v projekci, ve stavebních pracích, dodávkách technologií, jejich montáži, jsou obvykle omlouvány nedostatkem kapacit.“ [11]. Podobný názor měl na stejné schůzi komunistický poslanec J Matyáš: „Všude se nám při bližším pohledu vedle subjektivních příčin, kterých je dost a lze je urychleně odstraňovat, objevily i příčiny výrazně systémového charakteru. Proto jsme velmi uvítali schválené zásady přebudování hospodářského mechanismu, protože ty nehovoří o vědeckotechnickém pokroku jako o oblasti, kterou je nutno plánovat a řídit vedle výrobního procesu. Jejich koncepce vychází z poznání základní příčiny našeho ekonomického zaostávání, kterou je současná úroveň výrobních vztahů. Nezbytný rozvoj výrobních vztahů ve vzájemné dialektice s výrobními silami je třeba zabezpečit právě přebudováním hospodářského mechanismu. Tak to také jasně zaznělo i na XXVII. sjezdu KSSS.“ [12]. Tím upozornil i na to, že na zvrácení přínosů vědy a výzkumu měly vliv i diskoordinace v dodávkách výrobních statků pro vědu a výzkum a pro jejich realizaci. Dále tentýž poukázal na nedostatečnou dělbu práce: „Je rovněž velmi diskutabilní, jestliže se kapacita vědeckovýzkumné základny věnuje řešení toho, co je jinde ve světě již známo a využíváno, a to jen proto, abychom nahradili určitý objem dovozu za devizi. Krátkodobou potřebu nám to sice třeba pomůže vyřešit, ale podporujeme tím další relativní zaostávání za světovou špičkou, protože vědeckovýzkumná základna by měla přinášet zcela nová, progresivní a špičková řešení a ne to, co již je jinde objeveno.“ [13]. Soběstačností se jde prostě k chudobě.


Zkreslené výsledky vývojové a výzkumné činnosti
Fr. Šrámek upozornil i na zkreslení výsledků vývojové a výzkumné činnosti a nemožnost zachytit její přínosy. Státní plán zachycoval jen ty přínosy, které se týkaly úkolů státního plánu technického rozvoje. Nebyl dostatečný přehled o skutečných přínosech výzkumné a vývojové základny řízené VHJ a podniky: „Tento přehled je přitom významný a naléhavý, jestliže se má posoudit účinnost nebo dokonce oprávněnost existence výzkumných ústavů a pracovišť v jednotlivých odvětvích a oborech. Je to dluh, se kterým se dosud nevypořádala ani teoretická fronta, ani pracovníci České komise pro vědeckotechnický a investiční rozvoj, ani odborníci ústředních orgánů. Výsledky výzkumné a vývojové základny zkresluje, že v prostředcích vynakládaných ze státního rozpočtu na rozvoj vědy a techniky v ČSR jsou zahrnuty i výdaje na činnosti nevýzkumné povahy. Dále jsou do těchto výdajů zahrnovány činnosti mající charakter speciálních výkonů a funkcí, které však mají reálné výsledky. Tak například výzkumné ústavy českého ministerstva zdravotnictví poskytují speciální klinickou a léčebnou péči obyvatelstvu s kapacitou představující více než 1200 lůžek.“ [14]. Atd. Inovační činnost hospodářství byla dle řečníka malá: „Obdobná situace je i ve výzkumných ústavech jiných ústředních orgánů. Chci tím říci, že rozsah výzkumné a vývojové základny nevýrobní sféry je v ČSR poměrně vysoký. I když činnost této výzkumné a vývojové základny umožnila v řadě případů zdokonalit výrobní technologie, zabezpečit zvýšení technickoekonomických ukazatelů produkce, zajistit energetické a materiálové úspory i růst produktivity práce, je třeba konstatovat, že vědeckotechnický rozvoj VHJ a podniků probíhal v uplynulém období převážně jen v tradičních oborech na úkor oborů nových a progresivních. To způsobilo, že výrobní proces probíhal většinou v nezměněných podmínkách, jak pokud jde o výrobky, tak technologie. Inovované výrobky sloužily z větší části k rozšíření sortimentu a pouze z menší části k náhradě výrobků nízké technické úrovně a kvality. Počet původních řešení v úrovni vyšších inovačních řádů, které by měly vliv na podstatné zvýšení technickoekonomické úrovně výroby a výrobků, byl malý.“ [15]. Výroby se jakoby „lepily“.


Řečník si všiml i diskoordinací v dodávkách výrobních statků, které podvazovaly intenzifikaci hospodářství a jeho modernizaci (tj. kvalitativní růst hospodářství, čili kvalitativní hospodářský pokrok): „Rozvoj odvětví řízených českou vládou není určován jen efektivností práce jejích ústředních orgánů, výrobních hospodářských jednotek, podniků, výzkumných ústavů a ostatních organizací. Jejich výsledek je odvislý od dodávek strojů a zařízení, které rozhodují o zvýšení technickoekonomické úrovně výroby a přitom spadají do působnosti federálních orgánů. Přitom od plnění dodávek z těchto odvětví závisí obnova výrobních zařízení, modernizace výroby a nových technologií pro investiční výstavbu. Výkyvy, které se v tomto plnění projevují, měly v posledním období negativní dopad na technickoekonomickou úroveň výrobní sféry řízené českou vládou.“ [16]. Patrné z uvedeného je, že existovalo i jistý informační šum mezi českými a federální institucemi. Řečník také volal proti heslu každému dle jeho potřeb, kdy požadoval, aby změna myšlení se projevila mimo jiné v tom, že na všech úrovních bude dennodenně nastolována otázka vztahu mezi vynaloženými prostředky a jejich přínosy [17].


Kolektiv V. Průchy v 2. díle „Hospodářských a sociálních dějin Československa v letech 1918-1992“ uvádí k diskoordinacím, že: „Některé chronické problémy čs. ekonomiky byly kritizovány desítky let, ale k nápravě nedošlo. To se týkalo poruch v dodavatelsko-odběratelských vztazích, nadměrné rozestavěnosti, nízké efektivnosti využívání základních fondů a zahraničněobchodní směny, špatné údržby domů, trvajícího nedostatku některých druhů zboží (např. automobilů, stavebních materiálů nebo nábytku), zaostávání placených služeb aj.“ [18]. Poruchy v dodavatelsko-odběratelských vztazích, nadměrná rozestavěnost a nízká efektivnost využívání základních fondů jsou příznaky (nejen) diskoordinací ve výrobě komplementárních výrobních statků.

 

[1] K Františku Šrámkovi viz česká wikipedie, heslo „František Šrámek“.
[2] Stenoprotokoly 5. schůze: Pondělí 30. března 1987, Místopředseda vlády František Šrámek, list s005001, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/005schuz/s005001.htm.
[3] Ibid.
[4] Rambousek, s. 57.
[5] Stenoprotokoly 4. schůze České národní rady: Středa 10. prosince 1986, Poslanec Alois Skoupý, list s004003, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/004schuz/s004003.htm.
[6] Rambousek, s. 53-54.
[7] Stenoprotokoly 4. schůze České národní rady: Středa 10. prosince 1986, Poslanec Alois Skoupý, list s004003, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/004schuz/s004003.htm.
[8] Rambousek, s. 113 a 115.
[9] Stenoprotokoly 5. schůze: Pondělí 30. března 1987, Místopředseda vlády František Šrámek, list s005001, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/005schuz/s005001.htm.
[10] Stenoprotokoly 2. schůze: České národní rady: Čtvrtek 3. července 1986, Poslanec ing. Jan Koláčný, Csc., list s002005, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/002schuz/s002005.htm.
[11] Stenoprotokoly 5. schůze: Pondělí 30. března 1987, Místopředseda vlády František Šrámek, list s005001, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/005schuz/s005001.htm.
[12] Stenoprotokoly 5. schůze: České národní rady: Středa 30. března 1987, Poslanec Jindřich Matyáš, list s005005, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/005schuz/s005005.htm. KSSS = Komunistická strana Sovětského svazu.
[13] Ibid.
[14] Stenoprotokoly 5. schůze: Pondělí 30. března 1987, Místopředseda vlády František Šrámek, list s005001, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/005schuz/s005001.htm.
[15] Stenoprotokoly 5. schůze: Pondělí 30. března 1987, Místopředseda vlády František Šrámek, list s005002, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/005schuz/s005002.htm. VHJ = výrobně hospodářská jednotka.
[16] Ibid.
[17] Ibid.
[18] Průcha, s. 694.