Jdi na obsah Jdi na menu
 


U rudého snědeného krámu IX.E: Plnění plánu, dluhy a investice

26. 8. 2015

Plnění plánu
Na 4. schůzi ČNR ze dne 10. prosince 1986 vystoupil i komunistický poslanec Antonín Zicha, který přednesl projev, který jasně naznačuje (mimo jiné), že není dostatečné sledovat plnění plánů produkce za minulého režimu. Dle něj byl problémem rozestavěnost, která měla dlouhodobě nepříznivý vývoj. Plánované úkoly v dokončování se v roce 1985 nesplnily o cca 33 %. „V této souvislosti chci upozornit na závažný problém, který je třeba dořešit. Z národohospodářského hlediska jsou mezi dokončené byty započítávány i byty, které jsou již předány investorům, ale nelze je užívat. Výjimku tvoří pouze byty vybudované v individuální výstavbě, kde se za okamžik dokončení považuje kolaudace. Těžko bychom hledali individuálního stavebníka, který by považoval byt nebo rodinný domek za dokončený, aniž by v něm mohl bydlet. Ve vztazích mezi dodavatelskými a investorskými organizacemi je však něco takového docela dobře možné. V čem je hlavní problém? Především v tom, že se nerespektují ustanovení Stavebního zákona. Ten považuje dodávku, stavbu a tedy i byt za dokončený pouze tehdy, je-li schopný užívání. Zakořenila se však praxe, kdy investorské a dodavatelské organizace toto ustanovení mlčky přecházejí...Dosavadní vžitá, ale nelogická praxe staví do popředí hmotný zájem dodavatele na předání maximálního počtu bytů, bez ohledu na jejich faktickou dokončenost a kvalitu. Investor, zpravidla národní výbor, je nezřídka nucen převzít i byty, kde se pod tzv. drobnými závadami a nedodělky skrývají i hrubé závady, které zcela znemožňují, aby byt plnil funkci, pro niž je určen. Investor nakonec ustoupí ve vlastním zájmu. Zejména proto, aby si nezkomplikoval další vztahy k dodavatelským organizacím a neupadl u nich v nemilost. Nejde o ojedinělé případy. V roce 1985 bylo v našem Severomoravském kraji, bez individuální bytové výstavby, zkolaudováno 66,4 % všech bytů dokončených v rámci plánu národních výborů. Ve většině ostatních krajů ČSR byla situace ještě podstatně horší. Např. ve Východočeském kraji bylo zkolaudováno jen 30,5 % a v hl. m. Praze necelých 10%. Přitom doba od předání bytů do jejich zkolaudování je někdy značně dlouhá. Např. v Praze byla část bytů, které byly vykázány jako dokončené již v roce 1979, předána do užívání až v roce 1983. Kromě úniku nájemného vícenáklady na nezbytné vytápění i údržbu neobydlených objektů představovaly v letech 1978 - 1981 např. jen v Praze částku 56 mil. korun.“ [1].


Plán se tedy naplnil byty, v kterých se nedalo bydlet. Dodání daného statku bylo v tomto systému znakem zvláštní milosti. Tehdy však nebylo jednoduché jít za jiným stavitelem bytů a právě omezená možnost jít jinam (opět k veřejnému podniku) znamenala problém. V lidské přirozenosti je touha po vlastním hmotném (a z něho plynoucím nehmotném) zájmu za současného vydání, co nejmenších nákladů. Prodat draho při co nejmenších nákladech a zároveň získat co nejvíce za co nejméně. Stavitel domů by tedy přitaženo za vlasy nejraději prodal boudu za co nejvíce peněz, avšak nakupující by chtěl palác za zlámanou grešly. Zajímá nás však zde jen stavitel. Ten bude nabízet shnilou boudu třeba za 10 milionů korun při nákladech pár tisíc korun za nekvalitní dřevo a něco práce. Dejmě tomu, že obchod proběhne. Ovšem díky touze po vlastním hmotném (a nehmotném) prospěchu ohromný zisk přiláká další nabízející, kteří se budou snažit prodat podobnou boudu za méně peněz (nebo nabídnou lepší boudu za stejné peníze či zvolí kombinaci těchto dvou možností) tak, aby získaly od kupujících peníze. Lidé jsou kreativní a objevují nové a nové informace. První stavitel tedy dlouho na trhu s podobnou cenou působit nebude. Co se však stane, pokud ostatní nabízející na trh vstoupit nemůžou (není vůbec podmínkou, aby na trhu byli od počátku přítomni)? Co se stane v socialistickém hospodářství? Stavitel může dále nabízet svoji chajdu za nehoráznou cenu a může jednat s panskou povýšeností. Jak poznamenal publicista Václav Rambousek: "Motivace, cíle, a tedy chování jednotlivých státních institucí nakonec není odlišné od skupin organizovaného sobectví - lobby, klanů, svazů." [2]. To platí i pro podniky vlastněné veřejným sektorem. Místo vysoké ceny je možné si doplnit nízkou kvalitu, nedokončenost produktu, mizerný servis nebo obsluhu apod. Či různé kombinace těchto skutečností. Lidé jsou prostě pořád lidé a vstupem do služeb veřejného sektoru a jeho podniků u nich nedochází ke konverzi na anděly. Každopádně s bombastickými plněními plánu je tedy nutné nakládat opatrně.


Co mohlo být za špatnou situací v bytové výstavbě? Selhání jediného muže, korupce a nemožnost provádění ekonomické kalkulace, diskoordinace v dodávkách komplementárních statků (s chybějícími vanami, sporáky, fitinkami, okny, dveřmi, elektromateriálem a výtahy jsme se setkali v podkapitole 5.2), které jsou nutné pro dokončení výstavby, či snaha udržovat jistoty. Na předposlední ukazuje i projev socialisty Jiřího Fleyberka, která uvádí problémy s řízením a organizací investiční výstavby a upozorňuje obecně na problémy v materiálně technické základně národních výborů (nejen, co se týče výstavby). Komunista Miroslav Šenkýř zase upozorňuje na rizika plánu ve výstavbě bytů a na odsouvání výstavby občanské vybavenosti v jižních Čechách o 2-3 až 4 roky. Jižní Čechy se totiž v důsledku výstavby jaderné elektrárny [Temelín, pozn. autora] staly z pohledu bilance stavebních kapacit silně deficitní [3]. Deficit v Jižních Čechách by samozřejmě lákal podnikatele a kapitalisty, a ti by zase lákali výrobní faktory, ale podnikatelé a kapitalisté tehdy nebyly. Na pouhé časté neplnění plánu poukazuje (podobně jako poslanec A. Zicha) i kolektiv V. Průchy v 2. díle „Hospodářských a sociálních dějin Československa v letech 1918-1992“. Zde u většiny uvedených položek nebylo dosaženo více či méně v letech 1976 až 1985 plánu [4]. A to se tyto položky mohly klidně, jako jsme právě viděli u bytové výstavby, naplnit ledasčím.


Vývoz, investice a dluhy
Nízká míra inovací v produkci se negativně projevovala i na vývozu do jiných států, až na občasné výjimky anebo některé věci (elektronika) se totiž relativně čile obchodovalo, a to i s nesocialistickými státy (viz konec předchozí části této kapitoly). Komunistický poslanec Koláčný na 2. schůzi ČNR ze dne 3. července 1986 uvedl, že se v současnosti se zabezpečovaly úkoly plánu prvního roku osmé pětiletky, ale dosavadní výsledky z plnění letošního plánu ukazovaly nejen na přetrvávající problémy, ale současně odhalovaly, kde jsou rezervy: „Vítáme proto opatření vlády, která mají za cíl zvýšit nejen dodávky pro vývoz, ale především dosáhnout zlepšení zhodnocovacího procesu v zahraniční směně. Týká se to zejména kožedělných, textilních, sklářských a keramických výrobků, porcelánu, nábytku i konfekce. Zde musí naši výrobci udělat taková opatření, aby jejich výrobky, vyvážené na zahraniční trhy, obstály v náročné konkurenci. K tomu bude potřeba v daleko větší míře zvýšit inovační aktivitu, jakost a sortimentní skladbu výrobků. Připomínám to proto, že inovační programy neodpovídají ještě požadavkům, rozsahu a ani tempu potřebné inovační intenzity. Podíl nových výrobků z celkové výroby zboží v minulém roce představoval malou část a z hodnocených výrobků dosáhla celá čtvrtina výrobků standardní úroveň jakosti. To vše se samozřejmě projevilo negativním způsobem na zahraničním trhu, ale ani náš spotřebitel nebyl plně uspokojen. Dokladem toho je nedostatek vkusných, módních výrobků široké spotřeby a naopak zásoby nezajímavého a neprodejného zboží. Proto je na místě nekompromisní požadavek vlády - a my ho budeme plně podporovat - aby podniky zabezpečily mnohem rychlejší zvyšování technické úrovně a kvality vyráběné produkce.“ [5]. To svědčí o potížích v držení kroku se zahraniční konkurencí.


Na 6. schůzi ČNR ze dne 30. června 1987 uvedl Miroslav Mrázek, že: „Ukazuje se jednoznačně, že problémy, se kterými se potýkáme, nejsou nové, ale potřeba jejich řešení se stává stále naléhavější. Zvýšenou potřebu prostředků z rozpočtu federace vyvolaly i vyšší dotace na finančně-ekonomické nástroje zahraničního obchodu. Chtěl bych zdůraznit, že 70 % vývozu Československé socialistické republiky do nesocialistických zemí tvoří nestrojírenské zboží. Velký podíl v tom má průmyslové spotřební zboží, dále výrobky včetně potravinářského průmyslu. Naprosto převažující část je z odvětví řízených vládou České socialistické republiky. Jak opětovně zaznívá z jednání výborů, nejsme dobře připraveni na neustálý růst konkurence ve světě a na zpřísňující se požadavky zákazníků na kvalitu a sortiment dodávek. Zde je prvním předpokladem řešení mnoha problémů účelná rekonstrukturalizace národního hospodářství.“ [6]. Jak víme, byly tyto výdaje nedostatečné. Citace je zajímavá i z toho důvodu, že ukazuje na to, že vývoz ze Slovenské socialistické republiky (SSR) v těchto oborech do nesocialistických zemí byl okrajový, podobně jako vývoz z odvětví spravovaných přímo federální vládou.


Ovšem i přes kvantitativní růst vývozu, už v dřívější době – v době 6. pětiletky (roky 1976 až 1980) to nebylo s vývozem v některých ohledech nijak slavné. Dle kolektivu V. Průchy skončil zahraniční obchod ve všech letech šesté pětiletky pasivním saldem, které za pětiletí představovalo 6 % úhrnného dovozu a s kapitalistickým světem 12 % dovozu, rostlo zadlužení v konvertibilních měnách (rozdíl mezi větším dovozem a vývozem byl kryt půjčkami ve měnách, za které bylo možné statky dovážet), i když výše dluhu ČSSR byla v mezinárodním srovnání relativně malá. Část úvěrů však byla čerpána i na nákup agrárních produktů. Režim také nepromítal zvýšení dovozních cen do životních nákladů domácností. V letech 1973 až 1975 vzrostly dovozní ceny o 54 %, ale průměrné velkoobchodní ceny se nezměnily a životní náklady domácností vzrostly jen o 1 %. „V dekádě 1971-80 se zvýšily průměrné ceny čs. vývozu o 101 %, ale dovozní ceny o 155 %, takže za srovnatelný fyzický objem vývozu bylo možno směnit v roce 1980 o pětinu méně výrobků než v roce 1970.“. Na tomto zhoršení měl podíl nejen pohyb světových cen a možnost uspět na západních trzích proti tamější zvýhodňované konkurenci jen s nižšími cenami, ale i neuspokojivá jakost části exportovaných výrobků. Jiný pramen uvádí, že: „Československý vývoz do vyspělých demokratických zemí byla stále obtížnější, protože jak strojní zařízení, tak spotřební zboží se stávaly s ohledem na jejich kvalitu pro západní země stále méně atraktivní.“. Československé podniky také čelily rostoucí konkurenci na světovém trhu ze strany Japonksa a tzv. asijských tygrů. V letech 1975 až 1987 se snížil podíl Československa na celkových dovozech do zemí OECD (v podstatě organizace hospodářsky nejvyspělejší země světa) klesly z 0.28 % na 0.18 %, ale například u strojního zařízení byl pokles z 0.21 % na 0,07 %. Nízký zůstával i vývoz do rozvojových zemí (roku 1985 necelých 11 % na celkovém československém exportu a roku 1989 8 %) [7]. Evropské země RVHP byly u kapitalistických zemí zadlužené. „V přepočtu na jednoho obyvatele se Polsko, Maďarsko a NDR dostaly do postavení význačných světových dlužníků a mnohdy nebyly schopny splácet ve stanovených termínech půjčky a úroky z nich. Rumunsko se do roku 1990 vymanilo ze zahraničních dluhů vývozem základních životních potřeb, což přispělo k rozpadu jeho vnitřního trhu.“. Toto zadlužení a z něho plynoucí splácení půjček a úroků, nutilo země RVHP vyvážet své kvalitnější výrobky přednostně do věřitelských zemí a neplnit vzájemné závazky, to však paralyzovalo činnost RVHP. Jedním z důvodů zadlužení zemí RVHP, bylo i poskytování úvěrů jiným státům (některé tyto úvěry byly i politicky motivované), ale jejich návratnost byla v mnoha případech nejistá. Zadlužení ČSSR činilo roku 1989 7.9 mld. dolarů a na hlavu 757 dolarů. V roce 1990 byl kurz československé koruny devalvován na 28 korun, když předtím byl asi 14 korun. Čili šlo o částku ca 220 miliard korun pro kurz 28 korun a případně 110 miliard korun pro kurz 14 korun. V roce 1990 však nebyla koruna ještě konvertibilní (směnitelná). Násobme 5.25 krát (k tomuto koeficientu viz výše), abychom částku upravili o inflaci a dostaneme 1.15 případně 0.58 bilionu korun roku 2012. Československý ekonom Miloš Pick uváděl výši dluhu pro Československo v roce 1989 asi 114 miliard korun. Mělo jít asi o 11 % HDP. Opět násobme 5.25 krát pro získání částky v dnešních cenách, tj jde asi o 600 miliard korun roku 2012. Nutné by bylo ještě vzít v úvahu dluhy veřejných podniků. U Maďarska dosáhly tyto cifry 20.4 mld. dolarů a 4 261 dolarů na hlavu a u Polska 40.8 mld. dolarů a 2 843 dolarů na hlavu [8]. Nešlo tedy u Maďarska a Polska zrovna o málo peněz. Na druhou stranu výhodné půjčky či případně i trvalé nevratné dotace poskytovaly jiným státům i státy Západu, například USA Izraeli, Egyptu, ale i svým různým diktátorským satrapům jinde ve světě. Čili země Západu v tomto žádnou velkou výhodu oproti zemím „Východu“ neměly. Jak je z uvedeného patrné, lidé na Západě byli již v té době ochotni něco socialistickým zemím půjčovat, tehdy už totiž neplatilo leninské: dluhy se neplatí. Dokonce je zřetelně patrná snaha dluhy splácet, protože jinak by socialistické státy přišly v očích věřitelů o svůj kredit a půjčky by dostaly za velmi draho anebo vůbec. Je třeba také doplnit, že zvýhodňování domácí konkurence - Průcha zmiňuje dovozní kvóty, ale lze si představit i cla, předpisy kvality apod. - je a bylo běžné i při vzájemném obchodu mezi kapitalistickými (přesněji zeměmi s kapitalisticko-socialistickým hospodářstvím či také smíšeným nebo též sociálně tržním hospodářstvím) zeměmi. Navíc dovozní kvóty a cla znamenají, že ty země, které je uplatňují proti dovozu, zároveň poškozují svůj vývoz, a tím i svoje hospodářství. Dovážející země pak totiž nezískají prodejem svých statků v dovoz omezujících zemích tolik místní měny, a tudíž zde pak mohou nakoupit jen omezené množství statků. Dále rozhodně neplatilo to, že by si firmy odjinud mohly dovolit jen tak dovážet zboží na „Východ“. Anebo, že by země „Východu“ vyvážely na Západ své tajné a pokročilé technologie (i takové zde sem tam byly), když to nedělaly ani u některých produktů země Západu [9]. Vraťme se však k vzestupu dovozních cen a investicím. Je logické, že někde se muselo nepromítnutí růstu těchto cen do životních nákladů projevit. Pravděpodobně i kvůli tomu došlo k poklesu podílu investic v 7. pětiletce.


I když na pokles množství investic měly jistě vliv i jiné věci. Například výše uvedená snaha garantovat lidem jistoty (do jistot však v podstatě spadá i eliminace dopadů dovozních cen), která je v přímém rozporu s intenzifikací ekonomiky (tj. kvalitativním růstem hospodářství, čili kvalitativním hospodářským pokrokem), která vyžaduje úspory (omezení spotřeby – utažení opasků) a investice, a tím i určitou fázi nejistoty a dočasné nevyužití daných výrobních faktorů (viz podkapitola 9.2). To vede k tendenci „lepení“ výrob, které se budeme věnovat dále.  Další vliv mělo zvrácení investic, díky nemožnosti ekonomické kalkulace (za které ceny odráží vzácnost statků), přičemž tato nemožnost pramení z neexistence podnikatelů a soukromého vlastnictví výrobních faktorů. To také neumožňuje lépe využívat subjektivní, praktické, rozptýlené a obtížně sdělitelné (sdělují se ve zkrácené čili zkomprimované podobě) informace a znalosti, které jsou již objeveny a neumožňuje to i lepší objevování jiných dosud neznámých informací a znalostí, a tím opět vytváření dalších a dalších informací a znalostí. Dále to neumožňuje lepší odhady budoucích změn v poptávkách spotřebitelů. Výsledkem je špatné uspokojování nejdůležitějších potřeb spotřebitelů. Dále masivní diskoordinace v dodávkách komplementárních statků, které neumožňují dokončovat výrobu a neumožňují řádnou spotřebu. A dále to, aby se výrobní faktory dostaly do rukou toho času schopnějších podnikatelů, a to i za cenu postupování metodou pokusů a omylů, kdy ztráta a následné nevyužití výrobních faktorů (včetně práce) má také svoji důležitou informační hodnotu. Socialistické hospodářství je tak, co se týče rozhodování o přidělení investic do různých možných produkcí slepé. Na zvrácení investic má dále vliv vznik významných politických tlaků (vzpomeňme na továrnu na hedvábí v Hannoveru v kapitole 6., díl 4., viz i syndrom velkých očí dále), který je vlastní veškerému silnému veřejnému sektoru a dále problém selhání jediného muže. Tomuto všemu jsme se zde již věnovaly anebo se ještě věnovat budeme. Můžeme však nyní již sepsat určitý závěr. Tím vším co tu bylo uvedeno, vzniká v systému veřejného vlastnictví výrobních faktorů (socialismu) tlak na další a další investice. Ten je navíc posilováno tím, že jejich zvyšováním lze (možná) zasáhnout účinně některé z potřeb občanů (viz i dále syndrom velkých očí). Vzniká tak nedostatek úspor, investic a kapitálových statků. Je tomu podobně, jako je tomu v tomto systému s nedostatkem pracovní síly (viz dříve uvedené důsledky extenzifikace na pracovní sílu) a některých spotřebních statků, které přímo spotřebitelé neplatí nebo je platí jen zčásti. A u statků kterých je nedostatek z důvodu špatného vystižení poptávky spotřebitelů. To vše je přitom vzácné, a proto je to v tomto systému tak palčivě nedostatkové, protože neexistuje účinný mechanismus, který by úspory, investice, kapitálové statky, práci (a někde i půdu včetně surovin) a spotřební statky přiděloval na nejdůležitější potřeby spotřebitelů a výrobců, a který by určil správný poměr mezi úsporami a spotřebou. Přičemž paradoxně, díky rozsáhlým diskoordinacím v dodávkách potřebných komplementárních statků, díky nárůstu počtu neobjevených informací a znalostí a nevyužívání stávajících informací a nedostatečné tvorbě nových informací a znalostí, díky selhání jediného muže a i díky politickým tlakům a snahám o garantování jistot atp., zároveň v systému veřejného vlastnictví výrobních faktorů (socialismu) dochází k nevyužívání investic, pracovní síly, půdy (včetně surovin) a přebytkům spotřebních statků. Všeho je zde málo a zároveň mnoho. Chybí lepší koordinace a hladší náprava nerovnováh v ekonomice.


Dobře to na 5. schůzi ČNR z pondělí 30. března 1987 ilustroval na investicích místopředseda vlády František Šrámek: „Vážené soudružky a soudruzi, zpráva předsednictva na 5. zasedání ústředního výboru strany obsáhle a kriticky hodnotila investiční výstavbu, která je jedním z významných zdrojů inovací. V posledních letech byla na úseku investiční výstavby přijata řada opatření. Přesto zůstává tato oblast nejslabším článkem v řízení národního hospodářství. Míra investování se převážně pohybuje na horní hranici únosnosti. Vznikají stále nové a nové požadavky na investice, přestože se ve výrobě pracuje s nízkou směnností. Zastaralé technologie se nevyřazují, poněvadž je méně konfliktní požadovat nové pracovní síly než prosazovat vyšší směnnost na nové technice. Vkládané investiční prostředky se úměrně a včas nevracejí a léta jsou zaznamenávány ztráty v mnoho miliardách korun produkce, která nebyla vyrobena.“ [10]. K tomuto pánovi a viz i dále. Samozřejmě vynaložení výrobních faktorů na nějaké produkce znamená, že už nemůžou být jednoduše vynaloženy na jiné produkce.


Autoři 2. dílu „Hospodářských a sociálních dějin Československa v letech 1918-1992“ uvádějí, že v 7. pětiletce (roky 1981 až 1985): „Podíl investic na užitém národním důchodu byl v zájmu udržení úrovně spotřeby obyvatelstva snížen.“. Připomeňme, že investice však vyžadují úspory, čili nutnost vzdát se části současné spotřeby a utáhnout si opasky. Dle autorů se tímto podvazovaly možnosti inovací a širší aplikace nejnovějších poznatků vědy a výzkumu v praxi. Zároveň autoři uvádí, že i sociální politika si kladla skromnější cíle než v 70. letech – udržet a zkvalitňovat dosaženou vysokou životní úroveň obyvatelstva i jeho sociální jistoty [11]. Omezení investic, tak vedlo i k omezení budoucího růstu blahobytu. Jinde autoři uvádějí, že v období let 1969 až 1989 dosahoval průměrný roční přírůstek investic ve stálých cenách 3.7 %, rozhodující část připadla na první dekádu 1969 až 1978, kdy se objem investic téměř zdvojnásobil. „Nejvyšší tempo růstu kolem 9 % ročně spadá do let 1969 a 1972-75. První polovinu 70. let je možno pokládat za další, v pořadí třetí poválečnou investiční vlnu. Svědčí o tom také vzestup míry investic (podílu investic na vytvořeném národním důchodu). Tento ukazatel, odvozený z údajů v běžných cenách, se zvýšil z 30 % v roce 1968 na 35 % v roce 1976, pak opět kles a v 80. letech se ustáli na výchozí úrovni 30-31 %.“. Průměrný roční přírůstek investic byl 7 % mezi lety 1969 až 1978 a 0.8 % v následujících 11 letech, ale v letech 1986 až 1989 byly tyto investice větší než v letech 1981 až 1985 o 5 % [12]. Náznaky zvýšení investic ve 2. polovině 80. let byl\ zvráceno tím, že nebyly překonány nepříznivé jevy: „...zejména dlouhé lhůty výstavby, neuspokojivou technickou úroveň části budovaných kapacit, plýtvání se stavebními materiály, dodatečné náklady spojené s odstraňováním závad při uvádění objektů do provozu a zanedbávání údržby domovního fondu.“. Někde se v 2. polovině 80. let situace zlepšila. Třeba ve vzestupu podílu strojů a zařízení na celkových investicích, kdy za roky 1985 až 1989 nastalo pozoruhodné zvýšení růstu tohoto podílu ze 42 na 47 %, čímž se ČSSR zařadila na v tomto ukazateli na úroveň vyspělých kapitalistických států (přesněji kapitalisticko-socialistických států) [13].


Potíž je ovšem v tom, že v kapitalistických státech byly stroje a zařízení vyráběny v soukromém sektoru tak, aby lépe jejich produkty odpovídaly potřebám spotřebitelů. Pouhé kvantitativní srovnání zde selhává. Navíc zde byl problém, na který upozornil na příkladu (nejen) Svitu Gottwaldov poslanec M. Mrázek: „Podniku se nedaří zvládnout řízení výroby ani technického rozvoje na potřebné úrovni, jsou nedostatky ve využívání nové techniky a projevují se i nedostatky ve využívání pracovní doby.“ [14]. Přitom, ale tyto stroje nebyly k dispozici na trhu tak, aby si je mohli jiní zájemci koupit, čili nepatřily mezi nevyužité výrobní faktory, které je možné použít k likvidaci nerovnováh, které vznikají na trhu (pokud tedy nebyly vyrobeny omylem a nemají malou či dokonce žádnou hodnotu, čili nehodí se na uspokojování potřeb spotřebitelů). Stroje tedy byly vyrobeny, vykázány a nebyly dostatečně využívány a ani nesloužily jako nevyužité výrobní kapacity k použití v jiných podnicích či výrobách. Na stejný problém poukázal, ale i kolektiv V. Průchy, když uvedl, že: „O technické úrovni strojního parku svědčil údaj z roku 1982, kdy z jeho hodnoty v ústředně řízených průmyslových podnicích ČSSR připadalo 14 % na plně automatizované stroje a 44 % na částečně automatizované stroje. Průzkum z roku 1980 zjistil překvapivou skutečnost, že ve všech polo- a plně automatizovaných strojů byly nejméně časově vytíženy právě nejprogresivnější plně automatizované, programově řízené stroje se současnou optimalizací řídícího procesu.“ [15]. Podobně i v této části viz František Šrámek. Důvod proto je vypsán ve zkratce o dva odstavce výše. Dále zopakuji to, co bylo uvedeno výše o základních prostředcích (budovy, stroje, přístroje, dopravní prostředky, inventář atd.): Účinnost základních prostředků ve výrobní sféře, měřená tvorbou společenského produktu na 1000 Kčs základních prostředků, zůstala v 1. polovině 70. let na stejné úrovni, ale později klesala – do roku 1989 v celé výrobní sféře a v průmyslu zhruba o třetinu, v zemědělství o 43 % a ve stavebnictví bezmála o polovinu [16]. Také zhoršování věkové struktury strojů a zařízení se nepodařilo zabránit (viz podkapitola 9.1.).


K tomu patří následující poznámka: „Rok 1981 přinesl náhlou redukci akumulace proti předchozímu roku z 26 na 20 % užitého národního důchodu, což ve finančním vyjádření představovalo během jediného roku 32 miliard korun. Centrální orgány se přeskupením zdrojů snažily změkčit důsledky nepříznivé hospodářské situace na životní úroveň lidu.“. V letech 1968 až 1975 se zvýšil podíl akumulace z 23 na 29 %, což bylo maximum v době vlády komunismu, ve druhé polovině 70. let došlo ke stabilizaci na úrovni 20 % a v letech 1986 až 1989 nastal pokles na 16 %. Pro objasnění termínu akumulace: Akumulace například představovala přírůstek základních prostředků, což byla, jak je z pramenu patrné, i zdaleka nejvyšší položka akumulace. [17]. Z toho je patrné, že komunisté brali v potaz i potřeby lidí, je to logické, protože na to musí brát každý, kdo chce vládnout dlouhodobě, alespoň částečný ohled. A je to slučitelné i s tím, že politici a veřejní úředníci sledují vlastní zájmy. Co je na uvedených datech k investicím a akumulaci zvláštní? A co je zvláštní na změkčení důsledků nepříznivé hospodářské na životní úroveň lidu? Lidé obecně investují (a spoří) proto, aby mohli v budoucnosti více spotřebovávat. Logicky by tedy po zvýšení investic mělo do nějaké doby dojít ke zvýšení spotřeby a blahobytu. Zde k tomu pořádně nedošlo a v citovaném pramenu se píše, že podíl investic byl snížen s ohledem na udržení spotřeby obyvatelstva, a že se centrální orgány přeskupením zdrojů snažily změkčit důsledky nepříznivé hospodářské situace na životní úroveň lidu. I když budeme předpokládat, že redukci množství investic bylo nutné částečně udělat i z důvodu podstatného zvýšení dovozních cen a z důvodu problému selhání jediného muže a z důvodu tlaků zájmových skupin, tak je zřejmé, že dříve realizované investice se musely často minout účinkem, zapracovalo zde to, co jsme uvedli o čtyři odstavce výše. Konkrétně je to doloženo v podkapitole 9.2, kde poslanec A. Skoupý upozorňoval, že: „Podle předběžných výsledků se letos očekává překročení plánovaného objemu investiční výstavby, ovšem převážně ve zvláštních investicích v zemědělství. Nadále dochází k překračování rozpočtových nákladů nově zahajovaných staveb, nedaří se snižovat rozestavěnost, z hlediska resortů je plnění značně nerovnoměrné. Jako trvající problém uváděli poslanci stále existující neplnění projektovaných parametrů kapacit uváděných do provozu. Např. při sledování přínosu výrobních kapacit bylo ze 23 těchto kapacit uvedených do zkušebního provozu za tři čtvrtletí t.r. pouze 9, které dosahovaly projektovaných parametrů.“ Podobně dle kolektivu V. Průchy doslova: „Zvyšování míry akumulace ústilo někdy do nezvládnutého rozsahu investiční výstavby, prodlužování lhůt uvádění nových objektů do provozu a do dispoporcí v národním hospodářství, což vyvolávalo snahu řešit zostřující se problémy absolutním i relativním omezováním akumulace...Nemalou část akumulace pohlcoval i přírůstek nedokončené výstavby.“. Dále dle autorů analýza vztahu mezi hospodářským růstem a strukturou užitého národního důchodu ukazuje, že zpomalení dynamiky rozvoje vedlo zpravidla k omezení akumulace ve prospěch nevýrobní spotřeby. Souviselo te se snahou vrcholných orgánů zabezpečit vzestupný trend spotřeby obyvatelstva i v podmínkách, kdy se zmenšoval přírůstek vytvořených zdrojů, nejmarkantnějším příkladem bylo období první poloviny 60. let [18]. Podíl nevýrobní spotřeby na užitém národním důchodu posiloval. Přičemž, ale zároveň klesal relativní význam osobní spotřeby vzhledem k nevýrobní spotřebě, a to ve prospěch hmotné společenské spotřeby. Osobní spotřeba se vyvíjela od poloviny 70. let méně příznivě a na několik let se i její růst zastavil. Na Slovensku se obě spotřeby vyvíjely příznivěji, ale pokles tempa růstu se projevil i tam [19]. To je logické, protože hospodářský růst se značně zvolnil, až zastavil.

 


[1] Stenoprotokoly 4. schůze České národní rady: Středa 10. prosince 1986, Poslanec Antonín Zicha, list s004008, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/004schuz/s004008.htm.
[2] Rambousek, s. 57.
[3] Stenoprotokoly 4. schůze České národní rady: Čtvrtek 11. prosince 1986, Poslanec Jiří Fleyberk, list s004010, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/004schuz/s004010.htm a Stenoprotokoly 4. schůze České národní rady: Čtvrtek 11. prosince 1986, Poslanec Miroslav Šenkýř, list s004011, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/004schuz/s004011.htm.
[4] Průcha, s. 673.
[5] Stenoprotokoly 2. schůze: České národní rady: Čtvrtek 3. července 1986, Poslanec ing. Jan Koláčný, Csc., list s002005, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/002schuz/s002005.htm.
[6] Stenoprotokoly 6. schůze České národní rady: Středa 10. prosince 1986, Zpravodaj poslanec Miroslav Mrázek, list s006004, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/006schuz/s006004.htm.
[7] Průcha, s. 672 a Skřivan, s. 144-145. V roce 1989 zřetelně oslabil i vývoz do zemí sovětského bloku, v témže roce poklesl i celkový fyzický objem vývozu, podle oficiálních statistik poprvé za celou éru komunistického Československa (Skřivan, s. 147.).
[8] Ibid, s. 686, Žídek, s. 351 a Pick, s. 74. Ke kurzu koruny v roce 1990 viz: http://www.cnb.cz/cs/verejnost/pro_media/clanky_rozhovory/media_2009/cl_09_091015.html.
[9] Zejména se tak dělo u elektronických výrobků – viz Ibid, s. 688.
[10] Stenoprotokoly 5. schůze: Pondělí 30. března 1987, Místopředseda vlády František Šrámek, list s005001, 2http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/005schuz/s005002.htm.
[11] Průcha, s. 689.
[12] Ibid, s. 715-716.
[13] Ibid, s. 717 a 718.
[14] Stenoprotokoly 4. schůze České národní rady: Středa 10. prosince 1986, Zpravodaj poslanec Miroslav Mrázek, list s004006, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/004schuz/s004006.htm.
[15] Průcha, s. 721.
[16] Ibid, s. 723.
[17] Ibid, s. 712. Z tabulky na s. 397 jsem si vypočítal průměrné procento akumulace za roky 1970, 1975 a 1980, to dosáhlo 27.2 % a pro roky 1981, 1985, 1986 a 1989 byl průměr 19 % (ibid, s. 397.).
[18] Stenoprotokoly 4. schůze České národní rady: Středa 10. prosince 1986, Poslanec Alois Skoupý, list s004003, http://www.psp.cz/eknih/1986cnr/stenprot/004schuz/s004003.htm. A Průcha, s. 398. Viz i 3. kapitola o textilním průmyslu anebo případ s nekvalitními gumami apod. [19] Průcha, s. 712-713. Jak je patrné z tohoto zdroje, mělo na vývoj situace vliv i zadlužování a oddlužování státu v zahraničí.