Jdi na obsah Jdi na menu
 


U rudého snědeného krámu IX.F: HDP a zemědělství

1. 9. 2015

Hrubý domácí produkt
Citovaná publikace z pera V. Průchy a jeho kolektivu uvádí také růsty hrubého domácího produktu (HDP) v evropských zemích RVHP. Pro ČSSR se tam uvádí pro roky 1976 až 1980 3.7 %, pro roky 1981 až 1985 1.8 % a pro roky 1986 až 1989 2.0 % [1]. To není úplně málo, i když je třeba mít na paměti, že to bylo dosaženo z velké části extenzifikací hospodářství, která byla spojena s velkým opotřebením (a i spotřebováním) strojů, budov, nástrojů, zařízení atp., přičemž nemálo těchto kapitálových statků bylo zastaralých.  Tudíž tento růst nebyl dlouhodoběji udržitelný. Navíc však přepočty a porovnání vývoje HDP s jinými státy prováděné mezinárodními institucemi vždy vycházely primárně z oficiálních kursů. Pavel Kohout uvádí, že odhady OSN československého HDP před rokem 1990 vycházely z oficiálního kursu 15 Kčs za dolar. „Skutečný kurs na černém trhu však podle autorů Švejnara a Dyby činil v letech 1980-84 průměrně 29,10 Kčs/USD, v roce 1989 dokonce 47,40 Kčs/USD. Když komunisté v roce 1989 v rámci „přestavby“ umožnili experimentální konání devizové aukce pro státní podniky, dolar dosáhl kursu neuvěřitelných 121,24 korun československých za jeden dolar.“. Zajímavé je, že podle Pavla Kohouta bylo na tom Československo v roce 1948 podobně jako Rakousko, a že za předpokladu podobného vývoje (Rakousko nemělo zrovna pověst ekonomického tygra), by u nás musela být úroveň bohatství zhruba stejná. To pak vede autora k závěru, že: „Suma sumárum, budování socialismu nás v letech 1949-89 přišlo v průměru na 3 366 Gearyho-Khamisových dolarů na osobu a rok. Tyto ztráty se však prohlubovaly každým rokem s tím, jak rostla míra zaostalosti československé ekonomiky. V roce 1989 ztratil v důsledku socialismu každý občan tehdejší ČSSR dohromady 7 592 dolarů podle Gearyho-Khamise.“ V oficiálním kursu 15 Kčs/USD by těch 3366 Gearyho-Khamisových dolarů bylo bezmála 50,5 tisíce Kčs. 7 592 těchto dolarů by pak bylo skoro 114 tisíc Kčs. Kdybychom počítali podle černého kursu dle Švejnara a Dyby, došli bychom ke ztrátám ve výši téměř skoro 98 tisíc Kčs na osobu a ke ztrátám skoro 221 tisíc Kčs na osobu jen za samotný rok 1989. [2]. Toto je nutné brát ovšem jen jako hrubý odhad.


Zemědělství
Kolektiv V. Průchy v 2. díle „Hospodářských a sociálních dějin Československa v letech 1918-1992“ uvádí pozvolný růst zemědělské výroby do roku 1965, mezi lety 1966 až 1975 kvalitativní skok, na nějž navázal další vzestup pokračující až do roku 1989. Od poloviny 60. let se zrychlil přechod k velkovýrobnímu hospodaření zemědělských podniků, rozšiřovala se investiční činnost, pokročila mechanizace (viz i stáří strojů a zařízení v zemědělství uvedené v podkapitole 9.1), zlepšovala se organizace práce a do praxe pronikaly v širší míře vědecké poznatky. „V 80. letech patřilo Československo k zemím s vysoce koncentrovanou a technicky vyspělou zemědělskou výrobou, která zabezpečovala rozhodující část domácí spotřeby surovin.“. Při srovnání tempa růstu zemědělské výroby v ČSSR se světovými regiony si nevedla země vůbec špatně. V letech 1966 až 1975 byla země dokonce dle Tab 3.25 Mezinárodní srovnání průměrných ročních přírůstků zemědělské výroby za několikaleté období premiantem a ani později si nevedla špatně a dosahovala většinou jen o trochu nižšího přírůstku než celý svět [3]. Dále k investicím autoři píší, že: „Zemědělství již bylo mechanizací dostatečně vybaveno a na některých úsecích i přesyceno, což snižovalo stupeň jejího využití…Vybavenost pracovníka v zemědělství základními prostředky dosáhla v roce 1989 v průměru 516 tis. Kčs a byla o 9 % vyšší než v průmyslu, ale vybavenost stroji a zařízením o 41 % nižší. Stupeň opotřebení strojů a zařízení (v běžných cenách) se zvyšoval v letech 1980 až 1989 ze 49 % na 59 % a byl podobný v celém národním hospodářství.“. Pro představu pár dat ke vzestupu mechanizace v zemědělství za roky 1970 až 1989: traktory vzestup za dané období o 2.8 %, nákladní auta o 237.5 %, sklízecí obilní mlátičky o 30 %, sklízeče brambor o 41 % a spotřeba průmyslových hnojiv o 24 % [4].


Pro představu také pár dat ke vzestupu (někdy i poklesu) výroby některých plodin v ČSSR za období od let 1966-1970 až do roku 1989 (počet obyvatel v té době ovšem o něco stoupl, ale většinou ne o tolik, jako ukazují uvedená procenta): obiloviny vzestup za dané období o 72.5 %, brambory pokles o 44 %, cukrovka pokles o 11 %, řepka a řepice vzestup o 461 %, chmel vzestup o 33.9 %, pícniny vzestup o 46 % a víno vzestup o 59.5 %. U hektarových výnosů to bylo za stejné období: obiloviny vzestup o 79 %, brambory vzestup o 22.5 %, cukrovka pokles o 3.7 %, řepka a řepice vzestup o 83.5 %, chmel pokles o 12 %, pícniny vzestup o 55 % a vinné hrozny vzestup o 2.8 %. Ke vzestupu živočišné výroby několik dat za roky 1970 a 1989: dojivost jedné dojnice vzrostla za tu dobu o 56 %, snáška vajec jedné slepice vzrostla o 43.5 %, výroba masa v tunách živé váhy o 57.5 %, výroba mléka o 48 % a výroba vajec o 51 % [5].


Takovýto vzestup výroby by se dobře prezentoval v „Haló novinách“. Ovšem samotná výroba nám nic moc neříká o blahobytu ve společnosti a o uspokojení potřeb obyvatelstva. Přesně to vyjádřil na 2. schůzi ČNR zde dne 3. července 1986 premiér Josef Korčák: „Po kvantitativní stránce se v řadě ukazatelů blížíme úrovni vyspělých zemí. Není tomu tak ale v efektivnosti, ve výši nákladů, ve spotřebě paliv a energií a velikosti ztrát. Úroveň práce zemědělských závodů nemůžeme hodnotit jen podle úrody na polích nebo přírůstků ve stájích, ale především podle množství a kvality potravin na stole spotřebitele.“ [6]. Výroba nějakého produktu, který má malou anebo žádnou hodnotu a nedokáže uspokojit řádně anebo vůbec nějakou lidskou potřebu, je sama o sobě bezcenná. Dokonce představuje ztrátu, protože výrobní faktory (půda, práce a kapitálové statky) použité na výrobu takovýchto produktů, nemohly být použity na výrobu produktů, které uspokojují urgentnější a palčivější potřeby lidí. K témuž vede i výroba něčeho, co sice má v očích lidí nějakou hodnotu, ale na tento produkt použité výrobní faktory měly vyšší hodnotu než daný výrobek. Čili výroba takového produktu je ztrátová a znamená, že někde jinde mají na tento produkt používané výrobní faktory lepší uplatnění a budou krýt urgentnější a palčivější potřeby lidí. Na zjištění tohoto je však potřeba, aby byla možná ekonomická kalkulace (za které ceny odráží vzácnost statků) aby působili podnikatelé a existovalo soukromé vlastnictví výrobních faktorů. Respektive působení podnikatelů a existence soukromého vlastnictví výrobních faktorů vedou k možnosti provádět ekonomickou kalkulaci.


Taková produkce se však v tehdejší době vyskytovala. V podkapitole 6.3 jsme citovali komunistického poslance Josefa Podlešáka, který dobře ilustruje naše tvrzení: „Přes tyto pozitivní jevy jsou však některé věci, kterým bude třeba věnovat pozornost. Mám na mysli např. otázku lnu. Zemědělství ho vyrábí dost. Realizovalo požadavky plánu, tj. nároky společnosti. Ale výroba tohoto množství zřejmě činí zpracovatelskému průmyslu potíže. Čili len se vyrábí na sklad a jsou ho několikaleté zásoby. Myslím proto, že budeme naši pozornost zde orientovat na to, aby se ani zemědělská produkce takto bez zabezpečení užití nevyráběla. Jsou i jiné příklady ne zcela domyšlených výrob, kdy jedna část produkce je žádána a to, co je nutné s ní současně vyrobit, nemá užití. Např. chov ovcí. Vlnu potřebujeme, ale pro skopové maso není dostatečný odbyt [7]. Výroba lnu tedy běžela pěkně podle plánu, ale neměla užití, proč ji tedy považovat celou za růst bohatství? Ve skutečnosti se jednalo o plýtvání podobně jako u ovcí. Výhodou ovšem bylo, že jen část zemědělské produkce je vhodná k dlouhodobému skladování, protože určitá část zemědělské produkce podlého rychleji zkáze. Šetří se tak náklady na skladování.


„V zemědělské výrobě začíná poněkud vystupovat problém vyšší zaplevelenosti pozemků. Je to zejména u některých druhů plevelů. Zčásti je to v celkovém nedostatku prostředků chemické ochrany, zčásti v tom, že dosavadní prostředky buď na ně nepůsobí, nebo přestaly dost účinně působit. To by vyžadovalo podívat se na skladbu postřiků a na jejich množství. Jsou však i případy, kdy se v některých situacích šetří nevhodně s naftou a vypouštějí se některé agrotechnické operace a v důsledku toho se také zvyšuje zaplevelenost. Ale stále častěji se setkáváme s tím, že na nezemědělské půdě plevele krásně bují a jsou zdrojem, z něhož se plevel neustále rozšiřuje.“ [8].


Situace nebyla příznivá, co se týče techniky ani v některých oblastech v zemědělství. To svědčí o tom, že se produkovala technika, která byla méně potřeba (viz zmínka o přesycenosti výše) a naopak se neprodukovala ta, která byla více potřeba. Poptávka výrobců nižších řádů byla špatně vystižena. Je to opět také zároveň ukázka diskoordinace v dodávkách komplementárních statků, které umožňují dokončit (zemědělskou) produkci, byť mohlo jít o diskoordinaci jen oblastní. Své o tom věděl i komunista Josef Podlešák, i když poukazoval i na více jak 100% plnění plánu u potravinářského průmyslu: „Samozřejmě nemůžeme opomenout, že vždy není dost mechanizace a chemických prostředků. O tom už se víckrát hovořilo. Stále přetrvávající nedostatky náhradních dílů snižují provozuschopnost zemědělské techniky. Např. dodávky nové mechanizace v našem Západočeském kraji jsou zajišťovány na 30 % skutečné potřeby u bramborových kombajnů. Na potřebu 50 ks v kraji je dodáváno jen 15. Na 35 % skutečné potřeby jsou kryty samo sběrací vozy, na 50 % obraceče a shrnovače píce, auto přívěsy jsou kryty dokonce jen na 5 % skutečné potřeby. Tak bych mohl vypočítávat další problémy v zajišťování dodávek zemědělské techniky pro potřeby našeho zemědělství. Nakonec o problémech nerovnoprávnosti dodavatelsko-odběratelských vztahů pro naše zemědělství hovořil poslanec Janda při projednávání státního závěrečného účtu ve Federálním shromáždění. Plně se ztotožňuji s jeho připomínkami na tomto úseku. A bylo by myslím zbytečné je zde opakovat, protože byly řečeny na vyšších místech a před povolanějším okruhem lidí.“ [9]. Nedostatek náhradních dílů znamená delší odstávky a tedy i to, že se prostředky vložené do takových strojů vracejí delší dobu.


Navíc jak je patrné z díla V. Průchy a kolektivu, došlo díky dlouhodobějšímu předstihu růstu živočišné produkce do začátku 70. let k další disproporci (vlastně diskoordinaci), která se projevila deficitem krmiv a rostoucím tlakem na jejich dovoz, navíc v době, kdy se světové ceny krmiv pronikavě zvýšily. Na přelomu 70. a 80. let se vláda rozhodla radikálním zásahem zredukovat stav hospodářského zvířectva v těch podnicích, které neměly odpovídající vlastní zdroje krmiv, a to i přes přechodný pokles spotřeby masa (činil 5 % na obyvatele) [10]. To samozřejmě představovalo ztrátu vzácných výrobních faktorů. Výrobní faktory (práce, krmivo, léky a možná i stavby či nějaké stroje a nástroje) byly ve zvířectvu, které spadlo do redukovaného stavu, již nevratně utopeny. Samozřejmě redukce stála dočasně další výrobní faktory.


Ke kvalitě zemědělské produkce se vyjádřil nepříliš lichotivě na 2. schůzi ČNR ze dne 3. července 1986 komunistický poslanec Břetislav Vařečka, který zároveň poukázal na úskalí objemových kritérií: „V souladu se záměry 8. pětiletky usilujeme v družstvech o zabezpečení dalšího přednostního růstu rostlinné výroby. Nejde nám jen o objemové ukazatele. Součástí našeho úsilí je i boj za kvalitu produkce, která u řady plodin neodpovídá našim možnostem a potřebám. Mám zde na mysli nejen opakovaně kritizovanou jakost sladovnického ječmene, cukernatost řepy, konzumní vlastnosti brambor, ale i dalších plodin, včetně kvality objemné píce, kde jsme si vědomí rezerv a nedostatků, a proto tímto směrem zaměříme pracovní iniciativu družstevních rolníků i naši propagační a agitační práci.“ [11].


Ani, co se týká hnojiv, nebyla situace dobrá, zopakujme tedy: „V zemědělské výrobě začíná poněkud vystupovat problém vyšší zaplevelenosti pozemků. Je to zejména u některých druhů plevelů. Zčásti je to v celkovém nedostatku prostředků chemické ochrany, zčásti v tom, že dosavadní prostředky buď na ně nepůsobí, nebo přestaly dost účinně působit. To by vyžadovalo podívat se na skladbu postřiků a na jejich množství. Jsou však i případy, kdy se v některých situacích šetří nevhodně s naftou a vypouštějí se některé agrotechnické operace a v důsledku toho se také zvyšuje zaplevelenost. Ale stále častěji se setkáváme s tím, že na nezemědělské půdě plevele krásně bují a jsou zdrojem, z něhož se plevel neustále rozšiřuje.“ [12]. Možná se však zbytečně jen moc hnojilo. To však bez ekonomické kalkulace, podnikatelů a soukromého vlastnictví nezjistíme. Kvanta nezaručují požadovanou kvalitu a ani to, že potřeby spotřebitelů (a díky diskoordinacím ve výrobě a selhání jediného muže i vládců) budou uspokojeny. Opět je patrné, že část investic byla zvrácena.

 


[1] Ibid, s. 685.
[2] Kohout, Kolik vlastně stál socialismus. Stručně ke Gearyho-Khamisovým dolarům viz stejný článek. HDP na hlavu byl i dle „The World Ecomony: A Millenial Perspective“ v roce 1950 zhruba stejný: 3 706 mezinárodních dolarů pro Rakousko a 3 501 pro Československo, roku 1990 to bylo 16 881 versus 8 859 (České země) a 7 762 (Slovensko) internacionálních dolarů roku 1990, The World Ecomony, s. 185. K metodice porovnávání HDP skrze internacionální dolary viz Ibid, s. 171. Některé z Kohoutových výpočtů jsou chybné.
[3] Ibid, s. 737 až 739. Ke vzestupu zemědělských investic i s. 740-742.
[4] Ibid, s. 742-743 a 741.
[5] Vypočteno z Tab. 3.29 v Ibid, s. 746 a Tab. 3.30 v Ibid, s. 748. Kdyby autor vzal v úvahu jen 80. léta, nebyl by růst již tak výrazný. Hektarové výnosy změna mezi roky 1981 až 1985 na jedné straně a mezi rokem 1989 na druhé straně: obiloviny vzestup o 12.5 %, brambory vzestup o 0.16 %, cukrovka pokles o 1.17 %, řepka a řepice vzestup o 22.5 %, chmel pokles o 6 %, pícniny vzestup o 9 % a vinné hrozny pokles o 10 %. Bohužel toto je dost ovlivněno tím, že na jedné straně máme pět let a na druhé jeden rok. K živočišné výrobě za roky 1980 a 1989: dojivost jedné dojnice vzrostla za tu dobu o 25.5 %, snáška vajec jedné slepice vzrostla o 10 %, výroba masa v tunách živé váhy o 12 %, výroba mléka o 20 % a výroba vajec o 15 %. Přirozeně všechny tyto statistiky nepokrývají ten fakt, že v produkci docházelo i komunismu ke strukturální změnám. Údaje jsou tedy spíše jen orientační.
[6] Stenoprotokoly 2. schůze České národní rady: Čtvrtek 3. července 1986, Předseda vlády ČSR soudruh Josef Korčák, list s002002, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/002schuz/s002002.htm.
[7] Stenoprotokoly 4. schůze, Poslanec Josef Podlešák, list s004007, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/004schuz/s004007.htm.
[8] Stenoprotokoly 4. schůze, Poslanec Ing. Josef Meier, list s004009, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/004schuz/s004009.htm.
[9] Stenoprotokoly 6. schůze České národní rady: Středa 10. prosince 1986, Poslanec Josef Podlešák, list s006005, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/006schuz/s006005.htm.
[10] Průcha, s. 744.
[11] Stenoprotokoly 2. schůze: Čtvrtek 3. Července 1986, Poslanec ing. Břetislav Vařečka, list s002008, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/002schuz/s002008.htm.
[12] Stenoprotokoly 4. schůze, Poslanec Ing. Josef Meier, list s004009, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/004schuz/s004009.htm.